Rubrika: Historie

Svatovítská katedrála na pražských Hradčanech je ikonickou stavbou pro celý český národ. V adventním čase se sluší připomenout i příspěvek obyvatelstva Unhošťska k jejímu vzniku a chodu v dávných dobách.

V dubnu roku 1344 byla Praha povýšena na arcibiskupství a stala se nezávislou na Mohuči. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic získal právo korunovat českého krále. Při té příležitosti položil král Jan Lucemburský dne 21. listopadu 1344 na Pražském hradě základní kámen ke stavbě trojlodní gotické katedrály s osmi kaplemi. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu a prvním ředitelem stavby Bušek Linhartův z Braškova. Páni z Braškova sídlili na tvrzi v Braškově Vodní tvrz a zastávali významné funkce. Buškův otec Linhart byl v roce 1331 soudcem biskupské kurie pražského biskupa Jana IV. z Dražic, pro kterého pracoval i Bušek. Ten byl také farářem v Unhošti a zastával kromě jiných církevních funkcí v letech 1343 až 1350 i místo ředitele stavby katedrály. Že byl významnou osobností stavby svatovítské katedrály svědčí i to, že jeho busta od Jana Parléře se dodnes dochovala v triforiu katedrály mezi dalšími vlivnými lidmi té doby. 

Před započetím stavby katedrály Karel IV. v roce 1341, když byl ještě jen Markrabím Moravským, ustanovil při hlavním chrámu sv. Víta v Praze 24 kleriků, a sice 12 kněží, 6 jáhnů a 6 podjáhnů, aby „každodenně hodinky ke cti Panny Marie v kůru říkali, a písněmi sv. Václava, Víta a Vojtěcha chválili“. Kněžím v tom sboru říkali mansionáři vyšší a nekněžím (jáhnům) nižší. 
Na financování tohoto sboru mansionářů v kostele sv. Víta se podíleli i občané z Unhoště a místní majetek.

Sbor svatovítských mansionářů získal v roce 1370 dvůr v Unhošti od jeho majitele, kterým byl malostranský měšťan Mikuláš Šlegel. Ten sice vlastnil dům v Praze v Michalské ulici a na Staroměstském náměstí, ale zakoupil se i v Unhošti. Dvůr ležící u kostela vedle fary se třemi lány polí koupil za 70 kop českých grošů od paní Vyecemily, vdovy po Domeslavovi z Drask, a od jejího syna Čeňka a daroval celý tento dvůr se vším příslušenstvím ve čtvrtek před Narozením Panny Marie (5. září) 1370 sboru mansionářů. Představený sboru vyplácel každoročně v srpnu z výnosu dvoru všem mansionářům 30 grošů a chudým před chrámem dva groše.
Dalším donátorem byl Bohuta z Unhoště. Ten věnoval mansionářům v roce 1382 jednu kopu grošů ročního důchodu, které byly vykazovány z dvoru u domu v Jílovkách (č.p. 102). Z toho vydával přednosta v červenci mansionářům 30 grošů a 2 groše chudým. 
Dalším unhošťským dárcem byl sládek Mařík z domu číslo 2. O jeho daru je známo jen to, že se s obdarovanými nepohodl a rozepři musela řešit roku 1405 pražská konsistoř a dokonce papež Inocenc VII. 
Mansionáři žili též z úroku, který měli od unhošťského měšťana Jakuba Chudého z jeho domu. Z toho vyplácel přednosta mansionářům větším 40 grošů a po 2 groších menším, také 2 groše na světlo (svíčky) a 2 groše na chleba chudým.

V roce 1401 založil Zděnek vladyka z Chýně v kapli sv. Šimona a Judy v
kostele sv. Víta nový oltář „Zvěstování Panny Marie a Všech Svatých“ a daroval mu ze dvou dvorů v Unhošti 4 kopy grošů stálého platu s tím, aby se za něj a za jeho manželku Barboru konala pobožnost. Ten stálý plat trval až do roku 1800, kdy jeho hodnota byla 5 zlatých a 15 krejcarů ročně.

