Rubrika: Historie

Ani v 18. století, kdy sílil vliv církve a poddaným se utahovaly šrouby nejen ze strany vrchnosti, se nepřestalo hřešit a řada dětí se v rozporu se zásadami církve  a desaterem božích přikázání narodila mimo manželství. Kolik z nich nebylo pokřtěno se zjistit nedá, ale pokřtěných dětí bez udaného otce bylo v první polovině 18. století na unhošťské farnosti jen za prvních 10 let 29. To je množství srovnatelné s četností křtů nemanželských dětí ve druhé polovině 17. století – Nemanželské děti – 17. století . 
Narození a pokřtění v počátku 18. století jsou zapsáni v matrice Unhošť 02, dostupné i elektronicky na https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13322/4. Kniha byla již od roku 1697 vedena v latině.

Farářem byl v té době až do roku 1723 kněz Václav Josef Braumhauský a i z jeho strohých zápisů se dá vyčíst mnoho zajímavého o křtu nemanželských dětí. Hned počátkem roku 1701 jsou uvedeny dva zápisy:
27.2.1701 nemanž. syn z Kyšic
28.4.1701 nemanž. syn z Unhoště
V květnu následují ve dvou dnech za sebou křty nemanželských dětí v Braškově. Dne 22.5.1701 byl pokřtěn syn Josef matky Ludmily Stádníkové a hned následující den se konal dodatečný křest za tzv. nouzový křest nevysvěcenou osobou, tolerovaný obvykle při porodu dítěte, které by se asi řádného křtu nedožilo:

Eva Stádníková byla pravděpodobně porodní bábou. V té době se to ale v matrikách neuvádělo tak, jak tomu bylo v pozdější době (viz Porodní báby 19. století ).

V následujících letech byla četnost křtů nemanželských dětí podobná:
28.3.1702 nemanž. syn z Unhoště
27.5.1702 nemanž. dcera z Unhoště
7.7.1702 nemanž. syn z Unhoště
1.8.1702 nemanž. syn z Unhoště
14.1.1703 nemanž. dcera z Unhoště
22.3.1703 nemanž. dcera z Unhoště
2.9.1703 nemanž. dcera z Braškova
21.9.1703 nemanž. dcera z Kyšic
20.3.1704 nemanž. syn z Unhoště
7.11.1704 nemanž. syn z Braškova

Výjimečně se vyskytl i křest nemanželského dítěte, u kterého byl uveden i otec:

Zápis je zajímavý i tím, že nemanželské dítě Václav, které se narodilo 6.8.1705 adjunktovi braškovského myslivce Martinu Mužíkovi a Dorotě, dceři váženého braškovského občana Václava Hosera, bylo legitimizováno hraběnkou Martinicovou, sídlící na Smečně. Bylo to zřejmě pod příslibem otce, že si svobodnou matku vezme za ženu. Sňatek obou se skutečně konal, ale nevěsta si musela počkat až do 6.11.1706. Osud jim pak dopřál druhého syna Josefa v roce 1713. 

Z některých křtů není zcela jasné, zda se nemanželské dítě narodilo matce svobodné či vdané či vdově – nazvána je nehodnou ženou:

Během první dekády 18. století se ještě narodila řada nemanželských dětí, pocházejících z různých míst unhošťské farnosti i mimo ni:
16.8.1705 nemanž. syn z Unhoště
18.10.1705 nemanž. syn z Kyšic
5.1.1706 nemanž. syn z Unhoště
10.1.1706 nemanž. syn z Hostouně
21.3.1706 nemanž. dcera z Unhoště
24.2.1707 nemanž. dcera z Unhoště
23.7.1707 nemanž. dcera z Braškova
1.12.1707 nemanž. dcera z Braškova
26.2.1709 nemanž. dcera z Pleteného Újezdu
7.11.1709 nemanž. dcera z Unhoště
12.8.1710 nemanž. dcera z Unhoště
21.9.1710 nemanž. syn z Unhoště
16.10.1710 nemanž. syn z Unhoště

Řadě mimomanželských dětí se sice dopřál křest, ale některé ani nedostaly jméno. U matek bylo často neznámé příjmení, jako například v zápise z 26.2.1709, kdy byla matce Alžbětě N. z Pleteného Újezda pokřtěna dcera, jejíž jméno se do matriky nedostalo: 

Osud takových dětí, pokud vůbec přežily, nebyl záviděníhodný.

