Rubrika: Historie

Druhá Pamětní kniha Braškova od strany 26 uvádí památnosti od roku 1847. Zdrojem byla opět trochu chaoticky vedená první pamětní kniha, jejíž zápisy byly kronikářem převyprávěny do spisovné češtiny. Originální záznam totiž neměl slohovou a pravopisnou úpravu vhodnou k publikování. Historická hodnota však  je významná. Srovnání obou verzí zápisu zdařile provedla Miluše Frančová v publikaci „Braškov, Valdek a Toskánka očima svých kronikářů“ z roku 2010. Z první pamětní knihy ale nepřepsala pro dnešek zajímavý zápis rolníka a starosty Františka Šilhana o výkyvech počasí v roce 1888, kterému se nevěnoval ani kronikář Václav Stádník. S tím se budete moci seznámit při popisu první braškovské pamětní knihy v některém z budoucích článků.

V nyní komentované části druhé pamětní knihy Braškova (strana 26 až 31) se mimo citací záznamů předků začínají objevovat i zápisy o událostech, které zažil přímo kronikář a ovlivnily jeho život. Kromě událostí z Braškova, jako je například založení dobrovolného sboru hasičů v roce 1903 a sázení památných lip v roce 1908 se věnuje i politickému dění na Kladně, popsanému Františkem Šilhanem, který byl starostou v letech 1905 až 1911.

František Šilhan se narodil v roce 1867 v Žilině a v roce 1893 se přiženil do rodiny Švihlíků v Braškova 45. Tento grunt s deseti hektary orné půdy již dnes neexistuje, dům stál v místě současné návsi u přechodu, kudy vede silnice na Kladno. Šilhan si vzal za manželku Alžbětu, vdovu Richtrovou, druhou dceru Františka Švihlíka. Po smrti Alžběty v roce 1910 se již o místo starosty neucházel, staral se o 5 sirotků.

Originální záznam zmíněné části pamětní knihy si můžete prohlédnout zde:

F Str. 26-31 Pamětihodnosti od r. 1847, psal v 1. knize Šilhán, lípy, spolky

V druhé pamětní knize jsou pak na straně 32 až 43 popisovány události první světové války, se kterými jste již byli seznámeni v článku

 Braškovské kroniky – 2. část – světová válka 

V příštím pokračování se seznámíte se stavem obce v roce 1919, přehledem procházejících silnic a všech domů včetně jejich tehdejších a některých předchozích majitelů.

 

Od živelních pohrom a přehledu představitelů obce z minulého článku se dostáváme k zápisům, které stručně uvádějí přehled hospodaření obce v 19. století a prvních dvou dekád 20. století, shrnuté do tabulek příjmů a výdajů na stranách 20 až 23 druhé braškovské pamětní knihy. Na straně 25 je krátká pasáž o obyvatelstvu obce z pohledu konce 19. století.

E Str. 20-25 Obecní účty, obyvatelstvo

Odkud obecní kronikář František Nádvorník ty údaje čerpal? Příjmy a výdaje v 19. století pocházejí z účetní knihy, založené představiteli Braškova v roce 1828. Jde o snad nejstarší dochovaný písemný záznam o životě v obci, který pořídili přímo její obyvatelé. Později byla tato účetní kniha svázána a nazvána Pamětní knihou, dnes je známa jako První Braškovská kronika  a je uložena ve Státním okresním archivu v Kladně. Prvních 83 stran obsahuje účetní výkazy, dosud nikde nepublikované. Ke konci knihy jsou na několika stranách zaznamenány i některé paměti a události z 19. a počátku 20. století, později částečně převzaté do druhé Braškovské kroniky a dalších publikací o historii Braškova. Pro vaši představu, odkud čerpal kronikář souhrnné údaje o hospodaření obce uvádím originální stránku obecních příjmů z roku 1828 z účetní knihy a její přepis do formy srozumitelnější pro běžného čtenáře.

V přepisu jsou modře označeny údaje, doplněné jeho autorem. V tehdejší měně měl 1 zlatý 60 krejcarů. Za podpisy osob pod účetním výkazem jsou doplněna jejich data narození a adresy gruntů, na kterých v té době hospodařili. V dalších letech jsou někteří z podepsaných místo „sousedé“ označeni jako „konšelé“. Účetní výkazy obce si zasluhují podrobnějšího komentáře, který by však byl nad rámec tohoto článku a vrátíme se k nim později v popisu první braškovské pamětní knihy. Krátkou ukázku jste si mohli prohlédnout již v loňském článku  Opět očkování .

