Rubrika: Historie

V dnešních dnech, kdy je i Braškov postižen téměř pravidelnou zimní virovou nákazou, která snad již odeznívá, je aktuální ohlédnutí do minulosti. V nedávném příspěvku ke zdravotnímu stavu obyvatelstva předešlých staletí byla zmíněna horečnatá onemocnění jako příčina úmrtí  – Chřipka v Braškově?

Statisticky významnější příčinou úmrtí, která by mohla souviset i s virovou nákazou chřipkového typu, jsou nemoci plic. Vynecháme -li tuberkulózu plic, která dřívější populace kosila docela významně, a budeme se jí věnovat v některém z dalších příspěvků k historii obce, byl často uváděnou příčinou úmrtí zánět či zápal plic, v různých dobách též nazývaný jako ochrnutí plic, selhání plic, později i bronchitida. Asi by se to dnes dalo zahrnout do pojmu respirační onemocnění, která mohou vyvolat závažnější komplikace, tedy viry v kombinaci s bakteriemi.

Mezi lety 1836 až 1911, kdy se nemoci plic výše uvedeného typu v příčinách úmrtí vyskytovaly, jich bylo v Braškově doloženo téměř 100, což je čtyřikrát více, nežli počet úmrtí na horečku ve srovnatelném období.

Zajímavé je i věkové rozložení zemřelých na zápal plic. Více než polovina zemřelých (cca 55) jsou děti do 5 let věku. Od pěti do deseti let jsou v této skupině úmrtí děti jen čtyři, do dvaceti let již žádné. Sedm je dospělých mezi dvaceti a šedesáti lety. Náchylnost seniorů k těmto chorobám se ve věkové kategorii 60 až 70 let projevila čtrnácti úmrtími a dvanáct osob zemřelo v Braškově na zápal plic ve věku nad 70 let.

Jak již bylo dříve uváděno, přesnost ve stanovení příčin úmrtí může být zkreslena u nejmladší populace zhruba do jednoho roku věku často uváděnou diagnózou „psotník“ či „slabost“ a u nejstarších ročníků „stáří“ či „sešlost věkem“, kdy skutečnou příčinou úmrtí mohla být jiná nemoc, třeba i plicní. V průběhu celého 19. století se diagnózy při úmrtí postupně zpřesňovaly v souvislosti se zkvalitňováním lékařské péče.

Jaký vliv mělo počasí na úmrtnost v důsledku plicních nemocí můžeme odvodit v následujícího grafu:

Úmrtí na onemocnění plic se sice většinou objevovala v zimních měsících, ale nikdy neměla charakter epidemie. To ovšem neznamená, že by se v minulosti Braškov vyhnul epidemiím chřipky. V pramenech pro to ale není dostatek podkladů.

V loňském příspěvku Očkování ano či ne? jste se mohli něco dozvědět o nákaze neštovic v Braškově 18. století. V dnešních dnech jsou v kurzu zprávy o koronaviru, šířícímu se z Číny. Ten asi braškovští nezažili a snad se jim vyhne i teď.  Virová onemocnění chřipkového typu ale zasahovala lidstvo jistě již odnepaměti. Jejich šíření však nebylo tak snadné, jak to umožňuje současná mobilita lidí. Ani rozpoznávání nemocí nebylo tak propracované. Až do 1. světové války se chřipka jako příčina úmrtí v dochovaných pramenech nevyskytovala, což asi neznamená, že se na ni neumíralo. Známá je až proslulá epidemie španělské chřipky, která vypukla koncem druhé dekády 20. století. Na propuknutí epidemie se tehdy jistě podepsal žalostný stav výživy obyvatel, zhoršené hygienické podmínky a válečná migrace.  