 

V matričních knihách unhošťské farnosti je zachována řada zápisů o narození dětí mimo manželství. O porodnosti v 19. století a porovnání počtu narozených v manželství a mimo ně, bylo pojednáno v článku Porodnost v 19. století. V následujících částech článku jsou použity skeny z matriční knihy Unhošť 01, přístupné dálkově ve Státním oblastním archivu v Praze.

Ve výše uvedeném zápisu, pocházejícím z počátku evidence křtů v unhošťské farnosti, se uvádí, že 26. března 1662 byl pokřtěný syn Jiřík místním farářem Ottichem (viz Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 2. část  )  v chrámu páně unhošťském „incerti parentny“, to je neznámých rodičů z Červeného Oujezdce. Na místě zápisu, kde se obvykle uvádějí kmotři či svědci křtu, jsou uvedeni:
Kateřina, děvečka služebná ze zámku a Dorota, též služebná ze zámku, Matěj, pacholek z Oujezdce, Jan Šubr ze dvora Pana Pana nejvyššího sudího (pozn. red. Kolowrat) z Města Unhoště.
O dalším osudu dítěte se ze zápisu o jeho křtu nedozvíme. Pozice těch čtyř osob, uvedených v závěru zápisu, není přímo zapsána tak, jak se to obvykle dělo u pozdějších křtů. Lze se domnívat, že byly považovány za kmotry, jejichž úlohou bylo se postarat o další zabezpečení dítěte. 
V období prvních dvou let zápisů křtů jsou uvedeni neznámí rodiče ještě v těchto případech:
8.4.1662 dcera neznámých rodičů z Unhoště, kmotři jsou již výslovně uvedeni, stejně jako v následujících zápisech:
15.10.1662 neznámí rodiče, Unhošť
14.11.1662 neznámí rodiče, Unhošť
12.3.1663 neznámí rodiče, Unhošť
23.9.1663 neznámí rodiče, Unhošť

Zda šlo u pokřtěných dětí neznámých rodičů o nalezence, či jméno padlé matky si farář netroufl zapsat do posvátné knihy, nelze s jistotou určit. U dalších křtěných dětí od roku 1664 je však i u dětí bez uvedeného otce jméno matky zapisováno, jako například:

24. září 1664 pokřtěna dcera Kateřina Anny služebný (N – bez příjmení) děvečky, sloužící u Pana Michala Škvora, souseda zdejšího …

Zlomovým zápisem, dokládajícím postupný názorový vývoj církve při uvádění rodičů nemanželských dětí je následující záznam:

Zápis již uvádí jméno matky Doroty, ale v poznámce NB je uvedeno
incerti parentis = rodiče neznámí. S trochou nevědecké fantazie si můžeme dovodit, že šlo o dítě jakéhosi cizince se služkou snad ze zájezdního hostince na budoucí Toskánce. Dva kmotři jsou z Pleteného Újezda. V pozdější době jsou případy porodů nemanželských dětí na Toskánce lépe doložené, například v závěru článku Toskánka 19. věku (1) .

Že křty nemanželských dětí nebyly ve druhé polovině 17. století nic neobvyklého, svědčí následující seznam: 

13.5.1665 nemanž. dcera služebné děvečky rytíře z Olbramovic
30.5.1665 nemanž. dcera služebné děvečky Unhošť
31.5.1665 nemanž. dcera služebné děvečky Unhošť
16.12.1665 nemanž. syn podruhyně Pletený Újezd
10.10.1666 nemanž. dcera z Lidic
14.2.1667 nemanž, syn z Dolan
4.11.1667 nemanž. dcera z Unhoště
7.6.1668 nemanž. syn z Unhoště
4.1.1671 nemanž. syn z Malé Dobré
20.4.1671 nemanž. dcera z Unhoště
23.5.1671 nemanž. dcera z Unhoště
20.4.1672 nemanž. syn z Unhoště
5.3.1673 nemanž. syn z Kyšic
20.5.1674 nenanž. dcera z Unhoště
19.8.1674 nemanž. dcera z Přítočna

Farář se nad bezbožností oveček odreagoval i trochou humoru:

Do konce 17. století bylo v Unhošti pokřtěno ještě dalších 63 nemanželských dětí. Pocházely převážně z Unhoště, ale i z Dolan, Braškova, Lidic, Pleteného Újezda, Přítočna, Kyšic, mlýna Čertovského i Markovského – prostě se hřešilo všude. Ale církev dovedla odpouštět a neviňátkům dopřála svátost křtu. 