Roku 1409 postavil Matěj Kolář se svou manželkou Marketou v kostele sv. Víta oltář Zvěstování Panny Marie, sv. Kateřiny, sv. Anny, sv. Ondřeje a jiných sv. apoštolů a dne 13. prosince 1409 s povolením krále Václava, vydaného 16. listopadu 1409 odevzdal k němu 17 kop grošů ročního důchodu ze svého dvora v Unhošti a z domu č. 103 na Malé Straně. Ustanovil k němu za oltářníka Jana Zymu, který byl povinen každý týden 3 mše svaté za spásu zakladatelů při tom oltáři buď sám sloužit, nebo dát sloužit a po každé této mši svaté 1 groš chudým na chléb doručit. Podací právo k tomuto oltáři si vyhradili tito manželé, po jejich smrti ho měl p. Bohouš z Drachkova a po jeho smrti jej měl vykonávat král Václav. 

Sbor svatovítských mansionářů se rozprchl v dobách husitských, platy z řečených dvorů v Unhošti však vycházely stále a vybírali je páni preláti neboli kanovníci na hradě Pražském. 

Při troše štěstí lze v matrice svatovítského chrámu nalézt i stopy po příbuzných, kteří tam byli pokřtěni či oddáni, či tam i na chóru zpívali:

 

 

Pohledy do historie Unhošťska a Braškova mohou mít různou hloubku. Dosud jsme se na tomto webu zabývali převážně obdobím několika uplynulých staletí – a budeme v tom i nadále pokračovat. Neuškodí však si jednou odskočit výjimečně o pár set tisíc let hlouběji, až do doby kamenné.
V posledních článcích jsme popsali vznik názvu západní části Braškova – Valdeka ( Jak Valdek ke jménu přišel 1 ) v konci 18. století a Unhoště ( Jak Unhošť ke jménu přišla 1 ) o pár století dříve. Čím starší jsou písemné podklady o dění v našem regionu, tím hůře se ověřuje jejich věrohodnost. A to se nedostaneme dále, než necelé jedno tisíciletí do historie. 
Máme tu ale další zdroj – a to je archeologie – která nás poučí o dávných obyvatelích regionu i před statisíci lety. A že tu žili, o tom svědčí četné nálezy.
O výzkum v Braškově se zasloužil se svým týmem především archeolog Jan Fridrich (*1938 – +2007), a jak to tak v archeologii bývá, velkou roli zde hrála náhoda.
Nebudeme se zde zabývat vědeckým vyhodnocením nálezů. To bylo detailně popsáno v publikaci vydané Českou archeologickou společností, o.p.s. v roce 2011 s názvem „Braškov, nové naleziště prezleticienu ve středních Čechách“ autorů  Jana Fridricha a Ivany Fridrichové – Sýkorové.  Ten příběh podáme populárnější formou. 

V roce 1999 se bagry zakously do svahu pod Horkou v katastru Braškova. Budovala se tu totiž dálnice (nynější D6) a její zahloubení mělo jednak umožnit podjetí mostu na silnici z Braškova na Kladno, jednak omezit negativní vlivy dálničního provozu na braškovské obyvatele. To první se docela povedlo, to druhé dosud není ani po čtvrtstoletí dořešeno vyhovujícími protihlukovými stěnami – ale už se na tom pracuje. 
Při skrývce pro dálnici byly na Toskánce objeveny stopy po lidském sídlišti starém asi 7 tisíc let (více v článku Archeologický nález). Během práce odborné komise na výkladu  osídlení tohoto místa si ze zvědavosti archeolog Jan Fridrich odskočil do prostoru nedalekého zářezu pro dálnici pod Horkou. Jeho zkušenému oku neunikly kamenné artefakty, které byly zjevně opracovány lidskou rukou. A tak po nálezu sídliště na Toskánce začalo druhé kolo boje archeologů se stavbaři, aby mohl být proveden průzkum místa. Skončilo to kompromisem, neboť část potenciálního naleziště již byla nenávratně rozhrabána a stavbaře tlačily termíny. Silniční zářez byl prozkoumán asi na ploše jednoho hektaru, kamenné artefakty se nalezly v půdních sedimentech v hloubce od poloviny do třech metrů. Celkem bylo nasbíráno, roztříděno a později popsáno přes 4 tisíce kusů kamenné industrie. Výchozím materiálem pro zhotovování kamenných nástrojů byl buližník z nedalekého kamýku Horka. Mezi kamennými artefakty byla zastoupena široká paleta nástrojů i jejich polotovarů. Jako příklad můžeme uvést pro laika představitelné sekáče, pěstní klíny, drasadla, rydla, vrtáky, nože, hoblíky a podobné primitivní nástroje, sloužící pro lov, snad i boj a výrobu potravin a zpracování dřeva a kostí. 
Podobně rozsáhlé naleziště kamenné industrie se v Čechách našlo jen v Hořešovičkách a v Přezleticích, podle kterých to období dostalo i název Prezleticien. Jde o starší dobu kamennou, starý paleolit, jehož datace může být až před 700 tisíci lety. Tak stará je asi i první doložená kamenická dílna v Braškově.
Jak takové nástroje z doby kamenné vypadají, si můžete prohlédnout na obrázku z knihy výše uvedených autorů:

Až při procházce „zakopnete“ o podobný kámen, tak si ho vyfoťte a hlaste to Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu třeba prostřednictvím obce. Google vám poradí.

V předchozím článku, kdy se nově zakládaný Valdek již jmenoval Valdekem po svém majiteli pozemku, který jej však musel zpětně odprodat Bavorským kurfiřtům, jsme pohřbili v roce 1795 falckraběte Rýnského a vévodu Zveibrückenského. Dědičné statky přešly na Maximiliana Josefa vévodu Zveibrückenského a jeho bratra, následného kurfiřta Bavorského. 
Ve Francii však již začala revoluce a vypukly napoleonské války.
Politické změny zasáhly i statky bavorských kurfiřtů. Bavorko se spolu s Rakouskem zapletlo do války s Francií a utrpělo veliké ztráty. Již po roce 1796 byla mnohá bavorská biskupství sekularizována a Bavorku odňata. Podobně, když v roce 1800 Francouzi obsadili Lotrinsko, musel se vzdát trůnu tamní panovník Ferdinand III. (třetí syn Františka Lotrinského a Marie Terezie).
Válka mezi Francií a Bavorskem, Rakouskem a Toskánskem sice skončila Lunévillským mírem v roce 1801, ale s velkými územními ztrátami zejména pro Bavorsko. Poválečná jednání pokračovala i v roce 1802 a jako náhrada za ztracená území byly statky v Čechách přiřknuty Ferdinandu Toskánskému, který se nazýval i Solnohradským kurfiřtem. Rakouský císař František změnu vlastnictví potvrdil s tím, že se statky nesmějí nijak zadlužovat. 
Ferdinand Toskánský získával další majetky a psal se jako  „z Boží milosti královský princ Uherský a Český, arcikníže Rakouský, vévoda Solnohradský, velkovévoda Vürcburgský, kníže Aichstadtské, Passovské a Berchtesgandé, říšské kníže“ atd.
Po porážce Francie v roce 1815 začalo další dělení majetku mezi panujícími knížaty. Ferdinand získal opět velkovévodství Toskánské a držel i české statky až do své smrti v roce 1824. Přeskočíme-li další ujednání a komplikace ve vyjednávání o majetku, dostaneme se zkratkou až k tomu, že vlastníkem českých statků, které dříve patřily bavorskému kurfiřtovi se stal po smrti Ferdinanda velkovévody Toskánského jeho syn Leopold II. Jak to bylo s držbou pozemků v katastru Braškova v roce 1840, ukazuje následující mapa. Pozemky, které nejsou vybarvené, patřily Leopoldu II.

Další smluvní ujednání z Vídně r. 1815, související ještě s předchozím dělením majetku v Toskánsku a vévodství Luka, měla přisoudit české statky za jistých podmínek rakouskému císaři. Tehdejší císař Ferdinand I. Dobrotivý se vzdal trůnu v roce 1848 ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Na toho měly dále statky Falcko – Bavorské přejít, ale vůlí nového císaře byly ponechány v držení Ferdinanda. Ten bydlel v Praze a projížděl všechny své statky a dvory. Všude konal dobro a tak si vysloužil přízvisko „Dobrotivý“.  V jakém stupni rozvoje mohl poznat Valdek po roce 1840, ukazuje následující mapa: 

Kolem staré hájovny na pozemku č. 132 vyrostla od dob knížete z Valdeka řada domů podél dnešní ulice Sportovců. 
Ferdinand zemřel v červnu 1875 a jeho statky připadly panujícímu císaři Františku Josefu I.  Na Valdeku v té době přibylo několik domů i na východní straně ulice Sportovců, a Karlovarská silnice už měla novou trasu:

