V předchozím článku jsme se dozvěděli, jak vznikl název Voršilský pivovar, který později zakoupila unhošťská obec a přenesla do něj ke konci 18. století vaření piva ze starého obecního pivovaru, který byl proti radnici.
Zatím jsme však teprve v roce 1747, kdy Voršilky o pivovar pečovaly, dokonce do něj zřídily nový vjezd ze západní strany. V městských knihách měli zapsán i Nový dvůr – dnešní Pavlov.
Přišel však rok 1782, který klášteru Voršilek jeho jmění zbavil patentem císaře Josefa II. Nový dvůr i pivovar v Unhošti připadl náboženské matici. Poté byly obě nemovitosti dvorním dekretem ze dne 27. prosince 1786 prodány za 19.000 zlatých panu Vítkovi ze Salzberga. Proto se pivovaru také někdy říkalo Salzbergský. Netrvalo to však dlouho, a obec od něj pivovar odkoupila, když jí byl schválen prodej starého obecního pivovaru naproti radnici. Nově nabytý Voršilský či Salzbergský pivovar se nazýval právovárečním. Starý pivovar prodávala obec, nový již náležel jistému počtu měšťanů, kteří zodpovídali za jeho provoz, a odpovědnost za případné ztráty i výtěžky si dělili podle počtu věder, kolik na ně připadalo. Pivovar byl řízen voleným výborem, byl i na určité období pronajímán, a výtěžky si mezi sebou dělili jednotliví právovárečníci.
Z dnešního pohledu se pivovar z obecního stal spíše družstevním.
Právo vařit zprvu patřilo jednotlivým domům, bylo vázáno i na rozlohu k nim patřících polností. Postupně se právo vařit určitý objem piva přenášelo i mezi jednotlivými domy a stalo se z něj obchodovatelné zboží.
K tomu bývalému starodávnému prelátovskému pivovaru se váže i osud rybníků. Podle archivních pramenů na východ od Unhoště, tak jak je tomu asi i dosud, u silnice do Jenče v tak zvaných Hořejších Slateninách, kde bývaly bažiny s rašeliništi, pramenil potůček s tmavou vodou, nazývaný též Švarcava. V Unhošti naplňoval Velkodvorský rybník (Ovčanda) a pod ním zřídili preláti kvůli pivovaru další, nazývaný Prelátovský, později Koželužka, protože se používal k máčení kůží. Byl pod pivovarem mezi dnešními ulicemi Na Koželužce a Hájeckou. Zánikem vaření v obecním pivovaru ztratil na významu, od dvacátých let 20. století byl postupně zmenšován, až je po něm dnes jen požární nádrž. Odkud se brala voda k vaření piva se nikde neuvádí. Nejspíše to ale bylo ze studánek nad Pražskou ulicí, po nich se zachoval název ulice U studánky. Ani ten rybník však není vyloučený. Třeba kladenský pivovar bral vodu z místního rybníka – vždyť se pak převařila!
Ve druhé polovině 19. století měl městský pivovar v pronájmu František Jedlička a v roce 1883 jej odkoupil, ale hned po dvou letech jej prodal Františku Chvalkovskému. V té době již byl u silnice z Unhoště na Ameriku budován postupně nový pivovar Emanuela Urbana, i když měl být původně cukrovarem. Modernější výroba konkurovala zastaralému městskému pivovaru až do roku 1916, kdy Městský pivovar získala Urbanova firma a výrobu piva v něm zastavila. Staré budovy sloužily například jako sklady až do roku 1985, kdy byly pro zchátralost odstraněny.
Urbanův pivovar uvařil poslední pivo v roce 1949.
v 21. století se i na Unhošťsku objevily snahy o malovýrobu piva, ale to už je jiná kapitola historie, kterou rád ponechám ke zpracování mladším generacím.