Rubrika: Historie

V předchozím článku Válečné daně jste se dozvěděli, jak obecní rozpočet Unhoště zatěžovaly v třicetileté válce i po jejím skončení různé platby. I když bylo v článku Třicetiletá válka a ceny zmíněno, že se ceny zboží nijak zásadně nezměnily, stoupající výdaje z válečných daní musela obec nějak pokrýt navýšením příjmů. Jednou z možností bylo vaření piva. Produkce byla přísně sledována a zatížena povinnými odvody do obecní pokladny. Jak se situace kolem konce války vyvíjela, popsal ve svém rukopise i Farář Josef Mottl : 

Z pivováru, když obec sama pivo vařila, a když občané jeden po druhém vařil, vybírala obec z půl várky od kotle dvě kopy. Obec sice koupila dne 24. srpna 1649 od Lorence Krystmana nový kotel 5 centů 55 lib. těžký za 262 zl. rýnsk. nevědouce ale čím zaplatiti, dala mu obecní dědinu i s loukou v ceně 160 zl., ostatních pak 162 zl. uvolila se po 30 zl. ročně skládati, až se vařiti počne. To byl ale jen kotel, a na další věci opět nebylo peněz.
By bez piva nebyli, psali dne 9. února 1650 p. Žďarskému: „jakož pivovar na Kladně V.M. spuštěný jsouc, že várek se v něm činiti nemohlo, několik várek v pivováře našem jsme svařiti povolili. Že pak nás podobně potřeba nutí a náš pivovar za vojenskou nepříležitostí spuštěný jest, žádáme, že nám v Kladenském pivováře slad uděláte, i některou várku proti slušné záplatě sládku milostivě povoliti ráčí“. Než pán hrabě psaní ani nepřijal pro morovou ránu, aby jsme měli strpení až mor přestane. Protož prosila obec ještě tehož dne (9. února) o půjčku 100 zl. k obnovení pivováru p. hraběte Černína, a když neodpovídal, psala mu 19. února po druhé, a mezi
tím obrátila se též 9. února na p. hraběte z Kolovrat, a ten je půjčil hned, načež mu je 1654 splatila; avšak i p. Černín dne 22. února půjčil žádaných 100 zl., kteréž si sousedé rozpůjčili. Ježto se v zimě se stavbou v pivováře nic dělati nemohlo, obrátila se obec 24. února 1650 na mladého p Františka Eusebia hrab. ze Žďáru dokládajíc, že 9. února prosili p. otce Floriana Jetřicha za příčinou dělání sladu a o nějakou várku v pivováře Kladenském pravíce, že když na Kladně pivovar byl zpustošen, oni ve svém pivováře  mnoho várek mu povolili. Tomu mladý p. hrabě svolil, a tak Unhošťští hnedle dvě leta pivo pro sebe na Kladně vařili.
Rokem 1651 ale měli již svůj řádný pivovár a piva nazbyt, tak že ho i Chyňavským nabízeli. Z pivováru, jak již bylo řečeno, vycházel obci největší užitek; z várek zapravovali všecka větší vydání ano i sbírky neboli kontribuci.
Byl v Unhošti ještě druhý pivovár tak zvaný prelátský neboli kapitole u sv. 
Víta náležející, v místech nynějšího městského pivováru ležící. Z pivováru toho se pivo nesmělo v Unhošti prodávat leda proti platu k obci. Než i tento pivovár od l. 1618 do l. 1649 zkažený ležel a malý užitek z něho šel. Opravíce jej r. 1652 pronajali ho páni preláti a přikázali mu bývalé hospody vejsadní v Tuchlovicích jednu, v Dušnících dvě, v Ořeše jednu, v Železné jednu,  Lidicích jednu, v Hostouni tři, ve Ptíčích jednu, v Kozolupích jednu a Přílepích jednu.
Později ( ) zpoměl si též pan Vilém hrabě z Kolovrat, a zařídil si ve svém dvoře ( čís. 23-24) pro sebe pivovar; avšak ani z toho se nesmělo pivo pro Unhošť vystavovati.

Bylo již řečeno jinde, že občané, kdykoliv vařiti měli a směli, vždy své sypání
dáti museli; to platilo i pro obec; a teprv tenkrát když se kontribučenské várky dělaly, jednotlivci podle množství svých polí, sypáním přispívati museli. To se týkalo i chmele, a proto málo bylo měšťanů, kteří by svou chmelnici neměli. I obec vysázela r. 1669 dne 19. dubna svou obecní chmelnici, a r. 1670 jí obnovila že r.1676 přes 24 strichů chmele dala.

 Ten starý obecní pivovar, o kterém se zde mluví, ležel v místech naproti dnešnímu Městskému muzeu, což bývala kdysi radnice.

V několika předchozích článcích z historie Unhošťska jste se mohli seznámit s vlivem válečných událostí třicetileté války v letech 1618 až 1948 na počty obyvatel, jejich morálku a majetek.
Podrobnosti najdete třeba v článcích Útrapy třicetileté války, Unhošť po třicetileté válce – obyvatelstvo , Unhošť po třicetileté válce – příroda, Unhošť po třicetileté válce – domy.

Každá válka stojí kromě životů i hodně peněz. Doplatí na ni jak vítězové, tak i poražení. Obvykle vše zaplatí prostí obyvatelé. Nejvíce ti ze strany poražené. Tak tomu bylo po třicetileté válce i na Unhošťsku. Kromě válečných daňových nedoplatků pro vrchnost se ozvali i vítězové. Drancování země v našem regionu popisuje podrobně ve svém rukopisném díle i kladenský farář Josef Mottl, který měl k Unhošti blízký vztah, protože pocházel ze Svárova. V redakčním přepisu bez jazykových úprav vyznívá popis událostí takto:

Když poměry se poněkud urovnaly, došlo na válečné nedoplatky, ačkoliv Unhošťští mysleli, že se buď na ně zapomene, anebo že jim budou odpuštěny. Než p. Zděnek Vratislav z Mitrovic a na Vraném, hejtman kraje Slánského překvapil je psaním ze dne 7. února 1649 v kterém je upomíná, by hned – an to již po třetí od JMC. pánů Místodržitelů a General Commisaro upomínám jest každý svou questu na Garnison koruny Švédské v Praze zůstávající vybrali, Unhošť v částce 10 zl. a na Vraní Jeremiášovi Vaniovi písaři doručili.
Obec nechala si 11. února osvědčit, že r. 1647 o všecko přišli, a od r.1639 do 1648 příbytku popáleny mají, a jen toliko jednoho osedlého Jana Šrámka, který by kontribuci JMC. dávati mohl, však dosti s těžkostí se vynachází, a protož dne 21. března 1649 s psaním vyslala Daniela Ratiborského na Vraní, by ušetřeni byli.
Brzo na to byla obec upomínána o mandelní obilí, a dle výkazů měla dáti:
r. 1645 pšenice 1 str. 2 v., žita 10 str. 2 v. 2 ½ čtv., ječmene 3 str. 1 v. 3 ½ čtv., ovsa 2 str. 2 v.
r. 1646 pšenice 4 str. 2 v., 3 ½ čtv., žita 29 str. 3 v. 2 ½ čtv., ječmene 9 str. 1 v., ovsa 12 str. 3 v.. 1 ½ čtv.
r. 1647 pšenice 28 str. 1 v., 3 ½ čtv., žita 121 str. 3 v. 2 ½ čtv., ječmene 39 str. 3 v., ovsa 61 str. 2 v.. 1 ½ čtv.
to ale prý vše v nic obráceno armádou generala Halzapla; a protož dokládá obci, „nemohouce se zmoci na berni tuto, obrátili jsme se na samého císaře Ferdinanda dvojím listem; předně by jím šosu od r. 1638 – 1647 zadržalého 577 zl. 6 kr. 4 den. a kontribucí též v 157 zl. 51 kr. prominul; druhým listem, by je od kontribuce mandelní osvobodil, vylíčivše v listech známé nám již poměry.

Dosud však nebylo ani toto urovnáno, a dne 2. října 1649 byl v Budějovicích
držán sněm, který 40^tý mandel povolil, a taxa z masa, ryb a vlny byla zrušená. Obec vzdělala sice list přiznávací dne 29. listopadu 1649, jež vykazovalo 2 str. 3 v. 2 čtv., a cestu z 10ho mandela měli za sebou 6 str. 2 v. 1 čvt. ale kde to vzíti? Protož se obrátili na nejvyššího leutenanta uroz. A stat. Rytíře Jana Opprniusa z Ernkleina nad profiantem za sečkání do sv. Bartoloměje 1650.

Mezi tím vybíralo se v červnu přec jen na Garnison Švédský, a když to nešlo po dobrém, přišli 3 rejthaři a 6 pěších na pomoc, načež se každý nutil, a platil čím mohl; když něco Jan Vsteklý sebral, a na Vraní nesl, by exekuce ušetření byli, nechtěli mu Bavorské šestáky co nebornou minci vzíti, kteréž když domu se vracel, vojáci mu pobrali, a to jen 27 šestáků čili 54 kr. dělalo, nebyla celá obec Unhošťská sto, mu je vynahraditi, a protož přišla v srpnu opět do Unhoště a na Buštěhrad exekuce, jíž se každého dne 2 gr. 3 d. dáti muselo mimo jídla a pití. A když neměla, co by kde vzala, sama dobrovolně odešla, načež se teprv po žní v říjnu navrátila. Nic však méně v tom samém čase zavítalo rejtharstvo Švédské od Egru ku Praze táhnoucí, a vystřídalo tak exekučí. A jakkoliv Švédové tuto procházeli, kde co bylo pobrali, měla předc Unhošť dle dopisu pánů komisařů od 7. října 1649 na Švédský lid v Egru, Rabsteině a Frídlandě ležící rozvrženou quotu 5 zl. 6 kr. zapraviti, proti čemuž se arci marně bránila.

Na konec toho roku 1649 přitáhlo 1. listopadu vojsko od regimentu Ryttychovského, jemuž se dle poručení General Commisaře a pánů hejtmanů kraje Slánského 3 ½ porce na den do 8. prosince, a pak odtud až do 2. dubna 1650 za 16 týhodnů po 1 ½ porci čili v sumě 52 zl. 18 kr. vyplatiti muselo. A vzdor tomu, že tu regiment tento pak dlouho ležel a trávil, přec byla kontribuce naň po půl čtvrté porce na den za tři měsíce vypsaná,
a když ji obec zapraviti nemohla, přijeli dne 10. prosince tři rejthaři na exekuci, kterýmž obec za 30 dní 13 zl. 8 kr. odvésti musela, a sotva je 12. prosince ráno uspokojila, již večer zase jiný rejthar od tohož regimentu se dostavil. Obec 14. pros. prosila za ulehčeniení v prvních těch, ale jako vždy tak i tentokrát marně.

Roku následujícího zdálo se, že nastane ulehčení, ano dne 29. března 1650 vyšel i patent, aby jeden každý z pánů obyvatelů, kde soldateska hejtmany krajskými rozložená vkročí, žádných porcí napřed neodváděl, nýbrž jen den po dni účty uložené jim odváděl, toliko na sůl, světlo, dříví a ležení užívati soldát má. Dále se oznámilo, pokud by kdo na starý regiment jakých restů dlužen byl, zapraviti hleděl, pak byli oznámeni nový výběrčí v kraji Slánském a služba pánům hejtmanům kraje Slánského na půl léta rozvržena.

Sotvy toto došlo, byl hned na to 9. dubna prohlášen patent, že panu Janu de Aloizaga, nejvyššímu vachtmistru , za zimní vychování má Slánský kraj dát 301 zl. a Unhošť 2 z. 42 kr., studentům Pražským za všecko celý kraj 120 zl. a Unhošť 1 zl. 28 kr., na na p. General komisara celý kraj 8 zl. a Unhošť 6 kr.

Dne 30. května 1650 konečně bylo oznámeno, by Slánský kraj na regiment Conti 1036 ½ porcí každou po 12 kr., a na 101 koně sena po 6 librách denně odvozovati hleděl. Z toho měla Unhošť dáti 12 porcí čili 9 zl. 36 kr., a na koně 2 zl. 6 kr., což na jednoho osedlého dělalo 56 kr.

A ježto obec vojska ušetřena byla, nutila se vše to sebrati a 22. června 1650 odvedla ouhrnem 43 zl. 41 kr.  V červenci byl vypsán plat na regiment Pechohajského, v září sněmem vypsána kontribuce 3 zl. 30 kr., v srpnu se čekalo vojsko od Chebu přes Rakovník, v říjnu tu přenocovalo 26 rejthara a v prosinci se vybírala kontribuce na regiment Valosteinský.

Konečně r. 1651 v únoru se vybírala daň 2 zl. 15 kr. 3 d. na půjčku a na „Abdankování lidu JMC.“ a tím jako by válka třicítiletá ve svých nejhorších následcích pro Unhošť byla dohrála. Že ještě přerozmanité poplatky a vojenské průchody se opakovaly, snadno lze se domysliti; nic však méně nebyly tak nesnesitelné, a to již i proto, že se Unhošť čím dále tím více zvelebovala, a v blahobytu rostla.