Zda se v Braškově 18. a 19. století umíralo také na chřipku se můžeme jen domnívat a tyto hypotézy se pohybují na tenkém ledě. Stručné matriční záznamy o příčinách úmrtí zmiňují v některých případech horečku, resp. horkou nemoc, což by se mohlo považovat za průvodní jev chřipkového onemocnění. Podle doložené četnosti a míst výskytu v Braškově to však nikdy nemělo charakter epidemie, jako to bylo zaznamenáno u jiných nakažlivých nemocí. Jelikož je známo, že chřipka si často své oběti vybírá mezi oslabenými jedinci, jako jsou malé děti a starci, je možné, že i některé jiné příčiny úmrtí, uváděné u těchto skupin, mohly být způsobeny primárně nákazou chřipkovým virem. U malých dětí je nejčastější uváděnou příčinou úmrtí v inkriminované době tzv. „psotník“, což je křečovité onemocnění, které mohlo být způsobeno, kromě jiných příčin, i vysokou horečkou způsobenou virovou nákazou. U starších osob se diagnostika příčin úmrtí často omezila na konstatování: stáří, sešlost, slabost a pod. Nelze ani u této části populace vyloučit, že prvotní příčinou úmrtí bylo chřipkové onemocnění. Další skupinou diagnóz, na kterých se virová nákaza chřipkového typu mohla podílet, je zánět plic, zápal plic, od konce 19. století je uváděna bronchitida. Statistika výše uváděných příčin úmrtí v Braškově minulých století si zasluhuje hlubší pozornosti, než může být uvedeno v tomto článku. Následně se o nemocech, které trápily braškovské občany dozvíte více. Ze statistik lze vyčíst i rodové dispozice k některým smrtelným chorobám, které však nemusely být genetického původu. Svou roli jistě sehrály i životní podmínky, napomáhající nákazám. Typickým příkladem je šíření tuberkulózy.

Na horečku zemřelo v Braškově za 100 let asi 25 lidí. Snad to nebyl nikdo z vašich předků, ale můžete se přesvědčit:

Jméno	Příjmení	Datum úmrtí	Věk roků	Místo úmrtí
Alžběta	Richlíková	14.3.1785	52	Braškov 10
Václav	Brebta	27.10.1785	40	Braškov 17 (dvůr)
Barbora	Najmanová	9.12.1785	35	Braškov 7
Josefa	Preslerová	10.12.1785	4	Braškov 1 (Toskánka)
Hynek	Stádník	5.1.1786	33	Braškov 27
Jakub	Kachlík	7.5.1786	3	Braškov 18
Barbora	Tichá	6.5.1791	16	Braškov 7
Václav	Burger	26.5.1798	13	Braškov 9
František	Černý	13.1.1799	32	Braškov 21
Václav	Pospíšil	4.4.1799	41	Braškov 43 (Valdek)
Marie	Pospíšilová	5.11.1799	35	Braškov 42 (Valdek)
Josef	Stádník	16.10.1801	15	Braškov 31
Tomáš	Raulich	16.8.1803	63	Braškov 18
Jiří	Blecha	31.1.1804	68	Braškov 39 (Valdek)
Teresie	Majerová	10.1.1806	55	Braškov 1 (Toskánka)
Anna	Burgrová	1.3.1806	19	Braškov 26
Josef	Raulich	10.5.1809	49	Braškov 41 (Valdek)
Ignác	Presler	9.2.1810	25	Braškov 1 (Toskánka)
Marie Magd.	Víznerová	24.4.1810	41	Braškov 6 (Toskánka)
František	Mařík	13.12.1810	6	Braškov 24
Anna	Evanová	24.12.1813	48	Braškov 31
Matěj	Osvald	31.5.1814	46	Braškov 16
Ludmila	Panenková	12.6.1814	41	Braškov 45
Josef	Švihlík	9.2.1848	41	Braškov 45
Václav	Novák	11.5.1868	46	Braškov 11

U kolika z nich byla příčinou úmrtí chřipka, se už asi nedozvíme. Podle četnosti to ale na žádnou epidemii nevypadá.