 

 

V další části se druhá braškovská kronika (pamětní kniha) zmiňuje na straně 18 krátce o živelních pohromách. Protože čtení originálu by mohlo někomu již činit potíže, uvádím stránku v doslovném přepisu.

Živelní pohromy

Roku 1774 dne 5. května hořelo v Braškově. Správa statků kurfiřta bavorského ve Zvoleněvsi zaslala městskému úřadu v Unhošti děkovací list a sud piva. Z toho soudíme, že hořelo ve dvoře.

Roku 1778, 27. května vyhořela panská stodola a na jiném konci vesnice Rákosová stodola. Byl velký vítr.

Roku 1832 řádil v okrese Unhošťském mor a zasáhl i obec Braškov.

Roku 1865 vyžádala si cholera v Braškově 4 případy úmrtí.

Pramen těchto událostí kronikář neuvádí a je nutné je vnímat obezřetně. Autoři předchozích publikací o Braškově je přejali bez komentáře a potřebného ověření. Třeba informace o moru roku 1832 je nepřesná. V té době se již morové epidemie nevyskytovaly, zřejmě šlo o choleru. Srovnejme to s jiným pramenem. O roku 1832 píše František Melichar v Monografii města Unhoště (vydané 1888), že řádila cholera. V prvních měsících roku si prý v Unhošti a okolí vyžádala okolo devadesáti obětí. V září 1836 prý cholerou v Unhošti onemocnělo 44 lidí a z nich 11 zemřelo.

Můžeme údaj kronikáře ověřit a doplnit o nové poznatky. Podle matriky úmrtí je od února do dubna 1832 zaznamenáno v Braškově s diagnózou Brechruhr – úplavice (tedy projev cholery) 14 úmrtí, což je více, nežli v této době průměrně umíralo ve vsi lidí za celý rok. Počet nakažených, kteří chorobu přežili, se už dnes zjistit nedá.

Další rok, kdy cholera řádila na Toskánce, byl 1836.

26.10.1836 zemřel Antonín Frolík ve věku dvou let na slabost. Není vyloučeno, že příčinou bylo průjmové onemocnění – cholera. Za čtyři dny, tedy 30. října, zemřela totiž ve věku 52 let jeho babička Anna Kafková a jeho otec, nádeník Jiří Frolík ve věku 34 let. Druhý den po něm skonal i jeho sedmiletý syn Václav. Václavův devítiletý bratr Josef jej přežil jen o čtyři dny.

Všichni bydleli na Toskánce v dnes již neexistujícím domě. Z pěti dětí přežily choleru v domě jen dvě a poslední se narodilo následující rok jako pohrobek. Jejich matka pak zemřela v roce 1838 v Unhošti ve věku 35 let na tuberkulózu plic. I takové tragédie v minulosti přinášely nakažlivé nemoci.  

Upřesnit můžeme i kronikářův zápis o čtyřech úmrtích na choleru, údajně v roce 1865. Ve skutečnosti k tomu došlo o rok později. 26.8.1866 zemřela na choleru v Braškově 56 šestnáctiletá Anna Tesařová. Další den pak její devítiletá sestra Antonie a v čísle 35 tříletý František Richter. Stejný den ve stejném domě zemřel kovář František Maisner ve věku 62 let. U něj však není jako příčina úmrtí zapsána cholera, ale sešlost věkem. Dne 5. září zemřel na choleru i otec Anny a Antonie, čtyřicetiletý Václav Tesař v čísle 57.

Dnes se cholera vyskytuje jen v exotických zemích a dá se proti ní očkovat. Cholera je sice bakteriálního původu, ale podobné epidemie vyvolávají i viry. Připomeňme si například nedávný článek Opět očkování .

To jsme se v kronice dostali na stranu 19, kde je tabulka se seznamem braškovských starostů, pramenem byl opět Melichar. Jeho údaje mohu opět doplnit o nové poznatky. Před rokem 1850 se starostovi obdobná obecní funkce nazývala rychtář. Kdo ji v Braškově zastával? Je jich doloženo několik, uvádím je s léty, kdy o nich zápisy hovoří jako o rychtářích:

Jiří Rokanda – 1668

Sebastian Haušilt – 1715

Václav Haušilt – 1734-1750

Jiří Burgr – 1772

Jakub Rákos – 1775

Karel Oplt – 1780

Jiří Panenka – 1782-1792

Jan Moucha – 1850

Změna názvu z rychtáře na starostu souvisela s politickými změnami roku 1850, kdy obecní samospráva přešla v podstatě pod hejtmanství.

