Rubrika: Historie

V závěru článku Feldekovský zámek 3 jsme se zmínili o nutnosti prodeje majetku paní Feldekové z důvodu její vysoké zadluženosti. V Unhošti dlužila nejvíce obci, která jí proto obstavila majetek. Porovnání paní Feldekové s unhošťskou obcí řešili v roce 1689 krajští hejtmané, kteří při soupisu majetku zjistili, že na Feldekovském dvoře zůstalo:
9 krav 
8 koní
19 prasat
342 ovcí
146 kusů pernaté drůbeže. 
V domě byly nalezeny dva obrazy krajin a šesti svatých, 2 pistole, kamna s železným kozlíčkem, zdvojené přesýpací hodiny. V zahradě byl altán.
Česká komora nařídila unhošťským konšelům, aby se zabavením majetku ještě dva týdny posečkali.
Feldekovský majetek se pak po částech rozprodával a podstatná část se dostala v roce 1690 do rukou „vysoce urozeného pána Sigmunda Ludvíka, svaté říše římské hraběte z Trautmansdorfu, pána na Protivíně, komorníka jeho milosti císaře a královského hejtmana kraje Práchenského“. Ten koncem roku 1697 prodal dvory dříve Feldekovské spolu se dvěma mlýny urozené paní Zuzaně Heleně z Bedarides, rozené z Golč. Nová majitelka měla panství Sazenou, Kamenici, Zábělici a Domaslavice, byla při penězích a brzy v Unhošti přikoupila další nemovitosti. 
Po neblahých zkušenostech pánů radních s morálkou přistěhovaných urozených pánů, kteří se neradi podřizovali místním zvyklostem, přijali paní Bedarides do městského svazku, až když se zavázala: „kontribucí polí pod 598 strychů dle domácí ouřední repartici buď sypání neb peníze platiti, vojsko k ležení přijímati, fůry konati, šos, desátky a letníky odváděti, dobytky do městské stáje honiti …“.  Ani tato paní v Unhošti kořeny hluboko nezapustila a na radu svého bratra Františka z Golče a pana Jiřího Václava Schwabela ze Schwabenfeldu v roce 1700 statky prodala panu Janu Hartliebovi synu Justina Hartlieba, bavorského lékaře, který se do Čech přistěhoval za vlády císaře Ferdinanda II. (vládl 1619 – 1637). Ten mu udělil v roce 1635 šlechtický titul. Justin Hartlieb byl rektorem pražské university. Jeho syn Jan se z koncipisty a sekretáře stal radou královské komory a vrchním inspektorem pohraničních cel. Od roku 1723 byl povýšen do rytířského stavu. Je to ukázka toho, do jakých rukou se v té době dostával majetek v Unhošti, která jen těžko již po půl století překonávala škody způsobené třicetiletou válkou. Na jedné straně investice nepůvodního obyvatelstva zachraňovaly zpustošená obydlí, na straně druhé však byl majetek rychle přeprodáván. Ti vlastníci, kteří v Unhošti nebydleli, často to byli pražští měšťané, zde hledali jen zdroj příjmů z hospodářské činnosti a často měli konflikty s purkmistrem a konšely.
Feldekovský zámek však během dalších sto let vystřídal ještě mnoho majitelů.

Ve dvou předchozích článcích Feldekovský zámek 1  a Feldekovský zámek 2  jsme popsali, jak se paní Dorota Lidmila Feldeková dostala k majetku v Unhošti a dala tak jméno jedné z jejích významných památek, Feldekovskému zámku.
Při koupi Markovského (Michnovského) dvora r. 1675 a Kytlovského domu r. 1677 se v městských knihách zavázala, že „všecky sousedské povinnosti vykonávati bude, jako každý jiný občan Unhošťský“.  Politická situace se  však měnila, roku 1680 znenadání vypukly domácí bouře. Selský lid jak v Čáslavsku tak i v Litoměřicku a v Plzeňsku povstal proti svým vrchnostem. Roku 1682 vypukla dlouhá válka s Turky, kvůli válečným potřebám stoupaly daně, nazývané mimořádné sbírky, a v zemi se pohybovali vojáci. Ti se ubytovávali v domech obyvatel a nevyhnulo se to ani Unhošti.
Paní Feldeková se nechtěla podrobit ani mimořádným válečným sbírkám, ani nechtěla na svých dvorech přijímat vojáky, jak se tomu museli podrobit ostatní obyvatelé Unhoště. Odvolávala se na jakýsi majestát, který měl udělit císař Ferdinand II. předkům jejího manžela pana Augustina Ferdinanda z Feldeku a osvobodit je od podobných břemen. 
Proto si i vyžádala ke své ochraně roku 1679 Salvu Guardii, což je jistá část císařského vojska, jakási soukromá armáda. Tito vojáci sídlili přímo na jejím dvoře až do roku 1683, a ona jim vyplácela žold.
To však nebyl jediný přešlap proti městskému řádu. Chovala velká stáda ovcí na újmu ostatních občanů a vymiňovala si nejen pro sebe, ale i pro svou čeleď, že nebude podléhat pravomoci magistrátu. 
Toto vrchnostenské chování nemohl purkmistr a páni svobodného městyse Unhoště připustit. Obrátili se na hejtmana křivoklátského i k pánům Slánského kraje. Když nic nezabíralo, využili přechodné přítomnosti císaře Leopolda v Praze a dne 28. prosince 1679, a podali zprávu jeho dvorské kanceláři, vyžadujíc, aby se paní Feldeková podrobila uzavřené smlouvě s obcí, která byla v souladu s privilegii udělenými císařem Unhošti.
Paní Feldeková však vše ignorovala. Císař se mezi tím vrátil do Vídně. Tam jej obec opět oslovila, a dne 24. března 1683 projevuje císař ve svém psaní k místodržícím království Českého „svou nelibost nad tím, že paní Feldeková na tolikeré nařízení od místodržících a od úřadu hejtmanství krajského neuposlechla“. Císař neshledal ani důvody, proč by se paní Feldeková neměla podřídit městskému právu a neplnit si z něj vyplývající povinnosti. Zjistilo se též, že majestát Feldeků, na který se odvolávají, ve skutečnosti neexistuje, neboť jej císařský dvůr ani nevyhotovil, ani nepotvrdil, a není ani zanesen v zemských deskách.
Z uvedených důvodů císař Leopold poručil pánům místodržícím, aby Unhošťské chránili, a paní Feldekové uložili, „by ona to, co dle slušného rozvržení a vedle proporcí týchž dvorů na ni jak v kontribuci tak v kvartýřích, forčpanech uloženo bude, příkladem jiných sousedů vystávati se nezpečovala“. Místodržící si sice dali na čas, ale  dne 25. Června 1683 došel paní Feldekové přísný rozkaz od pánů místodržících a druhý od krajského úřadu, kterýmž k náhradě 326 zlatých 44 krejcarů. k rukám Obce odsouzena byla. Obec totiž musela vše, „co více od r. 1679 do 1683 na ty dvory vypadalo, ze svého zapravovati, a pak i nemalé útraty jí ze samé při vzešly“.
Paní Feldeková konečně uposlechla přísného rozkazu, avšak o náhradě zase nechtěla slyšet, a tak se opět rozepře protáhla. Až císař Leopold prodal panství Křivoklátské panu Arnoštu Josefu hraběti z Valdsteinu . Tím se stal pan hrabě ochrannou vrchností Unhošťských, a když mu vše předložili, rozhodl dne 3. května 1688, když sídlil v Mnichově Hradišti, aby se obě strany sešly na Křivoklátě a tam se porovnaly. Za obec tam byly vyslány osoby: p. Krištof Kottrval, primas, a Ondřej Stark radní, pak Jan Töppr a obecní písař z obce.
Ze strany paní Feldekové byl vyslán její vlastní manžel pan Augustin Ferdinand z Feldeku.
Jednání proběhlo 11. Června 1688, vedl jej zplnomocněnec hraběte z Valdsteinu, jeho  inspektor pan Jan Majer z Horní Želenek s hejtmanem Křivoklátským, a obě strany se smířily takto: 
„obec slevila 26 zl. 44. kr. a p. z Feldeku uvolil se jí 300 zl. na třikrát vyklásti, strany ovčína a počtu ovec usnešeno, že paní Feldeková jakožto vlastnice oněch dvorů smí sice svého vlastního ovčáka míti, avšak ovcí matek nesmí než 150 zimovati a jiných též tolik, tedy nikdy více než 300 kusů ovcí chovati. Co se hovězího dobytka tkne, smí ho držeti mnoholi chce, musí ho však do obecního stáda honiti. Nařizuje p. hrabě paní Feldekové, by budoucně všem povinostem občanským zadost činila, vojsko přenocovala, a každého neláskavého slova proti magistrátu pod pokutou 50 kop se zdržela“.
Paní Feldeková se s obcí soudila devět let a asi jí neuspokojilo, že není tou vrchností, jakou si představovala.
Již 12. dubna 1683 odprodala dva kousky pole od domu Kytlovského za 18 zlatých p. Vojtěchu Smržovi uzdáři a radnímu městskému, dne 18. září 1684 prodala uroz. p. Janu Bedřichovi Rožovskému z Rožova „dům od starodávna Parysovský řečený r. 1678 dne 2. června na stavení sice spálený“, při kterémž to gruntu se asi 51 strychů pražské míry polí a lady nalézá, za 300 zlatých.
Dne 16. Října 1688 si paní Feldeková vypůjčila od paní Kateřiny Eleonory Pajrovy jeden tisíc zlatých.
Obec Unhošťská si pak nárokovala na dlužné dani a poplatcích 1200 zlatých a jako záruku přijala Feldekovské dvory.
Tak neslavně skončila éra panování paní Doroty Lidmily Feldekové roz. Chotouchovské z Nebovid. Nezbývalo jí nic jiného, než své dvory prodat.
Co po ní zbylo? Její zásluhou se spojily dvory Markovský a Čejkovský  v jeden celek, na němž bylo vybudováno obydlí, nazývané v městských knihách od roku 1750 jako Feldekovský zámek, a to až doposud.

