Rubrika: Historie

Ve veřejných diskusích se často objevuje odpor proti povinnému očkování dětí proti infekčním chorobám. Díky vyspělé zdravotní péči a vysoké proočkovanosti populace byly dřívější hrozby jako pravé neštovice, spalničky, zarděnky, spála a černý kašel silně potlačeny. V minulosti se epidemie těchto smrtelných nemocí nevyhýbaly ani Braškovu. Jak tragicky jejich rozšíření dovedlo zapůsobit si můžeme ukázat na krátké epizodě z konce 18. století, kdy na neštovice zemřelo několik dětí.

3. července 1794 zemřel pětiměsíční Matěj, syn Františka Stádníka z Braškova 31. Jeho diagnóza byla zapsána jako zarděnky, ale vzhledem k další šňůře onemocnění dětí to mohlo být i jinak. 

19. srpna 1794 zemřela v Braškově 33  ani ne roční Barbora Panenková, dcera Jakuba – na neštovice.

7. října na neštovice zemřel ve věku jeden rok a dva měsíce František, nejmladší syn Matěje Stádníka z Braškova 40.

9. října podlehl neštovicím ve věku tři a půl roku i bratr předchozího, Václav. Ze třech dětí Matěje Stádníka tak přežila jen nejstarší Marie.

15. října se o jeden měsíc nedožil dvou let František Kastner, syn Matěje z Braškova 10.

30. října  zemřela na neštovice ve věku dva roky a devět měsíců  Anna Raulichová, druhá dcera Matěje Raulicha v Braškově 41.

10. prosince byl poslední obětí epidemie neštovic v roce 1794 půlroční Jan Sláma, syn sedláka Václava Slámy z Braškova 13.

O tom, kolik dalších dětí se neštovicemi nakazilo a infekci přežilo, prameny nehovoří. V případě očkování, kdyby tehdy bylo k dispozici, by sedm dětských životů, zmařených v Braškově během šesti měsíců, mohlo být zachráněno. Dovedete si představit, že by v dnešní době mělo v Braškově sedm malých dětí během půl roku zemřít na nakažlivou nemoc?

 

 

V nedávném příspěvku Pohasnou Hvězdičky? byla zmíněna i zaniklá braškovská hospoda U Lípy. Již jen několika pamětníkům tento název něco říká. Dnes je na jejím místě daleko známější mateřská školka.

Již od počátku číslování domů v roce 1771 má stavba č. p. 19. Na níže uvedené nejstarší dochované skice z počátku 19. století (archiv ČÚZK) je objekt s nejbližším okolím zakroužkován, znatelné je černé číslo pozemku 31.

Koncem 18. století byl dům v majetku rodiny sedláka Janouška, pocházejícího z Kyšic. Jeho syn Jan narozený 1754 si vzal za ženu Barboru Raulichovou z Braškova a U Lípy se jim narodilo pět dětí. Nejmladší Anna, narozená v roce 1790, porodila v 17 letech v Braškově č. 19 nemanželskou dceru a později si vzala za muže rychtářova syna Matěje Hokůva *1791  z Braškova 12.  Po narození jejich první dcery Anny v roce 1813 se ale odstěhovali z čísla 19 na rodinný statek Hokůvů s číslem 12.

Po rodině Janoušků se stal dům bydlištěm a rodištěm desítek dětí z několika rodin, například Burgerů, Čermáků, Janovských, Linhartů, Fialů, Kukelků a Machů.

Ve třetí čtvrtině 19. století měl hospodu U Lípy propachtovanou řezník Josef Janovský z Roztok u Křivoklátu.

Dění v hospodě U Lípy v poslední čtvrtině 19. století bylo ovlivněno sňatkem kyšického rolníka Václava Kukelky s braškovskou Marií Chalupovou v roce 1873. Z rolníka Kukelky se stal až do konce století hostinský, po něm převzal živnost syn Karel.

Těžké životní podmínky braškovských občanů v 19. století byly často umocněny osobními tragédiemi. Úmrtí partnera je vždy těžkou ranou, pro ženy to bylo obvykle doprovázeno i existenční nejistotou, způsobenou ztrátou živitele rodiny. Některé z nich si toto trauma musely prožít i vícekrát. Z historických dokumentů o Braškově lze převyprávět i příběh ženy, která se vdovou stala hned čtyřikrát a zemřela na Toskánce ve věku 83 let. 

