Rubrika: Historie

Ve druhé pamětní knize Braškova je podle Melicharovy knihy „Paměti okresu unhošťského“ seznam gruntů, které byly zaevidovány před válkou třicetiletou a těsně po ní, včetně jejich dalšího vlastnictví. Tyto údaje, publikované již v roce 1890,  byly od unhošťského učitele opsány se všemi chybami a nepřesnostmi jak do druhé braškovské pamětní knihy, tak i do dvou knih, vydaných k historii obce Braškov v roce 1999 a 2010. 

Pamětní kniha druhá – Str. 13-17 Grunty v 17. století 

Srovnáním údajů z gruntovních knih a unhošťských matrik můžeme některé chyby napravit a upřesnit stavební rozvoj Braškova od poloviny 17. století. Jelikož domy byly číslovány až od roku 1771, není snadné popisované grunty přiřadit místům, kde se skutečně nacházely. Dále uváděné údaje jsou spíše dedukcemi a je třeba k nim přistupovat s jistou tolerancí. Za pozornost stojí i to, že v přehledu není zmíněna stavba hostince na Toskánce (nyní č.p. 1). Ten se mezi grunty nezapočítával, i když již v té době zřejmě stál a byl až téměř do konce 17. století ve vlastnictví Žďárských či Kolovratů. Po nich jej získala Anna Marie Františka, velkovévodkyně toskánská, po níž je tato část Braškova pojmenována. Toskánce již bylo věnováno několik starších článků v sekci Historie. Mezi popisovanými grunty se také neobjevuje tehdejší panský dvůr v místě dnešního č.p. 17.

S pomocí matričních zápisů od SOA Praha a archivních map CÚZK můžeme Melicharovy záznamy  podstatně rozšířit a dozvědět se více o tom, kde ty starodávné grunty konkrétně stály a jací lidé v nich žili. Dnešní obyvatelé domů, vybudovaných na základech tehdejších staveb se tak mohou vydat po stopách svých předchůdců až do poloviny 17. století.

Tak například po válce třicetileté je jako  usedlík ve „třetím stavení“ uveden Jan Kožený. Co o něm víme a kde to stavení bylo?

Zda Jan Kožený je původem z Braškova nevíme, ale v roce 1676 se mu tam narodila dvojčata.

Po Janu Koženém přešel dům na Kryštofa Studničku, pak v roce 1680 na Kryštofa Kastnera. Ani rodu Kastnerů dům dlouho nesloužil. Janu Kastnerovi v roce 1698 umírá po porodu syna jeho první žena Anna a v roce 1701 je uvedený jako majitel domu, do kterého si přivedl druhou ženu Barboru, se kterou měl tři dcery. Ta poslední se však již narodila jako pohrobek. Jan Kastner totiž v roce 1705 zemřel. Vdova Barbora Kastnerová se se třemi dětmi provdala za Václava Hokůva, narozeného v Pleteném Újezdě v roce 1779 a měli spolu ještě spoustu dětí, z nichž dům podědil Jan Hokův *1717, pak jeho syn Matěj narozený 1752, který byl i braškovským rychtářem, po něm jeho syn Matěj narozený 1791. V té době měl již dům přiděleno popisné číslo 12. Jak stavení a přilehlé polnosti Matěje Hokůva vypadaly, zobrazuje mapa z roku 1840.

Dům pak vlastnilo ještě několik dalších generací Hokůvů – Jan *1823, Josef *1850 a Jaroslav *1882. Ten syna neměl a rod vymřel po meči. Dědictví domu přešlo na provdané dcery Annu Novotnou, Marii Jágrovou a Jaroslavu Fuksovou. Tím jsme se dostali až na počátek 20. století. Na posledním soutisku mapy z roku 1840 a 2020 si můžete ověřit, že dům č.p. 12 se změnil, ale jeho základem je zmiňované třetí stavení Jana Koženého z roku 1655. Z polností Matěje Hokůva jsou stavební parcely.

