Rubrika: Historie

V předchozím článku Mravní úpadek v 17. století byly popsány na základě rukopisných zápisků kněze Josefa Mottla potíže unhošťského katolického faráře Jana Brtvy s farníky. Jeho působení v letech 1604 až 1616 bylo poznamenáno i nařčením z porušování celibátu, což nebylo ani v Unhošti nikterak ojedinělé (viz článek Celibát). V tomto případě však mohlo jít o účelovou pomluvu, sloužící k jeho diskreditaci ze strany jinověrců, jejichž aktivity se stále stupňovaly. Nově zvolený – zpočátku katolický – farář se však církevních zásad příliš nedržel a ke klidu v unhošťské farnosti nepřispěl. Více o něm našel v archivech arcibiskupství a místodržitelství a zaznamenal Josef Mottl ve svém díle. Redakční přepis jeho rukopisu se z důvodu zachování dobové mluvnice 19. století často odchyluje od současných pravidel českého jazyka.

Jan Matheides pocházel z Letovic na Moravě; byl hned v rodišti svém ženatý. Maje dítky z pravého manželství ucházel se vše možně, by se kněžství dopídil. Nemoha to v rodné vlasti své dosáhnouti, obrátil se do Čech a prosil samého nejvyššího purkrabího, aby se zaň u arcibiskupa Karla z Lamberka přimluvil; než pan arcibiskup oznámil dne 15. prosince 1609 písemně pánu purkrabímu, proč Jana Matheida nesvětí, a praví: „že jest ženat, artikulů pražských že se drží, a dimikoriales (propuštění) z Moravy že nemá“. Co na to učinil pan Matheides není známo; z dalšího života jeho však dosti známo, že se ženy odeřkl, artikule odpřísahal, a z Moravy propuštěn byl, a pak v neznámém čase na kněžství vysvěcen byv, unhošťské si předešel, že od nich za faráře o sv. Jiří 1616 zvolen byl. Sotvy se ale farářem stal, vzal manželku k sobě, a žili spolu v Unhošti. To dozvěděv se arcipastýř Jan Lohel předvolal si faráře a kázal jej zavříti do žaláře kněžského; a dále prosil slavnou komoru českou, aby podobně i manželce jeho skrze pana hejtmana Křivoklátského učiniti hleděla. Pan hejtman Tiburcí Čejka z Olbramovic zajal manželku Janovu a držel ji u vězení na Křivoklátě; poněvadž ale i pan Martin Hermánek farář Kněžoveský právě tak žil, chtěl i jeho ženu zavřít; tu ale notně narazil, pan farář se nám ozbrojil, šavlí se bránil, a násilím dráby přemohl. To když se stalo, ujímali se unhošťští svého faráře prosíce dne 1. května 1617 arcibiskupa, „by jim faráře Jana Matheidu u vězení držaného na faru propustil, by bez správce duchovního déle nezůstávali“, a když vyslyšeni nebyli, nýbrž naopak slyšeli, že pán arcibiskup jich kněce Jana jim z fary vyzdvihnouti a jiného Martina Hermánka faráře z Kněžovsi jim dosaditi chce, obrátili se pan purkmistr a konšelé opět 15. května novou prosbou k arcibiskupu pravíce: „Jan Matheides při sv. Jiří rok minul, co se u veliké bídě do Unhoště dostal, nemaje zač svého pohodlí užíti, snažně mnohých unhošťských žádal, aby ho penězi zakládali, pivo staré, maso a víno mu svěřovali, což vše více  150 kop činí; … kdyby prý nyní odešel, že by o své přišli; pročež žádají, aby lidé od něho záplaty obdrželi, by toho kněze není-li možná déle, aspoň do sv. Havla v Unhošti ponechati ráčil.“ Snad přímluva ta, a mnohem více i zpráva páně Tyburcího Čejkova z dne 19. května 1617 na Komoru, že „v příčině osob pohlaví ženského kněze Jana Matheida faráře v Unhošti … slíbila, že chce kněze Jana prázdna býti, jen zápisu na to aby zproštěna byla“ a pak že Martin Heřmánek v Kněževsi mnohem pohořlivěji žije, zprostila jak p. faráře tak i jeho ženu žaláře, a tu opět do Unhoště navrácen.
Nic však méně přísnost ta nenapravila pana Jana; on žil i nadále stejně. Manželku svou a děti měl na Novém Městě v Praze v domě paní Anny Florianovy, která vypověděvši ji z bytu když jakéhosi Daniele Kryna Prostějovského do téhož bytu najala a p. farář Matheius tam zavítal, zbil a zkrvácel bez příčiny pana Prostějovského, jenž si až na to u arcibiskupa Jana 19. února 1619 stěžoval a za slušnou nápravu žádal. A pán arcibiskup neznaje pomoci zamýšlel skutečně nepořádného faráře z Unhoště přeložiti, avšak dozvěděvše se o úmyslu tom purkmistr a konšelé unhošťští žádali 4. dubna 1619 pana Pavla Michnu, sekretáře kanceláře Komory české, by se u pána arcibiskupa přimluvil, by jim kněz Jan Matheides, farář jejich, kteréhož prý arcibiskup dne o sv. Jiří pryč dáti, ponechán byl, poněvadž týž farář sousedům mnoho kop dluhuje, aby k svému přijíti mohli.
Konečně když arcibiskup komoře české život Janův popsal, a sami unhošťští proti němu u císaře Ferdinanda povstali, psal JMK. komoře české a ta opět panu Tib. Čejkovi z Olbramovic, hejtmanu křivoklátskému, že proti tomu není, když kněz Jan Matheides de Letovic někdejší farář unhošťský do Zbečna za faráře dosazen bude s výminkou, by se pokojně choval.
Během tedy roku 1619 opustil Jan Matheides Unhošť a stal se farářem na Zbečně; majíce však takový obraz života jak kněžského tak osadníků nebudeme se divit, že Unhošť ještě hlouběji klesla.