Ještě deset let trvalo, nežli se v unhošťské farnosti nastolil stabilnější režim duchovního života pod vedením katolické církve, který udržoval poddané v kázni a poslušnosti místní vrchnosti i císaři. Počátky znovuobnovení farního života již byly popsány v mnoha předchozích článcích tohoto webu, dosažitelných v Seznamu starších článků, zejména Archiv 2020. Z nich připomínám k tomuto tématu například První pokřtění v Unhošti , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 2. část, Majetek kostela od 1660 .

 

Třicetiletá válka neměla na Unhošťsku nepříznivé dopady jen na počty obyvatelstva, jak bylo vzpomenuto v článku Unhošť po třicetileté válce – obyvatelstvo.  Útrapy třicetileté války se projevily i na morálce obyvatel. Násilníci se vyskytují i v době míru, ale jejich extrémní chování graduje ve vypjatých válečných dobách. Potkalo to i ty, kteří se na společenském žebříčku nepohybovali zrovna mezi spodinou. V přepisu se zachováním dobových výrazů se můžete seznámit s některými poklesky výše postavených osob tak, jak to zapsal kladenský farář Josef Mottl:

Jak zhoubně válka třicítiletá i na mravy účinkovala, chceme jen dvěma příklady odbojníků naznačiti; jeden se týká rytíře p. Jiříka Kadaňského z 
Campobelly, a udál se v době největšího Unhoště ponížení, a druhý se týká rytíře p. Daniela Ratiborského z Adlesburku po samé válce.

Roku 1640 dne 16. října prodal Jiří Marek svůj vypálený dvůr (nyní čí. 156) p. Jiřímu Kadaňskému z Campobelli, polnímu trubači a jeho manželce Zuzaně roz. ze Stampachu za 2090 kop gr., a seděl tu do 29. listop. 1651. Sotva ale se v Unhošti usadil, všelijaké různice a nevole v obci tropiti začal: sousedy lundroval a haněl, ve dvoře svém některé sousedy stloukl zbil a okrvavil, též i na silnici JMC. na Bílé hoře se zbraní se po nich na koni honil a je zranil. Opět jiné sousedy po polích domácích ježdě pohrůžky nesnesitelné jim činil, sousedy do revíru JMC. ke střílení zvěře jíti pobízel, též v místě radním na rathouze vyhrožoval, 6 osob konšelských na poctivosti zhaněl, 3 osoby konšelské zbil, a v domě p. Jiříka Marka u přítomnosti p. purkmistra na kolena klekl a dva prsty zdvihna vysoce p. Bohu se zapřísahal, že té obci Unhošťské ani žádnému sousedu, dokud živ bude, ničímž dobrým sloužiti nechce a nebude. To žalovala obec r. 1643 p hejtmanu Křivoklátskému,
který si ho 3. července předvolal, a průvody od obce žádal. A tu vysvědčil Pavel Fousek městský rychtář, že když k němu do dvora přišel, by ho ke 2. prosinci 1643 do radního domu předvolal, že naň za dvermi s motykou číhal: „Co ty sakr…hunifate pravíš, že jsem p. Kaplíři 14 later dříví vzal“ a když prý rychtář podotknul, že nejmenoval 14 lotrů, nýbrž že toho dříví velký vůz čeládka nabrala, tu ho bil, tloukl, políčkoval a okrvavil, že sotva ze dveří trefil. Dále Jiřímu Pěnkavovi primasovi podvodníku nadal, Jiřímu Markovi, radnímu lhářů a podvodníků, Jiřímu Vrbskému v hrdlolháři a šelem, Jiřímu Zajíčkovi hurcfutr a na Bílé hoře s koněm se za ním honil a jej okrvavil, Janu Kouřimskému drže ouřad JNC. Purkmistrovský v hrdlolží nadal. Rychtáři městskému trucoval, pohrůžky činil a k tomu jest mu odpověděl, Daniela Ratiborského na Bílé hoře zbil a zranil, ač obecní starší byl. A paní Zuzana
manželka jeho Lidmilu Vodičkovu zhaněla, i zbila s mužem svým též i uroz. p. Alžbětu Kaplířovou v jejím vlastním dvoře, a Anně manželce p. Jiřího Jana Zajíčka v plné sudě, že žena ožralá, kurva hotova jest nadala, atd.

Neméně počínal sobě p. Daniel Ratiborský (čís. 108) an o Havlu Kostkým roznášel, že prý JM. pánu nejvyššímu purkrabímu nějaké voly pokradl, svině p. Tiburcímu Čejkovi z Olbramovic ve svým dvoře zbíti dal, i nějaký sklípek a studnička na světlo jíti musí…
Před mnohými poctivými lidmi mluvil. Když však to dne 8. listop. 1649 před pány přišlo, strany obě se usmířily a porovnaly.

A takových a podobných kousků vypravovati bychom mohli více, z čehož pochodí, a vášeň lidskou ani veliká bída neskrotí, a jeden druhého vždy zarmoutiti dovede!

 

Dopady třicetileté války mezi lety 1618 až 1648 na jednotlivé oblasti dění na Unhošťsku byly již vzpomenuty v předchozích článcích Útrapy třicetileté války , Unhošť po třicetileté válce – domy , Unhošť po třicetileté válce – příroda ,  a Unhošť po třicetileté válce – obyvatelstvo .
Za pozornost stojí se zmínit i o tom, jak se válka projevila na vývoji cen. Ve svém rukopisu „Pamětihodnosti města Unhoště a okolí“, sepsaném ve druhé polovině 19. století se tomu věnoval farář Josef Mottl, z něhož vyjímáme v redakčním přepisu:

Zdálo by se, že když málo lidu bylo, že práce byla drahá, když dobytka nebylo, když pole ladem ležela, že ceny vystoupily. Tomu ale nebylo vskutku tak.
Po válce kůň se platil za 25-30 zl.,
vůl 20-23 zl.,
kráva dojná 18-22 zl.,
tele 2 kopy 30 gr.,
zajíc v Praze koupený 38 gr. a doma 23 gr.,
jazyk hovězí 18 gr.,
libra hov. masa 4 gr. a telecího 4 gr.,
vykrmená husa 45 gr., kohout 8 gr., slepice 15 gr. 2 den.,
pleteň cibule 8 gr. 4.d.,
štvrce bílé mouky 20 gr. 4 d.,
libra svíček 8 gr. 5 den.,
jeden rys papíru lepšího 2 kopy 2gr. a kniha špatného 4 gr. 2 den.,
kopa šindele 11 kr. a 1000 šindeláků 50 kr.,
tesař a zedník vydělal za den 15 kr.,
nádeník 10 kr.,
žatec od strichu vymláceného obilí a vyčištěného 15 kr.,
strych chmele 52 kr.,
kopa raků 8 kr.,
jehně 45 kr.,
libra vosku 30 gr.,
malý kalendář na r. 1652 za 5 kr.