V dnešních dnech se začíná očkovat proti koronaviru Covid19, který během posledního roku dovedl dosud nevídaným způsobem ovlivnit naše životy. Mnohým se zdá postup očkování pomalý, jiní se proti němu zase vymezují. Připomeňme si něco  z historie. Viry provázejí lidstvo již od jeho vzniku a občas dovedou drasticky zaúřadovat. Z nedávné historie jsou známy chřipkové epidemie, mající na svědomí stamiliony obětí. Jako jeden z příkladů, jak úspěšně potlačit a snad i celosvětově vyhubit nebezpečnou virovou nákazu je očkování proti pravým neštovicím. Počátky vývoje vakcíny proti této dříve běžné a smrtící virové nákaze spadají až do 18. století. Desítky let trvaly pokusy, z dnešního pohledu hraničící se šarlatánstvím, jak se před nemocí uchránit. Účinný postup očkování se podařilo vyvinout někdy kolem roku 1800 a díky celosvětové aplikaci vakcíny se v sedmdesátých letech 20. století podařilo virus pravých neštovic z lidské populace zcela vymýtit a očkovat se proti němu již nemusí.

V Braškově je doloženo očkování dětí proti pravým neštovicím již  od třicátých let 19. století a hradila jej obec. V účetní knize Braškova z té doby jsou výdaje na očkování dětí pravidelně zmiňovány. Do té doby byla úmrtí dětí na virové pravé neštovice poměrně častá. Před rokem jsme o tom psali v článku Očkování ano či ne?  

Například v letech 1835 a 1836 byly roční výdaje na očkování malých dětí  2 zlaté ročně, což bylo asi 1% obecních výdajů. V Braškově se tehdy rodilo ročně asi 10 dětí (více v článku Porodnost v 19. století ), takže se prevenci věnovala značná pozornost a radní tomu přáli. Dnes by tato částka odpovídala 250 000 Kč pro přibližně stejný počet dětí.

A kdo očkoval? Domyslete si to z výpisu z účetní knihy Braškova, založené v roce 1828, která je dnes uložena v kladenském okresním archivu a na rozdíl od obecního trezoru od roku 2019 všem přístupná jako první braškovská Pamětní kniha.

Na prvních dvou řádcích se ve volném přepisu dočteme:

Panu Maksovi od koní očkování malejch dětí roku 1835 …. 2 (zlaté)

Na posledním řádku jsou výdaje v roce 1836:

od očkování malejch dětí ……  2 (zlaté)

V pozdějších letech očkování zlevnilo až na 1 zlatý a 20 krejcarů ročně.

Poučme se z historie a využijme výhody moderní zdravotní péče.

Do nového roku 2021 Vám přeje hodně zdraví, štěstí a dobrých zpráv

redakce zbraskova.cz

Druhá braškovská pamětní kniha, založená zřejmě již v roce 1919, obsahuje za úvodní nečíslovanou částí  A – úvod  na první číslované straně předmluvu kronikáře Václava Stádníka z 18. července 1922. Na třetí straně následuje obrázek vyjadřující tehdy ještě čerstvé pocity z hrůz nedávno ukončené války. Na pomníku jsou uvedena jména tehdy známých braškovských obětí. Podrobný popis válečných událostí byl dopisován později, jak již bylo uvedeno v článku Braškovské kroniky – 2. část – světová válka  .

Na stranách 5 až 12 pamětní knihy je téměř doslovně opsána nejstarší historie Braškova z publikace „Paměti okresu Unhošťského“, kterou v roce 1890 sepsal a vlastním nákladem vydal unhošťský učitel František Melichar a na jejímž obsahu se podílela řada osob v knize vyjmenovaných.  Melicharova kniha navazuje na  dílo „Monografie města Unhoště“, kterou  sepsal František Melichar v roce 1888 a byla i cenným zdrojem pro všechny další publikace, vydané o okolních obcích v posledních desetiletích. 

Pokud jste neměli možnost si nejstarší historii Braškova přečíst v originální knize Františka Melichara, můžete se pokochat jejím přepisem úhledným rukopisem tehdejšího kronikáře.

B Str. 01-12 Předmluva, obrázek k válce, paměti podle Melichara

 

 

V článku  Braškovské kroniky – 1.část  byl popsán osud 2. pamětní knihy obce Braškov. Úvodních šest nečíslovaných stran této pamětní knihy – část A Úvod – 6 stran nečíslováno  působí trochu zmatečně. Část dopsal dodatečně druhý kronikář František Nádvorník až v roce 1930 a je též podepsán pod katastrální mapou. Úvodní obrázek od Václava Stádníka je sice datovaný 1919, ale z textu předmluvy na první číslované straně pamětní knihy vyplývá, že byla založena až 18. července 1922.