Do pozemkové držby císařských statků zasáhlo další přerozdělování po roce 1918. To už je ale jiná kapitola historie Valdeka.
Asi šestiletá držba pozemků na Valdeku v době jeho rozvoje koncem 18. století knížetem z Valdeka navždy přisoudila jméno této části obce Braškov. I když knížecí jméno Valdeka z Piemontu (v dnešní Itálii), který byl v roce 1795 vrchním strážmistrem a plukovníkem (nemá nic společného s hradem Valdek v Brdech ani s rodem Zajíců), upadlo v zapomnění, název Braškov – Valdek trvá dodnes.
O vývoji obce v 19. a 20. století se můžete dozvědět více z Kronik Braškova, dnes již konečně publikovaných na obecních stránkách, nebo z komentovaných článků, např. Braškovské kroniky – 9. část – domy a usedlosti 1919 a dalších z Archivu 2021 tohoto webu..

 

V předchozím článku Jak Valdek ke jménu přišel 1 byly vylíčeny složité majetkové vztahy a dědické nároky šlechty vlastnící statky v Buštěhradském panství. V době rozvoje Braškova  koncem 18. století zakoupil Buštěhradské panství kníže Valdek a od něj se odvozuje název nově osídlované části obce. Jeho vliv však zasahoval i mimo Braškov. Například v pramenech k hostivické historii, které vydává již dlouhá léta pan Jiří Kučera, najdete i odkaz na „knížecí Administraci valdekovskou“ v zápisu z gruntovní knihy z roku 1788 (řada E, svazek 7, str. 126).
Proč kníže Valdek upadl v zapomnění, a o dalších vlastnících Buštěhradského panství se dozvíte na následujících řádcích. 

Dne 7. června 1785 přijal kníže z Valdeku měšťanství v Unhošti a stal se tam  majitelem dvora, u nějž se zavázal, že jej neprodá nikomu jinému, nežli svobodnému člověku a bude vykonávat všechny sousedské povinnosti. Vedení Unhoště nemělo totiž dobré zkušenosti s rytíři a šlechtici, kteří se neradi podřizovali městské radě. O tom již bylo napsáno např. v článku  Kadanští z Campobelly  nebo Feldekovský zámek 3 .
Bavorští kurfiřtové měli velkou moc a nelíbilo se jim, že kníže Valdek disponuje jimi dříve ovládaným majetkem v Čechách. Nastaly veliké rozpory v rodině Bavorsko – Zveibrückenské; jedni tvrdili, že statky ku prodeji přijít neměly, dokud mužských potomků v kurfiřtovské rodině Bavorské bude, a vlastník Karel II. se odvolával na Kodicil pana Klimenta z r. 1770, že jsou prodejné. Spor těchto rodů trval 6 let s rozřešením, že statky se prodávat Valdekům neměly. Vévoda Karel II. Zweibrückenský byl  donucen se s knížetem z Valdeka vyrovnat a statky získat zpět.
To narovnání se stalo dne 1. ledna 1790 zvláštním způsobem:
“ vévoda Karel i kníže pán z Valdeka uznávají dne 31. Srpna 1784 uzavřený a v dskách Zemských (No. 605. G. 19) vepsaný trh za zrušený, jako by ho bylo nikdy nestávalo; následkem toho přechází všecky statky, jak je pán z Valdeka koupil na vévodu Zveibrückenského Karla II. nazpět tak, že jich s těmi právy jako dříve používati může“.
Že ten zpět převedený majetek nebyl malý, dokazuje jeho výčet:
„Zákupy v Boleslavsku (98 popluží), Polič se Žandovem, Velká a Malá Bukovina (67 pop.), Radeč a Volfartice v Litoměřicku (67 pop.), Ploškovice s Tanovany, Chochoblice hořejní a Svádov (72 pop.) též v Litoměřicku, Zvoleňoves a Slatina, pak lenní dvory v Ješíně, v Mikovicích, v Dolýně a v Lobči a v Kameném Mostě (11 pop.), Buštěhrad v obou dílech s Lidicemi (17 pop.), Tachlovice s Jenčí, Litovicemi, Hořelicemi, Drahelčicemi, Chrustenicemi, Hostivicemi, Horními Ptíčemi, Dolejšími Nenačovicemi, Dobrou, Jinočanami (16 pop.), Unhoštský dvůr (19) to vše v Rakovnícku, pak Poříčí Červené v Klatovsku (383 pop.) a Kacov v Čáslavsku (191 pop.) se vším příslušenstvím na vévodu Zveibrückenského Karla II.“
Při tom měl „pán z Valdeka všecky spisy těch statků se týkající, jež z archivu Pražského a Zákupského odvezl, navrátiti, a všecky soudy, odpory a poznámky ve dskách zastaviti a zničiti“. 
Tak byl vlastně kníže Valdek vymazán z historie a zůstal po něm jen název části obce – Valdek.
Vévoda Karel převzal všechny dluhy, které učinil pán z Valdeka a musel doplatit všechny povinnosti (desátky, daně ap.) ze všech statků od 1. července 1789. 
To vše udělal, ale již 1. dubna 1795 falckrabě Rýnský a vévoda Zveibrückenský zemřel, načež statky ty dědičně přešly na Maximiliana Josefa vévodu Zveibrückenského a jeho bratra, následného kurfiřta Bavorského. 
Jak s majetkem v Buštěhradském panství včetně valdeckých pozemků zamávaly napoleonské války a jak se nakonec dostal před rokem 1918 do vlastnictví císaře Františka Josefa I., se dozvíte v dalším článku o Valdeku.

