Rubrika: Historie

V předcházejícím článku Z Valdeka do Poteplí jsme se zmínili o startu pochodu na Valdeku, který je součástí obce Braškov. O tom, jak Valdek ke svému jménu přišel, koluje mnoho zvěstí. Některé z nich najdete v brožurce „Pohledy do historie 1249 – 1999“, kterou vydala Obec Braškov u příležitosti 750 letého výročí první písemné zmínky o existenci obce. Na straně 18 se v odstavci „Naval deku“ zmiňuje i o tom, jak mohl vzniknout název Valdek spojením slov „Wald“ a „Ecke“ podle rohu lesa, kde místo leželo. Vypadá to logicky, ale jiné prameny z archivů, které asi v době vzniku publikace nebyly prozkoumány, hovoří jinak. 

Na rozdíl od vzniku jména Braškova, doloženého již ve 13. století, a Toskánky (viz článek Odkdy Toskánka?), písemně citovaného jména části obce již v polovině 18. století, vznikl název Valdek nejpozději. 
K odhalení jeho původu se musíme hlouběji ponořit do archivů. Spolehlivým pramenem nám v tom bude dlouholetá a systematická archivní práce kladenského faráře z druhé poloviny 19. století. Co nám k tomu tedy sděluje Farář Josef Mottl ? Přímý odkaz na na název Valdeka v jeho díle nenajdeme, ale vlastnické vztahy k té části obce, stejně jako u vzniku názvu Toskánky, mluví jednoznačně o původu jména Valdek.
Ke konci 18. století se ve zmiňované oblasti nynějšího Valdeka odehrávaly dosti komplikované přesuny majetku. Unhošťská oblast se dělila v 18. století převážně mezi panství Tachlovické a Buštěhradské. 
Buštěhradské panství, pod které v té době Braškov spadal, i mnohá další v Čechách, zdědila po svém otci jeho dcera Anna Marie Františka, později známá jako Toskánská. Ta se nejprve provdala za knížete Viléma Falckého a Neuenburského: Tomu porodila jedinou dceru Maria Annu Karolinu. Po jeho smrti (1694) se provdala podruhé dne 8. Července 1697 za Gastona vévodu Toskánského. S manželem ale žila odloučeně, věnovala se horlivě spravování svých statků v Čechách. Bydlela převážně v Zákupech a na Buštěhradě.  Roku 1740 odkázala veškerý svůj majetek jediné dceři z prvního manželství Marii Anně, která byla od r. 1718 provdána za vévodu Ferdinanda Bavorského. Tato vévodkyně Bavorská Maria Anna Karolina odkázala roku 1753 všechny statky svému jedinému synu vévodovi Klimentu Františkovi Bavorskému. Ten žádné děti neměl a ustanovil v závěti dědicem svého strýce Maximiliana Josefa, Bavorského kurfiřta, a aby to nebylo tak jednoduché, vymínil si, že dále budou dědit vždy mužští potomci, a kdyby jich bylo více,  tak české statky připadnou druhorozenému.  
V roce 1770 byly české statky prohlášeny za zpupné, svobodné, tady se mohly dělit i rozprodávat po částech (na rozdíl od fideikomisu).
Jelikož obmyšlený strýc Maxmilián zemřel v roce 1777 bez dětí, dědil druhý strýc Karel II. vévoda Zweibrückenský. A ten využil toho, že zděděné statky jsou zpupné (dělitelné) a počal je rozprodávat.
V Čechách ležící tak zvané Toskánsko – Klementinské statky, mezi něž patřilo i panství Buštěhrad, prodal dne 31. srpna 1784 za 2,780.000 zlatých i s klíčným p. Kristianovi Augustu knížeti z Valdeků. 
Když se vrátíme do té doby a místa, bylo krátce po číslování domů v roce 1771 a v tehdy odlehlé části Braškova, nyní na Valdeku, stála pouze hájovna, která dostala číslo domu 14 – a má je dodnes. Jak se braškovské rody začaly rozrůstal, bylo potřeba se přiblížit obdělávané půdě v západní části obce. A kde se stavělo? Přeci na půdě, která patřila tehdy Valdekům – tedy na Valdeku. A jméno části obce je na světě!
Proč jméno pánů Valdeků upadlo v zapomnění a jak dlouho si užívali vlastnictví se dozvíte v následujícím článku.

Obyvatelé Unhoště byli na svoji obec hrdí. I když se nazývala často městem, byla jen městečkem či městysem (trhovou obcí), začali se místní považovat za měšťany. První doklad o tom byl v gruntovní knize malostranské, kde se dne 9. června 1477 prohlásil královský rychtář Jan Koděra měšťanem unhošťským. Když získala Unhošť v roce 1489 majestátem krále Vladislava samostatnost, založila i vlastní městské knihy, do kterých Jan Koděra nechal zapsat svůj majetek, grunty v místě dnešních domů čp. 2 a 3.
Po roce 1557 se mohla Unhošť stát i královským městem, což by postavení občanů značně vylepšilo. Chyběly jí k tomu ale hradby, k jejichž vybudování přes počáteční snahu nikdy nedošlo, nebyly na to peníze. 
Unhošť byla městečkem pod ochranou vrchnosti, nikoliv však poddaným.