Ceny sena a obilí zůstaly samé jako ve válce samé.

Výše uváděné míry jsou: 1 zlatý je 60 krejcarů (gr. neb kr.), krejcar má šest denárů (den. nebo d. dříve značilo i desetinu), libra je přibližně 1/2 kg. Čtvrtce mouky je něco okolo 5 kg. Něco k tomu najdete i v článku Desátky  a   Desátky za války třicetileté.

Kromě plateb cen za zboží museli obyvatelé Unhoště platit i různé poplatky. Například farář vybíral za křest okolo 30 krejcarů, za oddavky až 1 zlatý a za pohřeb od 10 do 60 krejcarů. Cenu určoval podle majetkových poměrů.
Když přepočteme ceny uváděného zboží na měrnou jednotku, za kterou zvolíme počet dní, kolik musel obyvatel odpracovat, aby si jej mohl zakoupit, vycházejí zajímavá čísla.
Kvalifikovaný řemeslník, například zedník nebo tesař (1/4 zlatého za den) musel na koně vydělávat celých 100 dní (aniž by vydával na cokoliv jiného), na krávu obdobně 72 dní. Za denní příjem si nevydělal ani na zajíce či hovězí jazyk. Celodenní příjem stačil na kohouta, ze kterého asi vícečlennou rodinu příliš nenasytil. Celý den vydělával na libru svíček nebo 3 libry hovězího masa.
Hůře na tom byli nádeníci za 10 krejcarů denně. Podobný plat měl i městský písař, obvykle to byl přivýdělek kantora, navíc sice mizerně placeného z městské kasy a obvykle v naturáliích.
Válečným žoldákům peníze od vrchnosti často nedorazily, tak si příjmy vynahrazovali rabováním. Přes Unhošť několikrát přešla císařská i cizí vojska a velký rozdíl v jejich chování nebyl. Výši žoldu prostých vojáků se zjistit nepodařilo. Plukovníci však měli od císaře až 80 zlatých týdně (za dva dny mohli ušetřit na koně). Nejlépe prý platil svým plukovníkům Valdštejn, měli příjem až 400 zlatých týdně.

Popsané ceny dávají pohled i na strukturu stravy. Vepřové maso zmíněno není, zato byli na jídelníčku raci. Chmel se pěstoval snad u každého hospodářství, pivo bylo důležitou součástí výživy obyvatelstva. Výpadky ve vaření piva v důsledku válečných událostí se často řešily na vedení města. Pivovarnictví na Unhošťsku se zajisté budeme podrobněji věnovat někdy příště. 

 

Pohromy způsobené třicetiletou válkou v Unhošti na staveních Unhošť po třicetileté válce – domy i přírodě Unhošť po třicetileté válce – příroda se dotkly i okolních vesnic, i když o tom podrobnější zprávy nemáme. Týkalo se to zajisté i poklesu počtu obyvatel, jak to popisuje Farář Josef Mottl :

Jako jinde v Čechách ubylo i v Unhošti obyvatelstva válkou třicítiletou; ježto
se předtím počítalo na 123 rodin, tedy asi 6-700 duší, našlo se r. 1652 sotva 64 rodin s úhrnem 159 duší nepočítaje v to děti od narození až do 12 let. Mezi těmi byli Bartoloměj Farkač, bednář, Jiří Jan Zajíček, hrnčíř, Jan Roused, mydlář, Matouš Cicvárek, Kotršal a Jindřich Moraňský, šenkýři, Vavřinec Papoušek a Jiří Hřebíček kováři, Jan Petrželka a Jan Piskáč tesaři, Jan Šrámek zedník a Dobiáš Grünvald řezník. Ostatní všichni živili se rolnictvím. Příčiny tak ohromného klesnutí obyvatelstva jsou mnohé, tak například byl vydán dne 29. srpna 1618 patent, by z vesnic každý pátý, a z města každý čtvrtý se vymustroval na vojnu; roku 1619 byl ustanoven k tomu každý dvacátý osedlý, r. 1620 každý čtyryadvacátý a tak to šlo dále jak dalece mohlo. Rozumí se, že i Unhošť ze svého středu to učiniti musela. Aspoň o jednom dochovala se zpráva totiž, že r. 1642 Jan Ratiborský na místě obce na vojnu poslaný od svého krajského regimentu uprchl, a
v městech Pražských se zdržoval. Obec nemeškala a toho sedláka do vězení šatlavního na Novém Městě Pražském opatřiti dala, a hned se p. direktora hrab. Berky ptala, jak s ním naložiti, načež obec 5. prosince šatlavní outraty platiti musela. O druhém soldátu se zase praví, že po celý čas jeho služby mu ničeho neplatili, načež on přijda r. 1646 kvartirem do Prahy na obec naléhal, by ho odškodnila. Obec nemajíc psala p. hraběti Černínovi, že má za ním obec více jak 150 zl. k požadování, by jí nyní vypomohl; a on poslal 12 zl. s podotknutím, že více dát nemůže. Druhá příčina klesnutí lidnatosti jest vystěhování se osmero úplných rodin za příčinou náboženství – a pak mnoha rodin za příčinou bídy a hladu. Když o svůj majetek přišly a k jinému si pomoci nemohly, rozutekli se mezi dobré lidi a pokrevní přátelé, odkud se teprv po letech buď sami neb pouze jejich dítky ba už jen vnoučata do Unhoště vraceli, a po dědictví se sháněli. Pak není to nemožné, co nejednou obec písemně svým úřadům vyřkla, že mnozí hladem zemřeli, a konečně dosti podstatná příčina byl jest mor, který po válce r. 1649 po vší zemi vypukl, a též i Unhošť zastihl. Nemáme po ruce rejstřík na tuto nemoc zemřelých a také matrik farních z toho času nestává, nařízení však císařská a jejich přísné zachovávání jest důkazem, že i mor zde řádil. Nařizovalť JMC. „aby jeden každý hříchy a nepravosti opustil, k Bohu skrze skroušené pokání se obrátil, života polepšil, aby se kněz Boží ukrotil; zlášť aby se každý, když času raního okolo hodiny osmé na půl orloji k obecnému modlení zvoní, v domě i na ulicích skroušeně a srdečně modlil“. Za druhé
napomíná vrchnosti, by všecky rozpustilosti, ruffianství a jiné proti přikázání Božím i církve sv. čelící nešlechetnosti a neřády přetrhovaly, aby všecky od církve sv. zasvěcené dnové a svátkové svěceni, a půsty zachovávány byly, hospodářové aby čeládku a podruhy k časté zpovědi a přijímání velebné svátosti oltářní měli, příkladem předcházeli, a přísahání
hromování a zlořečení dokonce netrpěli a přestupníky trestali, a za třetí aby žádný z míst nakažených do nenakažených nechodili.