Kateřina Kapounová se narodila v roce 1785 jako dcera hajného z Bysně u Libušína. Provdala se za Antonína Kafku, zednického tovaryše z dnes již neexistujícího domku na Toskánce s tehdejším číslem 2. (Stál asi v místě dnešního č. p.  83 – více najdete na Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2) ).

V roce 1820 se jim tam narodila dcera Veronika Kateřina, rok poté syn Josef, který však krátce po narození zemřel. Třetím dítětem, narozeným v roce 1823 byl opět Josef Kafka, který v Braškově 2 – Toskánce žil později s manželkou Marií v bezdětném svazku, protože první dítě se jim narodilo v roce 1847 mrtvé.

Po smrti Antonína Kafky se Kateřina v roce 1832 ve věku 47 let provdala za o dva roky staršího pražského měšťana Jana Matýska, který byl kloboučnickým mistrem a sňatkem se stal domkářem na Toskánce 2.  Ten však po čtyřletém manželství zemřel ve věku 52 let na zánět plic.

Necelý rok po smrti druhého manžela se Kateřina Matýsková provdala za třetího manžela Jana Zavadila, čtyřiašedesátiletého vdovce po Anně Štrobachové z Pleteného Újezda a vejminkáře z Braškova 13, syna sedláka z Holubic. Ten zemřel na souchotiny (TBC) v roce 1845 v Braškově 2 – Toskánce ve věku 73 let.

Čtvrtým manželem Kateřiny se stal v roce 1852 šedesátiletý vdovec František Kratochvíl (tehdy se psal Kratochwíle). Byl výměnkářem, synem sedláka z Doks 10. Ani on nežil ve svém druhém manželství dlouho. Dodýchal v roce 1854 na mrtvici. Lékař to označil jako ochrnutí plic (lungenlähmung).

Tak se Kateřina rozená Kapounová, vdova Kafková, vdova Matýsková, vdova Zavadilová stala ve věku 69 let počtvrté vdovou Kratochvílovou. Svého čtvrtého manžela přežila ještě o 14 let v Braškově 2 – Toskánce, kde bydlela spolu se svými příbuznými. Zemřela 20.6.1868 ve věku 83 let na vysílení.

Zastupitelstvo obce Braškov schválilo na svém zasedání 26.8.2019 záměr na odkoupení restaurace Pod Hvězdičkami. Bylo konstatováno, že jde o historicky významný objekt a obec v něm chce zachovat restauraci.

Zkusme teď připomenout některá fakta z daleké historie valdeckého objektu a lidech, kteří v něm žili.

Objekt restaurace Pod Hvězdičkami se nachází v č.p. 50 na Braškově Valdeku na křižovatce ulic Karlovarská a Sportovců. Tato poloha na významném rozcestí byla vždy výhodná pro poskytování služeb. Stavba existuje od počátku 19. století. Ještě v roce 1772, odkdy bylo zavedeno číslování domů v Braškově, stála na Valdeku jen hájovna, která dostala č. 14. Až v devadesátých letech 18. století započala výstavba po severní straně dnešní ulice Sportovců od čísla 33 směrem na západ až k číslu 5o. 

V roce 1799 si vzal pětadvacetiletý ševcovský mistr Václav Datel v Dubí za manželku osmnáctiletou Magdalenu a usadil se s ní v Braškově 15, později na Valdeku 49, kde se jim narodila v roce 1817 dcera Anna. Její dva o dosti starší bratři Jan*1801 a Václav *1808 byli oba po otci též ševcovskými mistry v Braškově 50. Jan Datel se kromě obuvnictví věnoval též rolničení a jeho mladší bratr Václav Datel se stal na Valdeku hajným a šenkýřem v čísle 50. To končila již první polovina 19. století, kdy měl na rozvoj Braškova velký vliv rozmach kladenských dolů a hutí. Braškov se stal ubytovnou či bydlištěm mnohých horníků a hutníků, kteří po práci štědře utráceli svou mzdu po hospodách. Tak se na Valdeku „Hvězdičky“ udržely až dodnes a přežily i zájezdní hostinec na Toskánce, hospodu U Lípy v č.p. 19, kde je dnes mateřská škola i moderní restauraci na návsi s nejkratší historií. Zda Hvězdičky přežijí i nejmladší Starou hájovnu na Valdeku a braškovský hostinec U Chalupů v č.p. 51, který začal fungovat až koncem 19. století, zanikl ve dvacátém a byl revitalizován v 21. století, se teprve ukáže. 

