Rubrika: Historie

Dopady třicetileté války mezi lety 1618 až 1648 na jednotlivé oblasti dění na Unhošťsku byly již vzpomenuty v předchozích článcích Útrapy třicetileté války , Unhošť po třicetileté válce – domy , Unhošť po třicetileté válce – příroda ,  a Unhošť po třicetileté válce – obyvatelstvo .
Za pozornost stojí se zmínit i o tom, jak se válka projevila na vývoji cen. Ve svém rukopisu „Pamětihodnosti města Unhoště a okolí“, sepsaném ve druhé polovině 19. století se tomu věnoval farář Josef Mottl, z něhož vyjímáme v redakčním přepisu:

Zdálo by se, že když málo lidu bylo, že práce byla drahá, když dobytka nebylo, když pole ladem ležela, že ceny vystoupily. Tomu ale nebylo vskutku tak.
Po válce kůň se platil za 25-30 zl.,
vůl 20-23 zl.,
kráva dojná 18-22 zl.,
tele 2 kopy 30 gr.,
zajíc v Praze koupený 38 gr. a doma 23 gr.,
jazyk hovězí 18 gr.,
libra hov. masa 4 gr. a telecího 4 gr.,
vykrmená husa 45 gr., kohout 8 gr., slepice 15 gr. 2 den.,
pleteň cibule 8 gr. 4.d.,
štvrce bílé mouky 20 gr. 4 d.,
libra svíček 8 gr. 5 den.,
jeden rys papíru lepšího 2 kopy 2gr. a kniha špatného 4 gr. 2 den.,
kopa šindele 11 kr. a 1000 šindeláků 50 kr.,
tesař a zedník vydělal za den 15 kr.,
nádeník 10 kr.,
žatec od strichu vymláceného obilí a vyčištěného 15 kr.,
strych chmele 52 kr.,
kopa raků 8 kr.,
jehně 45 kr.,
libra vosku 30 gr.,
malý kalendář na r. 1652 za 5 kr.

Ceny sena a obilí zůstaly samé jako ve válce samé.

Výše uváděné míry jsou: 1 zlatý je 60 krejcarů (gr. neb kr.), krejcar má šest denárů (den. nebo d. dříve značilo i desetinu), libra je přibližně 1/2 kg. Čtvrtce mouky je něco okolo 5 kg. Něco k tomu najdete i v článku Desátky  a   Desátky za války třicetileté.

Kromě plateb cen za zboží museli obyvatelé Unhoště platit i různé poplatky. Například farář vybíral za křest okolo 30 krejcarů, za oddavky až 1 zlatý a za pohřeb od 10 do 60 krejcarů. Cenu určoval podle majetkových poměrů.
Když přepočteme ceny uváděného zboží na měrnou jednotku, za kterou zvolíme počet dní, kolik musel obyvatel odpracovat, aby si jej mohl zakoupit, vycházejí zajímavá čísla.
Kvalifikovaný řemeslník, například zedník nebo tesař (1/4 zlatého za den) musel na koně vydělávat celých 100 dní (aniž by vydával na cokoliv jiného), na krávu obdobně 72 dní. Za denní příjem si nevydělal ani na zajíce či hovězí jazyk. Celodenní příjem stačil na kohouta, ze kterého asi vícečlennou rodinu příliš nenasytil. Celý den vydělával na libru svíček nebo 3 libry hovězího masa.
Hůře na tom byli nádeníci za 10 krejcarů denně. Podobný plat měl i městský písař, obvykle to byl přivýdělek kantora, navíc sice mizerně placeného z městské kasy a obvykle v naturáliích.
Válečným žoldákům peníze od vrchnosti často nedorazily, tak si příjmy vynahrazovali rabováním. Přes Unhošť několikrát přešla císařská i cizí vojska a velký rozdíl v jejich chování nebyl. Výši žoldu prostých vojáků se zjistit nepodařilo. Plukovníci však měli od císaře až 80 zlatých týdně (za dva dny mohli ušetřit na koně). Nejlépe prý platil svým plukovníkům Valdštejn, měli příjem až 400 zlatých týdně.

Popsané ceny dávají pohled i na strukturu stravy. Vepřové maso zmíněno není, zato byli na jídelníčku raci. Chmel se pěstoval snad u každého hospodářství, pivo bylo důležitou součástí výživy obyvatelstva. Výpadky ve vaření piva v důsledku válečných událostí se často řešily na vedení města. Pivovarnictví na Unhošťsku se zajisté budeme podrobněji věnovat někdy příště. 

 

Pohromy způsobené třicetiletou válkou v Unhošti na staveních Unhošť po třicetileté válce – domy i přírodě Unhošť po třicetileté válce – příroda se dotkly i okolních vesnic, i když o tom podrobnější zprávy nemáme. Týkalo se to zajisté i poklesu počtu obyvatel, jak to popisuje Farář Josef Mottl :

