Rubrika: Historie

V předchozím článku Robota pro faru – stížnost si v roce 1754 stěžoval unhošťský farář u magistrátu na špatnou morálku podruhů při vykonávání roboty pro faru. Odvolával se přitom na starobylé právo tuto robotu požadovat. V archivu SOkA Kladno se dá dohledat i dokument, který takové právo potvrzuje již v roce 1672, tedy celých 82 let před stížností. Pokud se výše robotní povinnosti unhošťských podruhů pro faru za tu dobu nezměnila, byla ve srovnání s robotními závazky pro vrchnost poměrně malá. V dokumentu magistrátu se každému z  podruhů ukládá robotovat pro faru jeden den v roce. Jak to bylo dáno na vědomí občanům v roce 1672, si můžete přečíst v krátkém prohlášení magistrátu:

Ve srozumitelnějším přepisu s drobnými jazykovými úpravami to zní takto:

My, purkmistr a konšelé městys Unho-
ště známo činíme touto Attestati
vůbec přede všemi, a vzláště tu kdež
toho potřeba nastávati bude, že jest nám
svrchu psaným dobře vědomo, že od paměti
našich podruzi všichni, kteří se ve
městys našem zůstávají, povinni
jsou pánům farářům našim jeden
každý v roce jeden den dělati beze
všeho ouplatu. Tomu, že tak jest,
toho sekrytem naším městským potvrzu-
jem vědomě již jest datum v městě
Unhošti 23. septembris A 1672.

Kdy byla robotní povinnost podruhů pro faru zřízena se neuvádí, ale zvykové právo potvrdil magistrát pod vedením primase Vilíma Škodského z Fajerberku svou pečetí. Z textu dokumentu vyplývá, že na podruhy z přifařených vesnic se robota pro faru nevztahovala.

 

 

Církevní příjmy se v polovině 18. století na Unhošťsku neomezovaly jen na desátky, hrazené převážně v naturáliích poddanými – vlastníky polností (více např. Desátky , Desátky 1744 ). Ani bezzemci a řemeslníci neunikli příspěvku na provoz farnosti. Podruzi, kteří neměli vlastní hospodářství a pracovali v podstatě jako námezdní dělníci na farmách svojí rodiny nebo jiných sedláků či vrchnosti, byli povinni bezplatně robotovat i na církevních pozemcích. O tom, že se tato povinnost (štóla) nesetkávala s velkým nadšením, svědčí i následující zápis z jednání unhošťské obecní rady z července 1754. 

Unhošťský farář František Coelestýn Lenkart si stěžoval na magistrátu, že jeho příjmy se tenčí z důvodu špatné pracovní morálky podruhů při vykonávání robotních povinností, které církev považuje za starobylé právo.

S jakým ohlasem a výsledkem se setkal farářův apel na unhošťský magistrát, aby umravnil poddané k plnění robotních povinností, se archivy nezmiňují.
Historické prameny uvádějí, že robotní zátěž pro venkovské obyvatelstvo se často stupňovala až do nesnesitelných mezí. Výsledkem takového stavu byly selské bouře, navíc podněcované i náboženskou nespokojeností. Snad největší selská bouře v roce 1775 přinesla i určitou regulaci roboty a měla vliv i na pozdější zrušení nevolnictví. Více se o tom můžete dozvědět například na Selské povstání r. 1775.

V předcházejících článcích Desátky z Braškova , Pole na desátky  a Daně podle Josefa II. jste se mohli seznámit s výběrem desátků na podporu činnosti unhošťské farnosti v době těsně před revolučními změnami roku 1848.  Když se přeneseme o století dozadu, do období nevolnictví, objevíme v archivech unhošťské fary, uložených ve Státním okresním archivu v Kladně, dokumenty o platbě desátků hospodařícími rolníky i požadavky na robotní povinnosti (štóly) podruhů (bezzemků) ve prospěch fary. 