V době před zavedením moderních dopravních prostředků ležela Toskánka půl dne cesty z Prahy na západ na důležité spojnici do západních Čech. To byla výhodná poloha pro zřízení zájezdního hostince, kolem kterého postupem doby vznikla i malá usedlost, patřící k Braškovu. Písemná zmínka o „hostinci na královské cestě“ je z roku 1712, kdy tam byl novým hostinským Jan Kouba, narozený již koncem 17. století. V roce 1717 se mu s manželkou Teresií narodil  první a zřejmě jediný syn Václav Jakub:

Postavení hostinského bylo tehdy zřejmě významné, často byl kmotrem dětí braškovských sedláků. I uvedený kmotr jeho syna patřil k feudální honoraci. Je zapsán jako „vážený pan Ignatius Chuanus Joann Elger, buštěhradský questor“, což je něco jako finanční správce panství, pod které tehdy Braškov patřil. (Asi dělal hostinskému kontrolu daňového přiznání :-). Svědkem při křtu byl i obdobný statenický hodnostář pan Matěj František Horák a další představitelé tehdejší nobility.

Dalším doloženým hostinským na Toskánce je František Fišer ve 30. a 40.  letech a v druhé polovině 18. století František Presler. Počátkem 19. století byl hostinským Václav Franěk a po něm Jan Moucha, narozený 1813, který začal jako šenkýř a dotáhl to až na majitele. Na Toskánce se mu narodilo 9 dětí, ale asi žádné z přeživších v hospodě zalíbení nenašlo. Jan Moucha proto ve stáří hledal za sebe náhradu. Asi to nebylo lehké, protože se krátce vystřídalo několik jeho nástupců, počínaje Josefem Šelbickým, který přešel z hospody na Valdeku. V roce 1882 byl hostinským Václav Stádník (narozený v Praze roku 1846), který byl před tím krejčím v Braškově, po něm Antonín Burger, před tím hutník z Pleteného Újezda a František Čapek z Unhoště. To už se ale dostáváme do počátku 20. století, kdy se ujal šenkování na Toskánce Karel Kapalín z Unhoště a Josef Černý z Horního Bezděkova. Tím pro nás končí historie a začíná současnost.

O historii Toskánky a jejím stavebním rozvoji jste se mohli něco dozvědět již v příspěvcích Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2). Když se posuneme ještě o století zpět, k počátku 18. století, nebude snadné určit, kdo a kde v těch místech žil. Gruntovní knihy, ze kterých čerpal např. mgr. Miroslav Oliverius, a braškovská stavení a jejich vlastníky uvedl před dvaceti lety v pěkné publikaci „Obec Braškov – Pohledy do historie 1249-1999“, uvádějí stavení počátkem 18. století obecně v Braškově. Ve kterém místě byla se nedozvíte, čísla domů byla zavedena až po roce 1770. Označení místní části Toskánka vzniklo zřejmě až za několik desetiletí po tom, kdy velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská získala místní usedlost do vlastnictví jako součást buštěhradského panství koncem 17. století. Nejspíše to bylo až po její smrti v roce 1741, kdy se usedlost měnila čistě na zájezdní hostinec a ubytovnu pro poddané. 

Důležitým pramenem pro získání informace o užívání místního názvu Toskánka jsou matriky unhošťské fary. Počátkem 18. století jsou v nich braškovští občané uváděni jako poddaní k Buštěhradu. První zmínka o poddaných Toskáncům pochází až z roku 1726 v níže uvedeném zápisu:

Můžeme se tedy domnívat, že ovčák Václav Císař žil v místě, které dnes nazýváme Toskánkou. Běžně se tento název ale začal používat jako bydliště až od druhé poloviny 18. století. Ještě v roce 1717 a 1738 je uváděn Jan Kouba jako „hostinský na královské cestě“. Později bydlel v zájezdním hostinci hostinský František Fišer se svou početnou rodinou, pekař Václav Štrobach, jeho syn Josef narozený 13.3.1723 a v domech pozdějších čísel 3 a 4 další generace pekařů Štrobachů, kteří jsou předky řady obyvatel dnešního Braškova. Níže je uveden výpis z narození jeho dcery Teresie v roce 1763, kdy již byl název z Toskánky běžně používán místo z Braškova.

 

Na frekventované cestě byl potřeba i kovář. V té době to byl například Václav Holeček a Jakub Hanzl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak dnes hledáme ochranu před moderními loupežníky u úřadů, policie a soudů, spoléhali se lidé ve středověku spíše na tlusté zdi hradů a tvrzí. O tom, jak takové zdi středověké tvrze vypadaly, si můžete udělat představu na ilustračním obrázku. Podobně tomu bylo jistě i v Braškově.