 

 

Porodnost dvojčat na Unhošťsku se ve druhé polovině 17. století mírně překračovala statistický předpoklad, uváděný v článku Vícečetné porody 1. část . Z přibližně 1400 narozených dětí mezi lety 1662 a 1700 bylo 19 dvojčat, což je 1,35%, tedy více, nežli běžně uváděné průměrné jedno procento.
Pokud jste si přečetli seznam narozených dvojčat, mohli jste si všimnout řady jejich úmrtí již v době prvního dne života. I další vývoj porod přeživších novorozenců nesl s sebou velká rizika. Téměř nulovou šanci měla dvojčata narozená z mimomanželského vztahu. Tato sociální nevýhoda měla ovšem velký vliv i na přežití jedináčků. Pokud stigmatizovanou matku nepodržela rodina, pro kterou to byla velká potupa, nepřežily její děti a často ani ona sama. Jedna z životních tragédií z poloviny 18. století byla zaznamenána v závěru článku Porodnost v 19. století .
Mírný pokles narozených dvojčat byl zaznamenán v první čtvrtině 18. století. Z jejich následujícího přehledu si můžete najít podrobnosti v uvedené matrice narozených unhošťské farnosti, dostupné na stránkách SOA Praha:

8.4.1702 Adam a Eva Regneltovi z Braškova (nar. Unhošť 02, sc. 63)

22.3.1703 František a Marie Hřebíčkovi z Unhoště (nar. Unhošť 02, sc. 77)

29.1.1704 Alžběta a Veronika Duškovi z Unhoště (nar. Unhošť 02, sc. 90)

25.12.1709 Barbora a Štěpán Kopřivovi z Kyšic (nar. Unhošť 02, sc. 179)

27.6.1710 Barbora a Anna Hompochovi z Unhoště (nar. Unhošť 02, sc. 186)

10.1.1713 Veronika a Jana Forejtovi z Unhoště (nar. Unhošť 02, sc. 225)

22.7.1719 Jakub a Laurentij Khumter z Braškova (nar. Unhošť 03, sc. 46)

5.3.1722 Jan a Josef Tichý z Velkého Přítočna (nar. Unhošť 03, sc. 69)

4.10.1727 Jan a Ludmila Kastnerovi z Braškova (nemanž. nar. Unhošť 03, sc. 377)

Vysokou dětskou úmrtnost a obzvláště dvojčat i u rodin, které nepatřily k těm nejchudším, si můžeme ukázat na příkladu rodiny kyšického sedláka Matěje Kopřivy a jeho ženy Anny z rodu Hlaváčků. Po sňatku 21.5.1690 se jim narodilo 13 dětí:

Anna se provdala jako Pibelová (*9.3.1691 – ?)
Vilém Kopřiva se dožil dospělého věku, měl 2 děti (*26.5.1692 – ?)
Alžběta Kopřivová (*17.8.1693 –  +před 1695)
Alžběta Kopřivová (*20.3.1695 – ?)
Matěj Kopřiva (3.2.1697 – ?)
Jakub Kopřiva (19.7.1699 – 26.6.1700)
Marie Magdalena (Mandelýna) Kopřivová (5.6.1701 – 25.7.1701)
Ondřej Kopřiva (20.11.1702 – 24.5.1754)
Vít Kopřiva (24.5.1705 – ?)
Václav Kopřiva (18.8.1706 – ?)
Jan Vít Kopřiva (13.6.1708 – ?)
Barbora Kopřivová (25.12.1709 – 23.5.1710)
Štěpán Kopřiva (25.12.1709 – 1.1.1710)

Z nich se téměř polovina nedožila dospělého věku, poslední dvě děti byla dvojčata, první děvče se dožilo pěti měsíců a druhý chlapec přežil jen 6 dní.
Podobně se ze sedmi dětí Kryštofa Khumtera z Braškova šest dospělého věku nedožilo. Z dvojčat prvorozený Jakub se dožil 11 dní, druhý Laurentius zemřel dva dny po porodu a musel být pokřtěn až posmrtně, kmotrem mu byl syn hostinského Ondřej Kouba.