V Braškově se v polovině 18. století jednotlivá hospodářství (rodiny hospodařících rolníků) podstatně lišily od dříve popsaného stavu kolem roku 1840. Platbě desátků podléhali následující hospodáři:

Jako první plátce desátků je v roce 1744 uveden Sebastian Haušildt, který však již zemřel v roce 1727. Proto je vepsán před jeho jméno syn Václav. Oba Haušildtové byli v Braškově rychtáři. S menšími podíly jsou zapsáni neznámý Jakub a vdova, snad po Sebastianovi, neboli matka Václava. Haušildtové se koncem 18. století v Braškově již nevyskytují, v Braškově 25 je nahradil rod Opeltů.
Hospodářství Jana Stádníka v č. 27 patřilo po 100 letech Janu Línkovi, který jej vyženil v roce 1800 s Annou Stádníkovou.
Rod Václava Hokůva (1679-1747) se rozrostl do nebývalých rozměrů a hospodářství se i díky výhodným sňatkům začátkem 19. století rozdělilo mezi Matěje v č. 12 a Jiřího Hokůva v č. 48.
Rod Panenků, pocházející z Újezda pod Kladnem, století přežil v č. 28.
Po starobylém braškovském rodu Slámů z čísla 11 a 13 přešlo hospodářství na podnikavého Josefa Kafku, který začínal jako zedník a později byl i spolupachtýřem braškovského dvora v č.17.
Posledním plátcem desátků ve prospěch unhošťské farnosti byl v roce 1744  Jan Danda, který v druhé generaci již neměl mužské potomky a jeho nemovitosti držel po sto letech snad Matěj Hokův z č. 12.
Kromě desátků měla církev v Čechách příjem i z robotních povinností poddaných, navíc svázaných nevolnictvím až do roku 1781. Ale o tom až příště.

V předchozích příspěvcích jste se mohli seznámit s desátky, které byly odváděny ve prospěch unhošťské fary. Daně se ale musely platit nejen k zajištění činnosti duchovní správy, ale i celého císařství. 
Roztříštěnost berní politiky na území Rakouska-Uherska se snažil v době své vlády ke konci 18. století sjednotit císař Josef II, který se snažil po převzetí vlády po své zesnulé matce Marii Teresii rakouskou monarchii zmodernizovat. Aby pro ni zajistil stabilní příjmy podle jednotných pravidel, vydal v roce 1785 patent, podle kterého se měly ve všech zemích monarchie (s výjimkou Uher) zahájit práce na vytvoření nového katastru, který se nyní běžně nazývá josefínský.
Zjednodušeně to můžeme popsat tak, že aby se dosavadní neplatiči daní z gruntů nemohli nadále vyhýbat této povinnosti, nechal vypracovat seznam všech pozemků s jejich druhem a rozměry a stanovit z nich odvodní povinnost na základě jejich výtěžnosti. Šlo o rozsáhlé práce, do kterých byly zapojeny všechny obce a protáhly se na několik let. Zajímavostí bylo, že na ty, kteří do té doby nějaké pozemky zatajovali, se vztahovala amnestie. Kdo by ale něco nepřiznal při tvorbě nového katastru, byl by tvrdě postižen. Dokonce by vyměřená pokuta náležela tomu, kdo by na nepravost upozornil.

Výsledkem této inventarizace pozemků byl zápis v záznamovém archu pro majitele a plátce berně z nemovitosti. Jako příklad uvádím arch, který se pro obec Braškov zachoval v josefském katastru obce Kyšice (pramen SOkA Kladno, fond obce Kyšice), týkající se  Františka Preslera, hostinského na Toskánce č. 1. Jak později uvidíte, urbární povinnost byla sice vykázána v Kyšicích, ale byla převedena do Braškova. Výkaz není přesně datován, ale jde o léta 1785 – 1789.

V záhlaví prvního listu je uvedeno panství Buštěhrad, obec Kyšice (která ovšem patřila pod panství tachlovické), číslo domu 1 Franze Preslera ze vsi Braškova rakovnického kraje.
Ve sloupcích je pak uváděno číslo pozemku, jméno pole nebo pozemku a rozloha. Ta je udávána v jitrech ( což bylo definováno jak plocha, kterou pár volů zorá za jeden den) a sázích (asi 3,6 m² ). Jitro mělo 1600 čtverečních sáhů, čemuž odpovídá 5760 m², tedy přes půl hektaru. V dalším sloupci je kontrolovaný výnos z jitra a v posledním celý výnos z gruntu, v rozlišení měřic (více např. v článku Desátky ) pšenice, žita, ječmene a ovsa.
V dalším řádku je topografické číslo 868 na pozemku Ku Horce, nazvaném za Horkou mezi Burgrem, s výměrou, určením výnosnosti a celým odvodem.
Dále jsou uvedeny zahrady na místním placu nad Lapáčkovou zahradou, s výnosem sena a otavy. Následuje určení peněžitého převodu z polí, luk a zahrad.
Na další stránce (dole) je uvedena urbariální povinnost v penězích, která činila celkem 3 zlaté a 29 a 3/4 krejcaru, která byla převedena do Braškova.