 

V předchozím článku Feldekovský zámek 1 jsme popsali cestu Markovského dvoru do rukou paní Feldekové. Nežli popíšeme její další aktivity v Unhošti na konci 17. století, je na místě, si o ní říci něco více. 
Dorota Lidmila rozená Chotovanská (též Chotoutovská) z Nebovid byla zprvu provdána za rytíře Krištofa Františka Leopolda Račína z Račín, pána na Hluboši a hejtmana Podbrdského kraje, s nímž měla tři syny. Vilím Humprecht figuroval ve vlastnictví nemovitostí v Unhošti, dědil i z panství v Hluboši po starším bratru Adamu Leopoldovi Račínovi , který brzy zemřel. Nejmladší syn Václav Rudolf vstoupil do řádu sv. Kajetána na Malé Straně v Praze, kde přijal jméno Karel. Vstupem do řádu připadl jeho dědický podíl matce.
Když Dorota Lidmila v roce 1672 ovdověla, stal se roku 1673 jejím druhým manželem Augustin Ferdinand z Feldeku. Jeho předci pocházeli z rodu Fellnerů od Norimberka a spříznili se s rodem Feldeků z Horních Rakous. Ti byli roku 1622 povýšeni císařem Ferdinandem do rytířského stavu s predikátem z Feldeku, který po manželovi používala i paní Dorota Lidmila, i když byla vlastně Fellnerová.
Než přistoupíme v dalším článku k popisu chování paní Feldekové v Unhošti, které pobuřovalo měšťany, zmíníme se o jejích majetkových transakcích, které byly typické pro importovanou šlechtu po třicetileté válce. 
Dříve vzpomenutá koupě Markovského dvora, později zvaného Michnovského, byla dosti komplikovaná. Paní Anně Barboře z Valmerode za koupený dvůr v Unhošti zaplatila paní Feldeková zárukou peněz ve výši 3500 zlatých, vázaných a úročených na statku Kounové u urozené paní Anny Markety Minichovy rozené Bechynky z Lažan na Kounové a Kolešovicích. Navíc se při obchodech mezi manželkami pánů platil zvláštní poplatek, tak zvané klíčné, které bylo v naturáliích uhrazeno  „měděnicí stříbrnou, pozlacenou, s nálevkou jakož i ohřívadlo stříbrné, vše díla augsburského“. Měděnice byla nádoba na mytí, tak se snad obdarovaná nedomnívala, že paní Feldeková naráží na její hygienu. 
Roku 1677 koupila paní Dorota Lidmila od Jiříka Kytla a manželky jeho Anny i ode vší obce sirotčí tak zvaný Kytlovský dům „s polmi ornými i neornými zarostlými, chmelnicí a palouku“ za 200 zlatých hotových.
V roce 1678 dne 11. ledna ujmula od svého syna urozeného a statečného rytíře p. Vilíma Humprechta Račína z Račína tak zvaný Čejkovský dvůr, a  toho samého roku v červnu koupila od p. Jana Štastného Kouřímského z Campobelli tak zvaný „dvůr Parýsovský i s tím pustým holým místem, kde Šidlovská chalupa stávala naproti“.
Těmito transakcemi spojila pět gruntů do jedněch rukou : dvůr Markovský, dvůr Čejkovský, dům Kytlovský, dvůr Parysovský a chalupu zbořenou Šidlovskou, a vytvořila tak důstojný prostor pro výstavbu zámku.
Tím však svou touhu po majetku neukojila. Kde mohla, přikupovala pole i louky, nebo je směňovala, když to bylo výhodné. Například roku 1676 směnila pole s p. Vilímem Škodským z Feierberku, roku 1677 směnila pole od Kytlovského domu s paní Ludmilou Bertoldovou za pole od domku Pivoňkovského a v srpnu téhož roku směnila „pole od Brndku až do Popova za pole Jana Hermana od Bratronské cesty k mlýnu Novému“. Roku 1679 směnila „louku od dvoru Čejkovského ležící v Malichově s p. Ondřejem Štorkem za louku Černinovskou zvanou a pod rybníkem obecním a nad rybníkem paní Feldekový ležící“.
Nahromaděný majetek ale paní Feldekové štěstí nepřinášel. Nejstarší syn z prvního manželství brzy zemřel, nejmladší skončil v malostranském konventu řádu theatinů (kajetánů) v Praze, takže si jej asi mnoho neužila. Stýkala se jen se synem Vilímem Humprechtem, urozeným a statečným rytířem Račínem z Račína, který se ale pomátl na rozumu, a matka paní Feldeková přijala nad ním dne 10. Března 1684 poručnictví, a on brzy na to bezdětný zemřel.
I rodinné poměry mohly být příčinou (či důsledkem?) jejího chování v obci, tak jak k němu inklinují i v moderní době osoby posedlé hromaděním majetku a stavěním se nad zákon. Jak paní Feldeková svými spory po celé desetiletí zaměstnávala soudy, až to vedlo k jejímu úpadku v Unhošti, pojedná další článek.

