Rubrika: Historie

Kriminální činy z přehledu uvedeném v obecní kronice Braškova ke konci 19. století Kriminalita v 19. století byly bagatelní proti tomu, co zaznamenala unhošťská farní kronika v roce 1701. Nejtěžším zločinem je vražda bezbranného dítěte, kterou nemůže ospravedlnit snad ani duševní porucha či zoufalá situace matky. Hrůznou událost z počátku 18. století naturalisticky zaznamenal unhošťský farář Václav Josef Braunhauský v úmrtní matrice, dostupné dálkově v SOA Praha – kniha Unhošť 01:

O původu ani osudu matky není nic známo. Pokud by byla dopadena, jistě by ji čekala smrt, jak bylo v té době obvyklé. Je zdokumentován podobný případ, který se stal v Unhošti o několik desetiletí později, podrobnosti najdete v článku Porodnost v 19. století  .
Jak již bylo uváděno v komentářích k předchozím zápisům v matriční knize zemřelých (například Matrika zemřelých 4. část – konec 17. stol. a předcházející), byl kladen velký důraz na to, zda byla nebožtíkovi před smrtí poskytnuta náležitá svátost. V případech náhlých úmrtí se to však tak striktně nedodržovalo, mohlo  následovat příslušné zdůvodnění přispívající ke spáse duše, v některých případech však nebožtík šanci posmrtného vstupu do nebeské blaženosti podle zápisu v matrice nedostal:

 

 

Matriční zápisy unhošťské farnosti zachovaly důležité svědectví o duchovním životě obyvatelstva a přinášejí i kusé zprávy o tragédiích, které se v té době udály. Počátek 18. století nepřinesl výrazný posun v obsahu úmrtních zápisů oproti předcházejícímu desetiletí (viz např. Matrika zemřelých 1. část a následující).   

V předcházejícím článku Pytláci v Braškově je zmíněna poznámka uvedená v díle Aloise Nechleby s názvem “Obrázky z unhošťského zálesí”, ve které se uvádí rozmach pytláctví v poslední čtvrtině 17. století a ve druhé polovici 19. století . To první období je v Braškově doloženo příběhem zběhlého hajného Pařízka. Máme však nějaké doklady o pytláctví ve druhé polovině 19. století? Obecní kronika Braškova je na tyto informace docela skoupá. Zachoval se v ní jen jeden list výpis z kroniky s názvem Protokol o potrestáních, obsahující však pouze období mezi lety 1885 až 1888. Ze záznamů nevyplývá, že by se někdo z Braškova zúčastnil pytláctví – nebo spíše, že by za to byl potrestán. 
Záznam je přesto zajímavý a dává nahlédnout do života obyvatel obce v konci 19. století. Přes krátké zaznamenané období  je počet potrestaných docela velký, ale jde vesměs jen o přečiny a přestupky s poměrně nízkými tresty, o čemž se můžete přesvědčit v následujícím redakčním přepisu z originálu:

U potrestaných jde často o osoby, které se v Braškově nenarodily (nebo nebyly pokřtěny), ale měly zde domovské právo (po rodičích), takže byly předány k potrestání domovské obci. Kde si trest odpykávaly není uvedeno. Mohla to být třeba šatlava v Unhošti?

Cizí nechráněný majetek vždy lákal nenechavce k jeho krádeži. Jedinci s narušenými sociálními vazbami, dnes se jim často říká psychopaté, dovedli na cestu zločinu přivést i jinak bezúhonné osoby ze svého okolí, často i příbuzné. Ti se často dopouštěli podílnictví na krádežích přijímáním a legalizací části lupu. Zvláště opovrženíhodné bylo rozkrádání majetku osobami, jimž byl svěřen do správy. V Braškově je zdokumentovaný případ fořta Pařízka, který se stal se svým synem pytlákem a do rozkrádání svěřeného panského majetku zapojil i další osoby z jeho okolí.