A nakonec si můžete stranu 18 a 19 kroniky vychutnat v originále:

D Str. 18-19 Živelní pohromy, starostové

Ve druhé pamětní knize Braškova je podle Melicharovy knihy „Paměti okresu unhošťského“ seznam gruntů, které byly zaevidovány před válkou třicetiletou a těsně po ní, včetně jejich dalšího vlastnictví. Tyto údaje, publikované již v roce 1890,  byly od unhošťského učitele opsány se všemi chybami a nepřesnostmi jak do druhé braškovské pamětní knihy, tak i do dvou knih, vydaných k historii obce Braškov v roce 1999 a 2010. 

Pamětní kniha druhá – Str. 13-17 Grunty v 17. století 

Srovnáním údajů z gruntovních knih a unhošťských matrik můžeme některé chyby napravit a upřesnit stavební rozvoj Braškova od poloviny 17. století. Jelikož domy byly číslovány až od roku 1771, není snadné popisované grunty přiřadit místům, kde se skutečně nacházely. Dále uváděné údaje jsou spíše dedukcemi a je třeba k nim přistupovat s jistou tolerancí. Za pozornost stojí i to, že v přehledu není zmíněna stavba hostince na Toskánce (nyní č.p. 1). Ten se mezi grunty nezapočítával, i když již v té době zřejmě stál a byl až téměř do konce 17. století ve vlastnictví Žďárských či Kolovratů. Po nich jej získala Anna Marie Františka, velkovévodkyně toskánská, po níž je tato část Braškova pojmenována. Toskánce již bylo věnováno několik starších článků v sekci Historie. Mezi popisovanými grunty se také neobjevuje tehdejší panský dvůr v místě dnešního č.p. 17.

S pomocí matričních zápisů od SOA Praha a archivních map CÚZK můžeme Melicharovy záznamy  podstatně rozšířit a dozvědět se více o tom, kde ty starodávné grunty konkrétně stály a jací lidé v nich žili. Dnešní obyvatelé domů, vybudovaných na základech tehdejších staveb se tak mohou vydat po stopách svých předchůdců až do poloviny 17. století.

Tak například po válce třicetileté je jako  usedlík ve „třetím stavení“ uveden Jan Kožený. Co o něm víme a kde to stavení bylo?

Zda Jan Kožený je původem z Braškova nevíme, ale v roce 1676 se mu tam narodila dvojčata.

Po Janu Koženém přešel dům na Kryštofa Studničku, pak v roce 1680 na Kryštofa Kastnera. Ani rodu Kastnerů dům dlouho nesloužil. Janu Kastnerovi v roce 1698 umírá po porodu syna jeho první žena Anna a v roce 1701 je uvedený jako majitel domu, do kterého si přivedl druhou ženu Barboru, se kterou měl tři dcery. Ta poslední se však již narodila jako pohrobek. Jan Kastner totiž v roce 1705 zemřel. Vdova Barbora Kastnerová se se třemi dětmi provdala za Václava Hokůva, narozeného v Pleteném Újezdě v roce 1779 a měli spolu ještě spoustu dětí, z nichž dům podědil Jan Hokův *1717, pak jeho syn Matěj narozený 1752, který byl i braškovským rychtářem, po něm jeho syn Matěj narozený 1791. V té době měl již dům přiděleno popisné číslo 12. Jak stavení a přilehlé polnosti Matěje Hokůva vypadaly, zobrazuje mapa z roku 1840.

Dům pak vlastnilo ještě několik dalších generací Hokůvů – Jan *1823, Josef *1850 a Jaroslav *1882. Ten syna neměl a rod vymřel po meči. Dědictví domu přešlo na provdané dcery Annu Novotnou, Marii Jágrovou a Jaroslavu Fuksovou. Tím jsme se dostali až na počátek 20. století. Na posledním soutisku mapy z roku 1840 a 2020 si můžete ověřit, že dům č.p. 12 se změnil, ale jeho základem je zmiňované třetí stavení Jana Koženého z roku 1655. Z polností Matěje Hokůva jsou stavební parcely.