Feldekovský zámek je jednou z památek v Unhošti, která překonala věky. Pojmenován je po paní Dorotě Lidmile Feldekové, která v dějinách Unhoště zanechala hlubokou stopu nejen vlastnictvím nemovitostí, ale i svérázným přístupem k vedoucím představitelům obce při plnění vlastnických povinností.

Samotný název „Feldekovský zámek“ se objevil v městských knihách až v roce 1750, avšak kořeny této unhošťské končiny sahají do daleko hlubší minulosti. Význam paní Feldekové tkví v tom, že spojila v jeden celek několik dvorů, zejména ty největší – Markovský a Čejkovský, nacházející se v jižní části Hájecké ulice, a opatřila je společným obydlím, Feldekovským zámkem.
O dění kolem zmíněných dvorů před třicetiletou válkou a v jejím průběhu jste se mohli více dočíst v článcích Konec Markovských 1 a Konec Markovských 2 . Další epizoda z historie Markovských nemovitostí v závěru války je popsána v článku Kadanští z Campobelly .

Cesta ke spojení několika dvorů do jednoho, na jejímž konci je vznik Feldekovského zámku, byla od konce třicetileté války dosti komplikovaná a popíšeme ji proto jen v hlavních rysech. 
Pro představu umístění nemovitostí v popisovaném období použijeme mapu z roku 1840. K dnešnímu stavu má dosti daleko. Už v té době započaly změny parcel, a čísla domů se několikrát změnila, ale pro ilustraci umístění staveb v 18. století poskytuje vyhovující vodítko. Hlavním orientačním bodem je i dnešní Hájecká ulice. Původně Markovský dvůr je v levém dolním rohu označen černým číslem 156. Sloučením s Čejkovským dvorem vznikla velká parcela, na které byl postaven žlutě značený Feldekovský zámek s číslem 129.

Než k tomu došlo, změnily tyto dva původní velké dvory mnohokrát majitele. 

Jiří Marek, postižený hrůzami třicetileté války, prodal v roce 1640 Markovský dvůr, sousedící s dvorem Karla Staršího Čejky z Olbramovic z jedné strany a spáleništěm Táčkovského ze strany druhé, panu Jiřímu Kadanskému z Campobelly, polnímu trubači, a jeho ženě Zuzaně, rozené ze Stampachu. K prodanému dvoru mimo jiného příslušenství patřila i pole, louky, zahrady, chmelnice a rybníček. Pan Kadanský se v obci příliš dobře nezapsal, o čemž již bylo pojednáno dříve. I jeho postihly velké ztráty na majetku v závěrečných letech války. Markovský dvůr koupil na splátky, které ovšem nebyl chopen včas hradit, a tak jej v roce 1651 prodal  Ondřeji Baierovi, císařskému notáři, dvornímu a zemskému advokátu v království českém. Ten s nabytým majetkem musel splácet i dluhy po panu Kadanském, a ještě po jeho smrti v roce 1660 se musel přít o splácení jeho dluhů s vdovou Kadanskou. 
Pan Baier byl ale zámožný a pořizoval si v Unhošti další nemovitosti, například v roce 1651 přikoupil od paní Sybilly Polixeny Elznicovy rozené Čejkovy z Olbramovic s radou jejího manžela urozeného a statečného rytíře p. Vácslava Kundrata Elznice z Elznic „mlejn slove od starodávna Nový jinak Nebeský o dvou kolách moučních a stoupách spustlý a na těch mlejnských strojích vnitř i zevnitř velmi porušený se všemi k němu příležitostmi, též rybník pustý, v němž hráz až do trouby rozkopána jest nad týmž mlejnem, s okrajky okolo něho, na nichž se trávy senné klyditi mohou i s tou strohou neb tokem vody na týž mlýn“.
V roce 1653 koupil p. Baier další pustý a zbořený mlýn Načeradský a později i několik dalších pozemků se zbořenými a spálenými domy, které zůstaly po třicetileté válce.
 Ondřej Baier v Unhošti nebydlel, v Praze zastupoval různé pány a jedním z jeho velkých úspěchů byla pře ve prospěch pánů z Donína s pány Honenstanskými i pře Kreilsheinská a Sternberská.
V Unhošti měl hospodářem svého bratra Jakuba, který mu však „nehezky a škodně hospodařil, nejen svůj ale i páně bratrův otcovský podíl a jiné grunty promrhal“, a proto jej pan Ondřej Baier v závěti v roce 1664 v podstatě z dědictví vyloučil a za universálního dědice všech unhošťských majetků ustanovil svého dlouholetého pražského spolupracovníka, měšťana z Malé Strany, vladyku Daniela Herzoga z Adlersburku.
Ten se stal vlastníkem Baierova unhošťského majetku 14. ledna 1665, ale hned v říjnu jej rozprodal panu Vilímovi Františku Škodskému z Feierberku a zbytek, jehož součástí byl i Markovský dvůr, v roce 1666 Františku Strosovi z Haidrsdorfu a Apoleně Kryzeldě ze Stropčic, jeho manželce.
Ti jej hned v následujícím roce prodali panu Vilímu Fridrichovi Michnovi z Vacínova pánu na Chyši, Bítozevsi a Bloži, jeho milosti císaře soudu dvorního a komorního radovi. 
Přes další transakce, ve kterých šlo převážně o dělení rodového majetku a vypořádávání dluhů, se Markovský dvůr, nyní už nazývaný Michnovský, dostal v roce 1673 i do vlastnictví  Ferdinanda Vilíma Popela hraběte z Lobkovic, ale již následující rok jej převzala vysoce urozená paní Anna Barbora z Valmerode rozená Laubská z Lub.
Ani Anna Barbora jej neměla k bydlení či hospodaření, a hned 3. ledna 1675 dvůr i se dvěma mlýny prodala paní Dorotě Lidmile Feldekové rozené Chotouchovské z Nebovid. A tak se otvírá ještě však dlouhá cesta ke vzniku Feldekovského zámku.