Nejprve se seznamte s výpisy archivních textů, které byly získány díky badatelské činnosti Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. 
Vlastivědný sborník školního okresu slánského a kladenského, ročník XV., 1937-1938, č. 3 uvádí na straně 59 článek Aloise Nechleby s názvem „Obrázky z unhošťského zálesí“ v němž se píše i o pytláku z Braškova  (redakčně kráceno):

V stejném poměru jak v křivoklátských lesích, v dobách usilovného hájení vysoké zvěře, jmenovitě v poslední čtvrtině věku XVII. A v druhé polovici XIX., její stav vzrůstal vzmáhalo se a bujelo tam také pytláctví. Při častých srážkách lesního personálu s pytláky tekla někdy také krev. V období zprvu uvedeném odstonali to ponejvíce jen pytláci, kdežto v poslednějším padlo zase více lesních zřízenců než oněch.
V XVII. věku stálo, co do počtu v křivoklátských lesích zastřelených svých příslušníků-pytláků, sice na prvním místě Berounsko, avšak co se týká odvážnosti a prohnanosti takových, zase Unhošťsko, kde se v tomto ohledu nejvíce proslavila obec Braškov. Tamní usedlík Pařízek st. nedopřával se svou bandou v druhé polovici XVII. věku křivoklátským myslivcům a hajným takřka ani oddechu a zaměstnával také trestní oddíl pražský. Byl sice jednou v lese chycen a na hradě Křivoklátu uvězněn, odkud však uniknul. Znovu byl polapen a v roce 1688 v Praze se svým mladším jmenovcem (synem?) odsouzen; každý na půl roku žaláře v železech a poutech a aby v jeden den trhový stáli (v Unhošti?) na pranýři s jeleními rohy (v týlu vztyčenými). Po vystálém trestu měl jeden každý na dostatečný zápis, že se zbraní více zacházeti nebude, z vězení býti propuštěn. (Sedláček „Hrady a zámky“, díl VIII., str. 55) 

Špatné zkušenosti učinili tehdáž křivoklátští myslivci s jakýmsi Pavlem Procházkou, kterého vyslali do Braškova, aby se tam vydával za vandrovního a stovaryšil se s pařízkovou bandou, aby mohl křivoklátské myslivce tajně zpravovati o chystaných vpádech tlupy do křivoklátských lesů. Procházka splnil tento svůj úkol jen potud, že se s braškovskými pytláky sice spolčil, jinak však křivoklátské myslivce za nos vodil. Udával jim totiž lživě určitý revír, do kterého Braškovští prý zamýšlejí vpadnouti. Mezi tím, co na ně tam myslivci a hajní ze všech vůkolních revírů číhali, aby je po svém způsobu přivítali, lovili braškovští nerušeně a bezpečně v jiném, svých strážců úplně zbaveném revíru. – Při soudním vyšetřování v Rakovníku libovali si dva z hajných, že bylo vlastně štěstím, že jim braškovští nikdy do rány nepřišli, neb při oboustranně značném počtu protivníků bylo by jinak „naděláno masa fůry!“

Kdo tedy byl ten braškovský Pařízek a jeho parta? Uváděný starý Pařízek byl ještě v roce 1668 braškovským fořtem, sídlícím zřejmě ve staré hájovně.  Matriční zápis o narození jeho syna Kryštofa svědčí o tom, že byl váženým občanem.

 

Mezi kmotry jeho syna jsou zapsány význačné osobnosti, jako kolowratský písař Kryštof Pártl a sládkové z Buštěhradu i Unhoště. O manželce Lukrécii Pařízkové jste si mohli něco přečíst již v roce 2018 v článku Znáte Lukrécii?
Ještě více nám o tom pytláckém komplotu napoví rozrod rodu starého Pařízka: 

Starý Jan Pařízek měl skutečně syna Jana a jejich věku odpovídá i popsané uvěznění v roce 1688. Po propuštění z vězení má doloženo ještě narození dvou dětí. V rodokmenu se vyskytuje i Procházka, ale Martin, nikoliv Nechlebou uváděný Pavel. Zřejmě přespolní Martin si vzal Kateřinu Pařízkovou 23.10.1696, nedlouho před smrtí starého Pařízka, který možná sňatku bránil. Asi nechtěl mít v rodině (snad?) bratra dvojitého agenta. Láska je ale mocnější než přání rodičů, Kateřina měla již v roce 1695 nemanželskou dceru (s kým asi?) a tak po roce asi starý Pařízek vyměknul a dal svolení.
 Starý Jan Pařízek je v matrice uváděn v roce 1668 jako fořt z Braškova, v roce 1672 už jen jako fořtknecht braškovský. Po dvaceti letech byl ten kozel jmenovaný zahradníkem dopaden a asi i usvědčen pražským soudem. O jeho skutečném postavení v revíru Sedláček nepíše, vrchnost se asi neměla čím chlubit. V roce 1696, při oddavkách dcery Kateřiny s Procházkou je otec Jan Pařízek již uváděn jako rolník (rustici). Tak dopadl kdysi slavný rod, který se dal na cestu zločinu.