 

V předcházejícím článku Z Valdeka do Poteplí jsme se zmínili o startu pochodu na Valdeku, který je součástí obce Braškov. O tom, jak Valdek ke svému jménu přišel, koluje mnoho zvěstí. Některé z nich najdete v brožurce „Pohledy do historie 1249 – 1999“, kterou vydala Obec Braškov u příležitosti 750 letého výročí první písemné zmínky o existenci obce. Na straně 18 se v odstavci „Naval deku“ zmiňuje i o tom, jak mohl vzniknout název Valdek spojením slov „Wald“ a „Ecke“ podle rohu lesa, kde místo leželo. Vypadá to logicky, ale jiné prameny z archivů, které asi v době vzniku publikace nebyly prozkoumány, hovoří jinak. 

Na rozdíl od vzniku jména Braškova, doloženého již ve 13. století, a Toskánky (viz článek Odkdy Toskánka?), písemně citovaného jména části obce již v polovině 18. století, vznikl název Valdek nejpozději. 
K odhalení jeho původu se musíme hlouběji ponořit do archivů. Spolehlivým pramenem nám v tom bude dlouholetá a systematická archivní práce kladenského faráře z druhé poloviny 19. století. Co nám k tomu tedy sděluje Farář Josef Mottl ? Přímý odkaz na na název Valdeka v jeho díle nenajdeme, ale vlastnické vztahy k té části obce, stejně jako u vzniku názvu Toskánky, mluví jednoznačně o původu jména Valdek.
Ke konci 18. století se ve zmiňované oblasti nynějšího Valdeka odehrávaly dosti komplikované přesuny majetku. Unhošťská oblast se dělila v 18. století převážně mezi panství Tachlovické a Buštěhradské. 
Buštěhradské panství, pod které v té době Braškov spadal, i mnohá další v Čechách, zdědila po svém otci jeho dcera Anna Marie Františka, později známá jako Toskánská. Ta se nejprve provdala za knížete Viléma Falckého a Neuenburského: Tomu porodila jedinou dceru Maria Annu Karolinu. Po jeho smrti (1694) se provdala podruhé dne 8. Července 1697 za Gastona vévodu Toskánského. S manželem ale žila odloučeně, věnovala se horlivě spravování svých statků v Čechách. Bydlela převážně v Zákupech a na Buštěhradě.  Roku 1740 odkázala veškerý svůj majetek jediné dceři z prvního manželství Marii Anně, která byla od r. 1718 provdána za vévodu Ferdinanda Bavorského. Tato vévodkyně Bavorská Maria Anna Karolina odkázala roku 1753 všechny statky svému jedinému synu vévodovi Klimentu Františkovi Bavorskému. Ten žádné děti neměl a ustanovil v závěti dědicem svého strýce Maximiliana Josefa, Bavorského kurfiřta, a aby to nebylo tak jednoduché, vymínil si, že dále budou dědit vždy mužští potomci, a kdyby jich bylo více,  tak české statky připadnou druhorozenému.  
V roce 1770 byly české statky prohlášeny za zpupné, svobodné, tady se mohly dělit i rozprodávat po částech (na rozdíl od fideikomisu).
Jelikož obmyšlený strýc Maxmilián zemřel v roce 1777 bez dětí, dědil druhý strýc Karel II. vévoda Zweibrückenský. A ten využil toho, že zděděné statky jsou zpupné (dělitelné) a počal je rozprodávat.
V Čechách ležící tak zvané Toskánsko – Klementinské statky, mezi něž patřilo i panství Buštěhrad, prodal dne 31. srpna 1784 za 2,780.000 zlatých i s klíčným p. Kristianovi Augustu knížeti z Valdeků. 
Když se vrátíme do té doby a místa, bylo krátce po číslování domů v roce 1771 a v tehdy odlehlé části Braškova, nyní na Valdeku, stála pouze hájovna, která dostala číslo domu 14 – a má je dodnes. Jak se braškovské rody začaly rozrůstal, bylo potřeba se přiblížit obdělávané půdě v západní části obce. A kde se stavělo? Přeci na půdě, která patřila tehdy Valdekům – tedy na Valdeku. A jméno části obce je na světě!
Proč jméno pánů Valdeků upadlo v zapomnění a jak dlouho si užívali vlastnictví se dozvíte v následujícím článku.