Jak obtížné bylo pro hostinského Preslera, kterému se narodilo 13 dětí (z nichž řada z nich brzy zemřela), takovou daňovou povinnost hradit, se dnes těžko odhaduje. Zdá se ale, že jeho děti pole ani hospodu nezdědily. Šenkýřem na Toskánce se později stal Jan Moucha, který se výhodně oženil s Kateřinou Hokůvovou, dcerou šafáře, pocházejícího z Braškova. I jeho nejstarší syn Jan (*1813) se výhodně oženil s Annou Láblerovou, dcerou významného unhošťského měšťana, městského kancelisty s kontribuční agendou. To zmíněné Preslerovo pole z jižní strany přiléhalo k zahradě u hostince Na Toskánce, na mapě v článku Pole na desátky je nevybarvené, protože v roce 1840 nebylo zaznamenáno, že by z něj tehdejší majitel Jan Moucha mladší, platil desátky církvi.
Katastrální obce, vytyčené v josefínském katastru, zůstaly v monarchii základní berní jednotkou až do poloviny 19. století.

Úroda z polí farníků byla důležitým zdrojem pro financování činnosti katolické církve už od nepaměti. Formou desátků přispívali do jmění unhošťského kostela i rolníci z Braškova. V článku Desátky z Braškova byli vyjmenováni hospodáři, přispívající svými desátky v roce 1840. Pokud vyznačíme do katastrální mapy Braškova z tohoto období pole, která vlastnili, získáme zajímavý obrázek nejen o jejich rozloze, ale i rozptýlení po celém území obce. Pestrá paleta větších lánů, ale zejména drobných pruhů půdy na nejrůznějších místech v katastru, svědčí o dlouholetém vývoji vlastnických vztahů, zřejmě i získáváním polností koupěmi od sousedů či výhodnými sňatky.

Tmavě vyznačené plochy jsou lesy, převážně patřící císaři. I pole v pravé polosféře kolem centra Braškova jsou vesměs zapsána na Leopolda II. V nejvýchodnější části (K dolejší hrázi) je několik polí ve vlastnictví rolníků z Pleteného Újezda. Ti, stejně jako toskánští přiznávali desátky v rámci této obce, jak již bylo uvedeno v článku Desátky na posledním obrázku. Šlo o Antonína Köhlera (Kellera) z č. 1, Matese Wiesnera z č. 4, Jana Studničku z č. 5 z Toskánky a z Pleteného Újezda Josefa Procházku z č. 11. 
Některé z barevně neoznačených pozemků vlastnila obec, té se desátky netýkaly. Z několika soukromých polí však desátek odváděn nebyl. Proč měl výjimku z poměrně rozlehlých polností majitel hostince Na Toskánce Jan Moucha, se dosud s jistotou nepodařilo zjistit. Snad za jeho pole platil Antonín Keller, bydlící na stejné adrese.
V Jezerách měl menší pole i braškovský švec a domkář Jan Datel, také nepodléhal desátku. Osvobozen od odvodu byl i kovář z Toskánky č.3 Václav Štrobach, který měl malé políčko jako výměnek v severozápadní části obce.

Na mapě z roku 1840 (více v článku Mapování pozemků) jsou již vyznačeny plánované zemské silnice, které řadu polí přeťaly a značnou část zabraly ve prospěch rozvoje dopravní infrastruktury, ke které ale došlo až za několik desítek let. Týkalo se to třeba napřímení Pražské cesty přes Toskánku:

Další informace o tom najdete v článcích Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2).
Značně byly narušeny i poměry při výstavbě dnešní Karlovarské silnice, plánované též již v první polovině 19. století, která rozdělila mnoho polí:

Vývoj v dalších desetiletích, zejména pak ve 20. století, značně zamíchal s pozemkovou držbou a jejím zdaněním. Desátky nepřežily rok 1848. Následovaly pozemkové reformy, kolektivizace, stavba dálnice, restituce, nová výstavba … . Zkuste si porovnat dnešní katastrální mapu s tou z roku 1840.