Když unhošťští z fary vypudili kněze sice katolického, ale v jednání nepřijatelného, přilnuli více k protestanství a zvolili si za faráře Josefa Albína z Písku rozhodného stoupence a vyznavače učení Luterova. Není známo, zda byl vůbec knězem a jak si v chrámu Páně počínal.

Po bitvě na Bílé hoře se  vypuzený katolický farář pan Jan Matheides odvážil prosit knížete z Lichtenšteina, aby mu fara v Unhošti byla navrácena,  „jelikož na ni byl řádně dosazen, měšťané ho vypudili a predikanta za kněze si vzali“. Kníže pán poručil dne 10. ledna 1623 panu Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, hejtmanu Křivoklátskému, aby tu záležitost vyšetřil. Výsledek šetření znám není, ale Matheides zřejmě neuspěl, protože  luterán Josef Albín z Písku v Unhošti setrval celých osm let, až do nuceného opuštění Čech na základě císařského dekretu.

 

V článku Celibát byla byla ukázána morálka jednoho z katolických unhošťských farářů v době předhusitské. 
Počátkem 17. století se ke kritice morálky kněží přidal i rozkol ve víře. Otevřeněji se začali projevovat protestanté a každý prohřešek katolických farářů byl proti nim využit. Tomu neunikla ani unhošťská farnost. Jak popsal Josef Mottl ve svém rukopisu v části nazvané „Mravní úpadek obyvatelstva“:

Roku 1604 dosazen byl od samého arcib. Zbynka na faru unhošťskou katolický kněz Jan Brtva, a jak sám Praví „na prosbu pana purkmistra a konšelů“ ale proti vůli ostatních, a protož nemalé nátisky za to snášeti musel. Nejprve se dotýkali jeho cti kněžské žalujíce arcibiskupu naň, že má u sebe hospodini, která má muže v Táboře, proti nim že prý v kázání příkře vystupuje a proti lidem katolickým se prý důtklivě mluvil. Opatrný arcipastýř dal mu stížnosti ty k vyjádření; načež pán farář 15. prosince 1608 se omlouvá, „že žije dobře a s každým svorně a hospodině jeho že stará jest, ale muže že nemá. Měšťané prý mají punt s nějakým knězem, a proto proti němu prý sočí, on prý sám a měšťané taktéž psali Táborským, zdali tam ten hospodinin muž, a ničehož prý neosvědčili. Že proti lidem důtklivě mluvil, není prý pravda; naopak slovem Božím jim slouží a pakli prý se někdo trefena cítí, nechť prý se polepší“. Tím ani nebyly spory ty ukončeny, nýbrž teprv nastaly a čím dál, tím více se rozmáhaly. Nechmež jej samého mluvit, neboť dne 8. února 1610 stěžuje si arcibiskupu Karlovi svobodnému pánu z Lamberka (1606-1612) řka: „Jakož jsem r.1604 do Unhoště na statky J. M. C. od dobré paměti arcibiskupa Pražského dosazen byl a od nich přijat byl, … však oni v té rumrejšce proti mně povstali a nátisky mi činí … , z fary mne vyhání a kněze Kalvinského, jakýž v té církvi nikdy nebýval, nad čímž kolatneníci žalost mají, uvesti usilují … a vším zlým se mi odměňují“. Prosil o zastání, by až do sv. Jiří tam pobýti a pracovati mohl.
Arcibiskup hned 10. února 1610 psal panu vrchnímu hejtmanovi na Křivoklát, žádaje ho, by unhošťské k úctě k farářům přidržel, pokojně by se chovali, by je napomenul. Není nám známo, jakého poučení se unhošťským se stany pana hejtmana dostalo; máme za to, že sotvy jakého; a došlo-li je předce jakési napomenutí, tak je tím více podráždilo a proti panu faráři popudilo; neboť týž duchovní píše zase 24. února 1610 znova panu arcibiskupu a obviňuje unhošťské jak následuje:

1. vodu v křtitelnici, která se v jistém čase řádem dobrým posvěcuje, brání mi světiti,
2. službám Božím jakož od předků vykonávány byly, nenavštěvují, a při opilství svém pozdvihujíce sklenice místo kalicha hanebně se rouhají,
3. Písničky rouhavé v nov složené, psané proti všem milým svatým a přátelům Božím v chrámu Páně při slavnostech velikých k zpívání jiným přednášejí a sami zpívají, že nám svatí svou svatostí nic neprospějí, a že i oni tak svatí býti mohou jako i oni svatí byli, tak rouhati potupně se nestydí.
4. Peníze zádušní, které s dobrým oumyslem od předkův i za mého pobytu odkázané jsou, na svá opilství a hodování zbytečně mnoho utrácí, a na zádušní potřeby, domu Páně ani farního vynakládati nechtí.
5. Zádušní pole, z kterých farář vyživení míti má, jako dědičné si osobují a daně z nich vypravovati nechtí.
6. Zkaziti mne chtí, a jak mi někteří i odpověď učinili na krchově, když jsem z chrámu Páně šel, že mne zkazí, na dobré pověsti a cti mne kaziti nepřestávají, mně ouklady činí, a všeho zlého vyhledávají.
7. Obilí po mým předchůdci mi odvesti majíce, zadržují.
8. Proti vrchnosti světské i duchovní lechce a rouhavě mluví.
9. Co mi připověděli pod pečetí, tomu dosti nečiní a
10. jakoby Boha a vrchnosti nad sebou neměli si počínají a mne z fary vyhání.  
Podobně si stěžuje i dne 28. prosince 1610 arcibiskupu, „že měšťané ho chtí vypudit, kdežto on již po 6 let jejich farářem jest, a pikharda si chcí vzíti“.
Již řeči tyto ukazují dosti, a netřeba k nim výkladu o smýšlení unhošťských vzhledem víry a jich mravního života; než arcibiskup Jan Lohel (1612-22) urovnal vše a farář Jan Brtva zůstal v Unhošti ještě dalších 6 let. Roku však 1615 počali nové pikle obrátivše se přímo na královskou korunu českou. Nejsou nám stížnosti unhošťských proti němu známé; musely býti však dosti vážné, ješto komora uznala 29. února 1616 psáti opatrným purkmistru a konšelům v Unhošti, by kněze Jana Brtvu k arcibiskupu dodali … pročež hned 4. března purkmistr odpověděl, že mu to nařídili: avšak pan farář druhého dne (5. břez) píše, „že pro bolení morní a pro slabý zrak nemůže … jsa prý již 12 let farářem v Unhošti, že jinému místo postupuje, a faru že opouští.
Tak se tedy zprostili unhošťští svého kněze, proti němuž celých osm roků brojili, zdali právem či svévolně patrno z jednání jejich. A koho si přáli, koho si zvolili? Kalvinistu ne, ani pikharda, nýbrž zase který byl arcibiskupu podřízen, tedy katolíka; avšak životem svým směroval k pravému přechodu ku Kalvinismu či spíše k luteranismu: bylť to Jan Matheides.