Ve veřejných diskusích se často objevuje odpor proti povinnému očkování dětí proti infekčním chorobám. Díky vyspělé zdravotní péči a vysoké proočkovanosti populace byly dřívější hrozby jako pravé neštovice, spalničky, zarděnky, spála a černý kašel silně potlačeny. V minulosti se epidemie těchto smrtelných nemocí nevyhýbaly ani Braškovu. Jak tragicky jejich rozšíření dovedlo zapůsobit si můžeme ukázat na krátké epizodě z konce 18. století, kdy na neštovice zemřelo několik dětí.

3. července 1794 zemřel pětiměsíční Matěj, syn Františka Stádníka z Braškova 31. Jeho diagnóza byla zapsána jako zarděnky, ale vzhledem k další šňůře onemocnění dětí to mohlo být i jinak. 

19. srpna 1794 zemřela v Braškově 33  ani ne roční Barbora Panenková, dcera Jakuba – na neštovice.

7. října na neštovice zemřel ve věku jeden rok a dva měsíce František, nejmladší syn Matěje Stádníka z Braškova 40.

9. října podlehl neštovicím ve věku tři a půl roku i bratr předchozího, Václav. Ze třech dětí Matěje Stádníka tak přežila jen nejstarší Marie.

15. října se o jeden měsíc nedožil dvou let František Kastner, syn Matěje z Braškova 10.

30. října  zemřela na neštovice ve věku dva roky a devět měsíců  Anna Raulichová, druhá dcera Matěje Raulicha v Braškově 41.

10. prosince byl poslední obětí epidemie neštovic v roce 1794 půlroční Jan Sláma, syn sedláka Václava Slámy z Braškova 13.

O tom, kolik dalších dětí se neštovicemi nakazilo a infekci přežilo, prameny nehovoří. V případě očkování, kdyby tehdy bylo k dispozici, by sedm dětských životů, zmařených v Braškově během šesti měsíců, mohlo být zachráněno. Dovedete si představit, že by v dnešní době mělo v Braškově sedm malých dětí během půl roku zemřít na nakažlivou nemoc?

 

 

V nedávném příspěvku Pohasnou Hvězdičky? byla zmíněna i zaniklá braškovská hospoda U Lípy. Již jen několika pamětníkům tento název něco říká. Dnes je na jejím místě daleko známější mateřská školka.

Již od počátku číslování domů v roce 1771 má stavba č. p. 19. Na níže uvedené nejstarší dochované skice z počátku 19. století (archiv ČÚZK) je objekt s nejbližším okolím zakroužkován, znatelné je černé číslo pozemku 31.

Koncem 18. století byl dům v majetku rodiny sedláka Janouška, pocházejícího z Kyšic. Jeho syn Jan narozený 1754 si vzal za ženu Barboru Raulichovou z Braškova a U Lípy se jim narodilo pět dětí. Nejmladší Anna, narozená v roce 1790, porodila v 17 letech v Braškově č. 19 nemanželskou dceru a později si vzala za muže rychtářova syna Matěje Hokůva *1791  z Braškova 12.  Po narození jejich první dcery Anny v roce 1813 se ale odstěhovali z čísla 19 na rodinný statek Hokůvů s číslem 12.

Po rodině Janoušků se stal dům bydlištěm a rodištěm desítek dětí z několika rodin, například Burgerů, Čermáků, Janovských, Linhartů, Fialů, Kukelků a Machů.

Ve třetí čtvrtině 19. století měl hospodu U Lípy propachtovanou řezník Josef Janovský z Roztok u Křivoklátu.

Dění v hospodě U Lípy v poslední čtvrtině 19. století bylo ovlivněno sňatkem kyšického rolníka Václava Kukelky s braškovskou Marií Chalupovou v roce 1873. Z rolníka Kukelky se stal až do konce století hostinský, po něm převzal živnost syn Karel.

Těžké životní podmínky braškovských občanů v 19. století byly často umocněny osobními tragédiemi. Úmrtí partnera je vždy těžkou ranou, pro ženy to bylo obvykle doprovázeno i existenční nejistotou, způsobenou ztrátou živitele rodiny. Některé z nich si toto trauma musely prožít i vícekrát. Z historických dokumentů o Braškově lze převyprávět i příběh ženy, která se vdovou stala hned čtyřikrát a zemřela na Toskánce ve věku 83 let. 