Ze současných tiskových zpráv si můžeme dovodit, že zločinná spolčení se od 17. století příliš nezměnila, mění se jen kulisy a zdokonalují metody rozkrádání majetku. Místo zajíců mají desperáti políčeno na dotace, nemovitosti a auta. Nechybí ani ti v revíru uvádění dvojití agenti. Na pranýře a žaláře však dojde jen zřídka.

Současná válka na Ukrajině má vliv na snad všechny sféry našeho života. Naši předci zažili nejednou daleko horší období jejich života a je dobré si je občas připomenout, vzít si z nich poučení. Potravinová bezpečnost není v současné době nijak zvláště probírána, pozornost se věnuje hlavně energiím. O energiích v 19. století byla zmínka v článku Energie v 19. století. Pramenem k situaci v zásobování braškovského obyvatelstva v období velké války v letech 1914 – 1918 nám budou zápisy kronikáře, dochované v první pamětní knize. Jejich originál si můžete přečíst v archivu SOA Praha na stránce  https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1965/47 . V následujícím textu si je můžete pohodlně přečíst v doslovném redakčním přepisu. Text by mohl sloužit i mládeži nejen k poučení o historii, ale i jako průprava v českém jazyce. U přijímacích zkoušek na školy se často vyskytuje úloha, najít v textu pravopisné chyby. Tady by se studenti vyřádili. Nedostatečné jazykové vzdělání neznámého kronikáře, asi na úrovni prostého občana té doby, však nikterak nesnižuje jeho zásluhy o zachování pamětí národa.

                    Výživa a zásobování občanstva.

Po všechny doby předešlé říkalo se, že máme v Čechách
skladišť ve kterých jest uloženo zásob potravin na
několik roků, a že kdyby se po 7 roků nic neuvedlo neb
pohromou zničilo, že by jsme hladu a nedostatku
nezažili. Než válka nám dokázala, že toto dávné
tvrzení bylo chybné.
Hned napočátku války začal se kdo jen trochu mohl
poněkuť zásobovati aspoň tím nejnutnějším k živobytí
a hned také vše bylo hodně zdraženo na př. 27/7 1914
dopoledne stál 1 pitel I pšeničné mouky 85 kg v Unhošti u
Urbana 32 kor 60 hal a odpoledne uš stál ten samý 47 k. 60 h.
Ačkoli jsme pevně doufali, že válka potrvá 3 až 4 měs
a nejdéle do vánoc přece jen kdo mohl do předu se
trochu zaopatřil. Úrodat.r. byla dosti skvělá tak
po žních si lidé z naší obce opatřili od hospodářů
troch obylí a hospodáři kdo nemohl hned zaplatit
i čekali jen aby byl v obci hlad zažehnán.
Dostavila se uš zima a po ukončení války nebylo
ani slechu. Přes zimu se však zasobičky vyčerpaly
a jinde se nic nekoupilo tu nařídili úřady aby
si každá obec své lidi do příští sklizně vyživila sama.
Tu tedy hospodáři po jarním setí odvedli obci obylí co
jim zbylo taktéž i z velkostatku odevzdali pro lid asi
37 q zadní pšenice obylí toto se semlelo a pekl se chléb.
Mouka a chléb byl pak rozdělen stejným dílem na
každého člena rodiny těm rodinám, které toho
nutně potřebovali a tak jsme se do žní přece bez hladu
obešli. Lid čekal na žně jako na vysvobození když
válka nepřestávala ale jak se zmýlil když erár nechal
sepsat všecko obylí na stojatě pak odhadl hospodářům
mnoholi obylí musí odevzdati a zásobování veškerého
národa vzal si erár na starosť sám. V obci naší byli
po většině dělníci zaměstnáni na závodech tak že
dostávali svůj příděl x konsumních skladištích.
Ti občané kteří na konsum nešli dostali svůj příděl
chleba a mouky v obci. Příděl tento byl pro kaž-
dého stejný ale nikomu k dostatečnému živobytí
neodpovídal. Proto každý musel ještě shánět kde by
se co dalo k jídlu koupit. Zde hospodáři, kteří mněli
své lidi, kteří jim při nutné práci vypomáhali vypo-
mohli též lidem těm poněkuť se štipkou toho obylí neb
trochu moukou, ač to bylo pod přísným trestem zakázáno
obylí prodávati. Ti občané kteří nikde nedělali sháněli
sháněli mouku zase po mlýnech neb u hospodářů v jiných obcích
pro brambory jezdili až za Tábor, Příbram, Písek a někteří
až na Moravu. Nezapomenutelné doby to byli hlavně
pro chudý dělný lid, který pro sehnání trochu živobytí
nebál se útrap na cestách ba ani vězení kdyby jej četník
chytil neboť vše bylo trestáno. Ani hospodáři nemněli na
růžích ustláno neboť pro ně byla vymněřena ta samá
dávka mouky a chleba jako pro každého jiného občana.