Tím se situace ve víře unhošťských začala vyostřovat, což vedlo k dalším rozkolům mezi katolickou církví, protestanty a vrchností. Že ani nový farář nebyl bez kazu se dovíte příště.

Příroda je mocná čarodějka a tak občas přemůže i sliby svatých mužů ke střídmosti v životě a odříkání se hrátek se ženami. Díky těmto prohřeškům se dovídáme něco více ke skromným zprávám o životě v unhošťské farnosti v předchozích staletích. Arcibiskupský archiv, který podrobně prozkoumával kladenský Farář Josef Mottl ve druhé polovině 19. století, vydal svědectví i o životě na faře v Unhošti ve vzdáleném 14. století. 
Církev prováděla dozor nad farnostmi i prostřednictvím vizitací, jejichž součástí bylo i posouzení mravních záležitostí. V rukopisu faráře Mottla se o tom praví (upozorňujeme, že přepis rukopisu – modré písmo – často není v souladu se současnými pravidly českého jazyka a pro zachování autentičnosti nebyl nijak zásadně upravován):

Mnohem podrobnějších zpráv dochovalo se nám o faráři panu Jakubovi. O něm jisto, že r.1373 na faru v Unhošti dosednul a ještě r. 1407 na ni trval; známo též něco z jeho soukromého života, a došlo nás i tré nadačních listin, které tu v Unhošti i z Unhoště založeny byly; ano on se dožil dne 11. května 1379 též generální visitace, kterouž zde jménem arcibiskupa Jana příjmím Očka z Vlašimi (1364-1379) konal pan Pavel arcijáhen pražský s notářem Vítem a jinými duchovními jak pražskými tak vůkolními. Zejména se uvádí Heřman farář Slivenecký a děkan čili vikář Ořechovský a Bůžek farář v Železné jakož i Jan rytíř ze Svárova jáhen jakožto farář Svárovský. Ti pánové přijedše o polednách dne 11. května 1379 do Unhoště prohlédli vše, co se duchovní zprávy jak v kostele tak ve škole i na faře týkalo, majíce za základ stanovy, jež arcibiskup Arnošt z Pardubic na církevním sněmu (synodě) dne 18. října 1343 byl ustanovil. A poněvadž tam zláštní odstavec „o životě kněží“ duchovenstvu zdrženlivost (celibát) nezištnost a mírnost u vykonávání úřadu na srdce klade, přihlíželi páni visitátorové s obzláštní přísností k tomu, by farářové čistoty mravní si hleděli, a všecky ženy ať již manželky anebo toliko souložnice od sebe dali.
Jan farář Jakub byl také jeden z oněch mnohých, kteří tehdáž ni církevního zákona, ni sněmovního usnesení, ni slibu při přijímání svátosti svěcení kněžstva vzhledem čistoty nešetřil, a jak pan Pavel, farář Lidický o něm panu arciděkanovi sdělil, že prý pan farář jakousi souložnici v domě na proti farářovu domu, jménem Kateřina chová, která prý právě toho roku běžícího v požehnaném stavu byla; pročež neopomenul pan visitátor i na tuto okolnost se pozeptat. Pan Jakub nezapřel a vyznal, že tomu tak před půl letem bylo, tudíž že ženština ta proti faře bydlela, od sv. Havla (1378) však že si od pana Henzlina měšťana pražského svůj vlastní domek u lázně tu v Unhošti ležící koupila, z něhož bývalému vlastníku jakožto z domu podsedšího 12 gr. ročně platí. Pan arciděkan se tím sice spokojil, u přítomnosti pana Bužka, faráře v Železné a pana Matěje z Janovic, ale pana faráře Jakuba slibem v ruce své a neméně i v ruce pana Víta veřejného notáře zavázal, by s řečenou Kateřinou více žádného spolku nemíval, s ní ani nestoloval ani nehodoval, ji u sebe ani netrpěl ani nenavštěvoval. Ano ani v ta místa chodil, o nich by se domníval, že by ona tak se nalézati mohla sice že bude do kůru kostela pražského na dva měsíce poslán aneb jinými tresty stíhán. Tomu se pan farář podrobil, a splniti se zavázal.

Ne méně hleděno k čistotě i vzhledem laiků a osadníků samých. Shledáno totiž z úst pana faráře, že i pan Štěpán, protonotář království českého ode dvou let ve Velkém Přítočně osady Unhošťské souložnici jménem Kachnu předržuje, s kterou prý 3 neb 4 chlapce zplodil, a ji každý týden navštěvuje, přicházeje v neděli o nešpořích a teprv ve čtvrtek o nešpořích odjížděje. Ženština ta pak, kdykoliv k sv. zpovědi jíti má. Vždy se u místního faráře dovoluje, by jinde se zpovídati směla, farář ale prý ji nikdy v kostele Unhošťském u sv. přijímání neviděl, aniž ví, zda-li vůbec kde k stolu páně přistupuje.

