Rubrika: Historie

Před 80 lety proběhla v Československu mobilizace armády. Lid byl připraven bránit svou vlast před vpádem nepřátel. V důsledku zrady našich západních spojenců došlo k podepsání Mnichovské dohody a naše území bylo vydáno bez boje hitlerovskému Německu. K ozbrojenému konfliktu tak nedošlo, válka však byla oddálena jen o několik měsíců.

O připravenosti čsl. armády bránit svou vlast svědčí i podrobné rozpracování plánů bojišť a taktiky. Jedním z míst válečné fronty, zmiňovaných ve štábních cvičeních , kde proti sobě stáli modří a červení, byl i Braškov. K realizaci těchto plánů naštěstí nikdy nemuselo dojít. Pro zajímavost se můžete podívat na několik příkladů, kde se také mohl Braškov ocitnout, kdyby se tok dějin ubíral jiným směrem. 

Celý dokument byl otištěn v Důstojnických listech ročník 15 z 23.5.1935 a můžete si jej prohlédnout na stránkách Digitální studovny Ministerstva obrany ČR.

 

V říjnu vzpomeneme sté výročí vzniku samostatného Československa. Vymanění se z područí rakousko-uherské monarchie a vznik samostatné republiky oceňovali i braškovští občané. Své vlastenecké cítění projevilo několik párů mladých lidí z Braškova i tím, že uzavřeli sňatek přesně v den pátého výročí vyhlášení samostatnosti, to je v neděli 28. října 1923. V jeden den se obvykle nekonaly v Braškově více než dvě svatby z průměrných deseti v roce. Na páté výročí bylo braškovských sňatků hned pět:

Rudolf Doksanský (26), hutník z Velkého Přítočna se oženil s Jindřiškou Kreisingerovou (21) z Braškova 54;

Karel Kozelka (27), zřízenec dráhy z Pleteného Újezda si vzal za manželku Anežku Prchalovou (21) z Braškova 86;

Jaroslav Růžička (21), horník z Malé Dobré si vzal Marii Varhulíkovou (21) z Braškova 34 (Valdek);

Josef Marx (22), hutník rozený v Kyšicích si vzal Annu Kreisingerovou (23) z Braškova 61 (Valdek);

Václav Nový (22), dělník rozený v Dolanech, bydlící v Braškově 87 se oženil s Aloisií Kneslovou (22) z Braškova 27.

 

Velká válka, od jejíhož ukončení brzy uplyne 100 let, ovlivnila mnoho oblastí života braškovských obyvatel. Statistická data objektivně popisují hluboké změny, které válečná léta přinesla. Desítky mladých mužů, odvedených do války od 26. července 1914, opustily své rodiny, aby bojovaly za Rakousko – Uhersko a císaře pána v nesmyslné válce. To se muselo projevit i v propadu počtu uzavíraných sňatků. 

V roce 1914 byla v Braškově po vypuknutí války už jen jedna svatba. Zvláštností válečného období bylo několik sňatků, kdy ženichem byl voják na dovolené:

Na Toskánce č.p. 89 se v únoru 1916 oženil Antonín Doksanský z Pavlova, záložník zeměbranného pluku č. 8 v poli, toho času na krátké dovolené, s  Marií Bárovou, která tam žila u svého otce Josefa Báry.

V srpnu 1917 byl ženichem  Antonín Salač, záložník c. a k. pěšího pluku č. 28 v poli, toho času na dovolené v Braškově 77. Vzal si za ženu tam bydlící Antonii Knížetovou, narozenou v Dolním Bezděkově.

Poslední válečná svatba se ženichem v uniformě se konala v únoru 1918 v Braškově 55. Nejstarší syn mistra kováře Antonín Macák, nápředník c. a k. zeměbraneckého dělostřeleckého pluku č. 44, přiděleného zeměbraneckému arsenálu ve Vídni X, se oženil s Alžbětou Majerovou z Kyšic č. 4. Jak bylo na takových veselkách veselo se už dnes asi nedozvíme. Pro novomanžele bylo ale jistě těžké loučení, když ženich hned po svatbě odjížděl do války s nejistým návratem.