V předchozích přehledech o hospodaření unhošťského kostela po roce 1660 jsme se blíže nevěnovali podílu přifařené obce Braškov na zabezpečení jeho chodu. Jako okolní obce se i braškovští hospodáři podíleli na platbě desátků. Doklad o tom máme až z roku 1840. Je nadepsaný „Desátek z obce Braškova panství Buštěhradu vrchem míry od roku 1840“.

Na rozdíl od jiných vesnic v unhošťské farnosti, odváděli místní hospodáři desátek pouze ve formě žita v množství převážně jen dva věrtele. Byli to Matěj Hokův a Jiří Hokův, František Oplt, Jan Línek a František Špirit. Josef Panenka přidal ke dvěma věrtelům ještě dvě mírky, Václav Oplt odvedl 3 věrtele. Jeden strych (neboli 1 korec = 4 věrtele) připadl Josefu Kafkovi z č. p. 13. Nejvíce přispěl do farních zásob František Oplt, a to šesti věrteli žita. Nejméně odvedli chudší hospodáři, kterými byli Josef Švihlík a František Chalupa. Pšenici, ječmen ani hrách braškovští oproti jiným okolním obcím Desátky neodváděli. Dvůr braškovský (dům 17) pak odváděl ze všeho trochu.
Nejzámožnějším rolníkem s největším desátkem byl v té době v Braškově 25 František Oplt (věk 46 let), ženatý s Annou Brejníkovou z Dolan. Vlastnil pole Pod Horkou a ve spodní části dnešních Podlísek až k čističce. Jeho mladším bratrem byl tehdy svobodný Václav Oplt z čísla 16, který se oženil s Annou Chalupovou z Jenče až v roce 1846. Ten vlastnil menší pole  U Horky a větší pak mezi Hájem a silnicí do Kyšic. To však již více spadá do tematického okruhu braškovských rodů a nedávných restitucí.

Za vlády císařovny Marie Teresie (1740 – 1780)  se utužoval dohled nad vybíráním daní do bezedné státní (stavovské) kasy, vyčerpávané zejména válkou o rakouské dědictví (1740 – 1748).  O administraci daňového výběru v roce 1749 dávají hezký obrázek daňové formuláře, zachované ve Státním okresním archivu v Kladně ve fondu fara Unhošť. I když farní a kostelní nemovitosti byly osvobozeny od placení běžné kontribuce, muselo církevní daňové přiznání obsahovat přehled nemovitého majetku a požitků, ze kterých byly ostatními subjekty daně odváděny. 
Unhošťský farář Tomáš Michalowitz (úřadoval v letech 1734 – 1751) z řádu Křížovníků s červenou hvězdou vyplnil císařský formulář, vytištěný v českém jazyce, německy. Celý originální text si můžete prohléhnout v dokumentu Duchovní přiznávací tabella 1749 . K daňovému formuláři byl přiložen i vysvětlující list s podrobnými pokyny, co se do jednotlivých rubrik má zaznamenávat. Ten si můžete přečíst v dokumentu Duchovní přiznávací tabella 1749 – vysvětlivky , který je též v českém jazyce.
Oproti předchozímu nedatovanému hlášení, vycházejícímu z knihy záduší, založené v roce 1660, které farář Michalowitz ještě vyplňoval česky, se rozšířil počet sloupců s výnosností orných polí. Místní pole však byla stále zařazena do 3. a 2 a 1/2 té třídy, ani výměra se podstatně nezměnila. Opět bylo uvedeno, že z pachtovních polí se odváděl každý třetí nebo čtvrtý mandel faře a z ostatních byl roční výnos 60 zlatých.
Z luk se sklidilo 5 dvouspřežných vozů sena a 2 a půl vozu otavy. Ve vysvětlujícím dokumentu k přiznávající tabelle je popsáno i to, že čtyřspřežný vůz sklizně vydá za dva dvouspřežné. Kolik sena bylo na vozech naloženo, se dá dnes těžko odhadnout. Z části luk byl příjem z pachtovného, zmíněny jsou v majetku kostela i zahrady. Stránku s robotou fara nevyplňovala. Poddaní robotovali pro vrchnost. Kostelu odváděli ze svého hospodářství Desátky .
Duchovní přiznávající tabellu podepsal a pečetil farář Tomáš Michalowitz 30. července 1749. O tom, že se daňové přiznání bralo vážně, svědčí závěrečný odstavec formuláře, který stanovuje i sankce za nepravdivé údaje. Za každý zamlčený strych orného pole hrozila pokuta 100 rýnských zlatých, kterou by musel farář zaplatit ze svého vlastního majetku.