Mletí ve mlýnech bylo obmezeno žádnému mlynář
nevzal více než měl na výkaze předepsáno. výkazy
vydávali úřady. Chtěl li hospodář pod palec něco semlýti
musil hodně platit a nesmněl hledět na to jestli mu
vrátí polovic aneb do konce přišel i o všechno a ještě
platil pokutu. Po mlýnech chodili přehlídky k tomu
zřízené a bylo li tam obylí k mletí bez výkazu propadlo
ve prospěch státu a to se stalo i dělným lidem našim, že sehnal
štipku obylí a tak o to přišel výkaz si nechtěl vyzved-
nout poněvadž by přišel o příděl který dostával.

Hospodářům vymněřili úřady sumu odevzdávajícího obylí.
Když tito předepsané obylí odvedli nemněli však přece
pokoj a přehlídky rekvisice byly stále; přišli náhle
od uřadů a obraceli stavení každou chvíli.
Na jaře roku 1916 byli zde dokonce přehlídky s vojskem
ač naše obec vždy včas a ještě více obylí odevzdala.
Vojáci mněli háky, kopáče výdle a jiné nástroje a hleda-
li uschované obylí ve slámně v hnoji ve dříví v otýpkách
skrátka všude. nalezené obylíkteré bylo uschované propa-
dlo ve prospěch státu a rolník za něj nic nedostal.
u nás se ten případ nestal jen u Kukelky vzali něco málo
ač jinde toho bylo mnoho.
Též podobně v okolních vesnicích dělali se přehlídky i v
malích domácnostech dělnických a i dělníkům lidem
chudým byli zásoby skované pro případ nejvyší bídy odebrány.

To přece v obci naší byla většina lidí dělných, že mněl
každy kousek pole pronajatý na kterém trochu toho živobytí
sklidil ale přece ani jeden náš občan nebyl připraven o
příděl státem vymněřený a přehlídka se ani v jediné
takové domácnosti neprováděla. Příčinou toho byla
vždy ochota hospodářu, že vždy včas nařýzený kontigent
na celou obecní výmněru sami odevzdali, což v jiných
obcích se nedělo.
Podobné prohlídky děli se i na hovězí dobytek co bylo
lepšího sebrali a potom uš to brali napořád tak že byl stav
dobytka u nás k nevypsání zbědovaný. I z vykrmených zaby-
tých prasat musil se příděl sádla eráru odevzdati což
ztihlo zase hospodáře proto že z malích lidí si nemohl
prase nikdo koupit byli moc drahé, a když ho koupil tak
ho vykrmiti nemohl neboť byl rád, že sehnal živobytí pro
sebe.

Ve velikonočním čase se poohlédneme po duchovním životě obyvatel Braškova v 1. polovině 19. století a o tom, jak se projevil v obecních účtech. Z hlediska víry byl Braškov podřízen farnosti při kostele svatých apoštolů Petra a Pavla v Unhošti. Již v roce 1662, od kterého jsou dostupné písemné záznamy z matričních knih (více například v článcích  360 let unhošťských matrik ,  Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část  , je patrná úspěšnost pobělohorské rekatolizace na Unhošťsku. Z historických pramenů je známo, že v období třicetileté války byly katolickou církví zejména v důsledku stavovské porážky v bitvě na Bílé hoře vystěhováni nebo nuceně rekatolizováni obyvatelé vyznávající jiné, nežli katolické náboženství. Postupovalo se podle právního principu „koho země, toho náboženství“, jehož podstata byla zakotvena v Augšpurské mírové dohodě z roku 1555, přijaté v důsledku náboženské krize v období reformace.  Svoboda vyznání v podstatě spočíval v tom, že kdo nesouhlasí s vírou panovníka, může se vystěhovat. Zprvu se to sice týkalo jen šlechty, duchovních a měšťanů, nikoliv poddaných, ale byly k tomu postupně donuceny i ostatní vrstvy obyvatelstva, známý je příběh J. A. Komenského. Tato skupina obyvatel – heretiků – tvořila na počátku 17. století v Čechách majoritní většinu. Koncem století však již oficiálně neexistovala, i když smýšlení obyvatel se mohlo lišit od jejich veřejného projevu. Tyto postupy jsou v různých obměnách v podstatě aplikovány dodnes.
Když pokročíme až do 19. století, tak se podle farních knih, ve kterých již v té době mohly být uváděny i osoby nekatolického vyznání, v Braškově nikdo takový nevyskytoval. Kromě jedné židovské rodiny Halterů, původem z Buštěhradu, na kterou najdete odkaz v článku Krádež zvonu , se všichni obyvatelé podřídili katolické víře. Sice ne všichni byli ortodoxními katolíky, jak lze usoudit z různých matričních zápisů. Příklady najdete třeba v článku Matrika zemřelých 2. část – křty nebo Matrika zemřelých 4. část – konec 17. stol.