Obec vidouc nebezpečí a majíc na paměti tato přísné nařízení starala se sice doma o zbožnost a pořádek, avšak chtěla míti také kněze na blízku, a proto psala dne 26. srpna 1649 p. administrátoru špitálu sv. Františka blíž mostu: „poněvadž nyní z dopuštění božího rána morová téměř všudy vůkol nás proskakuje a časové vůbec nebezpeční nastávají, jest potřebí, abychom slovem Božím posilněni mohli tím horlivjeji hněv Boží modlidbami svými ukrotiti, žádáme o jednoho p. pátera, který by službu Boží v neděli 14^tou po
sv. trojici t.j. 5. září sloužil. Kostelní prý potřebné věci z kostelů Pražských  sebou přinesou. Když pak mor i v Unhošti se ukázal, psala obec dne 24. září 1649 opět do Prahy, by aspoň každou třetí neděli služby Boží vykonávány byly v Unhošti, a za to že by sem p. páter dojíždíval, zavázala se obec říšský tolar dávati, i také jídlem a pitím dle možnosti opatřiti. A p. hejtman krajský dne 30. září přísně nařídil, by se mu každého pondělí oznámilo, kdo od té morové rány se světa sešel s udáním jména, stáří a místa.

Tyto všecky okolnosti dostatečně svědčí, že lidu v Unhošti ubývati muselo, a tudíž i zde lidnatost na třetinu klesla.

 

Pole, lesy a cesty doznaly v průběhu třicetileté války také podstatné změny, srovnatelné s devastací domů, popsanou podrobně v článku  Unhošť po třicetileté válce – domy   , jak to ve svém rukopisu uvádí Farář Josef Mottl . V doslovném redakčním přepisu (modré písmo) jej citujeme i s tehdejšími odchylkami od současného pravopisu:

Nepoznal-li cizinec Unhošť po válce třicítileté, nepoznal i domácí lid, když se domů navrátil, svá bývalá role; nebo ležely-li domy po tolik let v ruině, jichž přec zapotřebí bylo, by měli lidé kam hlavy skloniti, ležely role tím spíše ladem, a vzdělávaly-li se po čas války, byly to pole lepší, úrodnější a bližší, všecky ostatní ležely ladem, zvláště od těch domů a dvorů, kterých se žádný neujímal, jako jsme to četli o farních gruntech při r. 1643, že přes 20 let osívány nebyly. K tomu dlužno přidati, že v posledním okamžení (1647) měšťané ještě o všechen tažný a dojný dobytek přišli, a zač jiný koupiti
neměli; protož nechtíce samých sebe zapřáhnouti, mnozí se spokojili tím, jen když živobytí uhájili, a role opět nechali. Následek toho byl, že kde se jindy krásné obilí zelenalo, počal bujníti plevel, a konečně lesní dříví, jehož semena vítr z okolních lesů daleko široko zanášel a rozséval. A protož není to přehnaná věc, když v gruntovních knihách při mnohých i krásných polích čteme, že byla jsou dřívím zarostlá, že z toho dříví chmení tyčky, latě ano i krovy býti mohly, poněvadž mnohé takové dřevo 30 – 50 let růsti mohlo, a také rostlo; nyní však každému známo, jak les za takovou dobu v správné půdě zmohutní, což když semeno v dobrou půdu padlo!
Pokud jsme úkaz tento sledovati mohli, rozmáhaly se a bujněly lesní stromy nejvíce podél silnic, jelikož panoval tehdáž obyčej, okolo cest a silnic na několik střevíců, ne-li i sáhů nechati stromy lesní růsti, které mohl každý usekati, a chrastím takových špatnou silnici si spraviti. Unhošť pak dostavší majestátem z r. 1628 clo na Rakovnické silnici, k svému dobrému si vybírati, dostala také povinnost, silnici tu od Kyšic až na Bílou horu spravovati. Silnice ty nebyly však silnice nynější štětované, nýbrž široké průhony, kterými se jezdilo, a když se koleje prohloubily, dřívím a roštím se zacelily.
Proto když se měla silnice ku Praze spravovati, sezvala Unhošť sousední vesnice, a hospodáři nabrali v Unhošťských lesích klestí, a dovezli kde silnice nejhorší byla, a tam to naházeli.

Mimo silnic nalézáme dřívím zarostlé role na Lopatě až do polí Červeno-Újezdeckých, na Popově až k Rymáni, v dolejším Malichově a v Hrnku. O nynějším Nouzově není v tom čase řeči, a také se zdá, že tam role se obdělávala, ježto blíže lesů ležela, v nichž lidé okolo Poteplí se ukrývali. Podobně i podél Hradecké cesty „u třešně a za třešní kladou se role zarostlá“. R. 1651 v listopadu vyšel patent, by se porostliny na obecních polích, vedle silnic i na zádušním poli okolo silnic na Bořích posekaly, ježto vojsko tudy jíti má.

Podobná situace jako v Unhošti byla zajisté i v okolních vesnicích, které průchody vojsk a třicetileté rabování postihly neméně tragicky. Podrobnější zprávy se o tom nedochovaly, ale obrázek si můžeme udělat z vývoje počtu obyvatel, kterému se budeme věnovat příště.

Války nikdy nepřinesly nic dobrého pro prostý lid. Nejinak tomu bylo v českých zemích včetně Unhošťska. Podrobné informace o dopadech třicetileté války na stav vesnic z unhošťské farnosti se nedochovaly. Některé detaily o dopadech běsnění cizích i spřátelených vojsk mezi lety 1618 a 1648 na Unhošť popisuje ve svém rukopise z dějin Unhošťska kladenský Farář Josef Mottl . Něco z toho již bylo citováno v redakčním přepisu v článcích Útrapy třicetileté války , Poražení musí trpět, Rozdělená společnost, Od katolíků k luteránům a zase zpět , Mravní úpadek v 17. století a Desátky za války třicetileté.
Shrnutí některých hmotných dopadů je obsaženo v Mottlově kapitole nazvané Rozhled po Unhošti po ukončené válce:

            Před válkou třicítiletou počítalo se v Unhošti 123 rodin, které více jak sedmdesát domů a dvorů obývaly a ročně 57 zl 42 kr 4 d šosu na Křivoklát platily. R. 1639 zbylo jen 8 osedlých, r. 1641 už jen dva osedlí, a r. 1643 našlo se jich 5 kteří by mohli šos platiti a konečně po r. 1647 počítal se toliko jeden osedlý.
Během třiceti let padla tedy celá Unhošť až na jeden grunt pod rukou vojenskou; ano mnohé domy, byvše od zámožnějších opět a opět stavěny, padly dvakrát i třikrát popelem, a zůstaly konečně prázdné a pusté, tu a tam jen kusy zdí tak že se jich r. 1643 již 28 pustých nalezalo.