Během čtyřletého válečného období se konalo i několik málo civilních svateb. Někteří mladí muži nebyli odvedeni, aby byl zachován chod důležitých odvětví hospodářství. Z Braškova byli oddáni:

26.10.1914  František Procházka, hutník  x  Anna Blätterbauerová

30.5.1915  František Nádvorník, horník  x  Blažena Karpíšková

14.8.1915  Adolf Chyský, pilař  x  Johana Froňková

26.2.1916  Jaroslav Knesl, horník  x  Anna Šímová

23.10.1916 Václav Slivka, hutník  x  Anna Stádníková

14.11.1916  Jan Chvoj, horník  x  Božena Chyská

19.2.1917  Josef Brych, zámečník  x  Antonie Blätterbauerová

7.1.1918   Josef Horák, strojník  x  Barbora Datlová

2.3.1918  Josef Keller, tesař v hutích  x  Marie Sojková

9.4.1918 František Chalupa, rolník  x  Marie Koulová

1.6.1918  Josef Jirásek, hutník  x  Růžena Bauerová

25.6.1918  Václav Šilhan, hutník  x  Marie Jirotková

27.10.1918  Václav Majer, dělník v cementárně  x  Marie Chaloupková

 

 

 

V minulém příspěvku jsem se zmínil o vlivu dopravních cest na osudy Toskánky. Vedením silnice z Prahy do Rakovníka přes Toskánku v roce 1656 vzrostla její důležitost a přibylo několik staveb. Po 200 letech však cesty už nevyhovovaly rostoucímu provozu a císařští plánovači vyprojektovali novou silnici. Ta protnula Toskánku přímo jejím středem a musel jí ustoupit tehdejší dům na pozemku č. 6. Některé domy byly pak přečíslovány.

Na soutisku starého plánu a současného stavu si můžete ověřit, že geodeti v minulém století měřili poměrně přesně.

Podél nové silnice vznikaly nové domy. Od roku 1898 je spolehlivě doloženo č.p. 68, kdy v něm žila rodina hutníka Františka Staňka (přestěhovali se z č.p. 1) a od roku 1909 č.p. 79 s kladenským hutníkem Antonínem Morávkem a Karlem Kamešem, který se přestěhoval s rodinou z domu č. 3. Na jeho stromu příbuzenstva se můžete přesvědčit, že tehdejší obyvatelé se často stěhovali. Poznáte to podle místa narození jeho pěti dítek, která se narodila na čtyřech různých adresách.

Že byla Toskánka tradičním místem pro vybírání mýta potvrzuje i starý domek mýtovny, který měl č.p. 91 a stál u silnice vedle č.p. 1. Zbořen byl v šedesátých letech 20. století. Jeho č.p. pak zdědil nový dům v ulici V Podlískách. To se ale dostáváme z historie do současnosti. Ale ani v této době nebyla Toskánka ušetřena zásahů dopravní infrastruktury do života v obci. Příspěvky na toto téma již tedy dále najdete v rubrice Život v obci.

 

Osudy Toskánky novověku ovlivňovaly převážně dopravní cesty. Ač název této části obce Braškov pochází až z 18. století, kdy zde jeho počátkem nechala velkovévodkyně Toskánská vybudovat malý zámeček pro bydlení i odpočinek, má to místo daleko hlubší kořeny. Písemné prameny jsou však k tomu skoupé.