Koncem 17. století se situace unhošťských měšťanů horšila. Postupně ztráceli samosprávu nad obcí a vrchnost si přivlastňovala stále více pravomocí. Tureckou invazí zadlužený císař Ferdinand III. zastavil hrad Křivoklát s celým panstvím, do kterého Unhošť patřila, hraběti Ferdinandovi ze Švarcenberka. V roce 1685 císař Leopold I. prodal Křivoklát hraběti Arnoštovi z Valdštejna. 
Jak se ukázalo při jednání unhošťských o přiznání dříve udělených privilegií, vrchnost si přisvojila na základě prohlášení o poslušnosti Unhoště z roku 1658 (více o tom v článku Jak Unhošť ke jménu přišla 5 ) právo rozhodovat o životě v obci. 

Od roku 1685 se do vedení obce (konšelského úřadu) zapojovaly i osoby stavu rytířského, což se před tím nedělo. Spolu s měšťany se do té doby konšely stávali jen dřívější rytíři, kteří se však titulu vzdali, jako byli Ratiborský a Viřbimský. Od r. 1688 se kromě měšťanů konšely i purkmistrem staly osoby rytířského stavu, jako byl Jan Jaroslav Elznic z Elznic, Adam Rodovský z Heldenbachu, Jan Fridrich Růžovský z Růžova čili Rožovský z Rožova, Adam Žák z Radobejle, František Kurkovský z Lukovan, Vojtěch Hron z Leiftenbergu atd. Panský stav však do městské rady stále připouštěn nebyl. 

Měšťané se dočkali povýšení obce na regulérní město až koncem 18. století, ač o přesném datu jsou pochyby. Podle písemných záznamů to bylo někdy mezi lety 1783–1793. V roce 1783 se totiž v majestátu císaře Josefa II. Unhošť ještě jmenuje městečkem (Städtgen Unhoscht), ale v roce 1793 v majestátu římského císaře Františka II. (českým králem korunován roku 1792) z 25. února je již městem (Stadt Unhoscht), stejně jako dále pravidelně v dokumentech nadřízených úřadů.
Zásadní změny do postavení samosprávy Unhoště vnesl revoluční rok 1848.

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 4 jsme opustili Unhošť po ukončení třicetileté války, kdy se upevňovalo vládnutí Habsburků, s čímž souviselo i obnovování městských privilegií, udělených předchozími císaři a českými králi. 
Unhošti, která se v předchozích obdobích chovala celkem loajálně k vládnoucí moci, císař Ferdinand III. v roce 1656 vydal nový majestát. Sice se to stalo až několik let po tom, co byly dříve udělené majestáty a privilegia obce předloženy k posouzení cestou křivoklátského hejtmana Simona Baulera z Holenburgu, ale unhošťským nic upřeno nebylo.

 Do nového majestátu z 30. října 1656 byl vepsán list krále Vladislava z
z r. 1489, Ferdinanda I. z r. 1532 a téhož císaře druhý list z r. 1557, Maximiliána II. z r. 1567, Rudolfa II z r. 1579, Matyáše z r. 1615, i Ferdinanda II. z r. 1628.
Dále k tomu bylo doslovně dodáno: „Poněvadž lidé pocestní, formané a podobní přes svět handlujní, pro velikou pustotinu místa, též nedostatek pohodlí a bytu, se obyčejně vyhýbají, a tudy mýto, jim Unhoštským od starodávna nadané, nařizujeme, aby dotčené předešlé mýto na mimojdoucí silnice vztáhnouti, přeložiti a nejináč než jako při a v městečku od starodávna vysazené jest, vybírati moc a práva vejsadní měli. Naproti tomu však ale také povinní býti, od vsi jenž Dobrá slove až k Bílé hoře jdoucí silnici nákladem odtud pohodlnou držeti a spravovati. Purkmistr, konšelé, starší obecní i celá obec městečka Unhoště, nynější i budoucí jejich při tom všem, což tento list v sobě obsahuje, a zavírá, a oni v držení zůstávají, též dokud při samospasitelné víře katolické setrvají, od jednoho každého člověka jměni, držáni a neporušitelně zachováni byli. Protož přikazujeme všem obyvatelům a poddaným všech čtyr stavů Království Českého, obzláště pak presidentu a radám zřízené Komory České, tolikéž i hejtmanům a purkrabím téhož panství Křivoklátského nynějším a budoucím, aby jmenované Unhoštské nynější i budoucí při tomto milostivém schválení, obnovení, potvrzení a vysazení bez všelijakých zmatků a odporností nyní i v budoucích časích měli, drželi, zachovali, žádných překážek jim nečiníce.“

Podle tohoto majestátu byli unhošťští občané úplně svobodní a ochrannou ruku nad nimi měli držet páni úředníci všeho druhu a zejména křivoklátský hejtman. Nebylo to však úplně tak, jak to zní. Zejména ten posledně uvedený si vyhrazoval právo zasahovat do městských svobod. Konšelský úřad mohl být obnovován jen s jeho svolením. Taktéž se hejtmanovi musely předkládat obecní spory a on jim předpisoval, koho a jak mají potrestat. Taktéž byly přestupovány zvyklosti, že měšťané nemají prodávat majetek osobám rytířského stavu a tyto transakce byly i zapsány do městských knih.