Existence Braškova je písemně prokázána již ve 13. století, avšak  ze středověku se nedochovaly žádné podrobnější údaje o jeho zástavbě. Z díla Augusta Sedláčka z konce 19. století se dozvídáme o zaniklé tvrzi a existenci braškovského tvrziště a dvora ještě v roce 1602. Celý výňatek z jeho knihy je zde: August Sedláček-přepis z knihy Hrady… díl 8, str.275. Jak také tento historik jinde uvádí, v 19. století však již po tvrzi není žádných známek. Alespoň na povrchu. A tady se dostává ke slovu archeologie.

Při výkopu kanalizace v ulici Rudé armády poblíž braškovského rybníka objevil dne 5.7.1997 těsně před zasypáním výkopu svým zkušeným okem Akad. arch. Josef Müller z Kyšic pod vozovkou zbytky historického zdiva. Spolu se současným ředitelem unhošťského muzea Mgr. Marianem Kruckým pak pořídili fotodokumentaci, z níž jsou zde některé snímky publikovány. V místě zdiva byly nalezeny i staré střepy, které jsou nyní uloženy v Melicharově vlastivědném muzeu v Unhošti. Profesionální archeolog se na místo nestačil dostavit. Svůj vliv na to mělo i počasí. Prudké deště a tlak na zprovoznění silnice opět na dlouhou dobu pohřbily středověkou památku pod zemský povrch.

Že v místě mohla stát vzpomínaná braškovská vodní tvrz se dá dedukovat i z nejstarší známé podrobnější mapy Braškova, vzniklé při 1. vojenském mapování kolem roku 1780. Podle ní byl horní rybník snad ještě rozlehlejší, nežli v dnešní době. Povšimněte si též zakresleného dolního rybníka na braškovském potoce. Někde v těch místech pod čističkou plánuje obec opět vodní plochu revitalizovat. Za pozornost stojí i na mapě naznačená malá vodní plocha – kroužek – jižně od cesty k dolejší hrázi. To je dnes to místo, kde v deštivých létech, která snad zase přijdou, pravidelně zapadal při sklizni obilí kombajn do bažiny.

Na pravděpodobné základy kulaté věže vodní tvrze se dá narazit i u dna braškovského rybníka. O tom bylo něco uvedeno již v příspěvku Kulturní dědictví. Je to výzva pro mladé badatele, aby využili příležitosti a místo podrobněji zdokumentovali při dalším vypuštění rybníka.

Zatím nikdo nevymyslel, jak zapojit veřejné rozpočty, zlatý to důl moderních loupežníků, do archeologického průzkumu. Odkrývání naší historie je dosud trnem v oku a brzdou záměrů zejména stavebních podnikatelů. Loni jsme v Braškově byli svědky nepovolené skládky na Toskánce. I tam byl porušen zákon a před skrývkou zeminy nebyl proveden archeologický průzkum. Že jde z hlediska archeologických výzkumů o významnou lokalitu, o tom snad nikdo nepochybuje. Vzpomeňme třeba významných nálezů při stavbě dálnice u Horky nebo východně od Toskánky pod současnou dálnicí na katastru Pleteného Újezdu – více Archeologický průzkum na Toskánce 1999 . Mezi oběma těmito nalezišti je právě pole, převrácené naruby v červenci 2018. Když jde o zisk, buldozery dovedou historii přeorat, stejně tak, jako všehoschopní zástupci lidu – skládka se nekonala a na zastupitelstvu se o ní nemluvilo.

Připomeňte si to v loňských příspěvcích, např. v „Písařské chybě“. 

Macešsky se k historii zachovalo vedení obce i době výstavby kanalizace. Nadšenci pro archeologii byly při výkopu v ulici Rudé Armády nedaleko jižní strany hráze rybníka objeveny pozůstatky středověkého zdiva. Před řádným archeologickým průzkumem dala obec přednost urychlenému zasypání výkopu. Lze se tedy jen domnívat, že pod asfaltem jsou ukryty základy braškovské vodní tvrze, o které se historici zmiňují. Ta zřejmě zasahovala až na současný břeh rybníka. Pokud jste se při výlovu rybníka v roce 2015

nevěnovali jen kapitálním úlovkům, mohli jste spatřit možná nejstarší pozůstatky stavební činnosti v Braškově na vlastní oči. Vypuštěný rybník odhalil kamenný půlkruhový základ, který mohl patřit ke kruhové věži braškovské středověké vodní tvrze.