Jako jinde v Čechách ubylo i v Unhošti obyvatelstva válkou třicítiletou; ježto
se předtím počítalo na 123 rodin, tedy asi 6-700 duší, našlo se r. 1652 sotva 64 rodin s úhrnem 159 duší nepočítaje v to děti od narození až do 12 let. Mezi těmi byli Bartoloměj Farkač, bednář, Jiří Jan Zajíček, hrnčíř, Jan Roused, mydlář, Matouš Cicvárek, Kotršal a Jindřich Moraňský, šenkýři, Vavřinec Papoušek a Jiří Hřebíček kováři, Jan Petrželka a Jan Piskáč tesaři, Jan Šrámek zedník a Dobiáš Grünvald řezník. Ostatní všichni živili se rolnictvím. Příčiny tak ohromného klesnutí obyvatelstva jsou mnohé, tak například byl vydán dne 29. srpna 1618 patent, by z vesnic každý pátý, a z města každý čtvrtý se vymustroval na vojnu; roku 1619 byl ustanoven k tomu každý dvacátý osedlý, r. 1620 každý čtyryadvacátý a tak to šlo dále jak dalece mohlo. Rozumí se, že i Unhošť ze svého středu to učiniti musela. Aspoň o jednom dochovala se zpráva totiž, že r. 1642 Jan Ratiborský na místě obce na vojnu poslaný od svého krajského regimentu uprchl, a
v městech Pražských se zdržoval. Obec nemeškala a toho sedláka do vězení šatlavního na Novém Městě Pražském opatřiti dala, a hned se p. direktora hrab. Berky ptala, jak s ním naložiti, načež obec 5. prosince šatlavní outraty platiti musela. O druhém soldátu se zase praví, že po celý čas jeho služby mu ničeho neplatili, načež on přijda r. 1646 kvartirem do Prahy na obec naléhal, by ho odškodnila. Obec nemajíc psala p. hraběti Černínovi, že má za ním obec více jak 150 zl. k požadování, by jí nyní vypomohl; a on poslal 12 zl. s podotknutím, že více dát nemůže. Druhá příčina klesnutí lidnatosti jest vystěhování se osmero úplných rodin za příčinou náboženství – a pak mnoha rodin za příčinou bídy a hladu. Když o svůj majetek přišly a k jinému si pomoci nemohly, rozutekli se mezi dobré lidi a pokrevní přátelé, odkud se teprv po letech buď sami neb pouze jejich dítky ba už jen vnoučata do Unhoště vraceli, a po dědictví se sháněli. Pak není to nemožné, co nejednou obec písemně svým úřadům vyřkla, že mnozí hladem zemřeli, a konečně dosti podstatná příčina byl jest mor, který po válce r. 1649 po vší zemi vypukl, a též i Unhošť zastihl. Nemáme po ruce rejstřík na tuto nemoc zemřelých a také matrik farních z toho času nestává, nařízení však císařská a jejich přísné zachovávání jest důkazem, že i mor zde řádil. Nařizovalť JMC. „aby jeden každý hříchy a nepravosti opustil, k Bohu skrze skroušené pokání se obrátil, života polepšil, aby se kněz Boží ukrotil; zlášť aby se každý, když času raního okolo hodiny osmé na půl orloji k obecnému modlení zvoní, v domě i na ulicích skroušeně a srdečně modlil“. Za druhé
napomíná vrchnosti, by všecky rozpustilosti, ruffianství a jiné proti přikázání Božím i církve sv. čelící nešlechetnosti a neřády přetrhovaly, aby všecky od církve sv. zasvěcené dnové a svátkové svěceni, a půsty zachovávány byly, hospodářové aby čeládku a podruhy k časté zpovědi a přijímání velebné svátosti oltářní měli, příkladem předcházeli, a přísahání
hromování a zlořečení dokonce netrpěli a přestupníky trestali, a za třetí aby žádný z míst nakažených do nenakažených nechodili.

Obec vidouc nebezpečí a majíc na paměti tato přísné nařízení starala se sice doma o zbožnost a pořádek, avšak chtěla míti také kněze na blízku, a proto psala dne 26. srpna 1649 p. administrátoru špitálu sv. Františka blíž mostu: „poněvadž nyní z dopuštění božího rána morová téměř všudy vůkol nás proskakuje a časové vůbec nebezpeční nastávají, jest potřebí, abychom slovem Božím posilněni mohli tím horlivjeji hněv Boží modlidbami svými ukrotiti, žádáme o jednoho p. pátera, který by službu Boží v neděli 14^tou po
sv. trojici t.j. 5. září sloužil. Kostelní prý potřebné věci z kostelů Pražských  sebou přinesou. Když pak mor i v Unhošti se ukázal, psala obec dne 24. září 1649 opět do Prahy, by aspoň každou třetí neděli služby Boží vykonávány byly v Unhošti, a za to že by sem p. páter dojíždíval, zavázala se obec říšský tolar dávati, i také jídlem a pitím dle možnosti opatřiti. A p. hejtman krajský dne 30. září přísně nařídil, by se mu každého pondělí oznámilo, kdo od té morové rány se světa sešel s udáním jména, stáří a místa.

Tyto všecky okolnosti dostatečně svědčí, že lidu v Unhošti ubývati muselo, a tudíž i zde lidnatost na třetinu klesla.

 

Pole, lesy a cesty doznaly v průběhu třicetileté války také podstatné změny, srovnatelné s devastací domů, popsanou podrobně v článku  Unhošť po třicetileté válce – domy   , jak to ve svém rukopisu uvádí Farář Josef Mottl . V doslovném redakčním přepisu (modré písmo) jej citujeme i s tehdejšími odchylkami od současného pravopisu:

Nepoznal-li cizinec Unhošť po válce třicítileté, nepoznal i domácí lid, když se domů navrátil, svá bývalá role; nebo ležely-li domy po tolik let v ruině, jichž přec zapotřebí bylo, by měli lidé kam hlavy skloniti, ležely role tím spíše ladem, a vzdělávaly-li se po čas války, byly to pole lepší, úrodnější a bližší, všecky ostatní ležely ladem, zvláště od těch domů a dvorů, kterých se žádný neujímal, jako jsme to četli o farních gruntech při r. 1643, že přes 20 let osívány nebyly. K tomu dlužno přidati, že v posledním okamžení (1647) měšťané ještě o všechen tažný a dojný dobytek přišli, a zač jiný koupiti
neměli; protož nechtíce samých sebe zapřáhnouti, mnozí se spokojili tím, jen když živobytí uhájili, a role opět nechali. Následek toho byl, že kde se jindy krásné obilí zelenalo, počal bujníti plevel, a konečně lesní dříví, jehož semena vítr z okolních lesů daleko široko zanášel a rozséval. A protož není to přehnaná věc, když v gruntovních knihách při mnohých i krásných polích čteme, že byla jsou dřívím zarostlá, že z toho dříví chmení tyčky, latě ano i krovy býti mohly, poněvadž mnohé takové dřevo 30 – 50 let růsti mohlo, a také rostlo; nyní však každému známo, jak les za takovou dobu v správné půdě zmohutní, což když semeno v dobrou půdu padlo!
Pokud jsme úkaz tento sledovati mohli, rozmáhaly se a bujněly lesní stromy nejvíce podél silnic, jelikož panoval tehdáž obyčej, okolo cest a silnic na několik střevíců, ne-li i sáhů nechati stromy lesní růsti, které mohl každý usekati, a chrastím takových špatnou silnici si spraviti. Unhošť pak dostavší majestátem z r. 1628 clo na Rakovnické silnici, k svému dobrému si vybírati, dostala také povinnost, silnici tu od Kyšic až na Bílou horu spravovati. Silnice ty nebyly však silnice nynější štětované, nýbrž široké průhony, kterými se jezdilo, a když se koleje prohloubily, dřívím a roštím se zacelily.
Proto když se měla silnice ku Praze spravovati, sezvala Unhošť sousední vesnice, a hospodáři nabrali v Unhošťských lesích klestí, a dovezli kde silnice nejhorší byla, a tam to naházeli.

Mimo silnic nalézáme dřívím zarostlé role na Lopatě až do polí Červeno-Újezdeckých, na Popově až k Rymáni, v dolejším Malichově a v Hrnku. O nynějším Nouzově není v tom čase řeči, a také se zdá, že tam role se obdělávala, ježto blíže lesů ležela, v nichž lidé okolo Poteplí se ukrývali. Podobně i podél Hradecké cesty „u třešně a za třešní kladou se role zarostlá“. R. 1651 v listopadu vyšel patent, by se porostliny na obecních polích, vedle silnic i na zádušním poli okolo silnic na Bořích posekaly, ježto vojsko tudy jíti má.