Nejzávažnější hrozba pro svobody unhošťských nastávala při změně držitelů křivoklátského panství. Noví vlastníci si jmenovali vlastní hejtmany, kteří si osobovali práva k městu, která náležela jen Komoře české na základě majestátu císaře Ferdinanda I. z roky 1537. 
Roku 1658 zastavil císař Ferdinand III. obnovený hrad Křivoklát s celým panstvím hraběti Ferdinandovi ze Švarcenberka, a císař Leopold I. prodal
Křivoklát dne 5. června 1685 Arnoštovi, hraběti z Valdštejna za 600.000 zl. rýnských.
Roku 1686 se měšťané Unhoště začali opět brát za svoje ztracená práva, najali si k tomu i právníky. Dlouhá jednání však skončila se závěrem, že již roku 1658 se unhošťští  vzdali svých práv gratulací, zaslanou novému majiteli zastaveného panství ve znění: 

„Slibuji a připovídám Jeho Milosti Císařské a Královské jakožto Pánu a Vrchnosti zástavní mé milostivé všelikou věrnost, poslušnost, a všecko, co předešle při postupování panství r. 1658 přislíbeno jest, zachovati.“

Ten výše uvedený slib vyplynul z jednání na Křivoklátě, jehož se po poradě s právníky za obec ode dne 9. července 1658 zúčastnili:
Krištof Kotršal purkmistr, Andreas Stark, Krištof Baytl, Jaroslav Elznic z Elznic, Jakub Vižbinský, Josef Kurc, Vácslav Kumpa písař, Daniel Vrbský, sousedé Karel Markovský, Lorenc Staydl, Vácslav Pokorný, Vilím Vyšín, Jiří Hofbauer, Jiří Trmal, Matěj Výšek, Matěj Devera a Ferdinand Růžička.  
Přes početnou delegaci a dlouhé jednání, které trvalo až do až do 16. července, se obci nepodařilo prosadit svoje požadavky, a na nátlak Komory české zaslali novému majiteli gratulaci s žádostí, by „jejich milostivým pánem býti ráčil“. Onu nařízenou písemnou gratulaci zaslal hraběti ze Švarcenberka písař Karel Markovský, protože dosavadní písař Kumpa mezitím odstoupil. 
A tak se unhošťským rozplynul sen o svéprávnosti města. 

 

 

O vzniku názvu obce Unhošť se často spekuluje, o prvních zachovaných písemných pramenech se dočtete v článku Jak Unhošť ke jménu přišla 1 .
Další vývoj až do 15. století, kdy obec získala samosprávu, je popsán v článku Jak Unhošť ke jménu přišla 2 . Jak výsady, udělené majestátem Vladislava Jagelonského málem shořely, jak byly za vlády Habsburků obnoveny, co bylo městečku slíbeno, a jak se Unhošť mohla stát královským městem popsal článek Jak Unhošť ke jménu přišla 3 .

Unhošť byla nazývána městečkem, též dobově městysem, což byla trhová  obec, kde se týdně prodávala a vyměňovala místní produkce rolníků a řemeslníků. Výroční trhy – jarmarky – byly navštěvovány i trhovci z jiných měst a panství, ale musely být povoleny panovníkem jako zvláštní výsada pro konkrétní město v pevně stanoveném termínu. 

Do života Unhoště počátkem 17. století silně zasáhly otázky víry. Obyvatelstvo bylo do značné míry protestantské a tlaky katolické církve na odbourání přijímání pod obojí vyvolávalo velké rozepře. O té době bylo pojednáno například v článku Rozdělená společnost . Jak zasáhla do života obce třicetiletá válka již bylo okrajově popsáno například v článcích Desátky za války třicetileté , Útrapy třicetileté války , Kadanští z Campobelly a příslušných částech článků o Feldekovském zámku. 
V otázkách unhošťské městské správy v období třicetileté války stojí za zmínku to, že v nejtěžších obdobích se obyvatelstvo přestěhovalo z Unhoště, zasažené tragicky průchody vojsk, do jiných měst a i do lesů. Proto přibližně od roku 1630 již nebylo každoročně obnovováno složení městské správy (renovace). Obětavým přístupem některých občanů se v klidnějších dobách chod města na čas obnovil, někteří však neklidné situace dovedli využít k osobnímu obohacení. Kořistí se pro ně staly zejména majetky emigrujících luteránů po roce 1628. Rozkradené vybavení, zneužití městské pečeti, falešné listiny, vše se v historii při přerozdělování majetku opakuje. Podobně o tom historici budou referovat i v restitučních kauzách devadesátek 20. století.

Shrnutí nejen majetkových škod napáchaných třicetiletou válkou je v článku Unhošť po třicetileté válce – domy , Unhošť po třicetileté válce – příroda a Unhošť po třicetileté válce – obyvatelstvo .

Dne 25. ledna 1652 byla obnovena rada, která pozůstávala z mužů:
Jiřího Pěnkavy primase, Jiřího Marka, Jiřího Vrbského, Jiřího Jana Zajíčka  radních, Jana Jiřího Pyrena písaře a konšelů: Havla Kostského, Ondřeje Kratochvíle, Jindřicha Moraňského, Vavřince Papouška, Václava Výška, Matěje Pokorného a Jana Šandy. Volba platila na 3 roky. Rychtářem byl Havel Kostský.
Purkmistrovský úřad zastupoval v obci císaře a v jeho čele se každý měsíc střídali členové rady.