A jak to bylo u vícečetných porodů s trojčaty? V unhošťské farnosti nejsou v  uváděném období žádná doložena. Nejstarší známý záznam z okolních obcí je z Družce z roku 1821.  Tehdy se tam 12. června narodili Josef, Petr a Kateřina Moravcovi z Družce 11 (matrika Družec 09, sc. 7).

Prvorozený z trojčat, Josef Moravec zemřel 24. července na psotník, Kateřina 3. září též na psotník, což byla tehdy běžná diagnóza při úmrtí malých dětí – více v článku Chřipka v Braškově? .
O osudu Petra Moravce, přeživšího „tříčete“ není nic známo.

 

Unhošťské matriky nám od poloviny 17. století umožňují nahlédnout na základě objektivních záznamů do života tehdejších obyvatel. Pro demografický výzkum jsou cenné údaje o porodnosti. Dílčím způsobem bylo na tomto webu pojednáno o porodnosti v 19. století zejména v článcích Porodnost v 19. století , Porodní báby 19. století  a  Bude Braškov bez lidí?
Zajímavostí ve statistikách porodnosti jsou vícečetné porody.  Běžně se uvádí, že dvojčata se podílejí cca na 1 % populace, z toho jednovaječná jsou asi 0,3 % populace. Zda se narodila dvojčata jako jednovaječná se nedozvíme ani ze současných matrik, tak to oželíme i v těch ze 17. století. Přesto se v nich často uvádí víc dat, nežli dnes, některá podstatná ale zase chybí. Zajímavostí takových zápisů je například následující křest dvojčat, kdy chlapec a dívka měli podle svého pohlaví i odlišné kmotry, chybí ale křestní jméno dívky:

 

V archivu SOA Praha, přístupném z Internetu, si můžete najít i další podrobnosti o dvojčatech pokřtěných v unhošťské farnosti do konce 17. století. V závorce je uvedeno označení matriky a číslo scanu, na kterém se záznam nachází.

17.3.1665 Adam a Eva Trnkovi z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 43)

28.9.1674 Václav a Kateřina Pokorných z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 161)

10.2.1676 Alexandr Kožený, druhé jméno neuvedeno, z Braškova (nar. Unhošť 01, sc. 171)

17.9.1678 Matouš Precle, 18.9. Alžběta z Kyšic (nar. Unhošť 01, sc. 197)

31.7.1681 Vilém a Vavřinec Majerovi z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 222)

24.12.1683 Adam a Eva z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 237)

14.2.1684 Matěj a Řehoř Tichý z Pleteného Újezdu (nar. Unhošť 01, sc. 239)

8.10.1684 Adama Eva Hompochovi z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 244)

25.1.1687 Pavel a Jan Jelínkovi z Velkého Přítočna (nar. Unhošť 01, sc. 261)

21.3.1687 Marie a Alžběta Blažkovi z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 263)

7.10.1687 Martin a Kateřina Shejbalovi z Kyšic (nar. Unhošť 01, sc. 266)

4.3.1688 Václav a Josef Hoškovi z Unhoště (nar. Unhošť 01, sc. 270)

6.2.1691 Petr a Dorota Koroptvovi z Malého Přítočna (nar. Unhošť 01, sc. 302)

10.4.1692 Vojtěch a Jiří Jelínkovi z Velkého Přítočna (nar. Unhošť 01, sc. 303)

22.3.1699 zemřely dvě děti děvečky zmrhaný Doroty Bohatý (úmrtí Unhošť 01, sc. 383)

30.1.1700 pastýře Bernarda Jiskry z Velkého Přítočna, František pohřben 30.1.1700

16.8.1700 Anna a Marie Kunrátovy z Braškova (úmrtí Unhošť 01, sc. 390)

14.10.1700 dvojčata Matouše Víznera z Pleteného Újezda (úmrtí Unhošť 01, sc. 391)

22.12.1700 Tomáš a Adam Vyšínovi z Dolan (nar. Unhošť 02, sc. 43)

 

V dalším pokračování přehledu o vícečetných porodech v unhošťské farnosti se podíváme do počátku 18. století a jak to bylo s trojčaty.