 

Rod Marků byl před třicetiletou válkou v Unhošti velice vážený a zámožný. Jeho majetek byl však zdecimován průchody nepřátelských i „přátelských“ vojsk. Podrobnosti o tom byly uvedeny v článcích Konec Markovských 1, Konec Markovských 2. Jiří Marek se v období války podílel na řízení obce a zasadil se i o poválečnou obnovu kostela. Jeho zásluhy a zbožnost jemu a jeho rodině přinesly nebývalou výsadu, aby pro pohřbení jeho ostatků a i ostatků členů rodiny měl vyhrazeno místo přímo v kostele. Dokonce se mu podařilo tuto výsadu vložit do matriční knihy při příležitosti obnovení kostela v roce 1662. To je zcela unikátní záznam, podobný se již v další historii unhošťských matrik nevyskytl. 
Kromě zásluh Jiřího Marka se započítalo i darování jedné krávy pro záduší, tehdy sloužícímu faráři ( viz Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část,
Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 2. část ).
Kdo z těch oprávněných Markovských podle dokumentu byl skutečně pohřben v kostele a ne na hřbitově se nedá spolehlivě prokázat. Matriční záznamy o pohřbech jsou dostupné až od roku 1677, a ani v dalších letech nejsou úplné, roky 1678 až 1686 zcela chybí, více o tom je v článku První unhošťská matrika v 17. století – 2 ). Výsady Markovských, zakotvené v listině, nebyly asi zcela naplněny, po smrti faráře Ottycha jejich síla zřejmě vyprchala. Jeden z oprávněných, syn Jiřího Marka Vojtěch byl dne 26.10.1698 pohřben na starém krchově, a ne v kostele.
O pohřbených význačných osobách v unhošťském kostele se více dozvíte v článku Matrika zemřelých 3. část – kostel .
Obnovovací listina kostela z roku 1662 je dostupná ve Státním oblastním archivu v Praze a její obraz a redakční přepis do srozumitelnější formy je přiložen níže:

Rod Markovských v 17. století dále pokračoval. Tři ze čtyř dětí Jiřího Markovského se postaraly o další potomky. Jen nejstarší dcera Jiřího Marka, Alžběta, se dospělosti nedožila. 
Syn Vojtěch měl dvě dcery, Annu Kateřinu a Dorotu Lidmilu. Jeho syn Jan Bartoloměj se nedožil čtyřech měsíců.
Druhý syn Jiřího Karel, který se po otci angažoval ve vedení obce, byl dvakrát ženatý, s první manželkou měl sedm dětí, ne všechny se však dožily dospělosti. 
Jiřího dcera Anna Marie, v dokumentu jmenovaná Marža, se provdala za Jana Gottfrieda Ottu Jelínka, rytíře z Lovoše.
Markovští měli v Unhošti hluboko zapuštěné kořeny pocházejí z rodu, který neměl ještě v 16. století ustálené jméno, a vyskytoval se jako rod Maříků či vlastně Mauritiů, a Marků, kteří si vespolek říkali: Mařík, Maříček, Marek, Mareček a i Markovský. V 18. století se však Markovští pod svým jménem v Unhošti již nevyskytují. Není vyloučeno, že jejich novodobou příbuzenskou větví jsou hojně se vyskytující Maříci. K tomu by snad více řekla genetika.

V průběhu třicetileté války se dostal rod Markovských do existenčních potíží, způsobených zejména ničivými průchody vojsk Unhoští. Jak již bylo podrobně uvedeno v článcích Konec Markovských 1  a Konec Markovských 2, museli rozprodat téměř všechen svůj zbývající majetek v roce 1640 panu Jiřímu Kadanskému  z Campobelly, polnímu trubači, muži svérázného vystupování.

Ani panu Kadanskému se trpkosti válek nevyhnuly. Jiří Marek se opět ujal úřadu poté, když se v listopadu 1641 vrátili někteří unhošťští sousedé z lesů do města, a začali opět plnit daňové povinnosti. I pan Kadanský pokračoval v hrazení splátek za majetek zakoupený od Marků. Za roky 1641 a 1642 zaplatil celkem 12000 zlatých, avšak s dalšími splátkami to vázlo. 
Kadanský utrpěl válečné škody v době od prosince 1642 do  března 1643 za 169 zlatých a během léta 1643 přišel vinou vojska o úrodu žita, pšenice, ječmene, ovsa, hráchu a čočky za dalších 289 zlatých. Utrpěla i stavení. V září 1647 mu vojsko zabavilo pár koní, žito, oves i hrách. Škody uváděl jako důvod, že nemohl splácet Markům dluhy. 
To se nelíbilo třetímu bratru Jiřího Marka Vavřincovi, který se v té věci obrátil na královskou komoru. Kromě projednávání dluhu se však na povrch dostaly i skutečnosti, charakterizující osobu pana Kadanského a jeho manželky. Doslovně byl v pramenech další průběh pře zaznamenán takto:

Z poručení královské komory z dne 31. července 1651 byla dne 22. srpna 1651 držána na Křivoklátě od p. Jana Rafaela Gallidesa z Rozndorfu a jiných pánů komise, dle níž sice p. Vavřinec se uvolil sečkati, a rokem 1653 počínaje,„pokudž Pán Bůh stálého pokoje nám propůjčiti ráčí“ po 30 kopách pololetně k sobě přijímati[2]. Nic však méně týž p. Kadanský položil toliko jednu lhutu r. 1651 a ještě t. r. dne 20 listop. dvůr Markovský za 2090 kop panu Ondřeji Baierovi cís. notáři, dvornímu a zemskému advokátu v království českém[3]. Prve než se s p. Jiřím Kadanským z Kampabelly a jeho paní manželkou Zuzanou ze Stampachu rozloučíme, záhodno podotknouti, co o něm celá obec Unhošťská r 1644 p. hejtmanu Křivoklátskému psala řkouc: „oznamujeme, kterak pan Jiřík Kadanský hned jak v sousedsví naše vešel, všelijaké různice a nevole v obci tropil, sousedy plundroval a haněl, ve  dvoře svém některé sousedy ztloukl, zbil i okrvavěl, též i na silnici JM císařské na Bílé hoře se zbraní se po nich na koni honil a je zranil. Opět jiné sousedy po polích domácích jezdíce pohrůžky nesnesitelné, též i v obci po sousedích, domích a dvořích, též i v místě radním, na rathauze jest činíval, sousedy do revíru JMC k střílení zvěře jíti pobízel, a sám chodil; 6 osob konšelských na poctivosti zhaněl, 3 osoby konšelské zbil, jedné odpověděl, v domě p. Jiříka Marka u přítomnosti p. purkmistra klekši na kolena a dva prsty zdvihna vysoce p. Bohu se zpřísáhl, že té obci Unhošťské ani žádnému sousedu dokud nejdéle živ bude, ničímž dobrým sloužiti nechce a nebude“, pročež žádala obec za opatření toho, nebo kdyby to dlouho trvati mělo nic dobrého z toho by pojíti nemohlo. Pan hejtman zláštním psaním z dne 3. června předvolal si p. Kadanského, psal též i obci, by též 2 neb 3 osob na zámek Křivoklát k správám postavila. Než obec toho odepřela, řkouc kdo by chtěl tak mnoho na sebe vzít, a za celou obec zprávu dáti, neb jsou prý to věci hrozné a veliké, dotýkající se i JMC. Ona spíše sebrala všeho toho průkazy co psala, a ty se dochovaly dosud.; tak vysvědčil p. Pavel Fousek jakožto rychtář městský, že když do dvora k p. Jiřímu Kadanskému přišel, by ho na 2. prosince 1643 do radního domu předvolal, že naň s motykou za dveřmi číhal, a naň promluvil, co ty sakr. … huncfute pravíš, že jsem p. Kaplíři 14 later dříví vzal, a když prý podotknul, že nejmenoval 14 later, nýbrž že toho dříví velký vůz čeládka nabrala, tu ho bil, tloukl, spolíčkoval a okrvavil, že sotva ze dvora trefil; zhotoven celý rejstřík osob, které p. Kadanský popral, stloukl, zbil, upolíčkoval a okrvavil, neřádův zhaněl a nařkl, totiž Jiřímu Pěnkavovi primasovi podvodníků nadal, Jiřímu Markovi radnímu lhářů a podvodníků, Jiřímu Vrbskýmu v hrdlolhářů a šelem, Jiřímu Zajíčkovi huncfutů, a na Bílé Hoře s koněm se za ním se zbraní honil a jej okrvavil, janu Kouřímskému drže ouřad JMC. purkmistrovský v hrdlolží nadal. Též rychtáři městskému trucoval, pohrůžky činil a k tomu jest mu odpověděl a Daniele Ratiborského z Adlersburgu na Bílé Hoře zbil a zranil, ač obecní starší byl. A paní Zuzana manželka jeho Ludmilu Vodičkovou zhaněla i zbila s mužem svým, též i uroz. p. Alžbetu Kaplířovou z Bílé v jejím vlastním dvoře o Anně manželce p. Jiřího Jana Zajíčka v plné radě, že žena vožralá kurva hotová jest, nadala. Že do revíru JMC. chodil střílet, dosvědčil p. Jiří Marek, jenž ho v lese „slove na Karlovci“ nad podteplským mlýnem r. 1643 před sv. Vítem, a p. Matouš Cicvárek s p. Vácslavem Zděňkem Kaplířem ze Sulevic jej zase viděli „s dlouhou ručnicí tou cestou k Načeradskému mlýnu. Konečně vysvědčil uroz a St. ryt. p. Fridrich Žlutický ze Žlutic se svou manželkou Annou roz. Strakovou z Nezabilic, že jest p. Kadanský mluvil: „Kdo jest mi koho do toho Aunoště pomohl, aby ho hrom zabil, oni nejsou hodni, že mezi nima býti mám, neb jsou všickni lháři, podvodníci kromě třech osob: p. Jiřího Vrbského, Jindřicha Moranského a Bartol. Výška.
Majíc obec všecky tyto průkazy v ruce předvolala p. Jiřího Kadanského dne 2. prosince 1643 do plné rady, kde mu páni nejenom jeho kněhovní závazek, dle něhož slíbil povinost sousedské konati, úřadu uctivost vzdávati atd., nýbrž oni mu předložili též všecka ta svědectví proti němu a paní manželce čelící. Místo co by byl odvolati měl; „úřad hned úhrnkem naříkali, že nespravedlivě soudí, nespravedlivě rejstříky rozepisuje, a na ně kontribucí nenáležitě ukládá“. Tu p. purkmistr a primas s jinšími konšely slyšíce ještě nové a větší zhanění a sedíce „v radě v residencí (na stolicích) JMC. i hned ze svých míst vstali, a celé obci to oznámivše, spravedlnost judicírovati dotud nemínili, dokud p. Kadanský jim zadost neučiní, a napomenut nebude, by toho všeho nepořádku zanechal. Záležitost tu oznámila obec nejen pánu hejtmanovi, nýbrž i komoře České k rozsouzení; jaké ale rozhodnutí přišlo, není nám známo leda, že p. Kadanský potom tiše se choval, až r. 1661 paní Kadanská zase p. Jiříkem Markem žalována a ku právu na Křivoklát volána byla. Tím také mizí všecka památka po rodině této.

V článku Konec Markovských 1 jste se mohli seznámit s historií rodiny Marků v době před začátkem třicetileté války, kdy byli Markovští jedním z nejzámožnějších měšťanských rodů v Unhošti. Tak, jako mnohé jiné, ale i je zasáhly tragicky události třicetileté války. Z dokumentů, které k tomu shromáždil kladenský  Farář Josef Mottl , vyjímáme v doslovném přepisu z jeho rukopisu následující pasáže o Jiřím Markovi:

 Hned 7. listop. 1620 vypálen mu od vojska grunt Pakaděrovský čís. 58 a 59 tak, že hrubě zdě zůstaly, a dvůr domácí popleněn nad míru. Zamýšlel sice p. Jiří opět grunt Pakaděrovský vystavěti, a vydlužil se r. 1621 a 1622 od poteplského mlynáře p. Kaspara Votavy 210 kop, postoupiv mu za to na 15 let k užívání louku slove „pod Vidoušem“; avšak to nikam nestačilo, a p. Jiří byl rád, že svůj dvůr zase do pořádku dal: Pakaderovský grunt zůstal spáleništěm až přes 1660 a pole na zvíce zarůstaly dřívím a bejlím na pořád. Podobně se mu s mlýnem „pod hatí“, maje z něho každoročně p. Jiřímu Kořenickému, měšťanu nového města Pražského a jeho manželce a své matce Dorotě jistou částku do vyplacení 1300 kop odvozovati, vyznal dne 29. říj. 1637 před úřadem, „tomu že zadost činiti a peníze v tak smutných okolnostech vojenských odvozovati nemůže, nad to pak že mlejn svůj
vlastní, který od Doroty někdy Bartošovy nyní Kořenické máteře své za 1300 kop koupil, zase Vácslavovi bratru svému za 1100 kop postupuje, by vše vyplatil. Paní máteř se tedy obrátila na Vácslava mlynáře; ve válkách však kde lidé stále v „rozptýlení“ žili, nepořídila ničehož, tak že požádavek její vzrostl až na 200 kop. Po ukončených válkách nalehala paní Kořenická na zaplacení, a p. Vácslav Marek maje za obcí k požadování, co se z jeho spravedlnosti na opravu kostela byla vydlužila z truhlice sirotčí, ji odkázal na obec samu, která se d. 6. dubna 1652 s ní vyrovnala. Tak zůstal Jiříkovi Markovi toliko dvůr samotný, avšak i ten byl „ od lidu JMC. i nepřátelského v čase od 22. dubna 1639 do 20. července 1640 tak popleněn“, že si p. Jiří 919 zl. 48 kr. 3 den. škody počítal, a od nestranných pp. hejtmanů krajských osvědčiti dal.
Jaký potom div, že dne 16. října 1640 p. Jiří Marek sobě v radě městské naříkal a že vida veliké nynější obtížnosti a žádavy, sám sobě v tak veliké živnosti spomoci nemůže, dvůr svůj vlastní vedle dvoru p. Karla St. Čejky z Olbramovic z jedné a spáleniště Táčkovského ze strany druhé ležící prodal s vším příslušenstvím, s dědinami, s lukami, zahradami, chmelnicí, rybníčkem, porostlinou i s tím platem, který Ondřej Kratochvíle po půl třiadvacáta gr. bílých platívá, slovem se vším, co p. Jiří této chvíle drží, vyjma pole u obecního rybníka s okrajky, a pak louku nad Voráčkovým mostkem „slove Jedlovou“, a to p. Jiřímu Kadanskému z Campobelly, trubači polnímu a Zuzaně roz. ze Stampachu za 2090 kop. Zavdal 400 kop, a ostatní po 100 kopách ročně skládati, šosu pololetně 1 kopu 40 gr. 2 den. odváděti, fury zádušní, vojenské i obecní, desátku 3 st. 2 věrt. odvozovati slíbil.