Správa obecního majetku, příjmy a výdaje si zasluhují podrobnějšího rozboru v některém z dalších článků. Po třicetileté válce musela i Unhošť, jako jiná města, odevzdat svá privilegia a majestáty na příkaz Křivoklátského hejtmana z roku 1649 k posouzení císaři. Až v roce 1656 vydal císař Ferdinand III. obci nový majestát, o němž budou podrobnosti uvedeny příště.

 

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 2 jsme Unhošť opustili v roce 1489, když získala od krále Vladislava Jagelonského majestátem samosprávu. Obec řídili konšelé s purkmistrem a již nepodléhala Malé Straně v Praze. Zodpovídala se Královské komoře a ochranu jí měl poskytovat hejtman sídlící na Křivoklátě.
Vladislavský majestát kuriózně přišel k úhoně v roce 1520. V té době ještě nebyla zřízena radnice a listiny byly uloženy snad na staré rychtě, snad v domě purkmistra. Když si sousedé  Šimon Moucha, Pech Hamtačka, Matěj Mařík a Valentin Výšek vzácnou listinu zřejmě při svíčce prohlíželi, částečně ohořela. Byl z toho velký poprask. Jmenovaní páni se dne 22. února 1520 veškeré shromážděné obci zaručili, že zaopatří jiný, tomu podobný dokument. Právě tato událost zavdala příčinu k tomu, že obec pomýšlela na to, aby si pořídila radnici. K tomu zakoupila dům od Šimona Muchy v místě, kde nyní stojí městské muzeum, bývalá radnice.
O obnovení poškozené listiny požádali unhošťští císaře Ferdinanda I. Habsburského, což bylo učiněno v roce 1532. Vladislavský majestát z roku 1489 byl úplně přepsán, byly potvrzeny všechny dříve udělené milosti, a navíc doplněna klauzule, ochraňující obec od navyšování poplatků a robot ze strany vrchnosti, která se však v budoucnu příliš nedodržovala.
Roku 1547 postihl Unhošť požár, který zničil značnou část zástavby. Vyhořela i radnice s úředními listinami, včetně majestátů od Vladislava i Ferdinanda. V té době nebylo v Čechách krále, který by je mohl obnovit.
Po této tragické události došlo k opětovnému rozvoji Unhoště díky dalšímu privilegiu, které udělil až roku 1557 Ferdinand I. 
V něm se Unhošťským doslovně slibuje, že:
„ … téhož městečka [Unhoště] od zámku Křivoklátu žádnému člověku prodávati, zastavovati ani žádnou jinou měrou odcizovati neráčí, a kdyby se i to přihodilo, že by král neb dědičové aneb budoucí králové někdy dotčený zámek Křivoklát se zbožím k němu náležitým buď všecko neb na díle
prodali neb zastavili, tehdy to městečko obzláštně při tom erbu a zástavě vymíněno býti má, a žádným jiným se říditi ani spravovati nemají nežli zřízenými radami Komory České, nynějšími neb budoucími.
Jakož pak každému slibu a člověčenství nuceni býti nemají; také jesliže by který z obývatelů téhož městečka buď usedlý, ženatý neb svobodný jinde sobě živnost kdekoliv oblíbil, a odtud stěhovati se chtěl, odpověda se p. purkmistru a konšelům, bude moci se odstěhovati a posaditi, kde mu zdáti a líbiti bude svobodně bez výhostu všelijakého i také beze vší překážky nynějšího neb budoucích hejtmanů neb purkrabí hrádku Křivoklátu.
Mají také dotýční Unhoštští právo jedno míti, a tím se říditi, a odtud jinám appelováno býti nemá. Kdož by na jich orteli a výpovědi přestati nechtěl nežli před zřízené rady nad Appelací na hrad Pražský tak a tím vším způsobem a pořádkem, jakž toho město Slané užívá.
A jestli by sto kdy po časích býti mohli, a zdí to městečko ohraditi; tehdy to městečko více za městečko slouti a držáno býti nemá, nežli za město královské, a mají všech těch práv a svobod , živností v obchodu užívati, jako město Slané, a ten plat, kterýž králům na Hrádek od starodávna dávají, za plat šosovní do Komory České platiti a dávati povinni budou“. 
Co pak se jiných majestátů předešlých králů Českých dotýče, ty král Ferdinand v dotčeném majestátu ve všech artikulích, punktech a klauzulích tak ztvrdil, jako by v něm od slova k slovu vepsány byly.

Tak se Unhošť mohla stát královským městem, chyběly jí k tomu jen hradby. Snaha je vybudovat tu sice byla, místo tzv. Pražské brány se postavila jen malá branka, ale pokračování v  budování hradeb skončilo na nedostatku financí. Další plány na ohrazení městečka a jeho povýšení na královské město ukončila pak třicetiletá válka.