A chceme-li trochu do podrobností se podívat, shledáme, že radnice čís. 1 dvakrát byla vypálena (1620 a 1639) a nejdříve (1642) se opravila; obecní šenkhaus čís. 2 klesl r. 1639 a zůstal 40 let v rovině, až ho obec dne 3. února 1680 co pusté místo, v ruině ležící Petru Branžovskému prodala. Čís. 3. a 4 vzaly též 1639 za své, první se vystavěl r. 1642 a druhý zůstal pustý do r. 1651, tedy 12 let. Dům u krchova čís. 5 byl r. 1647 vypálen, a to pusté místo i ty kousky zdi, jak se z krchova spatřují 8. června 1666 prodán.

Podobně i chrám Páně s věží r. 1639 byl vypálen, a všeho všudy zbaven; nezůstaly jen zdi; zvony, roucha, nádoby vše bylo pobráno.

Pražská ulice lehla celá; nový dům č. 12 a 13 shořel 1639 a co pusté místo byl teprv r. 1692 darován; přes 53 let byl v ruině, a vedlejší domy čís. 14 a 13 co bývalá fara se se od r. 1639 více zde nestavěla. Rytířský dům č. 16 r. 1628 spálený ležel 34 let pustý až se r. 1662 dostal koupí p. Jelínkovi z Lovoše a 1669 Adamovi Hružkovi z Března, jenž ho vystavěl. Dům čís. 17 nazývalo se od r. 1639 do 1669 spáleništěm sirotků Hruškovských, a teprv 1670 se to nový dům vystavěl. Na druhé straně této ulice klesl dům Vlkovský r. 1620 a podnes se nestaví, dvůr čís. 24 lehl popelem 1628 a byl 1630 vystavěn.
Grunt Lívovský čís. 26 byl vypálen 1639 a teprv 1639 řezníkem Danielem Kořínkem vystaven.
Dům Feslovský č. 31 byl r. 1642 zbořen a r. 1651 poopraven. Další tu stojící domy čís. 32, 33 a 34 klesly r. 1639 a zůstaly po 30 i 40 let prázdny, ano čís. 36 od r. 1620 do 1670; řada pak domů od čís. 37 až 41 vystavěly se teprv 1670 a ještě později.
Strana protější na náměstí čís. 46, 47 až 51 byla šťastnější, leckterý dům klesl i dvakrát vždy ale se brzo obnovil, jen čís. 48 stál od r. 1636 do 1649 v ruině.
Hůře vypadaly domy v řadě naproti radnici; čís. 52 leželo až od 1638 do 1651 v ruině, dvůr Parysovský čís. 55 i s kovárnou byly po ohni 1620 vystaveny, avšak 1630 klesly opět a teprv po 40 letech (1670) se jich ujal Jan Zajíček. Dům vedlejší čís. 57 a 58 Maříkovský 1620 zbořený se schválně nestavěl až r.1672, ležel 52 let. Starou rychtu čís. 59 r. 1620 vypálenou postavil záhy Tyburcí Čejka, klesla pak 1639 opět, r. 1654 byla však zase vystavěna: Vižbinských však dvůr čís. 60 r.1642 spálený nepovstal dlouho.
Protější domy od Jílovek až k radnici nebyl ani jeden ušetřen, a že byly slabší na polnost, stály v rovině nejdéle; čís. 104 od r. 1620 do 1676 byl pustý, spálený v rovině ležící, podobně dům čís. 102.
Z dvoru Vilatvoských čís. 101 r. 1639 zbořeného nezůstalo než kousek zdi, dle níž se r.1672 poznalo, kde chalupa stála. Kdy se domy čís. 106 a 107 zpamatovaly, není zjištěno; první zdá se, že r. 1660 a druhý po r. 1663. Dům čís. 108 byl už pustý r. 1663 prodána a čís. 109 bude nejspíš ten přešťastný dům, který celou válku šťastně přestál.
Nešťastná Hájecká ulice, která r, 1639 skorem celá vojsku nepřátelskému za oběť klesla, a mnohý dům i potom zase popelem lehl, byla vždy nejdříve vystavena, poněvadž tam nejzámožnější lidé bydleli.

Tento výňatek z Mottlova rukopisu vylíčil dopady třicetileté války na unhošťská obydlí a obecní stavby. Uváděná čísla domů odpovídají stavu z poloviny 19. století. Řada z nich se na stejném místě dochovala až do 21. století. Některé domy zanikly, protože musely ustoupit modernější výstavbě. Názvy ulic vesměs přežily až do současné doby. 
Příště se seznámíme s dopady devastujících průchodů vojsk na polnosti, lesy a cesty.

 

V posledním článku z historie na Unhošťsku s názvem Poražení musí trpět jsme se prostřednictvím redakčního přepisu z rukopisu kladenského faráře Josefa Mottla, sepsaného ve druhé polovině 19. století na základě archivních materiálů a jeho pohledu na historický vývoj v českých zemích dozvěděli, jak vítězové bitvy na Bílé hoře po roce 1620 zatočili se svými protivníky nejen v otázkách víry, ale i majetku. Ten vývoj nebyl ojedinělý a opakuje se ve světových dějinách v různých obměnách již po staletí. Boj o moc a víru v Evropě se po pobělohorské bitvě rozhořel až do nesčetných konfliktů, kterým dnes říkáme třicetiletá válka. Skončila epocha válek, kdy ještě panovníci táhli do boje v čele svých vojsk. Udílení rozkazů z pohodlí paláců a krytů vede k eskalaci násilí a obětí jsou kromě vojáků i běžní obyvatelé.
Tak tomu bylo i na Unhošťsku, jak to popisuje Josef Mottl:

Válka třicítiletá počala přinášet neblahé ovoce; nebo hned druhého léta svého trvání dotekla se bolestivě osady unhošťské. Obě totiž vojska, přátelské i nepřátelské či jak se říkalo císařské a stavovské byvše proti sobě shromáždění u Rakovníka, hnula se dne 7. listopadu 1620 ku Praze, a stavovské celé a císařského dobrá třetina brala se Unhoští. Jedni i druzí brali kde co nalezli nešetříce ani domů ani životů: ulice podél silnice lehla skorem celá popelem a radní dům i svých kněh gruntovních a spisů oloupen; kostel pak a fara zůstala.