   Náboženský život v obci se otiskl i do knihy účtů, vedené v Braškově od roku 1828. S velikonočními zvyky jsou spjaty výdaje za novoletní vinš a novoletní obrázky na které obec opakovaně vynakládala asi jeden zlatý. Sice to byl jen zlomek toho, co se z obecní kasy vyplatilo za pivo při světských radovánkách (např. Zapomenuté oslavy), ale snaha byla. Obec přispívala faráři na mši svatou a do výdajů si zapisovala i jeho přepravu. To se ale nelíbilo vrchnosti, což obci vytkla v roce 1832, ale když šlo o věc víry, protentokráte přimhouřila oči:

V doslovném přepisu to zní takto:
Ačkoliv povinost kontribuenta jest, kde se nábožen-
ství tejká, potach zdarma dostaviti, tak Ouřad
přece z ohledu když v třech linien času kolemže
se to stalo, nám 9 zl. 36 kr. ČM pro tentokrát prominut
chce.

Po dobu podřízenosti obce vrchnostenské správě z Buštěhradu se již takové výdaje z obecní kasy nehradily a farníci je vykonávali zdarma. Po roce 1848, kdy obec získala samosprávu v hospodaření se však přeprava kněze na katechismus, mši svatou a při dalších různých příležitostech, v obecních účtech pravidelně zmiňovala.

 

V současné době nejistoty s dodávkami energií je zajímavé se poohlédnout o dvě století zpátky a říci si něco o tehdejší situaci v Braškově, co se týká vytápění a svícení. Pramenem nám opět bude kniha účtů braškovské obce, vedená od roku 1828. Že energie pro dopravu byla tehdy  závislá na dodávkách rostlinných produktů pro tažná zvířata, není snad nutné vysvětlovat. O problémech s benzínem, naftou, elektřinou a plynem se tedy obyvatelům ani nesnilo. Počátky elektrifikace Braškova sahají až do třicátých let 20. století. Plynofikace se obce dotkla koncem 20. století.

O zdrojích světla toho moc nevíme. Nejspíše se používaly lojové a voskové svíčky a olejové lampy, snad i louče. Teprve ve druhé polovině 19. století se výrazněji uplatňovaly petrolejky. V obecních účtech se objevují jen položky za vosk pečetní, nikoliv na pálení. Je však známo, že voskem se i platilo, například faráři jej přijímali jako náhradu za církevní služby. Rolníci prostě letní a zimní čas neřešili, řídili se podle slunce a moc se nesvítilo.

Sdílnější je kniha účtů, co se týče topení. Již ve třicátých letech 19. století se v Braškově zřejmě převážně topilo uhlím, i když to bylo ještě před prudkým rozvojem těžby v kladenských dolech, vyvolaným zejména potřebou železáren a vlakovou dopravou.
Ve výdajových účtech nalezneme například položky za dopravu uhlí pro chudé. Že si buštěhradská vrchnost nepřála, aby se dopravní výdaje za tuto sociální službu hradily z obecní kasy, dokládá výtka z roku 1834, kde se doslovně praví:

Za přivážení uhlí pro chudý se do výdejů kladou
4 zl. ČM.  Poněvadž  taková přivážení uhlí povi-
nost občanstva jest, aby se o jejich chudý starali,
a ouřad se důvěřuje, že soused každej 1 u (jednu)
fůru zdarma dostaví, tuhdy onu 4 zl. ČM v počtu
za rok 1833 zase do příjmů vísti musejí, z
příčiny tý, že obecní kasa k tomu povolána
nejní aby ona takové fůry platila.