Podobná situace jako v Unhošti byla zajisté i v okolních vesnicích, které průchody vojsk a třicetileté rabování postihly neméně tragicky. Podrobnější zprávy se o tom nedochovaly, ale obrázek si můžeme udělat z vývoje počtu obyvatel, kterému se budeme věnovat příště.

Války nikdy nepřinesly nic dobrého pro prostý lid. Nejinak tomu bylo v českých zemích včetně Unhošťska. Podrobné informace o dopadech třicetileté války na stav vesnic z unhošťské farnosti se nedochovaly. Některé detaily o dopadech běsnění cizích i spřátelených vojsk mezi lety 1618 a 1648 na Unhošť popisuje ve svém rukopise z dějin Unhošťska kladenský Farář Josef Mottl . Něco z toho již bylo citováno v redakčním přepisu v článcích Útrapy třicetileté války , Poražení musí trpět, Rozdělená společnost, Od katolíků k luteránům a zase zpět , Mravní úpadek v 17. století a Desátky za války třicetileté.
Shrnutí některých hmotných dopadů je obsaženo v Mottlově kapitole nazvané Rozhled po Unhošti po ukončené válce:

            Před válkou třicítiletou počítalo se v Unhošti 123 rodin, které více jak sedmdesát domů a dvorů obývaly a ročně 57 zl 42 kr 4 d šosu na Křivoklát platily. R. 1639 zbylo jen 8 osedlých, r. 1641 už jen dva osedlí, a r. 1643 našlo se jich 5 kteří by mohli šos platiti a konečně po r. 1647 počítal se toliko jeden osedlý.
Během třiceti let padla tedy celá Unhošť až na jeden grunt pod rukou vojenskou; ano mnohé domy, byvše od zámožnějších opět a opět stavěny, padly dvakrát i třikrát popelem, a zůstaly konečně prázdné a pusté, tu a tam jen kusy zdí tak že se jich r. 1643 již 28 pustých nalezalo.

A chceme-li trochu do podrobností se podívat, shledáme, že radnice čís. 1 dvakrát byla vypálena (1620 a 1639) a nejdříve (1642) se opravila; obecní šenkhaus čís. 2 klesl r. 1639 a zůstal 40 let v rovině, až ho obec dne 3. února 1680 co pusté místo, v ruině ležící Petru Branžovskému prodala. Čís. 3. a 4 vzaly též 1639 za své, první se vystavěl r. 1642 a druhý zůstal pustý do r. 1651, tedy 12 let. Dům u krchova čís. 5 byl r. 1647 vypálen, a to pusté místo i ty kousky zdi, jak se z krchova spatřují 8. června 1666 prodán.

Podobně i chrám Páně s věží r. 1639 byl vypálen, a všeho všudy zbaven; nezůstaly jen zdi; zvony, roucha, nádoby vše bylo pobráno.

Pražská ulice lehla celá; nový dům č. 12 a 13 shořel 1639 a co pusté místo byl teprv r. 1692 darován; přes 53 let byl v ruině, a vedlejší domy čís. 14 a 13 co bývalá fara se se od r. 1639 více zde nestavěla. Rytířský dům č. 16 r. 1628 spálený ležel 34 let pustý až se r. 1662 dostal koupí p. Jelínkovi z Lovoše a 1669 Adamovi Hružkovi z Března, jenž ho vystavěl. Dům čís. 17 nazývalo se od r. 1639 do 1669 spáleništěm sirotků Hruškovských, a teprv 1670 se to nový dům vystavěl. Na druhé straně této ulice klesl dům Vlkovský r. 1620 a podnes se nestaví, dvůr čís. 24 lehl popelem 1628 a byl 1630 vystavěn.
Grunt Lívovský čís. 26 byl vypálen 1639 a teprv 1639 řezníkem Danielem Kořínkem vystaven.
Dům Feslovský č. 31 byl r. 1642 zbořen a r. 1651 poopraven. Další tu stojící domy čís. 32, 33 a 34 klesly r. 1639 a zůstaly po 30 i 40 let prázdny, ano čís. 36 od r. 1620 do 1670; řada pak domů od čís. 37 až 41 vystavěly se teprv 1670 a ještě později.
Strana protější na náměstí čís. 46, 47 až 51 byla šťastnější, leckterý dům klesl i dvakrát vždy ale se brzo obnovil, jen čís. 48 stál od r. 1636 do 1649 v ruině.
Hůře vypadaly domy v řadě naproti radnici; čís. 52 leželo až od 1638 do 1651 v ruině, dvůr Parysovský čís. 55 i s kovárnou byly po ohni 1620 vystaveny, avšak 1630 klesly opět a teprv po 40 letech (1670) se jich ujal Jan Zajíček. Dům vedlejší čís. 57 a 58 Maříkovský 1620 zbořený se schválně nestavěl až r.1672, ležel 52 let. Starou rychtu čís. 59 r. 1620 vypálenou postavil záhy Tyburcí Čejka, klesla pak 1639 opět, r. 1654 byla však zase vystavěna: Vižbinských však dvůr čís. 60 r.1642 spálený nepovstal dlouho.
Protější domy od Jílovek až k radnici nebyl ani jeden ušetřen, a že byly slabší na polnost, stály v rovině nejdéle; čís. 104 od r. 1620 do 1676 byl pustý, spálený v rovině ležící, podobně dům čís. 102.
Z dvoru Vilatvoských čís. 101 r. 1639 zbořeného nezůstalo než kousek zdi, dle níž se r.1672 poznalo, kde chalupa stála. Kdy se domy čís. 106 a 107 zpamatovaly, není zjištěno; první zdá se, že r. 1660 a druhý po r. 1663. Dům čís. 108 byl už pustý r. 1663 prodána a čís. 109 bude nejspíš ten přešťastný dům, který celou válku šťastně přestál.
Nešťastná Hájecká ulice, která r, 1639 skorem celá vojsku nepřátelskému za oběť klesla, a mnohý dům i potom zase popelem lehl, byla vždy nejdříve vystavena, poněvadž tam nejzámožnější lidé bydleli.

Tento výňatek z Mottlova rukopisu vylíčil dopady třicetileté války na unhošťská obydlí a obecní stavby. Uváděná čísla domů odpovídají stavu z poloviny 19. století. Řada z nich se na stejném místě dochovala až do 21. století. Některé domy zanikly, protože musely ustoupit modernější výstavbě. Názvy ulic vesměs přežily až do současné doby. 
Příště se seznámíme s dopady devastujících průchodů vojsk na polnosti, lesy a cesty.