Historicky hodnotnou informací 2. pamětní knihy je popis vlivu světové války na život v Braškově, zapsaný Václavem Stádníkem jen několik let po jejím ukončení a doplněný později Františkem Nádvorníkem o další podrobnosti. Uvádím jej v plném znění části G pamětní knihy ze stran 32-43:

G Str. 32-43 Světová válka, od str. 36 doplněk Fr. Nádvorníka

Údaje z těchto stránek, laskavě poskytnutých současným kronikářem Pavlem Stádníkem, byly využity a redakcí doplněny dalšími informacemi k publikování několika materiálů u příležitosti stoletého výročí konce 1. světové války a založení Československé republiky. Najdete je v odkazu  Stoletá výročí .

Další části originálních stran 2. pamětní knihy Braškova budou publikovány v blízké době.

 

V roce 2020 byly kroniky obce Braškov podle archivního zákona svěřeny obcí do péče Státního okresního archivu v Kladně, kde jsou přístupné veřejnosti. Dosud jste braškovské kroniky – ty starší nazvané jako Pamětní knihy – mohli spatřit na pár okamžiků při některých slavnostních příležitostech, naposledy v roce 2017 u příležitosti 70. výročí výstavby budovy Obecního úřadu. Jejich podrobný originální obsah však k dispozici nebyl. V roce 2010 vydalo nakladatelství Agentura Lucie, spol. s r. o. publikaci „Braškov, Valdek a Toskánka očima svých kronikářů“, která obsahuje výpis nejzajímavějších záznamů z pamětních knih a obecních kronik, sestavených PhDr. Miluší Frančovou. Pro řadu občanů však tato publikace již není dostupná. V roce 2018 byly na webových stránkách obce zpřístupněny tři obrazové přílohy s fotografiemi kolem poloviny minulého století. Zkuste se k nim však proklikat na novém obecním webu!

Pro milovníky autentických historických záznamů připravila redakce tohoto webu originální ukázky zápisů.

Nejstarší Pamětní kniha Braškova byla zpočátku vedena jako obecní účetní kniha již od roku 1828. Později do ní byly vepsány záznamy událostí, veskrze převzaté a přepsané do druhé pamětní knihy z počátku 20. století.

Druhá braškovská kronika, nazvaná Pamětní kniha, byla napsána v letech 1922 až 1932. Obsahuje 290 číslovaných stran, byla zachována v dobrém stavu a je úhledně vedená čitelným písmem. Postupně se můžete seznámit s celým jejím originálním obsahem. O jejím osudu vypovídá záznam druhého braškovského kronikáře z 20. století – Františka Nádvorníka, který ji převzal v roce 1930 od Václava Stádníka. Je uveden na str. 44:

Pokud máte možnost tento originální zápis porovnat s přepisem Miluše Frančové ve výše uvedené publikaci, všimněte si jejího tendenčního krácení přepisu tohoto úryvku, které nesvědčí o historické autentičnosti díla.

V další části se seznámíte při příležitosti 102. výročí ukončení 1. světové války se zápisy kronikářů, které popisují tuto apokalypsu a její dopady na život v Braškově.

 

 

Tento článek navazuje na předchozí výňatky z první matriky unhošťské katolické farnosti – První unhošťská matrika v 17. století – 1 . Úplné kopie matričních knih najdete na stránkách SOA Praha. U uváděných výňatků s přepisem textu je vždy zapsán odkaz na název knihy a číslo scanu. Přepis není doslovný a je přizpůsoben tak, aby byl srozumitelnější pro současného čtenáře. Nečitelné či nespolehlivě převedené části textu jsou označeny otazníkem.

V roce 1683, po ukončení působení faráře Ondřeje Adriana Molitorise, poklesla úroveň vedení matriky narozených. Podle Františka Melichara působil na faře v letech 1671-1679 Martin Jiří Leštianský a po něm až do roku 1686 Adam Syswald. V matrice však o nich není zmínka. Některé zápisy pokřtěných nebyly doplněny a vniká i pochybnost o jejich souvislé řadě. Pro genealogy takový výpadek informace může znamenat vážnou komplikaci, vedoucí až k tzv. „ztrátě předků“. 

Výpadky zápisů se týkaly i oddavků, o čemž svědčí nepodepsaná poznámka z pozdější doby:

Od února 1677 se dostaly do matriky i zápisy o zemřelých. Je to uvozeno stručným textem (matrika Unhošť 01, sc. 346):

Zapisování létha 1677 mrtvých při zdejším Chrámie Páně, aneb založení svatých apoštolův Petra a Pavla tohoto města Unhoště.