 

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 1 byl popsán vznik názvu obce, jak to dokládá Farář Josef Mottl .  Zabýval se též pravděpodobnou historií prvotně doloženého názvu Hunehost, kterou dále zjednodušeně reprodukujeme.

Jakýsi prospektor Hunehost založil v příznivých krajinných podmínkách obec, kterou se svou rodinou a poddanými postupně rozšiřoval a zveleboval. Časově to zařadit přesně neumíme, ale asi to bylo někdy v průběhu 13. století, snad i dříve. Původní lesy v té době patřily vždy vladaři, tak se král stal i vládcem nad obcí. Tím se dostáváme k období historie obce, které lze již přesněji časově zařadit, a to v době vlády krále Václava II. (1283-1305), který byl synem Přemysla Otakara II.  Václav byl i markrabětem moravským.  Brzy po roce 1285 zahájil spolu se Závišem z Falkenštejna  tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.  V té době snad vznikl jakýsi králův závazek k jakémusi Perchtoldovi z Brna, kterému někdy kolem roku 1300 věnoval k dědičnému užívání celou ves Hunehostz s lukami, pastvinami, s lesy, porostlinami, vodotečemi a se vším k ní příslušenstvím, údajně „za jeho rozšafnost a přítulnost“. Při tom poručil král všem obyvatelům vůbec a každému zvlášť, by řečeného Perchtolda a jeho dědice ve všem slušném a dovoleném jak náleží poslouchali. 
Zda tu Perchtold či jeho dědicové bydleli, doloženo není, ale v té době bylo obvyklé, že si pán zřizoval v obci sídlo, kterému se říkalo „hrad“. Kronikář Hájek z Libočan, který sice v dnešní době není považován za příliš věrohodného, mezi jinými hrady jmenuje i ten „Aunhošťský“.  Tehdejší tvrze se budovaly často jako „vodní“, částečně chráněné vodní plochou. Podobně tomu bylo i v Kyšicích a Braškově. To ohrazené Perchtoldovo sídlo mohlo ležet v místech západně od současného Tyršova náměstí, kde býval rybník Jílovka, i když je doložen až později (viz článek Poválečná obnova). 

Král Václav II. zemi zveleboval, rozvíjel královská města. Přál i Praze, kde se snažil podpořit tehdejší nové město pod pražským hradem (nynější Malá Strana). Měšťanům toho města dovolil, že lány naměřené ve vsi Jenči a Unhošti jim předá do dědičného užívání za roční poplatek jedné hřivny stříbra z každého lánu, což tehdy činilo 64 českých grošů. Tím se Unhošť značně rozšířila a Václav II. ji před svou smrtí (1305) povýšil na městys. 
Roku 1329 Jan Lucemburský zdejší farnost daroval i s požitky Řádu křížovníků s červenou hvězdou (viz článek Kostel v Unhošti).

Velká část unhošťských měšťanů byla i měšťany malostranskými, v Unhošti platilo stejné právo a nemovitosti byly vedeny v malostranských knihách (od r. 1400). Noví vlastníci unhošťských dvorů často bydleli v Praze, ale přinesli s sebou upevnění katolické víry, postavil se větší kostel, rozvíjela se řemesla. Původní osedlí stále patřili pod krále prostřednictvím Křivoklátu.
V roce 1425 byla Unhošť obsazena husity, zprávy o tom jsou však kusé. Po husitských válkách padla obec do zástavy, z níž se dostala opět do područí krále až roku 1455. V té době již unhošťští přemýšleli, jak se dostat z vlivu malostranských. Samospráva byla částečně posílena v roce 1459, avšak potom byla obec spolu s Křivoklátem opět zastavena. Samosprávu si unhošťští vyprosili až na králi Vladislavu II. Jagelonském v roce 1489. Jeho majestátem byla obec spravována purkmistrem a konšely, získala erb a pečeť, právo pořádat trhy a jarmarky, obec mohla vybírat daň z dováženého piva a byly zavedeny městské knihy. Tím se Unhošť vymanila z vlivu malostranských a dala se na cestu samostatného politického a hospodářského rozvoje. Od té doby si byli rovni jak občané dosud podléhající Křivoklátu, tak ti malostranští. Unhošť podléhala královské komoře a ochrannou vrchnost představoval křivoklátský hejtman.

 

Před 610 lety, 6. července 1415, byl katolickou církví sprovozen ze světa jí nebezpečný reformátor mistr Jan Hus. Vyučoval na pražské univerzitě (byl i jejím rektorem) a odmítl odvolat jím prosazované učení o nápravě katolické církve. Ta procházela v té době obrovským morálním úpadkem. Pro hlásání pravdy se stal církvi nepohodlným a ve vykonstruovaném procesu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř k trestu smrti upálením.
I po Husově smrti jeho myšlenky žily dál. Vzdor proti nekalým církevním praktikám vyústil až v husitskou revoluci, která zamíchala osudy české země na velmi dlouhou dobu. Tažení husitů se dotkla i Unhoště, která jimi byla obléhána a dobyta kolem roku 1425.
Zatracení Jana Husa katolickou církví trvalo prakticky až do roku 1999, kdy byl papežem Janem Pavlem II. označen za reformátora  církve a ten i politoval jeho upálení. 