V dnešních dnech se začíná očkovat proti koronaviru Covid19, který během posledního roku dovedl dosud nevídaným způsobem ovlivnit naše životy. Mnohým se zdá postup očkování pomalý, jiní se proti němu zase vymezují. Připomeňme si něco  z historie. Viry provázejí lidstvo již od jeho vzniku a občas dovedou drasticky zaúřadovat. Z nedávné historie jsou známy chřipkové epidemie, mající na svědomí stamiliony obětí. Jako jeden z příkladů, jak úspěšně potlačit a snad i celosvětově vyhubit nebezpečnou virovou nákazu je očkování proti pravým neštovicím. Počátky vývoje vakcíny proti této dříve běžné a smrtící virové nákaze spadají až do 18. století. Desítky let trvaly pokusy, z dnešního pohledu hraničící se šarlatánstvím, jak se před nemocí uchránit. Účinný postup očkování se podařilo vyvinout někdy kolem roku 1800 a díky celosvětové aplikaci vakcíny se v sedmdesátých letech 20. století podařilo virus pravých neštovic z lidské populace zcela vymýtit a očkovat se proti němu již nemusí.

V Braškově je doloženo očkování dětí proti pravým neštovicím již  od třicátých let 19. století a hradila jej obec. V účetní knize Braškova z té doby jsou výdaje na očkování dětí pravidelně zmiňovány. Do té doby byla úmrtí dětí na virové pravé neštovice poměrně častá. Před rokem jsme o tom psali v článku Očkování ano či ne?  

Například v letech 1835 a 1836 byly roční výdaje na očkování malých dětí  2 zlaté ročně, což bylo asi 1% obecních výdajů. V Braškově se tehdy rodilo ročně asi 10 dětí (více v článku Porodnost v 19. století ), takže se prevenci věnovala značná pozornost a radní tomu přáli. Dnes by tato částka odpovídala 250 000 Kč pro přibližně stejný počet dětí.

A kdo očkoval? Domyslete si to z výpisu z účetní knihy Braškova, založené v roce 1828, která je dnes uložena v kladenském okresním archivu a na rozdíl od obecního trezoru od roku 2019 všem přístupná jako první braškovská Pamětní kniha.

Na prvních dvou řádcích se ve volném přepisu dočteme:

Panu Maksovi od koní očkování malejch dětí roku 1835 …. 2 (zlaté)

Na posledním řádku jsou výdaje v roce 1836:

od očkování malejch dětí ……  2 (zlaté)

V pozdějších letech očkování zlevnilo až na 1 zlatý a 20 krejcarů ročně.

Poučme se z historie a využijme výhody moderní zdravotní péče.

Do nového roku 2021 Vám přeje hodně zdraví, štěstí a dobrých zpráv

redakce zbraskova.cz

Druhá braškovská pamětní kniha, založená zřejmě již v roce 1919, obsahuje za úvodní nečíslovanou částí  A – úvod  na první číslované straně předmluvu kronikáře Václava Stádníka z 18. července 1922. Na třetí straně následuje obrázek vyjadřující tehdy ještě čerstvé pocity z hrůz nedávno ukončené války. Na pomníku jsou uvedena jména tehdy známých braškovských obětí. Podrobný popis válečných událostí byl dopisován později, jak již bylo uvedeno v článku Braškovské kroniky – 2. část – světová válka  .

Na stranách 5 až 12 pamětní knihy je téměř doslovně opsána nejstarší historie Braškova z publikace „Paměti okresu Unhošťského“, kterou v roce 1890 sepsal a vlastním nákladem vydal unhošťský učitel František Melichar a na jejímž obsahu se podílela řada osob v knize vyjmenovaných.  Melicharova kniha navazuje na  dílo „Monografie města Unhoště“, kterou  sepsal František Melichar v roce 1888 a byla i cenným zdrojem pro všechny další publikace, vydané o okolních obcích v posledních desetiletích. 

Pokud jste neměli možnost si nejstarší historii Braškova přečíst v originální knize Františka Melichara, můžete se pokochat jejím přepisem úhledným rukopisem tehdejšího kronikáře.