I přes značné majetkové ztráty zůstával Jiří Marek váženým občanem, podílel se na řízení obce a měl silný vliv na duchovní život. Prodejem majetku panu Kadanskému z Campobelly však problémy nekončily, neboť nový majitel Markovských nemovitostí měl neobvyklé způsoby chování a způsoboval v Unhošti značné rozbroje. Tomu se budeme věnovat v dalších článcích.

 

Po třicetileté válce se Unhošťsko dlouho a těžce zotavovalo ze škod, způsobených zejména průchody přátelských i nepřátelských vojsk , rabováním, různými daněmi a poplatky. Blíže o tom pojednávají například články Útrapy třicetileté války , Válečné daně  a Poválečná obnova .

Jak známe i z dnešních dob, vrchnost na sobě příliš nešetřila, i když obyvatelstvo strádalo. Jednou z příležitostí, jak se vrchnost mohla přiživit  na úkor obce, byla „Renovace konšelského úřadu“, jakési jeho znovu potvrzení, které nařizoval hejtman a nechal si za to i zaplatit. Součástí tohoto obřadu byla i hostina v roce 1669, z níž se zachoval v Unhošti účet. Tak se můžeme v předvánočním čase seznámit s tím, jaké potraviny byly tehdy dostupné a za jaké ceny. Vyúčtovány byly tyto položky, uváděné v dobové mluvě i cenou ve zlatých, krejcarech a denárech, v závorce jsou uvedeny některé vysvětlivky:

pepře za 10 kr.
hřebíček za 10 kr. 
květ (snad muškátový) 12 kr. 
šafrán 10 kr. 
řecké víno (rozinky) 10 kr. 
skořice 12 kr.
cukr kuchyňský 12 kr. 
zázvor 12 kr. 
4 sklenice vinné a 4 pivní 18 kr. 
12 svíček po 3 kr. 3 d.= 42 kr. 
6 citronů 24 kr. 
sejra holandského za 6 kr. 
kaštany 11 kr. 
rejže 5 kr. 
lemony 6 kr. 
celer 12 kr. 
svíčky 3 lib. za 28 kr. 
perník 5 kr. 
česnek 4 kr. 
šneky 10 kr. 
1 vědro vína (cca 63 litrů) 8 zl. 12 kr., k tomu ještě 1/2 vědra ráno za 4 zl. 42 kr. oboje z Kladna koupené 
ocet vinný 5 kr. 
med 1/2 žejdlíku 7 kr. 
salát zahradní  5 kr. 
salát polní 3 kr. 
petržel 4 kr. 
ořechy lískové 4 kr. 
1 pinta vína 12 kr. 
36 liber hovězího masa 1 zl. 48 kr. 
jazyk hovězí 9 kr. 
indian (krocan) 45 kr. 
dva kapry 18 kr. 
8 herinků 16 kr. 
3/4 libry soli 18 kr. 
preclíky 4 kr. 
1 sud piva (cca 220 litrů) 7 zl. 
27 pinet piva 1 zl. 18 kr. 
Také se za účast na renovaci a hostině, která trvala až do rána, muselo zaplatit panu hejtmanovi 6 zl., důchodnímu 4 zl., listovnímu 1 zl. 30 kr., mládenci pana hejtmana 30 kr. 
Suma všeho nákladu byla 43 zl. 17 kr.

Zkuste si najít, které položky ze současné kuchyně na seznamu chybí, nebude jich zase tak mnoho.
Aby bylo srovnání s tím, co se na takové hostině v 17. století projedlo a vypilo, podívejte se na dobové ceny tehdejšího zboží:

1 strich (necelých 100 litrů) ječmene za 39-42 kr. 
1 strich žita 1 zl. 
1 strich pšenice 1 zl. 12 kr. 
1 strich pohanky 2 zl. 40 kr. 
sáh dubového dříví (cca 3,5 m³ ) i s fůrou 45 kr., a měkého za 30 kr., od udělání toho dříví v lese 7 kr.,
vůz hnoje na chmelnici 6 kr., vůz písku z Hostouně 18 kr., džber vápna z Dobré 30 kr.,
falcovní prkno 8 kr., pár postraňků 8 kr., 
1 strich sladu 57 kr.  
kůň za 15-25 zl.,
kráva za 9 zl. 45 kr., tele za 1 zl. 30 kr.,
kozle za 12 kr., podsvinče za 6 kr., jehně za 20 kr.,
kuře za 3 kr.
Sud piva (cca 220 litrů) za 7 zl., pinta vína za 12 kr.,
1 libra másla za 7 kr., kopa vajec za 14 kr.,
děvečce služby na rok 4 zl.,
za požetí 1 strichu žita 30 kr.,
řezáči za 100 str. řezanky 1 zl. 10 kr., a 1 str. řezanky za 5 kr.,
chomout za 1 zl. 13 kr.,
od fůry do Prahy s pivem 30 kr.,
loket plátna na rozsívku 6 ½ kr.

Z toho si můžete odvodit, že se na té renovační hostině projedly 4 krávy nebo dva koně. Děvečka na to musela vydělávat 11 let.

V článku Poválečná obnova byl popsán osud jednoho prostého domu s hospodářstvím v Jílovkách. Třicetiletá válka poničila v Unhošti i usedlosti těch nejzámožnějších občanů. Poválečné obnovení jejich majetku nebylo vždy úspěšné. Vyhořelá stavení často získávali zámožní investoři z Prahy, ale zpravidla bez úmyslu v Unhošti žít. Tak šly některé nemovitosti z ruky do ruky a stabilizace osídlení se protáhla na více než půl století. 