Před odjezdem do Kostnice pobýval Jan Hus na hradu Krakovci. Jeho cesty do Prahy odtud jistě vedly přes Křivoklát či Zbečno do Unhoště, která byla přirozenou přestávkou na dvoudenní pouti. Možná zde i kázal. Snad se i zastavil na Újezdě, ze kterého pobíral jistý příjem (obročí), o němž se zmiňuje ve svém rukopisu Farář Josef Mottl , jak bude ukázáno níže. Který Újezd to měl být, zda Červený či Pletený, není uvedeno. 
K období husitství sděluje Josef Mottl toto:

Smyšlení osadníků na počátku doby této.

Doba tato jakkoliv na události nejbohatší, jest pro Unhošť z nedostatku podrobných zpráv nejchudší. Nám nelze o smýšlení lidu nic jistého říci, než to, že se snadno dozvěděli a dozvěděti mohli Unhošťští, co se v Praze nového učí, hlásá a děje. Vždyť původce všeho toho mistr Jan z Husince tu z Újezda své obročí požíval, onť i nedaleko tu odsud na Krakově blíž Zbečna žil, okolo chodil a kázal. Byliť jsou i měšťané pražští spoluměštané unhošťští; kdo ví zdali též někteří z nich buď si věrozvěsty zde nezastávali,
aneb před rozkacenou vášní Pražskou své útočiště zde nehledali; avšak by se zde nauka nová tak byla upevňovala, by zde všeobecně panovala, lze s jistotou pochybovati.

Skutečný stav náboženského cítění obyvatelstva Unhošťska v období 200 let po husitech spíše svědčí o odklonu od katolické církve k protestanství. Více o tom najdete například v článku  Rozdělená společnost a některých dalších. Změnu přinesla až nucená rekatolizace po bitvě na Bílé Hoře 1620.

Přínos mistra Jana Husa nebyl jen v oblasti náboženské, zasadil se také o vývoj českého jazyka. Jeho reforma českého pravopisu je spojována s odstraněním spřežek a zavedením diakritiky a tak jsou pro nás pozdější texty daleko srozumitelnější.

Názvy osad a míst vznikaly v Čechách často před tím, nežli mohly být objektivně zaznamenány v písemných pramenech. Jejich původ je proto často provázen dohady, různými teoriemi i lidovou tvořivostí s velkou fantazií bez věcného podkladu. 
Naši předci se místními názvy s vědeckým přístupem zabývali již v 19. století. V Unhošti v tom vynikal zejména místní rodák Josef Šírer (psán též Schürer, 1823 – 1911), který byl císařským a královským vrchním účetním radou ve Vídni. Zanechal po sobě rukopis, ze kterého čerpal informace Farář Josef Mottl (1827 – 1884) a později i František Melichar (1842 – 1925). 
Právě z Mottlova rukopisu použijeme výklad, jak se vyvíjel název obce Unhošť.

Z nejstarších písemných pramenů (podle Emlera) se osada jmenovala Hunehostz. Desátý český král Jan Lucemburský (1296–1346, korunován 1311), ji psal r. 1329 poprvé Unhostz, listina z r. 1339 zmiňuje Unhostcz, knihy konsistorní na dosazování farářů z r. 1354 – 1436 mají Unhosscz a
Unhostz, a knihy zakládační z r. 1358 píší Unhoscz. Malostranské
gruntovní knihy z r. 1400 a 1419 mají buď Unhosscz neb Unhostcz, a
nejstarší domácí unhošťské knihy z r. 1496 píší již Unhošt, někdy ale zřídka
též Ounhost a Ounhošt, a později pak vždy Unhošt. Původní jméno osady
Hunehostcz (z r. 1285), přeměnilo se v pár letech (1329) v Unhošt, a
to udrželo se až do 19. století, a teprve jeho koncem se název obce dočkal i háčku na konci a dodnes tedy píšeme Unhošť.
Tolik tedy ke jménu obce z listin. Dále se Mottl zabývá domněnkou o zrodu původního názvu  Hunehost (bez ohledu na varianty koncovky):

Majíce tak to prastaré, a řekli bychom původní jméno Hunehošt čili Unhošt před sebou, myslíme, že nechybíme tvrdíce, že obě slova Hunehošt i Unhošt jsou dle mluvnice přídavná slova přivlastňovací (adjectiva possesiva) utvořena od jmena osoby mužské Hunehost čili Unhošt, v kterémž se Hun čili Un za kořen považuje a host čili hošt připojenou slabikou slove, jak to v  přemnoha složeninách nalézáme.

Připustíme-li toto, znamenalo by Hunehost a Unhost všeliké a všecko zboží, které muži Hunehostu čili Unhostu náleželo; tedy osada Hunehostova čili Unhoštova, a zkráceně – přenesením jména osobního na věc jeho – Hunehost čili Unhost. Co zvláštnost budiž ještě i to podotknuto, že v starých zprávách až do 17. století se navíce říkalo „ten Unhošt“, a nikoli jako nyní „ta Unhošt“, jako by i tím občané chtěli svým potomkům dokázati, že jméno osady jejich pochodí od muže, že jest tedy osobní; právě ale o takových názvech osad, které pochodí od osob, tvrdí se obecně, že osady ty povstaly v době ne starší než z konce desátého věku a z po roku jedentisícího.