Válečné martýrie, které se kromě nejprostších obyvatel dotkly i těch lépe postavených, ilustruje Josef Mottl na dění okolo bývalého šosovního domu číslo 106:

Pan Kořenický nastoupil po Václavu Českobrodským 1629 písařství městské, a pojal za manželku Dorotu vdovu po Bartoloměji Markovi, která mu přinesla dům, druhdy Jiřího Ševce zvaný – r. 1638 i 1639 zastával také místo kantora, a obec nemajíc mu čím zaplatiti, byla od něho souzena o dluh, když nejméně měla. Roku totiž 1639 o velikonoci rozešli se všichni občané unhošťští před vojskem, kdo kam mohl. P. Daniel Kořenický, jsa měšťanem nového města Pražského uchýlil se do Prahy. Když se na počátku r. 1642 někteří sešli, volal purkmistr ostatní zpět a mezi nimi i písaře radního a spolusouseda svého Jiří D. Kořenickýho dne 17. května 1642, načež odpověděl že nepůjde, dokud zaplacen nebude. Zjistila se mu služba jeho a když do 27. září se nedostavil, poznovu vyzván 9. října 1643; on sice 13. října odpověděl, ale v ten smysl, že dříve se nedostaví, dokud vyplacen nebude. Marně slibovala obec dopisem 26. října 1643, že mu vše zapraví, jak várky obecní půjdou, on předce nešel, a 15 kop dluhu od obce míti žádal. Obec nemohouci se bez písaře obejít, v největší úzkosti vyprodala pivo a sehnavší pak 8 kop po Jiřím Zajíčkovi primasu mu je v Praze doručila.
Navrátiv se převzal ke konci r. 1643 písařství zpět, vyrovnal se s obcí na zbytek dluhu a umluvil nové služby písařské 4 zl. měsíčně, odešel v lednu 1644 opět před vojskem a nevrátil se až v září 1645 – načež setrval dále.

V popisu událostí si všimněte, že pivo bylo od pradávna důležitou komoditou a právo várečné ostře sledované. Tomu – a daleko více – se budeme věnovat v některém z dalších článků.

 

V našich končinách se na bitevním poli 8. listopadu 1620 rozhodlo střelbou a mečem o té správné víře, zastávané císařem. Kdo se nepřizpůsobil, byl postaven na okraj společnosti, přišel o majetek, někdy i o vlast nebo dokonce o hlavu. 
V následující třicetileté válce bojoval v Evropě snad každý s každým, zvláště, když mu bylo dobře zaplaceno. Trpěli vojáci i civilní obyvatelstvo. O konkrétním vývoji na Unhošťsku v té době se mnoho dovíme ze zápisků kladenského písmáka 19. století ( Farář Josef Mottl ), který prostudoval mnoho dobových pramenů, často dnes již nedostupných. Seznamte se s jeho hodnocením tehdejší doby:

Počátkem třicítileté války propuklo pravé smyšlení obyvatelstva Unhošťského vzhledem víry a mravů bohumilých. Vypudivše jak již řečeno kněze katolického dosti v jednání neopatrného a v životě spustlého (viz Od katolíků k luteránům a zase zpět ), přilnuli nyní k úplnému odpadlictví, zvolivše sobě za faráře Josefa Albína z Písku rozhodného stoupence a vyznávače učení Lutrova. V nedostatku zpráv nevíme ani byl-li knězem, ani jak sobě v chrámu Páně a svém působení počínal. Pravdě podobno jest, že v chrámu Páně odstranil mimo zvonů vše, co na katolický smysl pamatovalo; nebo v pozdějších dobách kde se dosti hojných zpráv zachovalo o určování škod, jež vojsko tu v městečku způsobilo, nikde se neuvádí, že by náčiní, roucha, oltáře byly zloupeny, ač z těch zpráv jisté, že žádno to ani jednoho roucha, ani kalicha, ani už nejmenšího potřebí jest ke službám Božím katolickým neměla, nýbrž vše se dlužit musela. V pravdě není planá otázka: Kdy asi a čí vinou o to záduš přišla? Pan pastor Josef Albín tu strávil úplných osm roků.

Po bitvě na Bílé Hoře a staroměstské exekuci vůdců stavovského povstání proti císaři již nic nestálo v cestě prosazení jen té jediné pravé víry katolické. Rozplynuly se šance na koexistenci s jiným náboženským přesvědčením pod vládou habsburského císaře. Jinověrcům se začaly „utahovat šrouby“ a stali se v zemi nežádoucími.

Již 13. prosince 1621 kázal kníže Karel z Lichtenštejna kostely jinověrců pozavírati, zrušil konsistoř pod obojí čili dolejší a vypověděl všecky predikanty z Čech. Dekret tento otřásl sice Unhoští; poněvadž ale nebylo, kdo by v Unhošti provedl, ježto rada skorem celá byla stejně smýšlející; hnutí však bylo veliké, dle něhož se i vypuzený katolický farář pan Jan Matheides (o něm více v článku  Od katolíků k luteránům a zase zpět) odvážil, slavného vítěze a neobmezeného pana knížete z Lichtenšteina prositi, by mu fara ta navrácena byla, jelikož na ni řádně dosazen byl, měšťané ho vypudili a predikanta za kněze si vzali. Kníže pán poručil dne 10. ledna 1623 panu Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, hejtmanu Křivoklátskému, by tu záležitost vyšetřil; avšak výsledek toho není znám. Pán pastor Josef Albín zůstal na faře až do všeobecného se stěhování všech jinověrců z Čech.
Dne 20. listopadu 1627 nařídil totiž císař Ferdinand II svým místodržitelům v Čechách, by zaslané jim patenty náboženské po všech krajích vyhlásiti rozkázali. Dle patentů těchto nezbývalo jinověrcům než se buď katolíkem stát a nebo se zde ve čtyřech nedělích vyprodat, a Čechy opustit. Sebral se i pastor unhošťský pan Josef Albín z Písku a s ním několik rodin stejně smýšlejících a opustili Unhošť, ač nevíme udati čas; možná dost že šli společně s Pražany dne 21. dubna 1628. Z rodin, které tuto truchlivou pouť nastoupily, známe z Unhoště: Matěje Lauryna, po mnohá leta zasloužilého primasa, který 3 dvory tu opustil, jen že jeho dcera potom ke katolicismu se přiznala, a statky ty zase zdědila; dále Jiřího Lauryna s celou rodinou, Jan Měchura zámožný statkář, podobně i Jan Štefl; řemeslníci byli Jan Líva, Šídlo Bečvář a Matěj Kolář. Jsou-li to všecky rodiny nechceme ani tvrditi ani popírati nemajíce průkazů po ruce.

Statky těchto – jak se jim říkalo „odběžných“ –  měli připadnouti komoře Královské; purkmistr však a konšelé Unhoští vznesli na císaře Ferdinanda prosbu, by jim ty grunty odběžných v náhradu ponechal, kterouž utrpěli „na kostele, škole, fary, špitálu a radnice“, k čemuž císař zláštním listem daným ve Vídni 5. října 1628 pod tou výminkou svolil, by z gruntů primasovských a jiných panu Urbanovi svobodnému panu z Petinku JMC. radovi a komorníku 1860 zl. vyplatili. Že pak statky tyto mnoho starosti, práce a potíží pány měšťany stály, známe odjinud; pročež zde mlčením pomíjíme.