Následují na několika stranách údaje o pohřbech až do května 1678. Pak ale stihla matriční knihu další pohroma:

Ta náprava ale nebyla úplná. Období kolem roku 1680, kdy celou Evropu včetně Čech postihla morová epidemie, však bohužel zaznamenáno není, a tak chybí doklad o tom, jakým způsobem  se podepsala na smrtnosti obyvatel Unhošťska. Jak je vidět, troubové se najdou v každé době.

Abychom tomu vandalovi, který si z matriky udělal trhací kalendář, jenom nespílali, přiznejme mu i zásluhy. Bartoloměj Trouba pocházel z Berouna, v Unhošti byl kantorem a varhaníkem. V roce 1704 se mu s manželkou Annou narodil syn Ferdinand.

V zápisu z konce roku 1696 se po deseti letech úspěšné činnosti na faře přihlásil k zapsaným křtům od léta 1686 Václav Bramhauský. Jeho působení v Unhošti však ještě zdaleka nekončilo působil zde až do roku 1723.

Záznamům o pohřbech se budeme věnovat v dalších kapitolách.

 

 

Zrod a počátky první dochované matriky unhošťské katolické farnosti byly stručně popsány v článku  360 let unhošťských matrik  a  První pokřtění v Unhošti .  Ukázky ze zápisů křtů a oddavků z pětiletého působení  prvního novodobého unhošťského faráře najdete v článcích Jan Jindřich Ottich z Dobřan – 1. část a Jan Jindřich Ottich z Dobřan – 2. část . Všechny uváděné zápisy jsou pořízeny z matričních knih uložených ve Státním oblastním archivu v Praze na Chodovci a nyní jsou již veřejně přístupné na Internetu.

Doplněné přepisy usnadňují běžnému čtenáři orientaci v obsahu ne vždy čitelně zapsaného textu. Přepis původních textů je volný a nectí důsledně současná pravidla pravopisu, aby se více blížil originálu při zachování srozumitelnosti pro současného čtenáře.

Od roku 1667 působil na unhošťské farnosti páter Ondřej Adrian Molitoris. Charakter zápisů ani písmo se podstatně nezměnily.  V Unhošti se častěji objevují jména cizinců a šlechty, která se buď ve městě usadila, například tyrolští Feldekové, po kterých tam dosud  zůstal zámek, nebo tam vlastnila jiné majetky. Příkladem těch druhých může být hospodářství hraběte z Kolowrat, s významnou funkcí nejvyššího sudího v království českém, o čemž svědčí následující zápis:

Že Feldekové na panství v Unhošti dlouhodobě pobývali, svědčí i to, že tam měli kuchaře:

 

Následující zápis faráře o křtu nemanželského dítěte vtipně formuluje otce:

V Unhošti se objevila i počeštělá jména cizího původu, znějící na místní poměry dnes trochu exoticky. V Čechách dnes žijí jen čtyři osoby tohoto příjmení na Benešovsku.

Rozdíly v sociálním postavení farníků se projevovaly i v prostoru, který jim byl věnován v matrice. Některé křty prostě probíhaly ve slavnostnější atmosféře za účasti významných kmotrů a svědků:

Poměřit si můžete i délku následujících dvou zápisů:

Co do délky zápisu snad vede následující křest se zajímavým obsazením:

Takových zajímavostí je v první unhošťské matrice tohoto období plno. Nově se začaly objevovat i záznamy o zemřelých a jim poskytovaných svátostech. V osmdesátých letech 17. století však  polevila pečlivost písařů při matričních zápisech a byla i narušena jejich kontinuita. O tom ale bude řečeno více až ve druhém dílu tohoto tématu.

 

 

V minulém článku o zápisech poskytnutých svátostí křtu a oddavků v první zachované unhošťské matrice z roku 1660 jste se dozvěděli o některých obřadech poskytnutých farníkům Janem Jindřichem Ottychem z Dobřan i Františkány z Hájku. Ne všechny zápisy byly tak obsáhlé, jako ty dříve uvedené. Přesto lze i v některých ze stovek prostých zápisů najít zajímavosti z tehdejšího života v Unhošti a v okolních obcích. Nejstarší matriky poskytovaly farářům prostor i pro vyjádření jejich pocitů, což zbyrokratizované matriky v pozdějších stoletích, převedené v podstatě do formy tabulek s předepsanými údaji, již neumožňovaly. Sice se někdy stalo, že v záznamech chybí některý důležitý údaj, jako je místo bydliště či jméno, ale přidaná hodnota dalších údajů je neocenitelná. Příkladem neúplného jména je ženich Václav v níže uvedeném matričním záznamu. V té době je ale možné, že svoje příjmení ani neznal.