V článku Majetek kostela od 1660 jsou zmiňovány polnosti, které vlastnila církev. V průběhu let po třicetileté válce se postupně zaváděl pořádek do rozvráceného hospodářství a majetkových vztahů. Tak se až v roce 1715 do farních dokumentů dostal opis listiny, která osvědčovala vlastnictví  některých polností unhošťským kostelem. Překvapivě šlo původně o majetek pobělohorských emigrantů. V roce 1628 vydal císař Ferdinand II. dokument Obnovené zřízení zemské a příslušné doprovodné náboženské dekrety, které razantním způsobem ukončily jednu etapu v pobělohorském konfiskačním procesu. Majetek vystěhovaných nekatolíků připadl císaři a ten jej k upevnění své moci zčásti přenechal katolické církvi, která byla jeho oporou při násilné rekatolizaci.

V Unhošti bylo mezi obyvateli mnoho protestantů. Ti pevní ve víře, kteří odmítli rekatolizaci, emigrovali a jejich majetek byl zabaven. Jak vyplývá z níže uvedeného dokumentu, majetek emigrantů si ponejprv „vzal do správy“ hejtman Pan Tyburcí Čejka z Olbramovic a jeho dědicové. Po patnácti letech se však o konfiskáty po emigrantech přihlásilo záduší kostela sv. Petra a Pavla v Unhošti. I když je v historických pramenech uváděno, že v letech 1628 až 1661 byla Unhošť bez duchovního pastýře, již v roce 1643 se kostel dovedl postarat o svůj majetek, který byl pak zaregistrován v archivu Nového Města Pražského. Opis originální listiny, uložený nyní ve Státním okresním archivu v Kladně, si můžete prohléhnout zde. Pro usnadnění čtení je níže uveden její doslovný přepis s drobnými jazykovými úpravami, přibližujícími text současné češtině.

Soupis pozemkového majetku záduší v Unhošti 1715.
(SOkA Kladno, fond  fara Unhošť)
Z originálu přepsal s jazykovými úpravami Jiří Horník v květnu 2023.

Zápis na případnosti k záduší sv. Petra a Pavla městyse Unhoště.

Léta Páně 1643 dne 3. prosince purkmistr a konšelé městyse Unhoště podle jisté a milostivé resoluci Jeho milosti císaře maje některé grunty emigrantské předně k záduší svatého Petra a Pavla tu v městysi Unhošti na opravu a spravování též i jiných obci náležejících gruntů a domů skrze již dotčenou Jeho milosti císaře milostivou resoluci k též obci městyse Unhoště postoupeno a odevzdáno, že pak tak dlouhý čas snad od léta 1628 až do léta 1643 vzetím po přednějších domech a gruntech předešlý hejtman urozený Pan Tyburcí Čejka z Olbramovic dědicové jeho též grunty v svém držení a vládnutí až do svrch psaného léta 1643 jímali a drželi, až pak i skrze milostivé poručení Jejich urozených pánů Panů Radd zřízené komory Jeho milost Čejka jim o tom, aby s obcí náležité porovnání učinili poručeno bylo. K čemuž i přiveden jest, že některé role (skrze což obec nemálo utratila a vynaložila) jsou postoupili a odevzdali, a poněvadž v svrch dotčené resoluci Jeho milosti císaře předně k záduší patří napomenuli jsou purkmistr a konšelé jisté případnosti k témuž sv. záduší správcům aneb kostelníkům téhož chrámu páně k správě jejich, a k užitkům zádušním postoupiti a odevzdati, k témuž teď níže všecky zejména, kde která dědina aneb louka v svém položení zůstává patrně postaveno jest.

Předně grunt slove Bučvaržovský, ležící mezi domy Jana Pelikána z jedné, a zdi krchovní, aneb kostelní ze strany druhé, se vším k němu od starodávna příslušenstvím.

Druhé dědina slove Civanovská v Loučkách i s loukou od cesty travní Hostaunský až do dědiny Týranovské mezi dědinami Jiřího Koržanickýho z jedné, a dědinou vysoce urozeného hraběte pana Pana Heřmana Černína ze strany druhé.