Když církevní představitelé nedbali svých slibů a povinností, mělo to neblahý vliv i na věřící. Pokles autority katolické církve směřoval často k rozkladu společnosti a revoltám. Ve výše popisovaném období to vedlo až k pozdějším husitským bouřím. Obdobná situace panovala těsně před třicetiletou válkou, o čemž se podrobněji zmíníme později.

V článku  Víra v 19. století byl shrnut stav zbožnosti obyvatel unhošťské farnosti, který byl výsledkem nucené rekatolizace, probíhající od dvacátých let 17. století. Navenek se jevila farnost jako plně katolizovaná. Pokud se zaměříme na obec Braškov, tak ani po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781, se v otázce víry nikdo neodklonil od římskokatolické církve. Na rozdíl od okolních vesnic, patřících ovšem do jiné farnosti, kde se několik protestantů vyskytovalo například v Družci nebo na Dobré. V rámci Čech byly známy silné protestantské komunity například na Pelhřimovsku a také v celé východní části země.
V Braškově byly zaznamenány ojedinělé projevy odklonu od katolické církve v matričních zápisech až koncem 19. století. Na Valdeku zemřela v roce 1874 Anna Hudečková, rozená Jandová, která se hlásila k evangelické církvi. Narodila se ale v Pavlově a na Valdeku bydlela v č. 39 a 49 se svým manželem Janem, rozeným na Chyňavě, který byl zřízencem na buštěhradské dráze. V roce 1897 vystoupila z katolické církve ve věku 29 let Kateřina Heřmanová, rodilá v Braškově, a stala se evangeličkou.
Ojedinělé odklony braškovských obyvatel od římskokatolické církve byly zapsány i před vznikem Československa v roce 1918. Například v roce 1905 Magdalena Řezanková, rozená Šindlerová, vystoupila z církve katolické a přestoupila k církvi svobodné reformované státem neuznané, jak praví matriční zápis. Lze se domnívat, že to bylo pod vlivem svého manžela, pocházejícího z Dubí. Ve stejném roce opustil církev i 28 letý Václav Šlégr z Braškova 27. V roce 1908 vystoupili ještě Antonín Herink, Josef Datel a krátce po něm jej následovala i jeho manželka Magdalena, rozená Blätterbauerová. V roce 1915 pak vystoupil F. Kropáč, A. Rosenbaum a V. Stádník, jehož manželka byla již bez vyznání při sňatku v roce 1918.

Revolta proti katolické církvi vyvrcholila u braškovských v roce 1919, kdy ji opustilo 22 farníků. Z tehdejší půl tisícovky katolíků to není nijak závratné číslo, ale svědčí to o jistém odporu, jehož příčiny nelze spatřovat jen v duchovní oblasti. Druhá vlna byla zaznamenána v roce 1921, důvody byly zřejmě převážně politické. Z následujícího grafu je patrné, že po pominutí vášní se situace stabilizovala:

Někteří opustili církev před sňatkem s ateistickým manželem, byly i případy pozdějšího návratu do církve před sňatkem s katolíkem. Pozdější návrat do lůna katolické církve se týkal téměř čtvrtiny vystoupivších. Vystoupení z katolické církve neznamenalo ve všech případech úplný odklon od víry. Více než čtvrtina jich přestoupila k církvi evangelické, československé nebo českobratrské.
Věkové rozložení je patrné z následujícího grafu:

Z uvedených dat je patrné, že pobělohorská rekatolizace byla v Braškově úspěšná a pokud několik staletí přežili skrytí protestanté, nebylo jich mnoho. Odklon od katolické víry lze přisoudit spíše změnám v politické situaci a vyšší vzdělanosti obyvatelstva. 
Počet nepraktikujících katolíků se v průběhu 20. století neustále zvyšoval. Vztah k víře byl ilustrován nárůstem počtu civilních sňatků na úkor těch církevních. Dramaticky se snižoval i počet pokřtěných a církevní pohřby se stávaly raritou.
Úbytek počtu obyvatelstva pod vlivem církví se začal negativně projevovat zejména poklesem mravnosti.

V článku Desátky za války třicetileté  byl zmíněn pro Unhošťsko unikátní materiál – rukopis kladenského faráře Josefa Mottla, z něhož čerpal mnohé informace pro své dílo “Monografie města Unhoště” z roku 1888 i František Melichar.  Mottlův rukopis se zachoval v následující vazbě:

Ve svém rukopisném díle, sepsaném zřejmě ve třetí čtvrtině 19. století, uváděl Josef Mottl nejen fakta vyčtená zejména z arcibiskupského archivu, ale i komentáře dějinných událostí. Jeho názory odpovídaly tomu, že byl knězem římskokatolické církve. Je to patrné například v pasážích, týkajících se emigrace protestantů po roce 1628 a průběhu rekatolizace původně převážně nekatolického obyvatelstva. Dalo by se polemizovat s určitými pasážemi jeho zápisků, kde například uvádí:

… císař Ferdinand Unhošťským výslovně majestátem z dne 4. června 1628 nařídil, „by od toho dne žádného do obce za měštěnína, který by se s císařem, s dědici jeho budoucími a králi Českými ve víře sv. římskokatolické nesrovnával, nepřijímali, ale také měšťany neb měštěnínky, i podruhy a podruhyně téže víře katolické odporné déleji, ani židy mezi sebou v městečku netrpěli, a jim tu bytu nepřáli“.  V takových okolnostech nebylo ani možné Unhošťským o jiné víře než ke katolické, a po jiném knězi než po katolickém se ohlížeti. A byť jsme nedovedli ty muže jmenovati, kteří tu pracovali, nedá se upříti, že po r. 1624 tu reformační missie konány byly,
a ne-li všichni, alespoň mnozí poučiti a přesvědčiti se dali, a ke katolické víře přestoupili. Pravíme výslovně, že z poučení a přesvědčení katolíky se stali, a nikoli z přinucení, jako se tu v jiných krajinách a městech tvrdí, nebo abychom jen jediného příkladu podotkli, ale závazného. 