Kateřina Kapounová se narodila v roce 1785 jako dcera hajného z Bysně u Libušína. Provdala se za Antonína Kafku, zednického tovaryše z dnes již neexistujícího domku na Toskánce s tehdejším číslem 2. (Stál asi v místě dnešního č. p.  83 – více najdete na Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2) ).

V roce 1820 se jim tam narodila dcera Veronika Kateřina, rok poté syn Josef, který však krátce po narození zemřel. Třetím dítětem, narozeným v roce 1823 byl opět Josef Kafka, který v Braškově 2 – Toskánce žil později s manželkou Marií v bezdětném svazku, protože první dítě se jim narodilo v roce 1847 mrtvé.

Po smrti Antonína Kafky se Kateřina v roce 1832 ve věku 47 let provdala za o dva roky staršího pražského měšťana Jana Matýska, který byl kloboučnickým mistrem a sňatkem se stal domkářem na Toskánce 2.  Ten však po čtyřletém manželství zemřel ve věku 52 let na zánět plic.

Necelý rok po smrti druhého manžela se Kateřina Matýsková provdala za třetího manžela Jana Zavadila, čtyřiašedesátiletého vdovce po Anně Štrobachové z Pleteného Újezda a vejminkáře z Braškova 13, syna sedláka z Holubic. Ten zemřel na souchotiny (TBC) v roce 1845 v Braškově 2 – Toskánce ve věku 73 let.

Čtvrtým manželem Kateřiny se stal v roce 1852 šedesátiletý vdovec František Kratochvíl (tehdy se psal Kratochwíle). Byl výměnkářem, synem sedláka z Doks 10. Ani on nežil ve svém druhém manželství dlouho. Dodýchal v roce 1854 na mrtvici. Lékař to označil jako ochrnutí plic (lungenlähmung).

Tak se Kateřina rozená Kapounová, vdova Kafková, vdova Matýsková, vdova Zavadilová stala ve věku 69 let počtvrté vdovou Kratochvílovou. Svého čtvrtého manžela přežila ještě o 14 let v Braškově 2 – Toskánce, kde bydlela spolu se svými příbuznými. Zemřela 20.6.1868 ve věku 83 let na vysílení.

Zastupitelstvo obce Braškov schválilo na svém zasedání 26.8.2019 záměr na odkoupení restaurace Pod Hvězdičkami. Bylo konstatováno, že jde o historicky významný objekt a obec v něm chce zachovat restauraci.

Zkusme teď připomenout některá fakta z daleké historie valdeckého objektu a lidech, kteří v něm žili.

Objekt restaurace Pod Hvězdičkami se nachází v č.p. 50 na Braškově Valdeku na křižovatce ulic Karlovarská a Sportovců. Tato poloha na významném rozcestí byla vždy výhodná pro poskytování služeb. Stavba existuje od počátku 19. století. Ještě v roce 1772, odkdy bylo zavedeno číslování domů v Braškově, stála na Valdeku jen hájovna, která dostala č. 14. Až v devadesátých letech 18. století započala výstavba po severní straně dnešní ulice Sportovců od čísla 33 směrem na západ až k číslu 5o. 