Třetí příčka dolejší od cesty Pražský až k louce vysoce urozeného hraběte pana Pana Heřmana Černína, jakž sama v sobě na dýl, a na šíř v svém položení jest, a zůstává.

Čtvrté Na Božích kus třetí od půl meze Vyškovský až zas do meze obecních se stýkající.

Tý a takové všeckný připadnosti a příležitosti purkmistr a konšelé i na místě celé obce městyse Unhoště (s dobrým rozmyslem svým) k témuž chrámu páně a záduší tomu chudému sv. Petra a Pavla plným mocným, a neměnitedlným právem pevně a mocně jsou odevzdali, a postoupili, na čemž sobě i Laud ad Actum tohoto zápisu týchž příležitosti a gruntův postoupením, a odevzdáním purkmistr a konšelé i na místě celé obci městyse Unhoště nynější i budoucí žádné moci, práva, ani spravedlnosti, nepozůstavujíce, toho všeho nyní i na budoucí věčné časy se odřídkaj.

Actum in Consilio Consule Domino Andrea Kratochvile.

Z knih Měst Nových v kůži červený gemu ječných fol: 75 ex 76 vytaženo dne 8 August 1715.

             Pečeť                           Purkmistr a rada městyse Unhoště

Uvedený zápis je cenný i tím, že podává informaci o životě v Unhošti v době zotavování po drancování vojsky v letech 1639 až 1641 a o formování činnosti záduší kostela, na což jsou místní prameny docela chudé.

Přiznávací listina od roku 1660 pro kraj rakovnický a městys Unhošť je jakýmsi tehdejším daňovým přiznáním a dává přehled o pozemkovém majetku římskokatolické církve, ze kterého byla obhospodařována farnost v Unhošti.
Dokument je uložen ve Státním okresním archivu Kladno ve fondu fara Unhošť a je nadepsán:

Přiznávající list
Všecky kostelu zdejšímu založení svatých Petra a Pavla Apoštolův patřících a při faře jenž ad dotem kostela vil primavam fundationem náležejí se vynacházejích gruntův.

Následuje soupis „K kostelu patřící grunty a luka“  s uvedením rozlohy a seznamem jejich hospodářů.
Ve druhém sloupci jsou pole rozdělena do kategorií podle toho, „kolik zrna vynášejí v prostřední úrodě po jednom strichu“ (plošné míry) a příslušné kolonky pro odvod zrna v objemové míře (jak již bylo vysvětleno v článku Desátky ).
V dalším sloupci jsou vyčísleny pozemky „Ouhorem ležící zůstávají“ a „Štěpnice neb zahrady“ a v posledním sloupci jsou uvedeny louky a z nich odvod sena a otavy, měřený na počet vozů dvouspřežných.

V dokumentu, odvolávajícímu se na knihu majetku záduší z roku 1660, se objevují zajímavé, dosud nepublikované údaje.
Jako první nájemce je uveden Jan Štemberk, z rodu pocházejícího snad z Berouna, který se v Unhošti usadil v polovině 17. století a rozvětvil do několika rodových linií. Ten dostal do pronájmu nejúrodnější kostelní pozemky nazvané „Na Božích“ s výnosností 3, ze kterých odváděl kostelu každý třetí mandel z úrody.
Jako druhý, s největší rozlohou pozemků v držbě, je uveden: „Já Tomáš Michalowitz, na ten čas farář města“. To je informace, která svědčí o tom, že fasse byla zpracována až někdy kolem roku 1734. Za prvního doloženého faráře z řad Křížovníků s červenou hvězdou po třicetileté válce je považován od roku 1661 Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část  . 
Menší díly církevní půdy připadly kostelníkovi, organistovi a starému kostelníkovi, za kterých odváděli jen každý sedmý mandel, protože jiný plat zřejmě nedostávali.
Z luk se odvádělo seno v několika povozech, platil i mlynář z Markovského mlýna.
Další polnosti mimo městys se pronajímaly sousedům za odvod každého třetího či čtvrtého mandele. Mandel je tvořen z 15 snopů obilí.
Jak přispívaly na vyživení kostela přifařené obce se v dokumentu nemluví.