Z dnešního pohledu je sporné tvrdit, že rekatolizace neproběhla z přinucení, ale z přesvědčení, když nebyla dána jiná možnost. To skryté protestanství přetrvalo mezi částí obyvatelstva věky. Vzpomeňme například hromadného vystupování obyvatel místní farnosti z katolické církve po roce 1918.
Jsou též známy případy (z jiné farnosti), kdy se po tolerančním patentu císaře Josefa II. z roku 1781 katolíci hlásili k protestantismu, ale později byli opět nuceni se své pravé víry vzdát:

Přes jisté výhrady je možné se na rukopisné dílo faráře Josefa Mottla dívat jako na základ historiografie Unhošťska, ze kterého čerpali další historici a kronikáři. Například významný unhošťský kronikář druhé poloviny 20. století, Václav Ševčík, ocenil Mottlovo dílo následovně:

Mottlovo dílo bylo zdrojem i pro českého historika Augusta Sedláčka, který se v osmém dílu publikace Hrady, zámky a tvrze Království českého věnuje i Braškovu (viz článek  Nedaleko Únhoště jest ves Braškov ).

V řadě předchozích článků jsme se zabývali zdroji, které umožňovaly unhošťské faře zajistit její aktivity po stránce ekonomické. Náklady na kostel, faráře a další personál včetně školy byly kryty převážně z desátků. Jejich výnosy a výběr od druhé poloviny 17. století, až do roku 1848, kdy byly zrušeny, byly popsány na základě dokumentů ze Státního okresního archivu v Kladně v článcích Desátky, Desátky z Braškova , Pole na desátky  a několika dalších. O výběru desátků v době předcházející výše zdokumentovanému období není pochyb, ale objektivních pramenů není mnoho. Pro Unhošťsko je unikátním materiálem rukopis kladenského faráře Josefa Mottla, z něhož čerpal mnohé informace pro své dílo „Monografie města Unhoště“ z roku 1888 i František Melichar. Postava faráře Mottla a jeho význam pro historiografii Kladenska si zaslouží samostatný článek – někdy později.

K problematice desátků se z jeho rukopisu dozvíme mnoho zajímavého o jejich výběru již v době třicetileté války. Náboženský rozvrat po bitvě na Bílé hoře byl dovršen v roce 1628 císařským nařízením, podle kterého se jedinou přípustnou stala římskokatolická církev. Mnoho protestantů, kteří se své víry odmítli vzdát, muselo Čechy opustit. To se týkalo i farářů, za něž se pak v převážně protestantských farnostech, což byl případ Unhoště, nenašla náhrada. Útrapy třicetileté války vyvolaly potřebu poskytnout alespoň duchovní útěchu zbídačelému obyvatelstvu a obsadit místo faráře pro unhošťský kostel. 
Při snaze unhošťských o získání faráře hráli velkou roli právě desátky a jejich placení – nebo spíše neplacení.
Ve druhé polovině 19. století popisuje farář Josef Mottl situaci za třicetileté války po odchodu protestantů ve svém rukopise „Pamětnosti města Unhoště a okolí“ následovně (jde o téměř doslovný redakční přepis dobového rukopisu, který se pravopisně často odchyluje od současných pravidel):

Kdo však od té chvíle duchovní jejich a celé všady potřeby obstarával, není známo; možná dost čas od času nařízení missionáři; roku však 1633 zpoměli si, podkuď mají svého faráře žádati, a protož žádali, by jim kněze Škvuru z řádu křížovnického arcibiskup za faráře dal, než ani tento kněz, ani řád s červenou hvězdou nechtěl dosavade s nimi nic míti, ač se k faře z nadání krále Janova hlásil. (viz článek Kostel v Unhošti ) Právě touto poznámkou posilněni tím více ucházeli se Unhošťští u p. převora Klimenta, by jim aspoň službami Božími aspoň vypomohl, a když odvětil, že ani náčiní k tomu nemají, odepsali mu 19. února 1636 písemě „ V paměti se V. M. snáší, jaké narovnání o přisluhování službami Božími po chrámu Páně našem v domě p. primátora stalo se, i jsme tomu povděčni, že tak při tom zůstane. Že by pro příčinu tu, že ničeho to záduší naše potřebného nezná, sem přijížděti a služeb církevních tu vykonávati nechtěli, nařídili jsme Janovi Rouskovi, kostelníku, by se zdlužil, a při kterém koliv záduší zaopatřil, což že u sv. Václava na Malé Straně objednal, zprávu nám učinil, žádáme za laskavé vyhovění.“ Jak dalece se posloužilo, není známo.
Počátkem církevního roku, t. j. počátkem prosince 1636 vyslala obec p. Karla Čejku z Olbramovic a Jiřího Marka do Prahy, by tam jménem vší obce o p. faráře jednali, který by jim službami božími posluhoval.
Vrátivše se oznámili, „že pokud chceme znova duchovního k posluhování užíti, aby mu hleděli napřed polovici desátku ročního, aby sobě mohl koně koupiti, a nač se vychovávati, nyní při sv. Havle odvésti.“  Obci vzavší to v uvážení, odpověděli 14. prosince „My znajíce dobře, že z takového
desátku pro velikou bídu býti nemůžem, žádáme pokud možná, aby týž p. farář Kliment aneb kterýkoliv jiný – jen aby ten byl – toliko třetí neděli nám posluhoval, tož za tu jeho práci polovici desátku ročního, totiž čtvrt té polovice ve žní, a druhou a druhou čtvrt při sv. Havle náležitě odvésti se zavazujeme V. M. při tom žádajíce, pokud v tak veliké nouzi a bídě a hladu budem, aspoň slovem Božím a svátostmi církevními mohli nasíleni býti; pakli toho nebudeme moci dosáhnouti, pánu Bohu to budeme muset poručiti.
Na takovou prosbu podvolil se p. převor kněze do Unhošti každou třetí neděli v osobě p. P. Ondřeje vysílati; nic méně oni desátek slíbili ale nedávali, a přec opět a opět p. faráře by k nim dosazen byl se ucházeli, proto také se z druhé strany služby Boží liknavě odbývaly a to tím více když kněží nebylo.