 

V posledním článku z historie na Unhošťsku s názvem Poražení musí trpět jsme se prostřednictvím redakčního přepisu z rukopisu kladenského faráře Josefa Mottla, sepsaného ve druhé polovině 19. století na základě archivních materiálů a jeho pohledu na historický vývoj v českých zemích dozvěděli, jak vítězové bitvy na Bílé hoře po roce 1620 zatočili se svými protivníky nejen v otázkách víry, ale i majetku. Ten vývoj nebyl ojedinělý a opakuje se ve světových dějinách v různých obměnách již po staletí. Boj o moc a víru v Evropě se po pobělohorské bitvě rozhořel až do nesčetných konfliktů, kterým dnes říkáme třicetiletá válka. Skončila epocha válek, kdy ještě panovníci táhli do boje v čele svých vojsk. Udílení rozkazů z pohodlí paláců a krytů vede k eskalaci násilí a obětí jsou kromě vojáků i běžní obyvatelé.
Tak tomu bylo i na Unhošťsku, jak to popisuje Josef Mottl:

Válka třicítiletá počala přinášet neblahé ovoce; nebo hned druhého léta svého trvání dotekla se bolestivě osady unhošťské. Obě totiž vojska, přátelské i nepřátelské či jak se říkalo císařské a stavovské byvše proti sobě shromáždění u Rakovníka, hnula se dne 7. listopadu 1620 ku Praze, a stavovské celé a císařského dobrá třetina brala se Unhoští. Jedni i druzí brali kde co nalezli nešetříce ani domů ani životů: ulice podél silnice lehla skorem celá popelem a radní dům i svých kněh gruntovních a spisů oloupen; kostel pak a fara zůstala.

Válečné martýrie, které se kromě nejprostších obyvatel dotkly i těch lépe postavených, ilustruje Josef Mottl na dění okolo bývalého šosovního domu číslo 106:

Pan Kořenický nastoupil po Václavu Českobrodským 1629 písařství městské, a pojal za manželku Dorotu vdovu po Bartoloměji Markovi, která mu přinesla dům, druhdy Jiřího Ševce zvaný – r. 1638 i 1639 zastával také místo kantora, a obec nemajíc mu čím zaplatiti, byla od něho souzena o dluh, když nejméně měla. Roku totiž 1639 o velikonoci rozešli se všichni občané unhošťští před vojskem, kdo kam mohl. P. Daniel Kořenický, jsa měšťanem nového města Pražského uchýlil se do Prahy. Když se na počátku r. 1642 někteří sešli, volal purkmistr ostatní zpět a mezi nimi i písaře radního a spolusouseda svého Jiří D. Kořenickýho dne 17. května 1642, načež odpověděl že nepůjde, dokud zaplacen nebude. Zjistila se mu služba jeho a když do 27. září se nedostavil, poznovu vyzván 9. října 1643; on sice 13. října odpověděl, ale v ten smysl, že dříve se nedostaví, dokud vyplacen nebude. Marně slibovala obec dopisem 26. října 1643, že mu vše zapraví, jak várky obecní půjdou, on předce nešel, a 15 kop dluhu od obce míti žádal. Obec nemohouci se bez písaře obejít, v největší úzkosti vyprodala pivo a sehnavší pak 8 kop po Jiřím Zajíčkovi primasu mu je v Praze doručila.
Navrátiv se převzal ke konci r. 1643 písařství zpět, vyrovnal se s obcí na zbytek dluhu a umluvil nové služby písařské 4 zl. měsíčně, odešel v lednu 1644 opět před vojskem a nevrátil se až v září 1645 – načež setrval dále.

V popisu událostí si všimněte, že pivo bylo od pradávna důležitou komoditou a právo várečné ostře sledované. Tomu – a daleko více – se budeme věnovat v některém z dalších článků.

 

V našich končinách se na bitevním poli 8. listopadu 1620 rozhodlo střelbou a mečem o té správné víře, zastávané císařem. Kdo se nepřizpůsobil, byl postaven na okraj společnosti, přišel o majetek, někdy i o vlast nebo dokonce o hlavu. 
V následující třicetileté válce bojoval v Evropě snad každý s každým, zvláště, když mu bylo dobře zaplaceno. Trpěli vojáci i civilní obyvatelstvo. O konkrétním vývoji na Unhošťsku v té době se mnoho dovíme ze zápisků kladenského písmáka 19. století ( Farář Josef Mottl ), který prostudoval mnoho dobových pramenů, často dnes již nedostupných. Seznamte se s jeho hodnocením tehdejší doby:

Počátkem třicítileté války propuklo pravé smyšlení obyvatelstva Unhošťského vzhledem víry a mravů bohumilých. Vypudivše jak již řečeno kněze katolického dosti v jednání neopatrného a v životě spustlého (viz Od katolíků k luteránům a zase zpět ), přilnuli nyní k úplnému odpadlictví, zvolivše sobě za faráře Josefa Albína z Písku rozhodného stoupence a vyznávače učení Lutrova. V nedostatku zpráv nevíme ani byl-li knězem, ani jak sobě v chrámu Páně a svém působení počínal. Pravdě podobno jest, že v chrámu Páně odstranil mimo zvonů vše, co na katolický smysl pamatovalo; nebo v pozdějších dobách kde se dosti hojných zpráv zachovalo o určování škod, jež vojsko tu v městečku způsobilo, nikde se neuvádí, že by náčiní, roucha, oltáře byly zloupeny, ač z těch zpráv jisté, že žádno to ani jednoho roucha, ani kalicha, ani už nejmenšího potřebí jest ke službám Božím katolickým neměla, nýbrž vše se dlužit musela. V pravdě není planá otázka: Kdy asi a čí vinou o to záduš přišla? Pan pastor Josef Albín tu strávil úplných osm roků.

Po bitvě na Bílé Hoře a staroměstské exekuci vůdců stavovského povstání proti císaři již nic nestálo v cestě prosazení jen té jediné pravé víry katolické. Rozplynuly se šance na koexistenci s jiným náboženským přesvědčením pod vládou habsburského císaře. Jinověrcům se začaly „utahovat šrouby“ a stali se v zemi nežádoucími.