 

 

Financování provozu církví a jejich svatostánků má dlouhou historii. Již v článku Kostel v Unhošti bylo uvedeno, že Jan Lucemburský věnoval roku 1327 pražským Křížovníkům s červenou hvězdou k jejich vyživení a na péči o chudé kostel v Unhošti se všemi desátky. Desátky jsou starodávným církevním poplatkem, historicky doloženým již před více než pěti tisíci lety.
Současníci si pod pojmem desátek spíše připomenou úplatky, vybírané pijavicemi přisátými na veřejné rozpočty, dotace a veřejné zakázky ke škodě občanů, kteří jsou k tomu zpravidla neteční a vesměs i bezbranní. V tomto článku se však nebudeme zabývat desátky v jejich přeneseném významu korupčních plateb novodobým bohům.
Již v Mezopotámii, starém Egyptě i Římské říši najdeme podrobně popsané dary bohům ve výši desáté části z úrody či jiných příjmů. O platbě desátků se zmiňuje i Bible ve Starém zákoně. Postupně se desátky staly jedním z důležitých zdrojů financování církví a kostelů, převažujících nad dalšími církevními poplatky (štóly) a dobrovolnými dary farníků či vrchnosti.
I kostel v Unhošti vybíral v době, která je nosným obdobím pro toto vyprávění o historii Braškova a Unhošťska, od farníků desátky až do roku 1848, kdy byly zrušeny.

Právě doba poslední dekády jejich existence nám díky dokumentům uloženým ve Státním okresním archivu v Kladně dovoluje blíže nahlédnout do jejich struktury a blíže poznat plátce.

Naturální odvody  desetiny úrody se unhošťské faře platily v roce 1840 převážně žitem, které bylo v té době nejvíce pěstovanou plodinou, nejvhodnější pro místní půdu a podnebí. Unhošťští rolníci jinou plodinou neplatili. Z přifařených vesnic se v menší míře kromě žita odváděly desátky do farní sýpky i z úrody pšenice, ječmene a hrachu. Objem odvodů nebyl vyměřován podle skutečně sklizeného obilí, ale přibližně podle velikosti osevní plochy polí jednotlivých farníků. Ani v tom se nepostupovalo příliš spravedlivě, sedláci byli rozděleni do určitých skupin, jimž byla dávka určena jednotně. 

Unhošťští drobní rolníci měli desátky určené mnohem níže, nežli panský statek či vesničtí sedláci. Odvedené množství v tabulce má tři skupiny objemových měr. V prvním sloupci je strich, česky korec. I když se velikost objemových (ale třeba i délkových) měr místně i časově lišila, můžeme pro představu o výši desátků přepočítat jeden korec na 93 litrů. Korec obsahoval 4 věrtele a věrtel 4 mírky. Mírka (měřice – ve třetím sloupci) byla tedy asi 5,8 litru a věrtel (druhý sloupec) 23,25 litru.
Kdo jste zažil chmelové brigády, tak si asi pamatujete, že věrtel chmelu se zdál daleko větší, při česání do košíku až bezedný. Snad to bylo i tím, že v šedesátých letech 20. století měl věrtel již objem 30 litrů. Desátky se místo naturálního odvodu daly také hradit penězi, ale v dostupných tabulkách to bylo výjimečné. 

V Unhošti odváděla většina rolníků jen po několika věrtelech žita, někteří třeba jen dvě měřice. Nový dvůr (nynější Pavlov) platil faře desátek 5 korců žita, 2 věrtele a 6 zlatých v penězích. Tuchlovický velkostatek v Unhošti odvedl 12 korců. To bylo množství, srovnatelné s desátky z jednotlivých vesnic. Z obce Kyšice došlo v roce 1840 21 korců žita, z Velkého Přítočna 10, z Braškova 6 korců a 2 věrtele. V Braškově měl desátek jeden korec jen sedlák Kafka a Oplt František, ostatním osmi byly vyměřeny dva až tři věrtele. Braškovský panský dvůr (zesnulého císaře Leopolda II.) měl stanoven desátek na necelé dva věrtele žita.
Malé Přítočno a Pletený Újezd platili desátek nejen žitem, ale i pšenicí, ječmenem a hrachem vrchem míry:

Zajímavé je i to, že farní evidence v Unhošti byla vedena v němčině, ale všechny vesnice v češtině. Jen na žitě činil desátek pro kostel v Unhošti v roce 1840 přes 82 korců, což je kolem 5600 kg. Desátky významně přispívaly k rozmnožování kostelního jmění, ale kromě provozu kostela kryly částečně i náklady na špitál, farní školu a další aktivity katolické církve..