Když pak na květen 1637 Renovace ouřadu ohlášena byla, odvážil se  p. purkmistr dne 7. května p. převoru do špitálu u mostu psáti: „V dobré paměti V. M. zůstává, kterak jedno i druhé i třetí psaní v příčině dosazení k nám p. faráře jsme učinili, tak že na tož vyhledávání p. P. Kliment jsa vyslán, co by za práci a přisluhování jemu dáváno býti mělo, jakož i po něm p. P. Andreas s námi jistou smlouvu učinil, a vedle ní i některé služby Boží konal. Že pak pominulého týhodne maje služby Boží vykonati, aby se k nám vypravil, jemu vzkázáno bylo, ale vyslaný při navrácení se, že byl již p. P. Andreas do Třebenic na faru dosazen býti měl, oznámeno jest, a místo něj žádný jiný se nevysílá. I poněvadž J. M. C. a Krále p. hejtmana panství
Křivoklátského té vůle jest, dne pondělního v obci naší ouřady konšelské i jinší obnovovati a vždy ten chvalitebný řád od našich předků se vykonával, že prve než taková věc říditi se počala, dříve do chrámu Páně na mši sv. a kázání slova Božího jsme šli, a po vykonaných takových sv. služebnostech, co dále zapotřebí, řekli: pročež schválně k V. M. toto psaní odesíláme žádajíce, že dá Pán Bůh v sobotu na noc buď téhož p. P. Andrease, poněvadž v městech Pražských zůstává, aneb kterého jiného, který by jak v neděli tak v pondělí služebnost církevní vykonával, odeslati, a abychom o té věci opuštění nebyli, se přičiniti ráčíte. Pan P. Kliment skutečně přijel, též i na dále služby Boží až přes žně toho roku vykonával, ale žádný se nezeptal, jak jest živ, a odkud své vyživování bere, protož byl již na tom odejíti; než p. převor předce dříve Unhošťské psaním dne 16. a pak hned zase 20. září jménem p. kardinála Harracha pozdravil žádaje, by napomenuli sousedy a pány rytíře, by desátek knězi Janu Klementovi, faráři svému odvedli; a obec odpovídá, že to věc slušná, aby jeden každý desátek ten odvedl, a s farářem svým až při příjezdu jeho do Unhoště se vyrovnal. A skutečně byli jsou to páni rytíři, kteří po čas války třicítileté ani šosy, ani sbírky ani kontribucí, a tak ani desátek platiti nechtěli, a nikoho nebylo, kdo by je byl napomenul, a nebylo, koho by byli poslechli. P. Tiburcí Čejka co ochranný p. hejtman předcházel, a ani ze svých dvorů ani z Laurynovských statků ničeho neodváděl, podobně i páni dědičové jeho. Z gruntu Kaplířovského neodváděli páni Ottové z Losu od r. 1628 nikoli desátku 2 str(ychy) 2 v(ěrtele) ročně z něho vycházeti mělo, páni Sobětičtí ze Sobětic nedávali od r. 1633 desátek a měli každoročně po 3 str 2 věrt. odváděti, a paní Alžběta Kaplířova, a p. hrabě Černín taktéž.

Pročež p. Commendator křížovnický dne 13. ledna 1638 opět upomínal desátek, ale obec dne 22. ledna pro Boha prosí o sečkání až do nového desátku pro velikou prý neúrodu a obzláštně pro nouzi a ochuzelost, „ač prý se naň zapsali a pečetí městkou to zpečetili“. Následek toho byl, že i křížovníci přisluhováním otáleli, a kdykoliv Unhoštští mši sv. míti chtěli, vždy o ni dopisovali, jako dne 30. října 1638, dne 7. března 1639 když renovace ouřadu konšelského se držeti měla.

Konečně se toho ujala Komora Česká, a nařídila r. 1640 vyšetřiti „ jak mnoho desátku obilného i jiných důchodů k faře každoročně se schází, – a kde farář není, kdo takové důchody a desátky k sobě bere, a mnoholi který farář od křtu, oddavek a pohřbu obyčejně žádá, a jak svou povinnost koná?“

Obec předvolavši kostelníky vyznala: 1. farních neb zádušních dědin, kteréž kdyby farář koně měl, a je sám neb někomu jinému osívati dal, tedy na každou stranu okolo 22 str. by síti se mohlo, a všech dědin by se na tři strany pod 66 str vynašlo, ale ty již mnoho od 20 let se neosívají, a ladem leží. Desátku z Unhoště a vesnic okolních, když pořádně vycházel, scházelo se ho 120 str. 2 v. 1 čtv, ale po ty leta, co to ruinování vojenské trvá, ani třetího dílu kněz dostávati nemohl, a nebozí lidé, kteří nyní žebrají, farářům předešlým po několika let takového desátku dlužni zůstávají.
V letech následujících přestaly opět služby Boží až do konce války třicítileté.

Tolik tedy o placení desátků ve válce třicetileté. Obecní prominenti se rádi ujali zkonfiskovaných majetků, ale obec z nich nic neměla. Nepřipomíná vám to něco? Ještě dlouho po válce se nedařilo faru obnovit. Teprve v roce 1660 nastal obrat k lepšímu  – 360 let unhošťských matrik , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část . 