 

Před dvěma lety jste se mohli v článku 360 let unhošťských matrik seznámit s  počátky zápisů do matrik unhošťské farnosti.  V článku První pokřtění v Unhošti jsou zmíněni první narození z roku 1662, o jejichž zápisy  se zasloužil Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část. Již v tomto článku byla uvedena zmínka o dvou zajímavých zápisech oddavků v prvních letech vedení matriky Unhošť 01 (dostupné na SOA Praha). Další dva výpisy z matriky oddaných byly také uvedeny v článku Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 2. část. Na rozdíl od některých později vedených úmrtních zápisů, kterým jsme se věnovali v článku Matrika zemřelých 1. část a několika následujících, jsou místní svatby zaznamenávány bez detailů, které by umožnily blíže nahlédnout do osudů tehdejších obyvatel. Zřídka se dozvíme alespoň více o roli osob ve společnosti. Pro srovnání zápisů z jiných farností té doby může jako příklad sloužit následující zápis z Menšího města pražského:

Ani nástupci prvního faráře Jana Jindřicha Ottycha z Dobřan nezměnili tón zápisů o oddavcích. Někdy se vyskytly speciální případy, jako je například následující situace, kdy svolení ke sňatku vojenských osob, nepocházejících z unhošťské farnosti a narychlo oddávaných jen po jedněch ohláškách, dávala milostivá Konsistoř pražská:

V tomto zápisu si všimněte zmínky o námluvčím – unhošťském dohazovači, který se později často u svateb vyskytoval.
V následujícím výpisu z roku 1712 je zajímavý záznam o tom, že nevěsta, dcera Kryštofa Hokůva z Pleteného Újezda byla poddaná Toskánské princezny (titul).

Poddanství v 18. století znamenalo i to, že sňatky mohly být vykonány jen s povolením vrchnosti:

Zápisy o oddaných v 19. století přinesly novinku v tom, že se zaznamenávaly údaje i o rodičích novomanželů. To přispělo ke zpřehlednění rodinných vazeb a usnadňuje to práci genealogům.  

Vývoj obsahu matričních zápisů v průběhu staletí svědčí o potlačení duchovní stránky svazku a posílení stránky materiální. Ta hrála stále větší roli při majetkovém vypořádání snoubenců a rodičů. Začaly se objevovat svatební smlouvy, podrobně upravující rozdělení majetku mezi snoubenci a jejich rodiči i nezletilými sourozenci. Dohled nad spravedlivým dělením majetku však postupně přešel z duchovních na notáře.

 

Unhošťské katolické matriky přinášejí zajímavé informace, ze kterých si můžeme udělat na základě poměrně objektivních informací obrázek o životě tehdejšího lidu. Úmrtními matrikami z počátku 18. století jsme se zabývali již v článku 18. století – úmrtí 02 . Upevňování habsburské nadvlády na českými zeměmi a věčné válčení o dědictví mezi vládnoucími rody k nám přinášelo bídu. Oproti předchozím dekádám se ve čtyřicátých letech 18. století ve větším množství začaly objevovat zápisy o úmrtí žebráků. Z nich vyjmeme zajímavé údaje uváděné o jejich dlouhověkosti, které však nelze považovat za zcela objektivní z důvodu jejich neověřitelnosti. V době jejich údajného narození se totiž ještě zápisy do matrik neprováděly.
Dlouhověkost nebyla tak vzácná, jak by se mohlo odvozovat od nízkého průměrného věku dožití tehdejší populace, do nějž však nepříznivě zasahovala vysoká dětská úmrtnost. Příkladem dlouhověkosti v běžné populaci s víceméně hodnověrnou historií života může být následující záznam:

 

Řada dalších zápisů o úmrtí žebráků uvádí věk nebožtíků značně překračující i průměry dožití v současné době.