Již 13. prosince 1621 kázal kníže Karel z Lichtenštejna kostely jinověrců pozavírati, zrušil konsistoř pod obojí čili dolejší a vypověděl všecky predikanty z Čech. Dekret tento otřásl sice Unhoští; poněvadž ale nebylo, kdo by v Unhošti provedl, ježto rada skorem celá byla stejně smýšlející; hnutí však bylo veliké, dle něhož se i vypuzený katolický farář pan Jan Matheides (o něm více v článku  Od katolíků k luteránům a zase zpět) odvážil, slavného vítěze a neobmezeného pana knížete z Lichtenšteina prositi, by mu fara ta navrácena byla, jelikož na ni řádně dosazen byl, měšťané ho vypudili a predikanta za kněze si vzali. Kníže pán poručil dne 10. ledna 1623 panu Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, hejtmanu Křivoklátskému, by tu záležitost vyšetřil; avšak výsledek toho není znám. Pán pastor Josef Albín zůstal na faře až do všeobecného se stěhování všech jinověrců z Čech.
Dne 20. listopadu 1627 nařídil totiž císař Ferdinand II svým místodržitelům v Čechách, by zaslané jim patenty náboženské po všech krajích vyhlásiti rozkázali. Dle patentů těchto nezbývalo jinověrcům než se buď katolíkem stát a nebo se zde ve čtyřech nedělích vyprodat, a Čechy opustit. Sebral se i pastor unhošťský pan Josef Albín z Písku a s ním několik rodin stejně smýšlejících a opustili Unhošť, ač nevíme udati čas; možná dost že šli společně s Pražany dne 21. dubna 1628. Z rodin, které tuto truchlivou pouť nastoupily, známe z Unhoště: Matěje Lauryna, po mnohá leta zasloužilého primasa, který 3 dvory tu opustil, jen že jeho dcera potom ke katolicismu se přiznala, a statky ty zase zdědila; dále Jiřího Lauryna s celou rodinou, Jan Měchura zámožný statkář, podobně i Jan Štefl; řemeslníci byli Jan Líva, Šídlo Bečvář a Matěj Kolář. Jsou-li to všecky rodiny nechceme ani tvrditi ani popírati nemajíce průkazů po ruce.

Statky těchto – jak se jim říkalo „odběžných“ –  měli připadnouti komoře Královské; purkmistr však a konšelé Unhoští vznesli na císaře Ferdinanda prosbu, by jim ty grunty odběžných v náhradu ponechal, kterouž utrpěli „na kostele, škole, fary, špitálu a radnice“, k čemuž císař zláštním listem daným ve Vídni 5. října 1628 pod tou výminkou svolil, by z gruntů primasovských a jiných panu Urbanovi svobodnému panu z Petinku JMC. radovi a komorníku 1860 zl. vyplatili. Že pak statky tyto mnoho starosti, práce a potíží pány měšťany stály, známe odjinud; pročež zde mlčením pomíjíme.

Vylidňování Unhošťska a jeho hospodářský úpadek neskončil vystěhováním luteránů. Další pohromy přinášely válečné události, o kterých bude řeč příště.

 

Nežli se dostaneme k pokračování popisu života na unhošťské farnosti po bitvě na Bílé hoře, zastavíme se krátce v dlouhém období po husitských válkách až do počátku 17. století, o kterém se ale mnoho zpráv nedochovalo. Nicméně i skromné historické prameny dokládají, že žádné velké konflikty se nezrodí ze dne na den, ale předchází jim zpravidla dlouhé období neřešených sporů, kdy každý hájí tu svou „pravou“ víru. Tak se rodila i třicetiletá válka. Jaké podklady k tomu v 19. století shromáždil a vlastní rukou zapsal kladenský katolický  Farář Josef Mottl si můžete v současném přepisu přečíst níže:

Byť se dokázati nedalo, že obyvatelé unhošťští k učení mistra Jana z Husince přilnuli, přec od té doby, co Luter německý od r. 1517 s českými rozkolníky srozuměti se usiloval, rostlo v Unhošti jakési proti církevní smýšlení, a to tím více, když jejich spolurodák, měšťan a kněz Václav toho času děkan svatého Apolináře k vyznání tomu se nachýlil, a dne 7. července 1531 za administrátora konsistoře pod obojí zvolen byl a přes 1534 jím potrval. Oni strpěli při tom katolické faráře i na dále; avšak vědomí katolické, horlivost náboženská klesala pořád více tak, že jak se zdá po odstoupení učitele Jana Gregora Hradeckého r. 1590 sobě učitele pod obojí, či jak toho času již se nazývalo, vyznání českého (evangelického) sobě zvolili a kněz Petr Vojak sám mnohem lepšího smýšlení nebyl. Jisto aspoň jest, že před ukončením šestnáctého věku (od r. 1575-1590) mnoho rodů a to nejzámožnějších k vyznání evangelickému se přiznávalo.
Byliť jsou to zejména: Matěj Lauryn, po mnohá léta primas mající tři dvory a jeho syn Jiří Lauryn se dvěma dvory, Jan Měchura, Jan Stefle, Liva, Šídlo a jiní.
Ti jak samo sebou průvodno brojili nejen proti občanům jinák smýšlejícím, nýbrž i proti duchovním pravověrným, chtějíce toho prokázati, by i oni, jako jiná královská města svého kněze a faráře dle své chutě voliti mohli. To se doneslo k uším samého arcibiskupa Zbynkovi Berkovi z Dubé (1592-1606), který neváhal domluviti se o to psaním v sobotu v den přenesení sv. Václava 1595 (5. března) s pánem hejtmanem Křivoklátským jakožto bezprostřední úvodní osobou nad královským městečkem Unhoští. Pan Hans Henrick Prolkofen z Pnekersdorfu, hejtman ale s odpovědí nespěchal a teprv 3. prosince odepsal arcibiskupu, „že jak město Nové Strašecí tak městečko Unhošť, ačkoliv vrchností k panství Křivoklátskému a k jeho správě náleží, nic však méně sami mezi sebou se řídí, a zláště co se kněží jejich, dotýkající se dolejší consistoře pod obojí způsobou přijímajících, a nikdy hejtmany toho panství se nespravují“.
O dalším vývoji hrotícího se náboženského rozkolu v počátku 17. století bylo již podrobně pojednáno v článku Mravní úpadek v 17. století . Ve víře byla společnost rozdvojena ve všech sociálních vrstvách. Podrobněji o tom informuje farář Josef Mottl ve svém rukopisu, ze kterého vyjímáme zajímavou část, která svědčí i o rozdělení společnosti podle víry i v jednotlivých rodinách:

Přec však nesmíme za to míti, že by celá osada neb unhošťští všichni víru katolickou byli zapřeli a luterány se stali. Pokud naše podrobné zprávy sahají, možno říci, že Unhošť v té době nečítala mimo veřejných budov, jako jsou kostel s farou a školou, radnice s pivovary štyrmi a špitálem více, než sotvy něco přes šedesát domů a skorem tolikéž rodin i s těmi dvory, kteréž jednotliví šlechticové drželi. Ze šlechty nezměnil víru žádný než Tobias Ratiborský z Holensfelda a jeho manželka Kateřina, ostatní jako Čejkové z Olbramovic, Kolovratové Krakovští, Elznicové z Elznic a Kouřimští z Campabelli zůstali katolíky; za to však čeládka jich až na některou osobu byla jest veskrz luteránská. Z měšťanů samých zůstali víře svých otců věrní: Jiří Vrbský s Kateřinou manželkou, ale syn Matěj a Alžběta dcera odpadli, Havel Kostský s Alžbětou mž., též jejich podruh Pavel s Annou manželkou; Jan Haičman s Annou manželkou a Vavřinec Papoušek s Judytou manželkou, dále Pavel Fousek s Annou manž. a Kryštof Uhlíř s Maruší mž.
Též i Anna Vsteklá, Václav Výšek s bratrem Jindřichem ale manželka Kateřina odpadla; Jan Šrámek s Lidmilou manželkou, Kateřina Rouškova, Vilím Vyšín s Kateřinou manž., Jindřich Muraňský s Dorotou manž.,Kateřina Klatovská a Anna Tonigrova, vdovy, Jan Jiří Piren vdovec, Jiří Pěnkava s Kat mž., Matěj Smíšek s Kat. manž., Ludvik Mellier s Rozinou mž., Matěj Pokorný ale manželka Marie odpadla, Ondřej Kratochvíle Anna mž., Jan Šanda a Barb. mž., Jiří Marek Sabina manž., Anna Kmochova vdova, Jan Petržilka Magd. Mž., Jiří Kadanský Zuzana manž. a Ondřej Špaček s Lidmilou manželkou. Všichni ostatní změnili víru svou, tak že nejvíce synové a dcery odpadli, chasa všecka, a ještě něco příchozích. Podle domů zůstalo 29 katolických, k tomu 6 dvorů Kolovratských, dva dvory Čejkovské, dva dvory Elznicovské a Kouřimských máme 40 domů katolických a něco přes dvacet luteránských.

V otázkách víry se nakonec rozhodovalo na válečném poli. Že se myšlení lidí dá silou změnit jen těžko, dokazují i události z Unhošťska, následující po bitvě na Bílé hoře.

V předchozím článku Mravní úpadek v 17. století byly popsány na základě rukopisných zápisků kněze Josefa Mottla potíže unhošťského katolického faráře Jana Brtvy s farníky. Jeho působení v letech 1604 až 1616 bylo poznamenáno i nařčením z porušování celibátu, což nebylo ani v Unhošti nikterak ojedinělé (viz článek Celibát). V tomto případě však mohlo jít o účelovou pomluvu, sloužící k jeho diskreditaci ze strany jinověrců, jejichž aktivity se stále stupňovaly. Nově zvolený – zpočátku katolický – farář se však církevních zásad příliš nedržel a ke klidu v unhošťské farnosti nepřispěl. Více o něm našel v archivech arcibiskupství a místodržitelství a zaznamenal Josef Mottl ve svém díle. Redakční přepis jeho rukopisu se z důvodu zachování dobové mluvnice 19. století často odchyluje od současných pravidel českého jazyka.

Jan Matheides pocházel z Letovic na Moravě; byl hned v rodišti svém ženatý. Maje dítky z pravého manželství ucházel se vše možně, by se kněžství dopídil. Nemoha to v rodné vlasti své dosáhnouti, obrátil se do Čech a prosil samého nejvyššího purkrabího, aby se zaň u arcibiskupa Karla z Lamberka přimluvil; než pan arcibiskup oznámil dne 15. prosince 1609 písemně pánu purkrabímu, proč Jana Matheida nesvětí, a praví: „že jest ženat, artikulů pražských že se drží, a dimikoriales (propuštění) z Moravy že nemá“. Co na to učinil pan Matheides není známo; z dalšího života jeho však dosti známo, že se ženy odeřkl, artikule odpřísahal, a z Moravy propuštěn byl, a pak v neznámém čase na kněžství vysvěcen byv, unhošťské si předešel, že od nich za faráře o sv. Jiří 1616 zvolen byl. Sotvy se ale farářem stal, vzal manželku k sobě, a žili spolu v Unhošti. To dozvěděv se arcipastýř Jan Lohel předvolal si faráře a kázal jej zavříti do žaláře kněžského; a dále prosil slavnou komoru českou, aby podobně i manželce jeho skrze pana hejtmana Křivoklátského učiniti hleděla. Pan hejtman Tiburcí Čejka z Olbramovic zajal manželku Janovu a držel ji u vězení na Křivoklátě; poněvadž ale i pan Martin Hermánek farář Kněžoveský právě tak žil, chtěl i jeho ženu zavřít; tu ale notně narazil, pan farář se nám ozbrojil, šavlí se bránil, a násilím dráby přemohl. To když se stalo, ujímali se unhošťští svého faráře prosíce dne 1. května 1617 arcibiskupa, „by jim faráře Jana Matheidu u vězení držaného na faru propustil, by bez správce duchovního déle nezůstávali“, a když vyslyšeni nebyli, nýbrž naopak slyšeli, že pán arcibiskup jich kněce Jana jim z fary vyzdvihnouti a jiného Martina Hermánka faráře z Kněžovsi jim dosaditi chce, obrátili se pan purkmistr a konšelé opět 15. května novou prosbou k arcibiskupu pravíce: „Jan Matheides při sv. Jiří rok minul, co se u veliké bídě do Unhoště dostal, nemaje zač svého pohodlí užíti, snažně mnohých unhošťských žádal, aby ho penězi zakládali, pivo staré, maso a víno mu svěřovali, což vše více  150 kop činí; … kdyby prý nyní odešel, že by o své přišli; pročež žádají, aby lidé od něho záplaty obdrželi, by toho kněze není-li možná déle, aspoň do sv. Havla v Unhošti ponechati ráčil.“ Snad přímluva ta, a mnohem více i zpráva páně Tyburcího Čejkova z dne 19. května 1617 na Komoru, že „v příčině osob pohlaví ženského kněze Jana Matheida faráře v Unhošti … slíbila, že chce kněze Jana prázdna býti, jen zápisu na to aby zproštěna byla“ a pak že Martin Heřmánek v Kněževsi mnohem pohořlivěji žije, zprostila jak p. faráře tak i jeho ženu žaláře, a tu opět do Unhoště navrácen.
Nic však méně přísnost ta nenapravila pana Jana; on žil i nadále stejně. Manželku svou a děti měl na Novém Městě v Praze v domě paní Anny Florianovy, která vypověděvši ji z bytu když jakéhosi Daniele Kryna Prostějovského do téhož bytu najala a p. farář Matheius tam zavítal, zbil a zkrvácel bez příčiny pana Prostějovského, jenž si až na to u arcibiskupa Jana 19. února 1619 stěžoval a za slušnou nápravu žádal. A pán arcibiskup neznaje pomoci zamýšlel skutečně nepořádného faráře z Unhoště přeložiti, avšak dozvěděvše se o úmyslu tom purkmistr a konšelé unhošťští žádali 4. dubna 1619 pana Pavla Michnu, sekretáře kanceláře Komory české, by se u pána arcibiskupa přimluvil, by jim kněz Jan Matheides, farář jejich, kteréhož prý arcibiskup dne o sv. Jiří pryč dáti, ponechán byl, poněvadž týž farář sousedům mnoho kop dluhuje, aby k svému přijíti mohli.
Konečně když arcibiskup komoře české život Janův popsal, a sami unhošťští proti němu u císaře Ferdinanda povstali, psal JMK. komoře české a ta opět panu Tib. Čejkovi z Olbramovic, hejtmanu křivoklátskému, že proti tomu není, když kněz Jan Matheides de Letovic někdejší farář unhošťský do Zbečna za faráře dosazen bude s výminkou, by se pokojně choval.
Během tedy roku 1619 opustil Jan Matheides Unhošť a stal se farářem na Zbečně; majíce však takový obraz života jak kněžského tak osadníků nebudeme se divit, že Unhošť ještě hlouběji klesla.