B Str. 01-12 Předmluva, obrázek k válce, paměti podle Melichara

 

 

V článku  Braškovské kroniky – 1.část  byl popsán osud 2. pamětní knihy obce Braškov. Úvodních šest nečíslovaných stran této pamětní knihy – část A Úvod – 6 stran nečíslováno  působí trochu zmatečně. Část dopsal dodatečně druhý kronikář František Nádvorník až v roce 1930 a je též podepsán pod katastrální mapou. Úvodní obrázek od Václava Stádníka je sice datovaný 1919, ale z textu předmluvy na první číslované straně pamětní knihy vyplývá, že byla založena až 18. července 1922.

Historicky hodnotnou informací 2. pamětní knihy je popis vlivu světové války na život v Braškově, zapsaný Václavem Stádníkem jen několik let po jejím ukončení a doplněný později Františkem Nádvorníkem o další podrobnosti. Uvádím jej v plném znění části G pamětní knihy ze stran 32-43:

G Str. 32-43 Světová válka, od str. 36 doplněk Fr. Nádvorníka

Údaje z těchto stránek, laskavě poskytnutých současným kronikářem Pavlem Stádníkem, byly využity a redakcí doplněny dalšími informacemi k publikování několika materiálů u příležitosti stoletého výročí konce 1. světové války a založení Československé republiky. Najdete je v odkazu  Stoletá výročí .

Další části originálních stran 2. pamětní knihy Braškova budou publikovány v blízké době.

 

V roce 2020 byly kroniky obce Braškov podle archivního zákona svěřeny obcí do péče Státního okresního archivu v Kladně, kde jsou přístupné veřejnosti. Dosud jste braškovské kroniky – ty starší nazvané jako Pamětní knihy – mohli spatřit na pár okamžiků při některých slavnostních příležitostech, naposledy v roce 2017 u příležitosti 70. výročí výstavby budovy Obecního úřadu. Jejich podrobný originální obsah však k dispozici nebyl. V roce 2010 vydalo nakladatelství Agentura Lucie, spol. s r. o. publikaci „Braškov, Valdek a Toskánka očima svých kronikářů“, která obsahuje výpis nejzajímavějších záznamů z pamětních knih a obecních kronik, sestavených PhDr. Miluší Frančovou. Pro řadu občanů však tato publikace již není dostupná. V roce 2018 byly na webových stránkách obce zpřístupněny tři obrazové přílohy s fotografiemi kolem poloviny minulého století. Zkuste se k nim však proklikat na novém obecním webu!

Pro milovníky autentických historických záznamů připravila redakce tohoto webu originální ukázky zápisů.

Nejstarší Pamětní kniha Braškova byla zpočátku vedena jako obecní účetní kniha již od roku 1828. Později do ní byly vepsány záznamy událostí, veskrze převzaté a přepsané do druhé pamětní knihy z počátku 20. století.

Druhá braškovská kronika, nazvaná Pamětní kniha, byla napsána v letech 1922 až 1932. Obsahuje 290 číslovaných stran, byla zachována v dobrém stavu a je úhledně vedená čitelným písmem. Postupně se můžete seznámit s celým jejím originálním obsahem. O jejím osudu vypovídá záznam druhého braškovského kronikáře z 20. století – Františka Nádvorníka, který ji převzal v roce 1930 od Václava Stádníka. Je uveden na str. 44:

Pokud máte možnost tento originální zápis porovnat s přepisem Miluše Frančové ve výše uvedené publikaci, všimněte si jejího tendenčního krácení přepisu tohoto úryvku, které nesvědčí o historické autentičnosti díla.

V další části se seznámíte při příležitosti 102. výročí ukončení 1. světové války se zápisy kronikářů, které popisují tuto apokalypsu a její dopady na život v Braškově.

 

 

Tento článek navazuje na předchozí výňatky z první matriky unhošťské katolické farnosti – První unhošťská matrika v 17. století – 1 . Úplné kopie matričních knih najdete na stránkách SOA Praha. U uváděných výňatků s přepisem textu je vždy zapsán odkaz na název knihy a číslo scanu. Přepis není doslovný a je přizpůsoben tak, aby byl srozumitelnější pro současného čtenáře. Nečitelné či nespolehlivě převedené části textu jsou označeny otazníkem.