Na základě historických pramenů můžeme zrekonstruovat i osudy významné unhošťské rodiny a jejich majetku v 17. století.
Od doby těžko určitelné, a to již před rokem 1600 obhospodařoval velkou část prostoru v místech dnešního Feldekovského zámku rod Marků. 
Jejich jméno nebylo příliš ustáleno, často si říkali Mařík, Maříček, Marek, Mareček, Markovský snad byli i rodem Mauritiů. Do dnešní doby je po nich pojmenován Markův mlýn, známý nyní i jako Bočkův.
Pro popsání osudu jejich majetku se budeme muset zabývat i jejich rodinnými vztahy. První spolehlivá zmínka o jejich rodu je z roku 1573, kdy primátorem obce byl Jiří Mařík, též Maříček. Jeho syn se nazýval Bartoš (Bartoloměj) a jejich dvůr Markovský. V roce 1590, když už byl Baroš Markovský hospodářem, přikupoval pole u Berounské cesty a v roce 1596 koupil na splátky grunt od Jana Pakaděrky, dále nazývaný Pakaděrovský. 
Po smrti Bartoše připadl podle jeho závěti otcovský dvůr jeho synu Markovi a macecha Mariana (druhá žena Bartoše), měla doživotní právo užívání dvoru Pakaděrovského. Bartoš měl ale ještě tři dcery, Magdalenu provdanou Vyšínovou, Lidmilu Korandovou a nejmladší Annu, které musel jejich bratr Marek z otcovského podílu vyplatit. Pakaděrovský grunt byl splacen až v roce 1611, a to již byla macecha Mariana od roku 1602 znovu provdána za Jakuba Pěnkavu.
Bartošův Marek nežil dlouho se sestrami ani s Marianou macechou v přátelství, již v roce 1600 řešili na úřadě spor. Sestry a macecha chtěly
své, jak jim kšaftem otcovským bylo ustanoveno, Marek se ale platit zdráhal; přece však se zavázal:
„že sestrám po 200 kopách věna po 50 kopách ročně splatí, a Marianě maceše právo ponechává, by v domě Pakaděrovském mocnou hospodyní zůstane do smrti své beze všech překážek kohokoliv. Mimo to, že vše jak kšaftem ustanoveno jest jí konati bude: dědiny orati, hnoje vyvážeti, jejím semenem na zimu i z jara osívati, sena z luk i otavy svoziti, a obilí co Bůh naděliti ráčí, svésti. Při tom se usnesly obě strany: grunt Pakaděrovský, že po její smrti připadne Markovi neb jeho budoucím, Marianě maceše však že náleží všecko šatstvo chodící i ložní, též nádobí a ještě právo 200 kop jak by se jí líbilo kšaftovati moci.“

Marek se ale s macechou Marianou  příliš nesnášel a vše se přiostřilo po jejím sňatku s Jakubem Pěnkavou. Došlo až na rozhodčí soud, ve kterém zasedali:
„urozený pan Joachým Sobětický ze Sobětic, Václav Hrnčíř toho času purkmistr, Vavřinec Markovic (Laurin), Ondřej Vek, Jan Pěnkava konšelé, Václav Bouček jménem všech sousedů Unhošťských, též Václav Šouša z Dobrovíze a Jiřík Vyšín ze vsi Dolan“
a rozhodli, že:
„Marek Bartošů jest povinen Marianě vykonávati, k čemu kšaftem jej otec, a on sám sebe přátelskou smlouvou dne 22. června 1600 se zavázal: Mariana pak že mu vždycky pokud živa bude, každého roku za tu a takovou práci při sv. Jiří 15 strichů ovsa vydá.“
I přes rodinné spory Markovo jmění rostlo. Ještě v roce 1602 koupil od urozeného pana Adama Třílického z Turovce a Alžběty Třílické za Sobětic „mlejn slove pod hatí se vším k němu příslušenstvím, s lukami, dědinami, struhami at.d. za 1300 kop smluviti, a 600 kop hned hotově položiti, a o sv. Jiří 1603 jiných ještě 400 kop zapraviti; načež 19. prosince 1603 ostatek doplatil“. Mlejn „pod hatí“, který též „Pochorský“ slove, ležel pod „Berounským Brodem“ při samé louce kláštera Strahovského bez placu a místa, na kterýmž by se při témž mlejně s koňmi a vozem přijížděti a obraceti mohl“ a tak ještě přikoupil další louky, které vyměnil za ty v okolí mlýna, aby jej šlo snadněji obsluhovat.

Bartošův Marek měl ženu Dorotu a syny  Jiřího, Václava a Vavřince, kterým zanechal po smrti velký majetek. Hospodářem se stal Jiří a ostatním dědicům vyplatil podíly.
Jiří Marek byl svého času nejzámožnějším měšťanem a mohl se srovnávat i s panem Laurinem, který však byl protestantem a byl donucen Čechy opustit po roce 1628 – viz Poražení musí trpět .

Ani Jiří Marek, věrný katolík, kterému sousedé říkali  „slovutný“ a jeho měšťku manželku Sabinu titulovali „paní“, neunikl hrůzám třicetileté války a přišel na mizinu. 
Jak se situace vyvíjela, se dozvíte v dalším článku Konec Markovských 2 . 

V předcházejícím článku Starý pivovar byla zmíněna snaha o obnovu třicetiletou válkou zdecimované Unhoště v části obecního majetku. Podobné potíže měli obyvatelé s obnovou obytných domů. Na příkladu historie jednoho domu V Jílovkách, ležícího v místech, kde byste to před dvěma sty lety vůbec nepoznali, si ukážeme složitou cestu jeho obnovy pro bydlení.

Týká se to domu s pozdějším číslem 101, před kterým se kdysi západním směrem nacházel rybník Jílovka. S využitím zápisků faráře Josefa Mottla a archivních záznamů je možné zrekonstruovat jeho dlouhou historii.
Jak to v okolí domu, který je ve středu mapy, vypadalo ještě kolem roku 1840 zobrazuje následující mapa:

Současný stav vypadá ve stejném výřezu z mapy takto:

Když obě mapy položíme na sebe, poznáte, co se změnilo:

Rybník Jílovka zmizel jako mnoho dalších v okolí, dům 101 přečkal na svém původním místě.
V nejstarších pramenech je zmínka o tom, že dům držel v roce 1430 jakýsi Vaněk zvaný též Vaníček, který společně s Janem Zachovalem v roce 1433 zakoupil dvůr o třech lánech polí od Antonína Kněze a syna Jakuba Bohatýho za 48 kop pražských grošů. Když se Vaněk stal městským spolurychtářem, prodal svůj domek Václavu Fenčišovi, který v něm bydlel dlouhá léta. Jak to tak bývá v tomto období, na další zprávu jsme si museli počkat přes 100 let.
Jakýsi Šebestián Duda majetek zveleboval, až v roce 1590 „grunt zcela vyvinutý s polmi a hospodářstvím“ prodal za 140 kop Ondřeji Vlkovi a ještě k tomu dostal dva strychy hrachu přídavku. Obchod se ale uskutečnil na splátky. Ondřej dodal hned hrách a 40 kop se slibem splácet zbytek po osmi kopách, což se obvykle splácelo půlročně. To si ale asi nemohl dovolit, takže v roce 1593 vše prodal Havlovi Klatovskému, který na sebe dluh převzal a vše splatil do roku 1603. Rodina Havla Klatovského je zmíněna v Unhošti již v roce 1524 a on sám byl od roku 1600 do 1605 konšelem a žil vzorně se svou manželkou Kateřinou. Zda se dožil třicetileté války se neví, ale během ní jeho grunt vzal zcela za své. Zbyl z něj jen kousek zdi, podle které se poznalo, kde chalupa stála. Byl jeden z mnoha v Unhošti, kterých se třicetiletá válka (1618-1648) tak zle dotkla. Obnova města probíhala pomalu, až v roce 1672 požádal Matěj Skála městskou radu, aby ruinu ocenila a jemu prodala. Jeho manželka Magdalena byla totiž dcerou vdovy Kateřiny.
Pan purkmistr Ondřej Špaček s radními Skálovu žádost posoudili následovně:
„Grunt ačkoli pustý a zruinirovaný jest, však že při něm místo příležité a zahrada na dobrém drnu, na kterémž se dobrý díl sena dobrého naklidí, jakož i jiná luka a políčka ještě pod několika strychů orných i zarostlých se nachází, a přihlížejíce k místu jak grunt ten vystaven býval, za 200 zl. ho taxírovali, a Matějovi Skálovi a Magdaleně manželce dali.“

Grunt však byl zatížen mnohými závazky, tak Matěj Skála požádal o slevu. Radní přihlédli k tomu, že Skála je chudobný, a že při své obživě bude postupně grunt obnovovat, dostal proto 20 zlatých slevu. Těch 180 zlatých se tedy dělilo mezi Skálovu manželku, osiřelého syna jejího bratra Vavřince Klatovského a jeho vdovu. Obci z toho patřilo 40 zlatých, ale 20 Skálovi slevila. Mimo toho ke gruntu musel Matěj Skála odvádět faře desátek 2 strychy žita, pololetně hradit daň (šos) 40 krejcarů a k tomu vydržovati obecní pořádky.
Bylo toho na Matěje naloženo docela dost, takže aby mohl splácet, odprodal v roce 1672 Kryštofu Baytlovi za 20 zlatých  pole „od Brndku až do Popova a odtud až k rybníku Rymanskému běžící“, a dal na to pole šosu pololetního 4 krejcary odváděti“. 
Matěj Skála však s pustým gruntem mnoho nepořídil, protože brzy zemřel. I na vdovu Magdalenu to bylo velké sousto a tak  dne 6. ledna 1676 „grunt pustý slove od starodávna Klatovský“ prodala beze všech závad
Hans Jakubu Teprovi, urozenému pánu za 180 zlatých.  Ten přímo uhradil jen část a vypůjčil si následující rok 200 zlatých od hraběte Vilíma Albrechta Krakovského z Kolovrat (žijícího v Praze), a vystavěl dům. Tak se grunt Klatovských teprve po třech desetiletích od konce války dočkal znovuvzkříšení.
Pan Tepr půjčku hraběti Krakovskému splatil a přikupoval další pole nalevo od cesty směrem ke Kyšicům, která původně vedla po severní straně rybníku Jílovka. Bylo to v roce 1681, 2 strychy za 10 zlatých od Pavla Růžičky, něco od Doroty Josefovy a Alžběty Hřebíčkovy po pěti zlatých. Pan Tepr byl totiž dosti zámožným měšťanem Menšího Města pražského (dnes Malé Strany), protože byl prvním úředníkem Šestipanského úřadu, což bylo šest úředníků, kteří se starali o správu majetku města. Tak si mohl dovolit ještě v roce 1692 dokoupit od Adama Rodovského dalších 6 strychů polí za 30 zlatých. Povinnosti v Praze jej ale dosti zaměstnávaly a tak majetek v Unhošti prodal za 600 zlatých Jiřímu Chalupnerovi. Vyhradil si ale právo zůstat unhošťským měšťanem.
Ani pan Chalupner nebyl původem místní. Byl měšťanem Starého Města pražského a kovářským mistrem. Měšťanem v Unhošti se stal v roce 1685, kdy vlastnil dům Kostkých, ten prodal v roce 1686 urozenému pánu Vavřinci Staydlovi z Greifenwehru a pak se usadil v domě Klatovských.
Ani Chalupnerovi Unhošť příliš nevyhovovala, tak v roce 1695 prodal dům, 6 strychů polí se zasetým žitem, 3 s pšenicí, luka i zahradu s lesy jinému měšťanu z Malé Strany, Samuelu Antonínovi Hronovi z Luftenberga.
Před prodejem však ještě Chalupnerův soused Rodovský musel nechat zazdít okno, které si z kuchyně udělal do dvora Chalupnera. I na takové detaily se při koupi myslelo.
Hronovi dům patřil jen do roku 1703, kdy jej za 1300 zlatých prodal Volfgangu Braunspergrovi. Ten jej pak následující rok za stejnou cenu přenechal panu Vilímu Konradovi Ryplovi a jeho manželce Alžbětě se dvěma dcerami Anně Františce a Johanně Alžbětě.
Pan Rypl byl radním v Unhošti a měl s manželkou Marií Klárou roz. Brünerovou z Petrhofu a z Liebstadtu ještě grunt a dům (pozdější č. 106) a pusté místo Šid, které prodal v roce 1707 truhláři Bernardovi Springlerovi a grunt Hronovský si ponechal do r. 1716. V ten rok Ryplovští manželé prodali dům Hronovský s polmi, zahradou, s dobytkem i se vším jak tu leží, panu Ferdinandovi Viesnerovi a jeho manželce Alžbětě, rozené Brünerové z Liebstadtu za 1400 zlatých.
Uhradili hned 50 zlatých a zbytek spláceli až do roku 1723. 

Tak ten dům v Jílovkách 101 dlouho po třicetileté válce postupně povstával z ruin a během sta let osmkrát změnil majitele. Často šlo o transakce na splátky a zdá se, že koupě byly motivovány spíše investicí do nemovitosti, nežli jejím získáním pro trvalé bydlení. Historické propojení Unhoště s Prahou přitahovalo i zámožné měšťany pražských měst, kteří zde rádi investovali, ale dlouho se nezdrželi. Poválečné osídlování Unhoště má i rozměr náboženský. Silně protestantské smýšlení obyvatelstva bylo nařeďováno přílivem investic pravých pražských katolíků, upevňujících nucenou poválečnou rekatolizaci.