 

 

Jan Soukup z Malého Přítočna měl devět dětí, z nichž se nejméně polovina nedožila dospělého věku. Při jejich narození byl zapsán jako sedlák, o důvodu ožebračení se z matrik nedozvíme. Každopádně patřil mezi usedlé žebráky, na rozdíl od toulavých, jako byl následující případ:

 

Mezi pohřbenými žebráky byly ale i děti nízkého věku, jejichž jméno asi ani nikdo neznal:

Ze záznamů je patrný určitý náhled na rovnost chudých i bohatých před Bohem, kdy byly obě tyto skupiny duchovním obdobně zaopatřeny při úmrtí svátostmi, někteří i bezplatně.

 

Tento článek navazuje na události popisované unhošťskou matriční knihou úmrtí z počátku 18. století – 18. století – úmrtí 01 . V roce 1703 se zřejmě spásy duše v království nebeském nedočkala děvečka z unhošťského Čertova mlýna. Ten kdysi stál na Braškovském potoce a více se o něm dozvíte na hezkých stránkách o vodních mlýnech Čertův mlýn v Unhošti . V originále i přepisu zní zápis o jejím úmrtí takto:

Ani děti nevážených rodičů nestály za dlouhý zápis. 

Jde však o jeden z posledních záznamů v českém jazyce. Další zápisy jsou psány latinsky, i když se farář nezměnil. Zřejmě podlehl tlaku kurie, která vždy prosazovala zápisy v latinském jazyce, nesrozumitelnému převážné části obyvatelstva. Latina současně přinesla i zkomolení v zápisech některých jmen, předávaných jen ústně. Příkladem je příjmení známého braškovského ovčáka Kellera, zapsaného jako Khergl. Výslovnost obou jmen je podobná. 

Výše uvedený zápis je zajímavý tím, že úmrtí je zapsáno jako potrat a přesto byl zřejmě mrtvý plod pokřtěn porodní bábou. Je vidět, že do nebe se dalo dostat i přes vlivné rodiče, kterými tehdy ovčáci zajisté byli.

Výhodnými sňatky se níže uvedené nebožce podařilo docílit pohřbení přímo v kostele, což bylo vyhrazeno jen těm nejvybranějším (více Matrika zemřelých 3. část – kostel ) . Je možné, že zemřelá měla i kališnický původ.

Další zápis dokládá střet habsburských vojáků s Francouzi v roce 1713. Jedna z obětí skonala v Kyšicích. Zda tam byla dopravena ze vzdáleného bojiště, či šlo o místní potyčku, je spíše otázka pro odborníky, zabývající se vojenskou historií českých zemí. Z místních pramenů se mi dosud nepodařilo získat více informací.

Vojáci měli v okolí zřejmě své zimoviště, o čemž svědčí i pohřeb dítěte habsburského vojáka. Bylo běžné, že vojáci se přesouvali po bojištích i se svými rodinami.

Věčné válčení o dědictví mezi vládnoucími rody přineslo v první polovině 18. století do Evropy bídu. V některém z dalších článků si připomeneme nárůst počtu žebráků.

 

Kriminální činy z přehledu uvedeném v obecní kronice Braškova ke konci 19. století Kriminalita v 19. století byly bagatelní proti tomu, co zaznamenala unhošťská farní kronika v roce 1701. Nejtěžším zločinem je vražda bezbranného dítěte, kterou nemůže ospravedlnit snad ani duševní porucha či zoufalá situace matky. Hrůznou událost z počátku 18. století naturalisticky zaznamenal unhošťský farář Václav Josef Braunhauský v úmrtní matrice, dostupné dálkově v SOA Praha – kniha Unhošť 01:

O původu ani osudu matky není nic známo. Pokud by byla dopadena, jistě by ji čekala smrt, jak bylo v té době obvyklé. Je zdokumentován podobný případ, který se stal v Unhošti o několik desetiletí později, podrobnosti najdete v článku Porodnost v 19. století  .
Jak již bylo uváděno v komentářích k předchozím zápisům v matriční knize zemřelých (například Matrika zemřelých 4. část – konec 17. stol. a předcházející), byl kladen velký důraz na to, zda byla nebožtíkovi před smrtí poskytnuta náležitá svátost. V případech náhlých úmrtí se to však tak striktně nedodržovalo, mohlo  následovat příslušné zdůvodnění přispívající ke spáse duše, v některých případech však nebožtík šanci posmrtného vstupu do nebeské blaženosti podle zápisu v matrice nedostal:

 

 

Matriční zápisy unhošťské farnosti zachovaly důležité svědectví o duchovním životě obyvatelstva a přinášejí i kusé zprávy o tragédiích, které se v té době udály. Počátek 18. století nepřinesl výrazný posun v obsahu úmrtních zápisů oproti předcházejícímu desetiletí (viz např. Matrika zemřelých 1. část a následující).   

V předcházejícím článku Pytláci v Braškově je zmíněna poznámka uvedená v díle Aloise Nechleby s názvem “Obrázky z unhošťského zálesí”, ve které se uvádí rozmach pytláctví v poslední čtvrtině 17. století a ve druhé polovici 19. století . To první období je v Braškově doloženo příběhem zběhlého hajného Pařízka. Máme však nějaké doklady o pytláctví ve druhé polovině 19. století? Obecní kronika Braškova je na tyto informace docela skoupá. Zachoval se v ní jen jeden list výpis z kroniky s názvem Protokol o potrestáních, obsahující však pouze období mezi lety 1885 až 1888. Ze záznamů nevyplývá, že by se někdo z Braškova zúčastnil pytláctví – nebo spíše, že by za to byl potrestán. 
Záznam je přesto zajímavý a dává nahlédnout do života obyvatel obce v konci 19. století. Přes krátké zaznamenané období  je počet potrestaných docela velký, ale jde vesměs jen o přečiny a přestupky s poměrně nízkými tresty, o čemž se můžete přesvědčit v následujícím redakčním přepisu z originálu:

U potrestaných jde často o osoby, které se v Braškově nenarodily (nebo nebyly pokřtěny), ale měly zde domovské právo (po rodičích), takže byly předány k potrestání domovské obci. Kde si trest odpykávaly není uvedeno. Mohla to být třeba šatlava v Unhošti?

Cizí nechráněný majetek vždy lákal nenechavce k jeho krádeži. Jedinci s narušenými sociálními vazbami, dnes se jim často říká psychopaté, dovedli na cestu zločinu přivést i jinak bezúhonné osoby ze svého okolí, často i příbuzné. Ti se často dopouštěli podílnictví na krádežích přijímáním a legalizací části lupu. Zvláště opovrženíhodné bylo rozkrádání majetku osobami, jimž byl svěřen do správy. V Braškově je zdokumentovaný případ fořta Pařízka, který se stal se svým synem pytlákem a do rozkrádání svěřeného panského majetku zapojil i další osoby z jeho okolí.

Nejprve se seznamte s výpisy archivních textů, které byly získány díky badatelské činnosti Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. 
Vlastivědný sborník školního okresu slánského a kladenského, ročník XV., 1937-1938, č. 3 uvádí na straně 59 článek Aloise Nechleby s názvem „Obrázky z unhošťského zálesí“ v němž se píše i o pytláku z Braškova  (redakčně kráceno):

V stejném poměru jak v křivoklátských lesích, v dobách usilovného hájení vysoké zvěře, jmenovitě v poslední čtvrtině věku XVII. A v druhé polovici XIX., její stav vzrůstal vzmáhalo se a bujelo tam také pytláctví. Při častých srážkách lesního personálu s pytláky tekla někdy také krev. V období zprvu uvedeném odstonali to ponejvíce jen pytláci, kdežto v poslednějším padlo zase více lesních zřízenců než oněch.
V XVII. věku stálo, co do počtu v křivoklátských lesích zastřelených svých příslušníků-pytláků, sice na prvním místě Berounsko, avšak co se týká odvážnosti a prohnanosti takových, zase Unhošťsko, kde se v tomto ohledu nejvíce proslavila obec Braškov. Tamní usedlík Pařízek st. nedopřával se svou bandou v druhé polovici XVII. věku křivoklátským myslivcům a hajným takřka ani oddechu a zaměstnával také trestní oddíl pražský. Byl sice jednou v lese chycen a na hradě Křivoklátu uvězněn, odkud však uniknul. Znovu byl polapen a v roce 1688 v Praze se svým mladším jmenovcem (synem?) odsouzen; každý na půl roku žaláře v železech a poutech a aby v jeden den trhový stáli (v Unhošti?) na pranýři s jeleními rohy (v týlu vztyčenými). Po vystálém trestu měl jeden každý na dostatečný zápis, že se zbraní více zacházeti nebude, z vězení býti propuštěn. (Sedláček „Hrady a zámky“, díl VIII., str. 55) 