Podle Františka Melichara patřila hlavní stavba (nynější č.p. Braškov 1),  původně rodu Žďárských z kladenského panství. V závěti Františka Adama Eusebia hraběte ze Žďáru z roku 1688 však již zmíněna není. Místo nabylo na významu v polovině 17. století, kdy se původní spojení Prahy a Rakovníka, vedoucí přes Unhošť, mělo napřímit od Jenče rovnou na Velkou Dobrou a město Unhošť tak minout. Unhošťští se bouřili, že přijdou o příjmy (dnes se tomu říká z cestovního ruchu), že se zejména sníží odběr piva. Tak si u císaře vymohli roku 1656 vybírání mýta na nové rakovnické silnici. Kde jinde to mohlo být, než na pozdější Toskánce? Svědčí o tom i dluhy, které udělali unhošťští u Žďárských a asi je chtěli splácet cly z mýtného. Radní asi rádi brali, ale závazky nespláceli. Tak v roce 1669 na ně hrabě Žďárský poslal exekutora. Podrobně je to popsáno v Melicharově knize z roku 1888, můžete si to přečíst zde. Text je pro současného čtenáře trochu náročnější, ale vystihuje pěkně tehdejší dobu. Po dvanácti letech existence byla chalupa „Na celné“ zbořena, Žďárští kladenské panství rozprodali, část získala velkovévodkyně toskánská Anna Marie, sídlo přestavěla na zámeček, kde jistě byly i prostory pro pocestné. Po její smrti v roce 1741 zřejmě převážil hospodářský význam budovy a stala se zcela zájezdním hostincem. Koncem 18. století jej vlastnili Preslerovi, František tam byl šenkýřem. Sedláku Janu Kellerovi a Kateřině Stádníkové se v č. 1 narodil v roce 1794 syn Josef. V té době bylo na Toskánce, která již byla pod tímto názvem oficiálně uváděna spolu s Braškovem, dalších pět domů a stopy některých jejich obyvatel vedou až do dnešních dnů. 

V čísle 2 , které tehdy bylo přes cestu vlevo naproti č.1 (černá čísla na plánku jsou čísla parcel a často neodpovídají číslům popisným) žil v roce 1791 kantor Matěj Richlík s Annou Kostkovou a Antonín Štrobach s Dorotou Millerovou, počátkem 19. století pak rodina podruha Josefa Kafky.

V domě s číslem popisným 3 byla kovárna, která navazovala přímo na prostranství pro koně a povozy. Počátkem 19. století tam byl kovářem Josef Hudeček a František Šťastný.

V čísle 4 a 5 žila na přelomu 17. a 18. století početná rodina pekaře Jana Štrobacha a jeho manželky Alžběty, rozené Mannové. V čísle 4 bydlel i vejvoda Jan Stádník s manželkou Annou Kafkovou. Označení vejvoda se tehdy používalo pro dozorce nad panským majetkem nebo pro vojenského velitele. Možná tam bylo od obojího něco – kdo ví?

V domě s číslem 6 hospodařil domkář Josef Vízner s manželkou Veronikou Hokůvovou. Služebné Marianě Víznerové se tam narodila dcera Anna, otec nebyl uveden.

Matrika narozených na Toskánce č.1 uvádí i jednu kuriozitu. Dne 31.10.1804 se tam narodil nemanželský syn František Jan, otec nebyl uveden a jako matka je zapsán Václav Brazír z „neznáma“. Ten brazír, což tehdy mohl být něco jako holič, lazebník či ranhojič, asi dítě neporodil, ale ke křtu pouze donesl a nechal se zapsat do rubriky „Máteř“. Při troše fantazie si můžeme domyslet, proč se ke zveřejnění rodičů nikdo neměl. Jako kmotři jsou uvedeni:  Jan Višín – městský synek, Eleonora – dcera pana France, a hostinská Preslerová. Že číslo 1 sloužilo i jako porodnice bylo tehdy běžné. Jak je vidět, tak i pro hosty, kteří se doma neměli čím chlubit. Jaké příjmení dítě dostalo se už dnes nedozvíme.

 Na mapě Toskánky je i parcela č.7, ale dům toho čísla byl v Braškově, označovaný jako panský dvůr a ovčín. Ale o tom až jindy. Možná, že na té parcele stála výše zmiňovaná mýtnice, údajně zbořená ve druhé polovině 17. století, to je ale jenom dedukce. Později stála mýtnice vedle č.p. 1.

Příště se podíváme, která další silnice se podepsala na osudu Toskánky.