V roce 1683, po ukončení působení faráře Ondřeje Adriana Molitorise, poklesla úroveň vedení matriky narozených. Podle Františka Melichara působil na faře v letech 1671-1679 Martin Jiří Leštianský a po něm až do roku 1686 Adam Syswald. V matrice však o nich není zmínka. Některé zápisy pokřtěných nebyly doplněny a vniká i pochybnost o jejich souvislé řadě. Pro genealogy takový výpadek informace může znamenat vážnou komplikaci, vedoucí až k tzv. „ztrátě předků“. 

Výpadky zápisů se týkaly i oddavků, o čemž svědčí nepodepsaná poznámka z pozdější doby:

Od února 1677 se dostaly do matriky i zápisy o zemřelých. Je to uvozeno stručným textem (matrika Unhošť 01, sc. 346):

Zapisování létha 1677 mrtvých při zdejším Chrámie Páně, aneb založení svatých apoštolův Petra a Pavla tohoto města Unhoště.

Následují na několika stranách údaje o pohřbech až do května 1678. Pak ale stihla matriční knihu další pohroma:

Ta náprava ale nebyla úplná. Období kolem roku 1680, kdy celou Evropu včetně Čech postihla morová epidemie, však bohužel zaznamenáno není, a tak chybí doklad o tom, jakým způsobem  se podepsala na smrtnosti obyvatel Unhošťska. Jak je vidět, troubové se najdou v každé době.

Abychom tomu vandalovi, který si z matriky udělal trhací kalendář, jenom nespílali, přiznejme mu i zásluhy. Bartoloměj Trouba pocházel z Berouna, v Unhošti byl kantorem a varhaníkem. V roce 1704 se mu s manželkou Annou narodil syn Ferdinand.

V zápisu z konce roku 1696 se po deseti letech úspěšné činnosti na faře přihlásil k zapsaným křtům od léta 1686 Václav Bramhauský. Jeho působení v Unhošti však ještě zdaleka nekončilo působil zde až do roku 1723.

Záznamům o pohřbech se budeme věnovat v dalších kapitolách.

 

 

Zrod a počátky první dochované matriky unhošťské katolické farnosti byly stručně popsány v článku  360 let unhošťských matrik  a  První pokřtění v Unhošti .  Ukázky ze zápisů křtů a oddavků z pětiletého působení  prvního novodobého unhošťského faráře najdete v článcích Jan Jindřich Ottich z Dobřan – 1. část a Jan Jindřich Ottich z Dobřan – 2. část . Všechny uváděné zápisy jsou pořízeny z matričních knih uložených ve Státním oblastním archivu v Praze na Chodovci a nyní jsou již veřejně přístupné na Internetu.

Doplněné přepisy usnadňují běžnému čtenáři orientaci v obsahu ne vždy čitelně zapsaného textu. Přepis původních textů je volný a nectí důsledně současná pravidla pravopisu, aby se více blížil originálu při zachování srozumitelnosti pro současného čtenáře.

Od roku 1667 působil na unhošťské farnosti páter Ondřej Adrian Molitoris. Charakter zápisů ani písmo se podstatně nezměnily.  V Unhošti se častěji objevují jména cizinců a šlechty, která se buď ve městě usadila, například tyrolští Feldekové, po kterých tam dosud  zůstal zámek, nebo tam vlastnila jiné majetky. Příkladem těch druhých může být hospodářství hraběte z Kolowrat, s významnou funkcí nejvyššího sudího v království českém, o čemž svědčí následující zápis:

Že Feldekové na panství v Unhošti dlouhodobě pobývali, svědčí i to, že tam měli kuchaře:

 

Následující zápis faráře o křtu nemanželského dítěte vtipně formuluje otce:

V Unhošti se objevila i počeštělá jména cizího původu, znějící na místní poměry dnes trochu exoticky. V Čechách dnes žijí jen čtyři osoby tohoto příjmení na Benešovsku.

Rozdíly v sociálním postavení farníků se projevovaly i v prostoru, který jim byl věnován v matrice. Některé křty prostě probíhaly ve slavnostnější atmosféře za účasti významných kmotrů a svědků:

Poměřit si můžete i délku následujících dvou zápisů:

Co do délky zápisu snad vede následující křest se zajímavým obsazením:

Takových zajímavostí je v první unhošťské matrice tohoto období plno. Nově se začaly objevovat i záznamy o zemřelých a jim poskytovaných svátostech. V osmdesátých letech 17. století však  polevila pečlivost písařů při matričních zápisech a byla i narušena jejich kontinuita. O tom ale bude řečeno více až ve druhém dílu tohoto tématu.