Špatné zkušenosti učinili tehdáž křivoklátští myslivci s jakýmsi Pavlem Procházkou, kterého vyslali do Braškova, aby se tam vydával za vandrovního a stovaryšil se s pařízkovou bandou, aby mohl křivoklátské myslivce tajně zpravovati o chystaných vpádech tlupy do křivoklátských lesů. Procházka splnil tento svůj úkol jen potud, že se s braškovskými pytláky sice spolčil, jinak však křivoklátské myslivce za nos vodil. Udával jim totiž lživě určitý revír, do kterého Braškovští prý zamýšlejí vpadnouti. Mezi tím, co na ně tam myslivci a hajní ze všech vůkolních revírů číhali, aby je po svém způsobu přivítali, lovili braškovští nerušeně a bezpečně v jiném, svých strážců úplně zbaveném revíru. – Při soudním vyšetřování v Rakovníku libovali si dva z hajných, že bylo vlastně štěstím, že jim braškovští nikdy do rány nepřišli, neb při oboustranně značném počtu protivníků bylo by jinak „naděláno masa fůry!“

Kdo tedy byl ten braškovský Pařízek a jeho parta? Uváděný starý Pařízek byl ještě v roce 1668 braškovským fořtem, sídlícím zřejmě ve staré hájovně.  Matriční zápis o narození jeho syna Kryštofa svědčí o tom, že byl váženým občanem.

 

Mezi kmotry jeho syna jsou zapsány význačné osobnosti, jako kolowratský písař Kryštof Pártl a sládkové z Buštěhradu i Unhoště. O manželce Lukrécii Pařízkové jste si mohli něco přečíst již v roce 2018 v článku Znáte Lukrécii?
Ještě více nám o tom pytláckém komplotu napoví rozrod rodu starého Pařízka: 

Starý Jan Pařízek měl skutečně syna Jana a jejich věku odpovídá i popsané uvěznění v roce 1688. Po propuštění z vězení má doloženo ještě narození dvou dětí. V rodokmenu se vyskytuje i Procházka, ale Martin, nikoliv Nechlebou uváděný Pavel. Zřejmě přespolní Martin si vzal Kateřinu Pařízkovou 23.10.1696, nedlouho před smrtí starého Pařízka, který možná sňatku bránil. Asi nechtěl mít v rodině (snad?) bratra dvojitého agenta. Láska je ale mocnější než přání rodičů, Kateřina měla již v roce 1695 nemanželskou dceru (s kým asi?) a tak po roce asi starý Pařízek vyměknul a dal svolení.
 Starý Jan Pařízek je v matrice uváděn v roce 1668 jako fořt z Braškova, v roce 1672 už jen jako fořtknecht braškovský. Po dvaceti letech byl ten kozel jmenovaný zahradníkem dopaden a asi i usvědčen pražským soudem. O jeho skutečném postavení v revíru Sedláček nepíše, vrchnost se asi neměla čím chlubit. V roce 1696, při oddavkách dcery Kateřiny s Procházkou je otec Jan Pařízek již uváděn jako rolník (rustici). Tak dopadl kdysi slavný rod, který se dal na cestu zločinu.

Ze současných tiskových zpráv si můžeme dovodit, že zločinná spolčení se od 17. století příliš nezměnila, mění se jen kulisy a zdokonalují metody rozkrádání majetku. Místo zajíců mají desperáti políčeno na dotace, nemovitosti a auta. Nechybí ani ti v revíru uvádění dvojití agenti. Na pranýře a žaláře však dojde jen zřídka.