V roce 1799 si vzal pětadvacetiletý ševcovský mistr Václav Datel v Dubí za manželku osmnáctiletou Magdalenu a usadil se s ní v Braškově 15, později na Valdeku 49, kde se jim narodila v roce 1817 dcera Anna. Její dva o dosti starší bratři Jan*1801 a Václav *1808 byli oba po otci též ševcovskými mistry v Braškově 50. Jan Datel se kromě obuvnictví věnoval též rolničení a jeho mladší bratr Václav Datel se stal na Valdeku hajným a šenkýřem v čísle 50. To končila již první polovina 19. století, kdy měl na rozvoj Braškova velký vliv rozmach kladenských dolů a hutí. Braškov se stal ubytovnou či bydlištěm mnohých horníků a hutníků, kteří po práci štědře utráceli svou mzdu po hospodách. Tak se na Valdeku „Hvězdičky“ udržely až dodnes a přežily i zájezdní hostinec na Toskánce, hospodu U Lípy v č.p. 19, kde je dnes mateřská škola i moderní restauraci na návsi s nejkratší historií. Zda Hvězdičky přežijí i nejmladší Starou hájovnu na Valdeku a braškovský hostinec U Chalupů v č.p. 51, který začal fungovat až koncem 19. století, zanikl ve dvacátém a byl revitalizován v 21. století, se teprve ukáže. 

V době před zavedením moderních dopravních prostředků ležela Toskánka půl dne cesty z Prahy na západ na důležité spojnici do západních Čech. To byla výhodná poloha pro zřízení zájezdního hostince, kolem kterého postupem doby vznikla i malá usedlost, patřící k Braškovu. Písemná zmínka o „hostinci na královské cestě“ je z roku 1712, kdy tam byl novým hostinským Jan Kouba, narozený již koncem 17. století. V roce 1717 se mu s manželkou Teresií narodil  první a zřejmě jediný syn Václav Jakub:

Postavení hostinského bylo tehdy zřejmě významné, často byl kmotrem dětí braškovských sedláků. I uvedený kmotr jeho syna patřil k feudální honoraci. Je zapsán jako „vážený pan Ignatius Chuanus Joann Elger, buštěhradský questor“, což je něco jako finanční správce panství, pod které tehdy Braškov patřil. (Asi dělal hostinskému kontrolu daňového přiznání :-). Svědkem při křtu byl i obdobný statenický hodnostář pan Matěj František Horák a další představitelé tehdejší nobility.

Dalším doloženým hostinským na Toskánce je František Fišer ve 30. a 40.  letech a v druhé polovině 18. století František Presler. Počátkem 19. století byl hostinským Václav Franěk a po něm Jan Moucha, narozený 1813, který začal jako šenkýř a dotáhl to až na majitele. Na Toskánce se mu narodilo 9 dětí, ale asi žádné z přeživších v hospodě zalíbení nenašlo. Jan Moucha proto ve stáří hledal za sebe náhradu. Asi to nebylo lehké, protože se krátce vystřídalo několik jeho nástupců, počínaje Josefem Šelbickým, který přešel z hospody na Valdeku. V roce 1882 byl hostinským Václav Stádník (narozený v Praze roku 1846), který byl před tím krejčím v Braškově, po něm Antonín Burger, před tím hutník z Pleteného Újezda a František Čapek z Unhoště. To už se ale dostáváme do počátku 20. století, kdy se ujal šenkování na Toskánce Karel Kapalín z Unhoště a Josef Černý z Horního Bezděkova. Tím pro nás končí historie a začíná současnost.

O historii Toskánky a jejím stavebním rozvoji jste se mohli něco dozvědět již v příspěvcích Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2). Když se posuneme ještě o století zpět, k počátku 18. století, nebude snadné určit, kdo a kde v těch místech žil. Gruntovní knihy, ze kterých čerpal např. mgr. Miroslav Oliverius, a braškovská stavení a jejich vlastníky uvedl před dvaceti lety v pěkné publikaci „Obec Braškov – Pohledy do historie 1249-1999“, uvádějí stavení počátkem 18. století obecně v Braškově. Ve kterém místě byla se nedozvíte, čísla domů byla zavedena až po roce 1770. Označení místní části Toskánka vzniklo zřejmě až za několik desetiletí po tom, kdy velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská získala místní usedlost do vlastnictví jako součást buštěhradského panství koncem 17. století. Nejspíše to bylo až po její smrti v roce 1741, kdy se usedlost měnila čistě na zájezdní hostinec a ubytovnu pro poddané. 