Když unhošťští z fary vypudili kněze sice katolického, ale v jednání nepřijatelného, přilnuli více k protestanství a zvolili si za faráře Josefa Albína z Písku rozhodného stoupence a vyznavače učení Luterova. Není známo, zda byl vůbec knězem a jak si v chrámu Páně počínal.

Po bitvě na Bílé hoře se  vypuzený katolický farář pan Jan Matheides odvážil prosit knížete z Lichtenšteina, aby mu fara v Unhošti byla navrácena,  „jelikož na ni byl řádně dosazen, měšťané ho vypudili a predikanta za kněze si vzali“. Kníže pán poručil dne 10. ledna 1623 panu Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, hejtmanu Křivoklátskému, aby tu záležitost vyšetřil. Výsledek šetření znám není, ale Matheides zřejmě neuspěl, protože  luterán Josef Albín z Písku v Unhošti setrval celých osm let, až do nuceného opuštění Čech na základě císařského dekretu.

 

V článku Celibát byla byla ukázána morálka jednoho z katolických unhošťských farářů v době předhusitské. 
Počátkem 17. století se ke kritice morálky kněží přidal i rozkol ve víře. Otevřeněji se začali projevovat protestanté a každý prohřešek katolických farářů byl proti nim využit. Tomu neunikla ani unhošťská farnost. Jak popsal Josef Mottl ve svém rukopisu v části nazvané „Mravní úpadek obyvatelstva“:

Roku 1604 dosazen byl od samého arcib. Zbynka na faru unhošťskou katolický kněz Jan Brtva, a jak sám Praví „na prosbu pana purkmistra a konšelů“ ale proti vůli ostatních, a protož nemalé nátisky za to snášeti musel. Nejprve se dotýkali jeho cti kněžské žalujíce arcibiskupu naň, že má u sebe hospodini, která má muže v Táboře, proti nim že prý v kázání příkře vystupuje a proti lidem katolickým se prý důtklivě mluvil. Opatrný arcipastýř dal mu stížnosti ty k vyjádření; načež pán farář 15. prosince 1608 se omlouvá, „že žije dobře a s každým svorně a hospodině jeho že stará jest, ale muže že nemá. Měšťané prý mají punt s nějakým knězem, a proto proti němu prý sočí, on prý sám a měšťané taktéž psali Táborským, zdali tam ten hospodinin muž, a ničehož prý neosvědčili. Že proti lidem důtklivě mluvil, není prý pravda; naopak slovem Božím jim slouží a pakli prý se někdo trefena cítí, nechť prý se polepší“. Tím ani nebyly spory ty ukončeny, nýbrž teprv nastaly a čím dál, tím více se rozmáhaly. Nechmež jej samého mluvit, neboť dne 8. února 1610 stěžuje si arcibiskupu Karlovi svobodnému pánu z Lamberka (1606-1612) řka: „Jakož jsem r.1604 do Unhoště na statky J. M. C. od dobré paměti arcibiskupa Pražského dosazen byl a od nich přijat byl, … však oni v té rumrejšce proti mně povstali a nátisky mi činí … , z fary mne vyhání a kněze Kalvinského, jakýž v té církvi nikdy nebýval, nad čímž kolatneníci žalost mají, uvesti usilují … a vším zlým se mi odměňují“. Prosil o zastání, by až do sv. Jiří tam pobýti a pracovati mohl.
Arcibiskup hned 10. února 1610 psal panu vrchnímu hejtmanovi na Křivoklát, žádaje ho, by unhošťské k úctě k farářům přidržel, pokojně by se chovali, by je napomenul. Není nám známo, jakého poučení se unhošťským se stany pana hejtmana dostalo; máme za to, že sotvy jakého; a došlo-li je předce jakési napomenutí, tak je tím více podráždilo a proti panu faráři popudilo; neboť týž duchovní píše zase 24. února 1610 znova panu arcibiskupu a obviňuje unhošťské jak následuje:

1. vodu v křtitelnici, která se v jistém čase řádem dobrým posvěcuje, brání mi světiti,
2. službám Božím jakož od předků vykonávány byly, nenavštěvují, a při opilství svém pozdvihujíce sklenice místo kalicha hanebně se rouhají,
3. Písničky rouhavé v nov složené, psané proti všem milým svatým a přátelům Božím v chrámu Páně při slavnostech velikých k zpívání jiným přednášejí a sami zpívají, že nám svatí svou svatostí nic neprospějí, a že i oni tak svatí býti mohou jako i oni svatí byli, tak rouhati potupně se nestydí.
4. Peníze zádušní, které s dobrým oumyslem od předkův i za mého pobytu odkázané jsou, na svá opilství a hodování zbytečně mnoho utrácí, a na zádušní potřeby, domu Páně ani farního vynakládati nechtí.
5. Zádušní pole, z kterých farář vyživení míti má, jako dědičné si osobují a daně z nich vypravovati nechtí.
6. Zkaziti mne chtí, a jak mi někteří i odpověď učinili na krchově, když jsem z chrámu Páně šel, že mne zkazí, na dobré pověsti a cti mne kaziti nepřestávají, mně ouklady činí, a všeho zlého vyhledávají.
7. Obilí po mým předchůdci mi odvesti majíce, zadržují.
8. Proti vrchnosti světské i duchovní lechce a rouhavě mluví.
9. Co mi připověděli pod pečetí, tomu dosti nečiní a
10. jakoby Boha a vrchnosti nad sebou neměli si počínají a mne z fary vyhání.  
Podobně si stěžuje i dne 28. prosince 1610 arcibiskupu, „že měšťané ho chtí vypudit, kdežto on již po 6 let jejich farářem jest, a pikharda si chcí vzíti“.
Již řeči tyto ukazují dosti, a netřeba k nim výkladu o smýšlení unhošťských vzhledem víry a jich mravního života; než arcibiskup Jan Lohel (1612-22) urovnal vše a farář Jan Brtva zůstal v Unhošti ještě dalších 6 let. Roku však 1615 počali nové pikle obrátivše se přímo na královskou korunu českou. Nejsou nám stížnosti unhošťských proti němu známé; musely býti však dosti vážné, ješto komora uznala 29. února 1616 psáti opatrným purkmistru a konšelům v Unhošti, by kněze Jana Brtvu k arcibiskupu dodali … pročež hned 4. března purkmistr odpověděl, že mu to nařídili: avšak pan farář druhého dne (5. břez) píše, „že pro bolení morní a pro slabý zrak nemůže … jsa prý již 12 let farářem v Unhošti, že jinému místo postupuje, a faru že opouští.
Tak se tedy zprostili unhošťští svého kněze, proti němuž celých osm roků brojili, zdali právem či svévolně patrno z jednání jejich. A koho si přáli, koho si zvolili? Kalvinistu ne, ani pikharda, nýbrž zase který byl arcibiskupu podřízen, tedy katolíka; avšak životem svým směroval k pravému přechodu ku Kalvinismu či spíše k luteranismu: bylť to Jan Matheides.