Vylidňování Unhošťska a jeho hospodářský úpadek neskončil vystěhováním luteránů. Další pohromy přinášely válečné události, o kterých bude řeč příště.

 

Nežli se dostaneme k pokračování popisu života na unhošťské farnosti po bitvě na Bílé hoře, zastavíme se krátce v dlouhém období po husitských válkách až do počátku 17. století, o kterém se ale mnoho zpráv nedochovalo. Nicméně i skromné historické prameny dokládají, že žádné velké konflikty se nezrodí ze dne na den, ale předchází jim zpravidla dlouhé období neřešených sporů, kdy každý hájí tu svou „pravou“ víru. Tak se rodila i třicetiletá válka. Jaké podklady k tomu v 19. století shromáždil a vlastní rukou zapsal kladenský katolický  Farář Josef Mottl si můžete v současném přepisu přečíst níže:

Byť se dokázati nedalo, že obyvatelé unhošťští k učení mistra Jana z Husince přilnuli, přec od té doby, co Luter německý od r. 1517 s českými rozkolníky srozuměti se usiloval, rostlo v Unhošti jakési proti církevní smýšlení, a to tím více, když jejich spolurodák, měšťan a kněz Václav toho času děkan svatého Apolináře k vyznání tomu se nachýlil, a dne 7. července 1531 za administrátora konsistoře pod obojí zvolen byl a přes 1534 jím potrval. Oni strpěli při tom katolické faráře i na dále; avšak vědomí katolické, horlivost náboženská klesala pořád více tak, že jak se zdá po odstoupení učitele Jana Gregora Hradeckého r. 1590 sobě učitele pod obojí, či jak toho času již se nazývalo, vyznání českého (evangelického) sobě zvolili a kněz Petr Vojak sám mnohem lepšího smýšlení nebyl. Jisto aspoň jest, že před ukončením šestnáctého věku (od r. 1575-1590) mnoho rodů a to nejzámožnějších k vyznání evangelickému se přiznávalo.
Byliť jsou to zejména: Matěj Lauryn, po mnohá léta primas mající tři dvory a jeho syn Jiří Lauryn se dvěma dvory, Jan Měchura, Jan Stefle, Liva, Šídlo a jiní.
Ti jak samo sebou průvodno brojili nejen proti občanům jinák smýšlejícím, nýbrž i proti duchovním pravověrným, chtějíce toho prokázati, by i oni, jako jiná královská města svého kněze a faráře dle své chutě voliti mohli. To se doneslo k uším samého arcibiskupa Zbynkovi Berkovi z Dubé (1592-1606), který neváhal domluviti se o to psaním v sobotu v den přenesení sv. Václava 1595 (5. března) s pánem hejtmanem Křivoklátským jakožto bezprostřední úvodní osobou nad královským městečkem Unhoští. Pan Hans Henrick Prolkofen z Pnekersdorfu, hejtman ale s odpovědí nespěchal a teprv 3. prosince odepsal arcibiskupu, „že jak město Nové Strašecí tak městečko Unhošť, ačkoliv vrchností k panství Křivoklátskému a k jeho správě náleží, nic však méně sami mezi sebou se řídí, a zláště co se kněží jejich, dotýkající se dolejší consistoře pod obojí způsobou přijímajících, a nikdy hejtmany toho panství se nespravují“.
O dalším vývoji hrotícího se náboženského rozkolu v počátku 17. století bylo již podrobně pojednáno v článku Mravní úpadek v 17. století . Ve víře byla společnost rozdvojena ve všech sociálních vrstvách. Podrobněji o tom informuje farář Josef Mottl ve svém rukopisu, ze kterého vyjímáme zajímavou část, která svědčí i o rozdělení společnosti podle víry i v jednotlivých rodinách:

Přec však nesmíme za to míti, že by celá osada neb unhošťští všichni víru katolickou byli zapřeli a luterány se stali. Pokud naše podrobné zprávy sahají, možno říci, že Unhošť v té době nečítala mimo veřejných budov, jako jsou kostel s farou a školou, radnice s pivovary štyrmi a špitálem více, než sotvy něco přes šedesát domů a skorem tolikéž rodin i s těmi dvory, kteréž jednotliví šlechticové drželi. Ze šlechty nezměnil víru žádný než Tobias Ratiborský z Holensfelda a jeho manželka Kateřina, ostatní jako Čejkové z Olbramovic, Kolovratové Krakovští, Elznicové z Elznic a Kouřimští z Campabelli zůstali katolíky; za to však čeládka jich až na některou osobu byla jest veskrz luteránská. Z měšťanů samých zůstali víře svých otců věrní: Jiří Vrbský s Kateřinou manželkou, ale syn Matěj a Alžběta dcera odpadli, Havel Kostský s Alžbětou mž., též jejich podruh Pavel s Annou manželkou; Jan Haičman s Annou manželkou a Vavřinec Papoušek s Judytou manželkou, dále Pavel Fousek s Annou manž. a Kryštof Uhlíř s Maruší mž.
Též i Anna Vsteklá, Václav Výšek s bratrem Jindřichem ale manželka Kateřina odpadla; Jan Šrámek s Lidmilou manželkou, Kateřina Rouškova, Vilím Vyšín s Kateřinou manž., Jindřich Muraňský s Dorotou manž.,Kateřina Klatovská a Anna Tonigrova, vdovy, Jan Jiří Piren vdovec, Jiří Pěnkava s Kat mž., Matěj Smíšek s Kat. manž., Ludvik Mellier s Rozinou mž., Matěj Pokorný ale manželka Marie odpadla, Ondřej Kratochvíle Anna mž., Jan Šanda a Barb. mž., Jiří Marek Sabina manž., Anna Kmochova vdova, Jan Petržilka Magd. Mž., Jiří Kadanský Zuzana manž. a Ondřej Špaček s Lidmilou manželkou. Všichni ostatní změnili víru svou, tak že nejvíce synové a dcery odpadli, chasa všecka, a ještě něco příchozích. Podle domů zůstalo 29 katolických, k tomu 6 dvorů Kolovratských, dva dvory Čejkovské, dva dvory Elznicovské a Kouřimských máme 40 domů katolických a něco přes dvacet luteránských.

V otázkách víry se nakonec rozhodovalo na válečném poli. Že se myšlení lidí dá silou změnit jen těžko, dokazují i události z Unhošťska, následující po bitvě na Bílé hoře.