Výraz „štóla“ měnil v průběhu času svojí obsahovou stránku. V současné době je štólou část liturgického oděvu, zdobená šerpa v různých barvách, oblékaná duchovními přes oděv.
V přeneseném významu je štólou i poplatek pro kněze za provádění církevních úkonů, při kterých je šerpa používána, například pro křty, oddavky a pohřby. V minulosti se do tohoto pojmu zahrnovaly i desátky a další povinnosti farníků podílet se na zajištění chodu fary. Například v článku Robota pro faru – stížnost si farář u magistrátu stěžoval na podruhy, kteří řádně neplní robotní povinnost pro faru. Ta byla nařízena již od nepaměti a znovu připomínána magistrátem v roce 1672 – Robota pro faru – nařízení .
V archivních materiálech Státního okresního archivu v Kladně je možné dohledat i torzo jakéhosi ceníku, podle kterého se poplatky vyžadovaly.
Farníci jsou rozčleněni do dvou hlavních skupin. První tvoří městské obyvatelstvo, druhou selský stav. V každé skupině jsou taxy odstupňovány podle majetku, ve skupinách jsou vždy vyčleněny děti do 9 let. Pro každou skupinu obyvatel jsou poplatky rozděleny do pěti sazeb.
U městských obyvatel se výše štóly určuje jinak pro purkmistry a zámožné měšťany, měšťany s polnostmi, měšťany a řemeslníky s domem a bez polí, řemeslníky bez tovaryšstva a poslední sazba byla určena pro „tovaryše chudý“, učedníky, nádeníky a pomocníky.
Podskupinu pro určení výše poplatků tvořily děti do devíti let. Opět bylo vytvořeno pět sazeb, v podstatě totožných podle majetku rodičů ze skupiny obyvatel města.
V další skupině je selský stav, dělený v první sazbě na celé sedláky, polní mistry (ovčáky) a šafáře, druhou taxu platili polo sedláci, třetí čtvrt sedláci a pacholci polních mistrů. Čtvrtá skupina je nazvána chalupníci neb domkáři. Poslední jsou podruzi, čeládka a nádeníci. 
Dětské sazby jsou opět pro děti do devíti let odstupňovány podle zámožnosti rodičů. První jsou sedláci, polní mistři a šafáři nad 30 strychů (polí), druzí titíž (polo sedláci) s poli do 30 strychů, třetí čtvrt sedláci  do 15 strychů. Ve čtvrté sazbě jsou děti chalupníků neb domkářů a v páté děti podruhů, čeládky a nádeníků.
Členění tax pro štóly dává objektivní obrázek o sociálním rozvrstvení obyvatelstva v unhošťské farnosti na počátku 19. století. Můžeme se též domnívat, že děti nad devět let již byly považovány za práceschopné a proto platily stejné poplatky, jako dospělí.

O potenciálních farních příjmech svědčí i dokument „Celoroční modlení“:

Modlení za zemřelé patřilo zřejmě k tzv. odpustkovému modlení a netýkalo se nebožtíků z farnosti, pochovaných v tom roce. Již první uvedená položka mohla souviset i s dávným tragickým úmrtím, zmíněným v článku Matrika zemřelých 4. část – konec 17. stol. .

V předchozím článku Farní jmění 1 jsme se dozvěděli něco o majetku unhošťského záduší mezi lety 1660 a 1724. V průběhu 18. století se inventární seznamy vytvářely často při úmrtí faráře. Ve státním okresním archivu v Kladně je možné do některých z nich nahlédnout ve fondu unhošťské fary.
Upevnění monopolu katolické církve v průběhu 18. století se projevilo i v rozmnožení majetku unhošťského kostela. Například inventární seznam z roku 1771 uvádí ve srovnání s předchozími léty znatelně širší vybavenost sakrálními předměty. V úvodu seznamu jsou po monstranci uvedeny i liturgické nádoby sloužící k provádění bohoslužeb. Kostel si zvláště polepšil ve škále a množství ornátů, které se zněkolikanásobily za období před 100 lety, kdy nastalo znovuvzkříšení po devastujícím rozpadu hodnot v období kolem třicetileté války. 360 let unhošťských matrik
Nově je do inventárních seznamů v roce 1771 zahrnuto i vybavení kostelního chóru hudebními nástroji. Hudba a zpěv byly pro farníky nedílnou součástí duchovního života a církevních obřadů. Chór byl vybaven varhany s dvojitou klaviaturou, ale bylo i poznamenáno, že vyžaduje opravu. Je vyčíslen i počet vadných píšťal. Dále pro chór sloužily dva kancionály s duchovními písněmi, příručka bohoslužebných obřadů a breviář s modlitebními texty.

Inventarizovaná byla i farní knihovna. Knihy byly rozděleny do několika okruhů. Církevní literatura obsahovala spisy z Tridentského koncilu, Pražského synodu, různé patenty a dekrety s datem vydání již od rok 1679 a matriční knihu křtů od roku 1660, oddavek od roku 1662 a zemřelých od roku 1677. (Více v článcích První unhošťská matrika v 17. století – 1 ,  Matrika zemřelých 1. část a následujících.)
Kostelní část knihovny obsahuje dvacítku různých zpěvníků datovaných již od roku 1614. Dále je obsažena literatura rolnická, mravní, právnická, historická a vědecká, zabývající se meteorologií. Poslední položkou seznamu knihovny je dřevořezba Unhoště.
Inventární seznam je veden latinsky a nelze z něj určit, jakým jazykem byly napsány jednotlivé knihy. Uvedené první matriky však byly vedeny v českém jazyce a asi jako jediné jsou dosud k dispozici veřejnosti ve zdigitalizované formě.