Důležitým pramenem pro získání informace o užívání místního názvu Toskánka jsou matriky unhošťské fary. Počátkem 18. století jsou v nich braškovští občané uváděni jako poddaní k Buštěhradu. První zmínka o poddaných Toskáncům pochází až z roku 1726 v níže uvedeném zápisu:

Můžeme se tedy domnívat, že ovčák Václav Císař žil v místě, které dnes nazýváme Toskánkou. Běžně se tento název ale začal používat jako bydliště až od druhé poloviny 18. století. Ještě v roce 1717 a 1738 je uváděn Jan Kouba jako „hostinský na královské cestě“. Později bydlel v zájezdním hostinci hostinský František Fišer se svou početnou rodinou, pekař Václav Štrobach, jeho syn Josef narozený 13.3.1723 a v domech pozdějších čísel 3 a 4 další generace pekařů Štrobachů, kteří jsou předky řady obyvatel dnešního Braškova. Níže je uveden výpis z narození jeho dcery Teresie v roce 1763, kdy již byl název z Toskánky běžně používán místo z Braškova.

 

Na frekventované cestě byl potřeba i kovář. V té době to byl například Václav Holeček a Jakub Hanzl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak dnes hledáme ochranu před moderními loupežníky u úřadů, policie a soudů, spoléhali se lidé ve středověku spíše na tlusté zdi hradů a tvrzí. O tom, jak takové zdi středověké tvrze vypadaly, si můžete udělat představu na ilustračním obrázku. Podobně tomu bylo jistě i v Braškově.

Existence Braškova je písemně prokázána již ve 13. století, avšak  ze středověku se nedochovaly žádné podrobnější údaje o jeho zástavbě. Z díla Augusta Sedláčka z konce 19. století se dozvídáme o zaniklé tvrzi a existenci braškovského tvrziště a dvora ještě v roce 1602. Celý výňatek z jeho knihy je zde: August Sedláček-přepis z knihy Hrady… díl 8, str.275. Jak také tento historik jinde uvádí, v 19. století však již po tvrzi není žádných známek. Alespoň na povrchu. A tady se dostává ke slovu archeologie.

Při výkopu kanalizace v ulici Rudé armády poblíž braškovského rybníka objevil dne 5.7.1997 těsně před zasypáním výkopu svým zkušeným okem Akad. arch. Josef Müller z Kyšic pod vozovkou zbytky historického zdiva. Spolu se současným ředitelem unhošťského muzea Mgr. Marianem Kruckým pak pořídili fotodokumentaci, z níž jsou zde některé snímky publikovány. V místě zdiva byly nalezeny i staré střepy, které jsou nyní uloženy v Melicharově vlastivědném muzeu v Unhošti. Profesionální archeolog se na místo nestačil dostavit. Svůj vliv na to mělo i počasí. Prudké deště a tlak na zprovoznění silnice opět na dlouhou dobu pohřbily středověkou památku pod zemský povrch.

Že v místě mohla stát vzpomínaná braškovská vodní tvrz se dá dedukovat i z nejstarší známé podrobnější mapy Braškova, vzniklé při 1. vojenském mapování kolem roku 1780. Podle ní byl horní rybník snad ještě rozlehlejší, nežli v dnešní době. Povšimněte si též zakresleného dolního rybníka na braškovském potoce. Někde v těch místech pod čističkou plánuje obec opět vodní plochu revitalizovat. Za pozornost stojí i na mapě naznačená malá vodní plocha – kroužek – jižně od cesty k dolejší hrázi. To je dnes to místo, kde v deštivých létech, která snad zase přijdou, pravidelně zapadal při sklizni obilí kombajn do bažiny.

Na pravděpodobné základy kulaté věže vodní tvrze se dá narazit i u dna braškovského rybníka. O tom bylo něco uvedeno již v příspěvku Kulturní dědictví. Je to výzva pro mladé badatele, aby využili příležitosti a místo podrobněji zdokumentovali při dalším vypuštění rybníka.