Kolik to uhlí stálo, se bohužel z té zprávy nedozvíme, protože u položky za dopravu, kterou si sedláci účtovali, je uvedeno, že šlo o:

„uhlí pro chudý darovaný milostivou vrchností“

Monopol na dodávky uhlí měl v té době Václav Černý z buštěhradské uhelny, od kterého braškovští dováželi uhlí i do chudého domu do Prahy, o čemž svědčí například účetní záznam z roku 1829. Podle kroniky Buštěhradu koupil pan Václav Černý v roce 1843 uhelné doly od rodiny Toskánců a později je prodal „Jeho císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu Ferdinandu“, který vlastnil v okolí i převážnou část lesů. Proto asi dřevo bylo v té době pro obyvatele hůře dostupné, nežli uhlí. Buštěhradská kronika však v tomto ohledu není příliš důvěryhodná, protože byla psaná retrospektivně s odstupem mnoha desetiletí. Středočeská vědecká knihovna v Kladně uvádí o Václavu Černém trochu odlišné životopisné údaje – Václav Černý 1774-1842 .

V článku Domkáři byl uveden přehled příjmů braškovské obce z účetní knihy v roce 1828, přístupné dálkově na SOA Praha v levé části strany. Vpravo jsou uvedeny obecní výdaje, v přepisu zní takto:

O výdajích na pastoušku již bylo podrobně pojednáno v článku Pastouška , co znamená pivo k sejpce je popsáno v článku Zapomenuté oslavy  .  Velkou zátěží obecní kasy bylo i vyplácení služného rychtáři, konšelům a obecnímu slouhovi. Řada uskutečněných výdajů nebyla po chuti vedení panství, sídlícímu v Buštěhradu. Při pravidelných kontrolách to panský direktor braškovskému rychtáři vytýkal ve „vejnosu“, což se i přes hrozby exekucí ne vždy promítlo do dalšího hospodaření obce. V doslovném přepisu z originálu, bez jazykových korekcí, zní ten výsledek kontroly hospodaření takto:

Vejnos

Na předstojící za rok 1828 pladcenej obecní peněžitý počet.

1. Spravování veřejných cest sousedu přináleží, a lámání kamena
   k spravování těch samých docela sbitečný bylo, poněvadž v
   Braškově nouze o kamen drobený žádná nouze nejní, a
   tudy jen pro tehdáž Ouřad ty do vydání postavený 18 zl.
   přejitý chce; pro budoucnost ale všechni taková nepotřeb-
   ná udání k dosažování odsouzena, a od richtáře v czestie
   exekuční vymožena budou.
2. Na všechny 5 zl. W.W. (Pozn. redakce: vídeňské měny)  převyšující vydání z obecního jmění
   musí dříve ouředlní povolení vymožené býti, ant sicze
   každá taková neopodstatněná Pusta rovniež k dosažování
   odsouzená, a vymožena bude.
3. Správy na pastoušku se často vedou, však správy nikde
   přestati nechtějí, pročeš rychtář se nabízí, s obecním
   jmění sporejc zacházeti, ant sice by sobě veliku zodpověd(nost)
   spůsobiti by mohl.
4. Když sousedy při Sejpce se obveseleti mají, tuhdy jim
   na pár grošách záležet nebude, aby si na truňk piva
   skládali, aby ale půl sudu piva z obecní kasy se k té-
   mu cíli zaplatil, to se budoucně státi nesmí, poněvadž
   se to s pravidlama nesrovnává, a trpět nesmí.
5. Slouha se od sousedů jedná, a taky jen jim slouží, pro-
   češ pro budoucnost od těch samých jeho mzdou k zapravení
   jest, z obecního jmění vstalá vyplacení bez všech okolo-
   stojícnostech od Richtáře viexekvírováno bude.
6. Mohovitost v kase jest  pr 125 zl. 36 kr. jest v nejbrským
   čase na jistou hypotéku k vypučení, přídoucí však Ouřa-
   du v známost učiniti.
     Od Ouřadu v Buštiehradie dne 28^ho dubna 1829

 podpis nečitelný

       direktor

Vrchnost vedla obec ke střídmosti v zacházení s obecním jměním a od občanů vyžadovala často bezplatné služby k zajištění chodu obce. Snad i díky tomu byly v následujících dvaceti letech obecní finance stabilizované. Přelom nastal až po roce 1848 v důsledku rozsáhlých politických změn, kdy se obecní správa vymanila z vlivu buštěhradské vrchnosti. Nastaly jí však krušné časy.