Na mapě z počátku 19. století (z archivu ČÚZK) je kruhový tvar pozemku 9 v tom místě dokonce ještě zřetelný, hráz byla do dnešního stavu zvýšena a napřímena až později, hladina se zvedla, takže byl zaplaven i pozemek 10, označený W (Weiden – pastviny). Památky, včetně těch dosud neobjevených a skrytých pod zemí, jsou významnou součástí našeho kulturního dědictví. Jak se k nim kdo chová, svědčí o tom, kdo to s obcí myslí vážně, a zda mu nejde jen o okamžitý vlastní prospěch.

 

 

V příspěvku Bude Braškov bez lidí? jste se mohli seznámit s vývojem porodnosti v naší obci. Důležitým pramenem k historickému vývoji demografie jsou matriční knihy katolické církve unhošťské farnosti, soustředěné nyní ve Státním oblastním archivu v Praze. Z nich lze vyčíst i podrobnější údaje o některých sociálních a zdravotních podmínkách, ve kterých tehdejší obyvatelé žili. 

Ve 21. století u nás nikoho nepřekvapí, když se dítě narodí mimo manželství. V současné době je jejich podíl téměř 50%. Zajímavý je vývoj podílu mimomanželských dětí v posledních 100 letech podle údajů Českého statistického úřadu:

Pozice svobodných matek a jejich dětí byla ve století devatenáctém jiná nežli dnes. Tehdy byly dítě i matka stigmatizováni a zpravidla znevýhodňováni po celý svůj zbývající život. Obtížnější sociální postavení svobodných matek přinášelo i zvýšenou dětskou úmrtnost nemanželských dětí. V Braškově se v 19. století narodilo 80 dětí svobodným matkám, což je 5% z celkového počtu 1620 porodů. Tedy každé dvacáté dítě:

U menší části nemanželských dětí se otec tzv. „přiznal“ a byl zapsán v matričním záznamu narozených i dodatečně, zápis musel před svědky potvrdit svým podpisem. Často šlo o vojáky, kteří v době branné povinnosti nedostávali souhlas ke sňatku ani přes těhotenství partnerky. Příkladem může být dodatečné prohlášení otce z roku 1856: „Že jsem se po vstoupení v stav manželství s matkou dítěte jako otec hlásil a že takový zapsán býti žádal stvrzuji“ a následuje vlastnoruční podpis a podpisy svědků:

Takové dodatečné zápisy jsou oříškem pro genealogy. Pravděpodobnost, že dodatečně zapsaný otec je i otcem biologickým, je zřejmě nižší. I když jistota není ani u řádně zapsaných otců. Ze statistiky nemanželských dětí vyplývá, že předmanželský styk nebyl v Braškově 19. století nic výjimečného. Podobně tomu mohlo být i u styků mimomanželských. Je pravděpodobné, že při neexistenci antikoncepce byly i snahy o umělé přerušení těhotenství, tedy že existovaly i „andělíčkářky“. V písemných pramenech nebyl zatím žádný důkaz nalezen, ale z vedlejších znaků se lze domnívat, že se na potratech podílely i některé porodní báby (více o nich zde). Takové věci se neutají a byly za to odsuzovány a zřejmě i pronásledovány. Jsou doloženy případy, že některé z porodních bab v Unhošti změnily za dobu svého působení bydliště pět až osm krát, což v té době běžné nebylo.

Jak katolická církev, tak i světské orgány věnovaly porodnosti velkou pozornost. Svědčí o tom i přísné tresty za zmaření životů dětí. Z Unhoště se zachoval záznam z 18. století:

Paměti okresu Unhošťského, Fr. Melichar, vyd.1880, str. 55:

Za usmrcení novorozence byl v době panování Marie Terezie trest smrti. V Unhošti byla odsouzena v roce 1754 Marie Máří Javůrková následujícím rozsudkem:   … pro zahubení svého neřádně nabytého plodu vězením zjištěnou spolu s dobrovolným jejím vyznáním se tejkající odeslanou žádost a otázku v svém pilném a bedlivém povážení na ni toto naučení dávají a z práva nacházejí, že nadjmenovaná Marie Máří Javůrková pro tak těžké a velmi pohoršlivé přečinění své jiným k příkladu a odstrachu, sobě pak k dobře zasloužené pokutě mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena, kůlem zkrze srdce probita a tak zahrabána býti má podle práva.

Příště se snad dostaneme k něčemu veselejšímu.