Podobně tomu bylo i u zápisu jmen svědků, například : Jiřík, čeledín Pařízkův z Braškova nebo družička Dorota, dcera Matěje, ševce z Braškova:

 

Že se do farního života od počátku zapojili i obyvatelé okolních obcí, svědčí  například první křtěnec z Braškova již z 19. února 1662 (viz Kdo byl Jan Cester? ). Farnost obsloužila svátostmi i širší okolí, přehled vesnic je uveden např. v článku  První pokřtění v Unhošti.

Z bližšího okolí se do katolického církevního života brzy zapojila i rodina mlynáře Matěje Sváška z Poteplí, jehož syn byl pokřtěn 10.5.1663. V Pleteném Újezdu byl jako první pokřtěn Jan Dlouhý 27.5.1663, v Kyšicích pak Matěj Pospíšil 3.2.1664. Do jaké míry byla rekatolizace na Unhošťsku nucená, se nedá z matrik přímo prokázat. O tom, že byla úspěšná, svědčí houstnoucí zápisy o křtech i oddavcích jak obyvatel města Unhoště, tak i okolních obcí. Jistý podíl na tom mohlo mít i postupné doosídlování území, zdevastovaného třicetiletou válkou a odchodem protestantů do jiných krajů.

Příkladem zápisu sňatku prostých venkovanů je následující záznam:

Zvláště ceněni byli mlynáři, kteří se obrátili ke katolické víře. Varvařovští na Červeném mlýně nechali pokřtít syna Jana 30.11.1664, Dorota Svobodová, dcera mlynáře Jana ze Suchého mlýna se dočkala křtu 18.1.1665. Mlynáři migrovali až z Moravy: 

Postupně se rekatolizoval i Pletený Újezd:

Svátosti křtu se dostalo i prostým farníkům:

Farář Jan Jindřich Ottych z Dobřan ukončil svou činnost na unhošťské faře posledním zápisem z 20.7.1667.

 

 

 

 

 

 

 

Jan Jindřich Ottych z Dobřan, zmíněný v předchozích článcích, je prvním unhošťským farářem, po kterém se zachovala úplná kniha křtů a oddavků, kterou vedl v letech 1662 až do 16.7.1667. Jsou známa i jména unhošťských farářů již od poloviny 14. století, řadu z nich uvádí ve své Monografii Unhoště František Melichar. Podrobnosti o nich ale neznáme, jejich záznamy, pokud vůbec existovaly, se nedochovaly. 

Jan Jindřich Ottych z Dobřan vedl matriku pečlivě a úhledně. První zápis křtu je hned z 1. ledna 1662, kdy byl v unhošťském chrámu pokřtěn syn Melichar,

rodičů Lukáše Koníka a Anny ze vsi Přílepek (Malé Přílepy).

Úvodní strany matriky, kterou Státní oblastní archiv v Praze – Chodovci uchovává pod názvem Unhošť 01, obsahují řadu zajímavostí, které stojí za pozornost. S některými se na následujících řádcích blíže seznámíme. Kdo záznamy do matriky zapisoval není jisté. Kromě farářů to dříve dělali i kaplani nebo místní kantoři či písaři. Uctivá formulace zápisů, například „dvojctihodný“ farář, svědčí spíše o tom, že zápisy prováděla jiná osoba. Písmo je stejné po celou dobu pětiletého působení Jana Jindřicha Ottycha z Dobřan v Unhošti. Stejný charakter úhledného písma pokračuje v zápisech ještě několik let po převzetí farnosti páterem Ondřejem Adrianem Molitorisem v roce 1668.

Po třicetileté válce byla téměř vypleněná Unhošť dosídlována stavy věrnými koruně. Majetky zabavené protestantům zde získávali i rytíři, zřejmě za své zásluhy. Jedním z příkladů je sňatek rytíře a šlechtičny z roku 1663: 

Zajímavostí je, že urození Elznicové připustili i sňatek nerovný – s italským tovaryšem kamenického řemesla. Dokládá to křest Lidmilly Alžběty, dcery pana Bernarda Špinety a urozené paní Kateřiny Elznicové, jeho manželky:

 

Při svátostech hostovali i Františkáni v Hájku, za pozornost stojí i významní kmotři Doroty Petinhové:

Příště se ještě budeme věnovat běžným občanům z Unhoště a okolních obcí.