Mottl dále vyvozuje, že někdy po roce 1000 vnikl do zdejších pralesů jakýsi  Hunehost, a shledav že tu dostatek vody z Hořejších slatenin prýští, vymýtil se svou družinou prales, a nastavivše sobě zde bud čili přístřeší, založil zde osadu neboli ves, kteréž sousedé po zakladateli Hunehošt neboli Unhošt říkali.

Osídlení Unhošťska je nepochybně daleko starší, nežli vznik výše popisované osady, která dostala jméno zaznamenané v písemných pramenech.  O tom se více dozvíte například v Melicharově vlastivědném muzeu. 

 

V řadě předchozích článků se uvádějí starobylé dobové míry a váhy, které současnému čtenáři vesměs už nic neříkají. Pro lepší představu o rozsahu transakcí spojených zejména s přechodem vlastnictví nemovitostí, platbou daní, odvodů a desátků uvedeme převody dříve užívaných měr na ty současně používané. Upozorňujeme, že historické míry a váhy se často lišily v různých regionech a doznávaly i změn postupem času. Uváděné vztahy se týkají Unhošťska a vycházejí zejména z pramenů z druhé poloviny 19. století, ve kterém započal hluboký zásah do celosvětového sjednocování měr a vah, dosaženého v Evropě zavedením Mezinárodní soustavy jednotek (SI) až v roce 1960. Přesto se stále setkáváme v životě s nesystémovými jednotkami, které dále žijí setrvačností zejména v USA a několika dalších zemích. Z nich je u nás snad ještě rozměrově pochopitelný a představitelný  palec (1 inch= 2,54 cm), stopa (1 foot=30,48 cm), libra (1 pound=cca 0,45 kg) a několik málo dalších.
V běžné populaci však už nikomu neříká nic rozměr lánu, strychu, věrtele (snad kromě těch, kteří zažili chmelové brigády), nevědí, kolik byl sud, pinta a mnoho dalších historických jednotek.

Při prodeji pozemků bylo nutné nějak označit jejich výměru, často velmi nejednoznačným způsobem. Pole se kdysi měřila na lány, což byla v Čechách plocha pro 60 korců (strychů) výsevku, takže nic moc exaktního. Hospodářství se v Unhošti nazývalo dvorem, pokud k němu patřily alespoň dva lány polí a luk. I to se ale časem měnilo. Poplužní dvůr byl později i ten, ke kterému patřila nějaká pole. Zpočátku bylo popluží  určováno prostorem, který stačilo obdělat jedno spřežení jedním pluhem. Postupem času se začala výměra určovat na záhony, jitra a čtvereční sáhy. Nejpoužívanější jednotkou v popisovaném období byl strych (někdy psáno strich).
Pořádek do velikosti výměr se zavedl až tereziánským a josefským katastrem, o tom je více v článku Mapování pozemků .

Převody plošných jednotek (přibližné)
1 lán = 12 kop záhonů = 300 provazců 
1 provazec = 42 loket = 9,49 arů
1 strych = 12 záhonů = cca 0,5 ha
1 jitro = 1600 čtverečních sáhů = 1,737 ha

Tedy nic jednoduchého a dnešní školáci by měli být při převodu jednotek vděčni za metry. Samozřejmě najdete i jiné přepočty. Jak již bylo řečeno, liší se místně i časově.

Aby to nebylo tak fádní, strych (korec, měřice) byl nejen jednotkou plochy, ale i objemu pro sypké látky. 

Převody objemových jednotek:

1 strych (korec) = 4 věrtele (věrtel je od německého „viertel“ – čtvrtina)
1 věrtel = 4 čtvrtce
1 věrtel = 23,25 litru 

Těmito mírami se odměřovaly desátky a jiné daně odváděné v naturáliích formou obilí i hrachu.

Složité bylo měření objemu piva, jakožto nejvýznamnějšího nápoje (potraviny). V roce 1651, jak uvádí Mottl ve svém rukopisu:
Věrtel piva obnášel 128 staročeských pinet, a 20 pinet obnášelo 27 mázů, tedy pinta asi 5 1/7 žejdlíku. 
Věrtel piva byl také dva Teynský a ten zase 2 vědra, 12 ½ mázů; 
1 máz rakouské míry (od r. 1765) = 1,4 litru = 4 žejdlíky

Působí to trochu zmatečně, ale po 4 žejdlících bílého piva se to srovná. 

Kromě používaných měr a vah je nutné se zmínit o penězích. 
V textech o nejstarším období se používají groše.
České groše se razily za krále Václava II. na přelomu 13. a 14. století tak, že z jedné hřivny čistého stříbra (což bylo asi 1/4 kilogramu) se udělalo 60 mincí. Od té doby se počítají groše na kopy. Z počátku silná česká měna se vlivem ředění kovu kazila, ze hřivny stříbra se vyrazilo i 64 mincí, a tak se při přepočtu na zlaté mince propadla kopa českých grošů z původních 25 zlatých až na cca 6 zlatých počátkem 17. století. Aby to nebylo tak jednoduché, kromě českých grošů se začalo platit i groši míšeňskými. Od počátku 17. století se platilo i zlatými rýnskými, ty se dělily na 60 krejcarů a krejcar na 6 denárů.
V 19. století se setkáváme s penězi konvenční mince (stříbra) a vídeňské mince, které byly v poměru 1 : 2 1/2. V textech se tyto ve zkratkách objevují různým způsobem. Konvenční mince je často uváděna zkratkou c/m, někdy transponované do č/m a interpretované jako česká měna. Vídeňské mince jsou uváděny často jako r/č – rakouského čísla. 