Tím se situace ve víře unhošťských začala vyostřovat, což vedlo k dalším rozkolům mezi katolickou církví, protestanty a vrchností. Že ani nový farář nebyl bez kazu se dovíte příště.

Příroda je mocná čarodějka a tak občas přemůže i sliby svatých mužů ke střídmosti v životě a odříkání se hrátek se ženami. Díky těmto prohřeškům se dovídáme něco více ke skromným zprávám o životě v unhošťské farnosti v předchozích staletích. Arcibiskupský archiv, který podrobně prozkoumával kladenský Farář Josef Mottl ve druhé polovině 19. století, vydal svědectví i o životě na faře v Unhošti ve vzdáleném 14. století. 
Církev prováděla dozor nad farnostmi i prostřednictvím vizitací, jejichž součástí bylo i posouzení mravních záležitostí. V rukopisu faráře Mottla se o tom praví (upozorňujeme, že přepis rukopisu – modré písmo – často není v souladu se současnými pravidly českého jazyka a pro zachování autentičnosti nebyl nijak zásadně upravován):

Mnohem podrobnějších zpráv dochovalo se nám o faráři panu Jakubovi. O něm jisto, že r.1373 na faru v Unhošti dosednul a ještě r. 1407 na ni trval; známo též něco z jeho soukromého života, a došlo nás i tré nadačních listin, které tu v Unhošti i z Unhoště založeny byly; ano on se dožil dne 11. května 1379 též generální visitace, kterouž zde jménem arcibiskupa Jana příjmím Očka z Vlašimi (1364-1379) konal pan Pavel arcijáhen pražský s notářem Vítem a jinými duchovními jak pražskými tak vůkolními. Zejména se uvádí Heřman farář Slivenecký a děkan čili vikář Ořechovský a Bůžek farář v Železné jakož i Jan rytíř ze Svárova jáhen jakožto farář Svárovský. Ti pánové přijedše o polednách dne 11. května 1379 do Unhoště prohlédli vše, co se duchovní zprávy jak v kostele tak ve škole i na faře týkalo, majíce za základ stanovy, jež arcibiskup Arnošt z Pardubic na církevním sněmu (synodě) dne 18. října 1343 byl ustanovil. A poněvadž tam zláštní odstavec „o životě kněží“ duchovenstvu zdrženlivost (celibát) nezištnost a mírnost u vykonávání úřadu na srdce klade, přihlíželi páni visitátorové s obzláštní přísností k tomu, by farářové čistoty mravní si hleděli, a všecky ženy ať již manželky anebo toliko souložnice od sebe dali.
Jan farář Jakub byl také jeden z oněch mnohých, kteří tehdáž ni církevního zákona, ni sněmovního usnesení, ni slibu při přijímání svátosti svěcení kněžstva vzhledem čistoty nešetřil, a jak pan Pavel, farář Lidický o něm panu arciděkanovi sdělil, že prý pan farář jakousi souložnici v domě na proti farářovu domu, jménem Kateřina chová, která prý právě toho roku běžícího v požehnaném stavu byla; pročež neopomenul pan visitátor i na tuto okolnost se pozeptat. Pan Jakub nezapřel a vyznal, že tomu tak před půl letem bylo, tudíž že ženština ta proti faře bydlela, od sv. Havla (1378) však že si od pana Henzlina měšťana pražského svůj vlastní domek u lázně tu v Unhošti ležící koupila, z něhož bývalému vlastníku jakožto z domu podsedšího 12 gr. ročně platí. Pan arciděkan se tím sice spokojil, u přítomnosti pana Bužka, faráře v Železné a pana Matěje z Janovic, ale pana faráře Jakuba slibem v ruce své a neméně i v ruce pana Víta veřejného notáře zavázal, by s řečenou Kateřinou více žádného spolku nemíval, s ní ani nestoloval ani nehodoval, ji u sebe ani netrpěl ani nenavštěvoval. Ano ani v ta místa chodil, o nich by se domníval, že by ona tak se nalézati mohla sice že bude do kůru kostela pražského na dva měsíce poslán aneb jinými tresty stíhán. Tomu se pan farář podrobil, a splniti se zavázal.

Ne méně hleděno k čistotě i vzhledem laiků a osadníků samých. Shledáno totiž z úst pana faráře, že i pan Štěpán, protonotář království českého ode dvou let ve Velkém Přítočně osady Unhošťské souložnici jménem Kachnu předržuje, s kterou prý 3 neb 4 chlapce zplodil, a ji každý týden navštěvuje, přicházeje v neděli o nešpořích a teprv ve čtvrtek o nešpořích odjížděje. Ženština ta pak, kdykoliv k sv. zpovědi jíti má. Vždy se u místního faráře dovoluje, by jinde se zpovídati směla, farář ale prý ji nikdy v kostele Unhošťském u sv. přijímání neviděl, aniž ví, zda-li vůbec kde k stolu páně přistupuje.

Když církevní představitelé nedbali svých slibů a povinností, mělo to neblahý vliv i na věřící. Pokles autority katolické církve směřoval často k rozkladu společnosti a revoltám. Ve výše popisovaném období to vedlo až k pozdějším husitským bouřím. Obdobná situace panovala těsně před třicetiletou válkou, o čemž se podrobněji zmíníme později.