 

V minulém článku 360 let unhošťských matrik byl zmíněn zápis o darování matriční knihy k zápisům křtů a oddavků. Po ukončení třicetileté války v roce 1648 byl proces znovu utváření církevního života zdlouhavý a bolestný zejména pro nekatolíky, jejichž konfese již nebyla povolována. Nucená rekatolizace, zahájená nedlouho po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620, navazovala na rozsáhlé konfiskace majetku opoziční šlechty a měšťanů. Z města Unhoště a zřejmě i z okolních vesnic se nuceně vystěhovala část obyvatel, kteří přišli o majetek a nebyli ochotni se smířit se ztrátou víry svých předků. Výtěžky ze zabaveného majetku císař částečně věnoval na obnovu katolické církve. Jak tomu bývá po každé revoluci, velká část obyvatelstva z existenční nouze přijala nové poměry s nechutí, ale bez odporu. Tak se i v Unhošti po dvanácti letech po skončení války začal obnovovat církevní život pod taktovkou katolické církve. 

Prvním farářem unhošťské farnosti se stal v roce 1661 Jan Jindřich Ottych z Dobřan. V matrice Unhošť 01 po sobě zanechal zápisy o křtech a oddavcích v letech 1662 až 1667. Zaznamenáno je od něj 230 křtů a 70 oddaných párů v kostele svatých apoštolů Petra a Pavla v Unhošti. Poslední jeho zápis je z 20.7.1667.

Unhošťská farnost zasahovala v té době i do vzdálenějších obcí, kde ještě církevní život nebyl obnoven. Zaznamenáni jsou farníci z města Unhoště a obcí:

Braškov, Kyšice, Pletený Újezd, Dobrá, Malé (Dolejší) Přítočno, Velké (Hořejší) Přítočno, Chyňava, Nenačovice, Železná, Dolany, Lidice, Makotřasy, Buštěhrad, Malé Přílepy, Červený Újezd, Chrášťany, Hostouň, Běloky, (Horní) Ptice.

V 1. pololetí 1662 byli pokřtěni:

1.1.1662   Melichar Koník z Přílepek (Malé Přílepy)

7.1.1662   Dorota, dcera podruha z chalupy Jana Holečka z Nenačovic

15.1.1662 Dorota Sladkovská z Nenačovic

22.1.1662 Dorota Braumová z Nenačovic

28.1.1662 Dorota Špaténková z Bělok

2.2.1662   Pavel Křeček z Chyňavy

5.2.1662   Dorota Repičová z Chyňavy

18.2.1662 Jiří Dvořák z Horních Ptic

19.2.1662 Jan Cester z Braškova

19.2.1662 Lidmila Kadlecová z Horních Ptic

20.2.1662 Matěj Nyšta zřejmě z Unhoště, zapsán jako poddaný Jeho Milosti Pana nejvyššího sudího (hraběte z Kolowrat)

26.2.1662 Matěj Duda z Železný

26.2.1662 dítě neznámých rodičů z Červeného Újezda

4.3.1662   Zuzana Husáková z Chyňavy

12.3.1662 Jan Hladký z Chyňavy

25.3.1662 Máří Magdalena Beránková z Červeného Újezda

26.3.1662 Jiří neznámých rodičů ze zámku v Červeném Újezdě

8.4.1662   Anna Barbora neznámých rodičů z Unhoště

20.4.1662 Alžběta Koubová z Unhoště

1.5.1662   Veruna Fučíková z Unhoště

21.5.1662 Veronika Kohoutská z Dolan

28.5.1662 Kateřina Jandová z Unhoště

8.6.1662   Vít Mikoláš z Unhoště

9.6.1662   Alžběta Roubalová z Unhoště

13.6.1662 Kateřina Tomášková z Unhoště

17.6.1662 Justina Lidmila Tintěrová z Velkého Přítočna

17.6.1662 Jan Procházka z Malého Přítočna

22.6.1662 Anna Kořínská z Lidic

Vypovídací hodnota matričních zápisů o křtech od faráře Jana Jindřicha Ottycha z Dobřan je po celou dobu v podstatě stejná a můžete si o ní udělat obrázek třeba ze zápisu o prvním křtu z Braškova Kdo byl Jan Cester? .

Zajímavostí této části matriky je, že mezi zápisy o křtech je na sc.12 až 14  uveden inventář unhošťského kostela k 26.1.1662 a dary farníků v letech 1660 až 1663. Dává to obrázek o postupné obnově unhošťského kostela a církevního života.