 

 

 

Braškov prokazatelně existoval již 600 let, když byla teprve zpracována první mapa, podle které si můžeme udělat obrázek, jak se obec rozrostla za posledních 180 let. Díky archivním materiálům Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního a výňatkům z demografické a genealogické studie o braškovském obyvatelstvu nahlédneme v několika dalších příspěvcích do doby 19. století v naší obci. Historické rody braškovských občanů snad najdou i něco nového o svých předcích a domech, ve kterých žili.

Propojení historie a současnosti staveb je v některých případech komplikováno jejich přečíslováním v průběhu doby. Domy získaly svá popisná čísla v roce 1771. Od té doby byla některá měněna. Čísla zrušených staveb byla znovu používána, takže byla narušena časová souslednost. I současné novostavby, např. č.p. 52 z devadesátých let 20. století tak stojí na zcela jiném místě, nežli původní stavba s tímto číslem.

Zastavěná oblast centrální části Braškova i přilehlých ulic doznala od 19. století podstatné změny, srovnejte si současnou situaci s následující mapkou z roku 1840:

Rovněž Toskánka se hodně změnila:

Na Valdeku, který je nejmladší částí obce, se něco ubouralo, ale mnohem více dostavělo: 

Černá čísla u domů na mapkách jsou parcelní a často (kromě těch úplně nejstarších) nesouhlasí s čísly popisnými! 

Kdo a jak v těch domech žil se dozvíte v následujících příspěvcích v rubrice Historie. 

Končící doba urozených a statečných středověkých rytířů se odráží i v unhošťské matrice sedmnáctého století. Zda měla Magdalena – nemanželská dcera rytířovy služebné děvečky, narozená právě před 353 lety – i jeho krev se už nedozvíme, ale náležitě honosný křest s řadou kmotrů jí vystrojil. Byl to prostě Rytíř urozený, ne snad však natolik statečný, aby překonal společenské konvence té doby a přiznal pravdu.

 

Účast občanů českých zemí na protihabsburském odboji v době 1. světové války měla významný podíl na vniku samostatné Československé republiky. Zapojení více než 140 tisíc našich občanů do boje na straně vítězných mocností je utvrdilo ve vůli národa rozbít národnostní útlak v monarchii a vybudovat vlastní republiku na demokratických principech.

O legionářích se dosavadní pohledy do historie Braškova vůbec nezmiňují. Zda je o nich něco v obecní kronice se běžně občan nedozví, zatím nebylo nic z toho zveřejněno. Přesto se šest braškovských rodáků do činnosti legionářů zapojilo. Základní údaje o nich eviduje Ministerstvo obrany ČR ve vojenském ústředním archivu. U příležitosti nadcházejícího stého výročí vzniku Československé republiky by si tito občané zasloužili proniknout do povědomí současných braškovských obyvatel. K tomu by měly přispět obecní orgány i potomci legionářů, v jejichž rodinných archivech se mohou skrývat dokumenty hodné zveřejnění. 

V Braškově se narodili tito legionáři:

Karel Brůček

Narodil se v Braškově 27.6.1897. Pracoval jako kočí a presenční službu v rakouské armádě vykonal u 28. pěšího pluku, se kterým byl po výcviku nasazen na frontu. Jeho pluk byl nasazen v Srbsku, Černé Hoře a proti Itálii, která vstoupila do války v roce 1915. Karel Brůček jako vojín rakouské armády padl do zajetí 22.8.1917 na pobřeží Jadranu u Sistiana poblíž Terstu (oblast tehdy patřila Rakousku). Váleční zajatci byli internováni do jižní Itálie a tam se v Padule v dubnu 1918 přihlásil do Italské legie, kde sloužil jako vojín 39. pěšího pluku až do konce roku 1919.

Václav Hýský

Narodil se v Braškově 3.11.1893 a bydlel v Lánech.

V seznamu ztrát rakouské armády z 31.8.1916 na str. 22 je zaznamenáno jeho zranění u 14. pěšího pluku:

Vysvětlivky: Hysky Wenzl (Landsturminfanterist) pěšák-domobranec, (Infanterieregiment) pěší pluk č. 14, 1. (Kompanie) rota , Čechy, Slaný, Nové Strašecí, Lány, nar. 1893; (verwundet) zraněný.