V několika předchozích článcích jsme se něco dozvěděli o příjmech unhošťské fary zejména z desátků. Získané prostředky sloužily kromě zajištění běžného života faráře a jeho pomocníků i rozmnožení majetku záduší. Z mnohých zachovaných fassí (majetkových přiznání) si můžeme udělat obrázek o tehdejším životě a hospodaření na faře již od poloviny 17. století.
V první unhošťské matriční knize, dostupné dnes dálkově na stránce SOA Praha https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13323/12  je na několika stránkách popsán „Inventář, aneb popsání všech věcí kostelních“ z roku 1662. Obsahuje však jen seznam věcí v kostele, sloužících k provádění obřadů. Jsou na něm podrobně rozepsány kalichy, ornáty, šátky, roucha, křtitelnice a další předměty z výzdoby kostela. Závěrečnou položkou je „Kniha tato nová pro psaní do ní křtin a oddavek“, což je první dochovaná unhošťská matriční kniha viz 360 let unhošťských matrik nebo První pokřtění v Unhošti. Díky ní a jejím pokračováním se daří objektivně zdokumentovat nejen rodinné vazby obyvatel unhošťské farnosti, ale i další okolnosti života v předcházejících stoletích.

O nemovitém majetku, náležejícím unhošťské faře v roce 1660, se dozvídáme retrospektivně až z dokumentu vydaného ve třicátých letech 18. století – Majetek kostela od 1660 , vydaného farářem Michalowitzem. Snad to bylo vyvoláno potřebou detailnější specifikace farních nemovitostí, zmíněných v inventáři církevních pozemků a příjmů po smrti jeho předchůdce faráře Bramhowského, vydaném v roce 1724.
 Působení faráře Václava Josefa Bramhowského (někdy uváděn jako Bramhauský) v Unhošti je zdokumentováno od léta 1686 až do roku 1723. Blíže o tom pojednává například článek První unhošťská matrika v 17. století – 2 .
Inventář z roku 1724 je zajímavý svým obsahem, kterému se budeme dále podrobněji věnovat, neboť kromě pozemků zmiňuje i další okolnosti, přibližující nám podmínky života na faře.

V úvodu inventáře je uveden patronátní kostel Řádu křížovníků s červenou hvězdou, zasvěcený svatým apoštolům Petru a Pavlovi. Zmíněny jsou i tři boční oltáře – blahoslavené Matky Dolores, svaté Anny a svatého Prokopa.
Odděleně stojí kaple svaté Barbory a zmíněno je i založení špitálu.
Z polností je uvedeno 44 měřic polí střední výnosnosti, 55 měřic třetí třídy a 20 měřic polí nejhorší kvality. Výnosnost luk je  specifikována počtem vozů sklizeného sena. Roční štóly vynášejí 40

zlatých. Na druhém listu dokumentu z roku 1724 je uveden přehled desátků.
Buštěhradské panství přispívalo faře dodávkami ječmene a hrachu, jsou zmíněna dodaná i dlužná množství. Peněžní příspěvek buštěhradského panstva pro faru činil  4 zlaté a 5 krejcarů.
Darem získalo záduší ovocnou zahradu od Pavla Janouška z Kyšic.
Dále je uvedeno, že podle poslední vůle pana Godefridi Jelínka (Pozn.: Jan Gottfried Otto Jelínek – rytíř z Lovoše zemřel 1696) daroval záduší 18 měřic pozemků na školní účely.

V seznamu vesnic patřících ke kostelu jsou uvedeny:
Bezděkov
Kyšice 
Přítočno
Braškov
Pletený Újezd

V seznamu zvířat jsou uvedeni dva koně, dva voli, 5 krav a 20 ovcí.
Ke kostelu patří i malá ovocná a zeleninová zahrada pro kuchyni.
Měšťanský pivovar odvádí faře z várky 24 džbánů piva. 
Z krav se odvádí pro faru 3 krejcary, což činí bratru kolem 4 zlatých.
Inventární seznam zakončuje matriční kniha křtů, oddavek a zemřelých a zpěvníky. Jsou zmíněny v inventáři i další kostelu potřebné věci, které nejsou blíže specifikovány.
Zdá se, že fara mohla ze svého majetku dobře prosperovat. 

V předchozím článku Robota pro faru – stížnost si v roce 1754 stěžoval unhošťský farář u magistrátu na špatnou morálku podruhů při vykonávání roboty pro faru. Odvolával se přitom na starobylé právo tuto robotu požadovat. V archivu SOkA Kladno se dá dohledat i dokument, který takové právo potvrzuje již v roce 1672, tedy celých 82 let před stížností. Pokud se výše robotní povinnosti unhošťských podruhů pro faru za tu dobu nezměnila, byla ve srovnání s robotními závazky pro vrchnost poměrně malá. V dokumentu magistrátu se každému z  podruhů ukládá robotovat pro faru jeden den v roce. Jak to bylo dáno na vědomí občanům v roce 1672, si můžete přečíst v krátkém prohlášení magistrátu:

Ve srozumitelnějším přepisu s drobnými jazykovými úpravami to zní takto:

My, purkmistr a konšelé městys Unho-
ště známo činíme touto Attestati
vůbec přede všemi, a vzláště tu kdež
toho potřeba nastávati bude, že jest nám
svrchu psaným dobře vědomo, že od paměti
našich podruzi všichni, kteří se ve
městys našem zůstávají, povinni
jsou pánům farářům našim jeden
každý v roce jeden den dělati beze
všeho ouplatu. Tomu, že tak jest,
toho sekrytem naším městským potvrzu-
jem vědomě již jest datum v městě
Unhošti 23. septembris A 1672.

Kdy byla robotní povinnost podruhů pro faru zřízena se neuvádí, ale zvykové právo potvrdil magistrát pod vedením primase Vilíma Škodského z Fajerberku svou pečetí. Z textu dokumentu vyplývá, že na podruhy z přifařených vesnic se robota pro faru nevztahovala.