V několika starších článcích jsme se mohli seznámit s některými výdaji braškovské obce v 1. polovině 19. století. Šlo například o platby spojené se zaměřováním pozemků ( Mapování pozemků ) a údržbou a vylepšováním obecního domku ( Pastouška , Chlívek ). Kde na ty výdaje ale obec brala? I to se dovídáme z knihy účtů, dochované od roku 1828. V době patrimoniální správy, to je do roku 1848, podléhalo hospodaření obce Braškov dohledu vedení panství Buštěhrad.
Na dluh se tehdy nežilo, rozpočet obce byl v dvacetiletém období stabilní a vesměs přebytkový. V obecní kase zůstávalo vždy něco k lepšímu pro příští rok.

Příjmy obecní pokladny závisely převážně na pronájmu obecních polí a dani z domkářského dobytka:

V doslovném přepisu zní příjmová stránka roku 1828 takto:

Obec vedli pod rozpočtem podepsaní sedláci, majitelé polností, obecní kasa však žila z příspěvků domkářů, kteří měli propachtované menší části obecních polí a většinou tak jednu krávu. Někteří měli jen zahrádku. Sedláci, kteří byli vlastníky půdy, odváděli daně přímo vrchnosti.  Poddaní měli i robotní povinnost. Chalupníci vykonávali tzv. ruční robotu, sedláci ji museli vykonávat s potahem. S rozvojem průmyslu v oblasti byla část domkářů zaměstnána v dolech a hutích, říkalo se jim kovorolníci. Ve 20. století se domkářům říkalo baráčníci. Ti se sdružovali do spolků. V Braškově byly zaznamenány snahy o založení spolku baráčníků již v roce 1925, ale nesetkaly se s vřelým přijetím od občanů. V baráčnické kronice se zmiňuje spíše posměch. Teprve 8. března 1929 se konala ustavující valná hromada dvanácti členů, na které byl baráčnický spolek s názvem Lipany založen. Postupně se rozrůstal o další členy a stal se významnou organizací v Braškově. Rychtářem spolku se stal František Táborský. 
K historii baráčníků se vrátíme v některém z dalších článků.

Jednou z velkých investičních akcí braškovské obce v první polovině 19. století byla výstavba chlívku u obecního domku (o něm též v článku Pastouška ). Postavení chlívku bylo zadáno zedníkům a tesařům, o jejichž jménech se kniha účtů nezmiňuje. Je však pravděpodobné, že šlo o sousedy z Braškova. O řemeslníky tu kolem roku 1839, kdy se obecní chlívek stavěl, nouze nebyla. V té době byl mistrem zednickým například Matěj Lidický z Valdeku, zednickými tovaryši Josef Mařenec, Jakub Burgr z Braškova 9, Josef Kafka. Z místních byl tesařem třeba František Burgr z Braškova 9 a Matěj Jupa.

Platby za materiál a práci řemeslníkům jsou uvedeny v knize účtů, která je součástí nejstarší braškovské pamětní knihy, dostupné mezi digitalizovanými archiváliemi Státního oblastního archivu v Praze. 

V redakčním doslovném přepisu účetních záznamů zní jednotlivé výdaje takto:

Stavenej novej chlív obecním domku	zlatých	krejcarů
dalo se Mistrovi zednickýmu od práce	10	30
Téš na něj trámy a latě a krovy	8	48
do něj podlažina	2	24
Za cihly do klenutí do dveří a do okna		48
Tesaři vázání a postavení toho chlíva	3
Od postavení nový pece obecního domku	2	12
Od lámání kamene do novýho chlíva	4	40
Do nový pece 300 kusů cihel	1	18
Na dvoje dveře prkna do obecního
chlíva a od práce	1	50
Za 2 ½ kopy hřebíků do latí a dveří		38

Celkem ta stavba chlíva u obecního domku přišla obecní kasu na 36 zlatých a 8 krejcarů, což byla asi pětina ročních výdajů. Srovnatelným nákladem byla v dalších letech i stavba obecní kůlny na nářadí proti ohni, o které jsou bližší podrobnosti uvedeny v článku  Požáry v 19. století. 
Účetní položky dávají představu i o konstrukci stavby, která byla z místního kamene, jen na pec a klenby oken a dveří byly použity cihly. Trámy a latě na krovy byly tehdy spojovány ručně kovanými hřebíky, kterých se spotřebovalo 150 kusů. 