Pro představu kupní síly zlaté mince se podívejte na článek Jídlo a ceny v 17. století .

 

Po dražbě nemovitostí v roce 1727, patřících k pozdějšímu Feldekovskému zámku se v roce 1728 sešla komise k vypořádání dědictví a dluhů, což bylo již popsáno v článku Feldekovský zámek 5 .

Dědicové po Jiřím Mrázovi prodali 16. srpna 1729 dvůr se dvěma mlýny, z nich jen jeden byl v chodu a druhý pustý. Kupujícím byla paní Maximiliana Františka Antonie z Renspergu rozená z Neslingen a Schelgraben. Cena byla 9000 zlatých, tak se na všechny věřitele peněz nedostávalo. Dluhy ve výši 1463 zlatých a 46 krejcarů museli doplatit dědicové.
Nová vlastnice vydržela na dvoře téměř 12 let, až majetek prodala 9. února 1741 paní Vilhemině svobodné paní z Leonardi rozené Perglain za 20 tisíc zlatých i s klíčným a vymínila si i své poddané, které na tom dvoře měla.

Zakoupený majetek byl tehdy popsán takto:
Dům Feldekovský s dvorem od Mrázovských dědičně koupeným, ve dvoře panský (vrchnostenský) byt, s ratejnou vedle kravína, maštal pro koně a voly, špejchar, ovčín, 2 stodoly, vedle kolna a uprostřed dvora druhá, za bytem velká zahrada, dva mlýny, pole, luka … Povinosti bylo: šosu 11 zl. 17 kr. 3 d., desátku 7 str. 2 věrt. žita, z dolejšího mlejna (Načeradského) k obci platu 3 zl. 30 kr., hlásnému půl str. žita odváděti, a kantoru obědy dávati.

Paní Vilhemina bydlela v Unhošti, ale neměla žádné děti, tak před svou smrtí vše odkázala své sestře paní Anně Terezii svobodné paní ze Schirdingu rozené Perglain. Ta s prodejem dědictví nemeškala a dne 10. února 1750 vše prodala panu Ponzovi z Prahy. Majetek byl tehdy popsán v knihách takto:

Od starodávna řečený Feldekovský zámek s chalupou na 3 nájemníky, s kameným lomem, dvěma mlýny i s polmi, 1 rybníkem na 19 kop násady, za zahradou 2 rybníčky, a jedním s městýs hned přede dvorem na 6 kop, pak s 6 koňmi, 8 volmi, 11 kravami, 431 ovcemi.

Součástí koupě byl i mlýn Kalvodovský, to byl asi ten dříve popsaný jako zbořený a mlýn bývalý Načeradský ve Zvinách. K závazkům patřilo 500 zlatých na fundaci do chrámu páně „Maria Kulm“.
Pan Vít Ponz byl jakýmsi obchodníkem a měšťanem Starého Města pražského a výše popsaný majetek zakoupil spolu se svou manželkou Marií Františkou  za 13795 zlatých. V roce 1750 přijal v Unhošti měšťanství a zemřel asi v roce 1764. Dědictví pak připadlo jeho synovi Antonu Ponzovi a jeho manželce Kateřině.

Od roku 1750 jsou již nemovitosti v městských knihách nazývány Feldekovský zámek, ale dlouhodobého majitele se nedočkaly. Do počátku 19. století ještě několikrát změnily vlastníka.
Až roku 1802 na dlouhou dobu zakoupil Feldekovský dvůr se zámkem Josef Bubeníček, narozený 28.3.1761 ve Vodolce 48 (Odolena Voda), syn Václava Bubeníčka, který byl správcem dvora řádu Jezuitů. Rodinu proslavil i Čeněk Bubeníček, vlastenec a mecenáš, který zbohatl na obchodu se dřevem.  V letech 1868-70 postavil pilu na zpracování dřeva ze šumavských lesů. Místo s vodní elektrárnou je dodnes známé jako Čeňkova pila. Čeněk  byl  i  stavební podnikatel, postavil silnici z Unhoště  do Jenče a přestavěl unhošťskou radnici (dnešní muzeum) do současné podoby.

Syn Josefa, Jan Bubeníček (nar. 1800), byl v Unhošti purkmistrem v letech 1832 – 1848 a pak ještě deset let radním. 

Po Bubeníčkových se stal dalším majitelem dvora a  Feldekovského zámku počátkem osmdesátých let 19. století Jindřich Karpeles. To se však od daleké historie dostáváme k období pamětníků. Z nich se tématem zabývala paní Naděžda Stejskalová, dlouholetá vedoucí městské knihovny a externí pracovnice Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. V roce 2018 o rodu Karpelesů v Unhošti sepsala článek, se kterým se můžete seznámit zde.

V současné době je Feldekovský zámek nemovitou kulturní památkou v Hájecké ulici 156.