V dalších záznamech se uvádí, že byl zařazen u 101. pěšího pluku a padl do zajetí na italské frontě. Do Italské legie se dostal až 11.12.1918 a působil jako vojín v železniční rotě. 

Zemřel nedlouho po válce ve věku pouhých 29 let a vzpomínka na jeho působení v legiích je i s jeho fotografií uvedena na pomníku na hřbitově v Lánech.

 

 

Josef Karpíšek

Narodil se v Braškově 24.5.1887 a pracoval na Kladně jako tavič. Byl Rakouskem nasazen na východní frontě s 1. zeměbranným pěším plukem. U Přemyšle v Haliči byl 18.10.1914 zajat a 12.8.1918 se stal příslušníkem Ruské legie. Demobilizován byl 20.10.1920.

Josef Kohout

Narodil se v Braškově 16.11.1894, byl truhlářem, bydlel na Valdeku. Válčil s 8. zeměbranným pěším plukem a padl do ruského zajetí 24.9.1915 u obce Kolky v Haliči (dnes Ukrajina). Členem záložního praporu Ruské legie se stal 23.12.1916 v Borispolu u Kijeva. Od 14.4.1917 působil u 3. střeleckého pluku a domů se dostal až v roce 1920, kdy ukončil činnost v legii v hodnosti desátníka.

Karel Pavlíček

Narodil se v Braškově  24.1.1886, pracoval jako hutník.

Zajat byl při působení u 6. zeměbranného pěšího pluku rakousko-uherské armády. Členem Italské legie se stal 28.10.1918, byl vojínem 24. střeleckého pluku. Byl převelen 14.11.1918 k 23. střeleckému pluku Francouzské legie. Demobilizován byl 9.5.1920.

František Šára

Narodil se v Braškově 17.9.1890. Byl obuvníkem v obci Býkev u Mělníka.

V rakousko-uherské armádě absolvoval presenční službu u 20. pěšího pluku, 25.5.1915 padl do ruského zajetí s 8. zeměbranným pěším plukem u Jaroslavi. Dostal se do Voroněžské gubernie, kde si v Bohučaru 15.12.1917 podal přihlášku do Ruské legie a 10.1.1918 byl zařazen do záložního pluku. V legii skončil 15.4.1920 jako vojín 2. střeleckého pluku.

***

Z této stručné charakteristiky braškovských rodáků – legionářů lze vyčíst jejich strastiplnou pouť bojišti Velké války, zajateckými tábory a legionářskými útvary, které byly i po válce nasazeny na obranu nové vlasti proti Polsku a Maďarsku. Naštěstí všech šest přežilo, ale následky útrap si jistě nesli celý život jak oni, tak jejich blízcí. Čest jejich památce.

Jde o křestní jméno pocházející z římského rodu Lukréciů. U nás je dosti vzácné, od roku 1945 bylo v Čechách použito jen u jedenácti dětí. Možná, že zase přijde do módy, zní docela vznešeně. V Braškově byla jeho nositelkou již v 17. století paní Pařízková, manželka hajného. I v té době to bylo jméno neobvyklé, nejčastěji se v katolických matrikách vyskytovaly Anny, Lidmily, Kateřiny, Alžběty, Magdaleny (Mandeleny), občas i Evy, Doroty a jiná jména, známá i dnes. 

 

 

Lukrécie Pařízková zřejmě pocházela z Prahy a nepatřila k chudině. Na křtu její dcery Lidmily v roce 1665 byla za kmotru manželka sládka z obecního pivovaru v Unhošti, měšťanka z Hradčan a sládek z Buštěhradu, kteří tehdy všichni patřili k váženým občanům.

 

O to, kdo bude prvním občanem roku 2018 se v Braškově naštěstí nesoutěží, ale v unhošťské farnosti by to v roce 1662 asi vyhrál Melichar, pokřtěný hned 1.ledna. Křest tehdy probíhal obvykle v den narození nebo o den později. Syn se narodil Lukáši a Anně Koníkových „ze vsi Přílepek“, nyní Malé Přílepy u Železné.

Matrika Unhošť 01, sc.5