V místě dnešního č.p. 21 v Braškově stála od nepaměti pastouška, později nazývaná obecní domek. Obce zřizovaly pastoušky jako obydlí pro obecního pastýře, se kterým uzavírala jednoroční smlouva. Obecní pastýř každé ráno společně vyháněl na pastvu dobytek některých sedláků a domkářů z jejich usedlostí a večer jej vracel do jejich stájí. Za to byl odměňován jednou ročně na sv. Martina od sedláků v naturáliích (viz sejpce – Zapomenuté oslavy ) a od domkářů, kteří tehdy měli v obci Braškov kolem dvaceti kusů dobytka, po jedné až dvou zlatkách. Odlišně se pásl dobytek z panského dvora (č.p. 17). Šafář k tomu měl svoje pasáky a voláky. 
Ve druhé polovině 19. století začala společná pastva postupně zanikat, souviselo to zřejmě s rostoucí výtěžností polí, zaváděním mechanizace a rozvojem dělby práce. Krmivo pro dobytek se zaváželo přímo do stájí.
Na počátku 19. století byl obecním pastýřem Tomáš Černý s manželkou Kateřinou, rozenou Hokůvovou. V pastoušce bydlel v té době i obecní slouha Jan Mašek a po něm Jan Samer. Kolem roku 1830 se pastouška začala nazývat obecním domkem. Bydlel v něm ještě v roce 1848 slouha a obecní pastýř Jan Najman se šesti dětmi. Po něm byl obecním pastýřem Matěj Kašpar, pocházející z Chýně, ještě v šedesátých letech 19. století byl krátce obecním pastýřem Josef Horák, který se stal později hutníkem. Jeho tchán Jakub Prušák, byl ve stejné době též obecním pastýřem, bydlel ale v č.p. 20. Poslednímu obecnímu pastýři Antonínu Horákovi se v Braškově 21 narodily do roku 1886, než se odstěhoval do Malých Přílep, čtyři děti z  jeho devíti, ale až na jedno brzy zemřely. Jeho nejstarší syn Václav byl hutníkem a v roce 1897 se přestěhoval z  obecního domku do Braškova 30. Jeho matka a sestra žily v Braškově 21 ještě počátkem 20. století a obě tam i zemřely.

Obecní domek byl významnou součástí obecního majetku a na jeho údržbu byly vynakládány poměrně velké částky. V knize účtů z roku 1828 se tak dozvídáme, že z obecního domku se odváděla domovní daň 1 zlatý a 40 krejcarů, za povinné čištění komínů se platilo kominíkovi 36 krejcarů, v pozdějších letech to bylo ročně jen 12.

Velkou část obecních výdajů spolykala údržba doškové střechy. Používala se na ní tzv. dlouhá sláma, svazovaná do snopků. Dnes již nevyužívané odrůdy žita měly slámu dlouhou kolem dvou metrů. Po té dešťová voda dobře stékala.
V roce 1828 tak koupila obec do pastoušky 2 a půl kopy dlouhé slámy celkem za 31 zlatých a 15 krejcarů. Dále byl pro pastoušku pořízen i nový zámek za 3 zlaté 45 krejcarů. Buštěhradské vrchnosti se výdaje na správu obecního domku zdály přehnané, proto to uvedla ve svém kontrolním výnosu takto (v původním znění a přepisu):

   Správy na pastoušku se často vedou, však správy nikde
  přestati nechtějí, pročeš rychtář se nabízí, s obecním
  jmění sporejc zacházeti, ant sice by sobě veliku zodpověd(nost)
  spůsobiti by mohl.

Pastouška ale polykala další obecní peníze. Hned další rok do ní byl pořízem za 50 krejcarů státní znak s orlicí, od sklenáře nová okna za 3 zl. a dveře k sednici za 5. Platilo se i pojištění 37 a půl krejcaru. Hned v roce 1830 se koupila další sláma na snopky za 15 zlatek, 3 zl. stálo pošívání snopků. Další rok bylo potřeba v obecním domku obnovit kamna na což padlo 100 cihel za 2 zlatý a 30 krejcarů. A tak se pořídila i trouba do kamen, nakoupila další sláma a matrace. V roce 1836 se opět přestavovala kamna a pořídil kamnovec na ohřev vody a nová trouba. I v dalších letech se často kupovala sláma jak dovnitř domku, tak na došky. Obnovila se podlaha z lepenice, koupila nová lavice. V roce 1839 se postavil nový chlív. 
Tak se z té braškovské účetní knihy dovídáme mnoho podrobností o obecním stavení a jeho výbavě v první polovině 19. století, která se asi příliš nelišila od zařízení obydlí ostatních obyvatel.