Obyvatelé Unhoště byli na svoji obec hrdí. I když se nazývala často městem, byla jen městečkem či městysem (trhovou obcí), začali se místní považovat za měšťany. První doklad o tom byl v gruntovní knize malostranské, kde se dne 9. června 1477 prohlásil královský rychtář Jan Koděra měšťanem unhošťským. Když získala Unhošť v roce 1489 majestátem krále Vladislava samostatnost, založila i vlastní městské knihy, do kterých Jan Koděra nechal zapsat svůj majetek, grunty v místě dnešních domů čp. 2 a 3.
Po roce 1557 se mohla Unhošť stát i královským městem, což by postavení občanů značně vylepšilo. Chyběly jí k tomu ale hradby, k jejichž vybudování přes počáteční snahu nikdy nedošlo, nebyly na to peníze. 
Unhošť byla městečkem pod ochranou vrchnosti, nikoliv však poddaným.

Koncem 17. století se situace unhošťských měšťanů horšila. Postupně ztráceli samosprávu nad obcí a vrchnost si přivlastňovala stále více pravomocí. Tureckou invazí zadlužený císař Ferdinand III. zastavil hrad Křivoklát s celým panstvím, do kterého Unhošť patřila, hraběti Ferdinandovi ze Švarcenberka. V roce 1685 císař Leopold I. prodal Křivoklát hraběti Arnoštovi z Valdštejna. 
Jak se ukázalo při jednání unhošťských o přiznání dříve udělených privilegií, vrchnost si přisvojila na základě prohlášení o poslušnosti Unhoště z roku 1658 (více o tom v článku Jak Unhošť ke jménu přišla 5 ) právo rozhodovat o životě v obci. 

Od roku 1685 se do vedení obce (konšelského úřadu) zapojovaly i osoby stavu rytířského, což se před tím nedělo. Spolu s měšťany se do té doby konšely stávali jen dřívější rytíři, kteří se však titulu vzdali, jako byli Ratiborský a Viřbimský. Od r. 1688 se kromě měšťanů konšely i purkmistrem staly osoby rytířského stavu, jako byl Jan Jaroslav Elznic z Elznic, Adam Rodovský z Heldenbachu, Jan Fridrich Růžovský z Růžova čili Rožovský z Rožova, Adam Žák z Radobejle, František Kurkovský z Lukovan, Vojtěch Hron z Leiftenbergu atd. Panský stav však do městské rady stále připouštěn nebyl. 

Měšťané se dočkali povýšení obce na regulérní město až koncem 18. století, ač o přesném datu jsou pochyby. Podle písemných záznamů to bylo někdy mezi lety 1783–1793. V roce 1783 se totiž v majestátu císaře Josefa II. Unhošť ještě jmenuje městečkem (Städtgen Unhoscht), ale v roce 1793 v majestátu římského císaře Františka II. (českým králem korunován roku 1792) z 25. února je již městem (Stadt Unhoscht), stejně jako dále pravidelně v dokumentech nadřízených úřadů.
Zásadní změny do postavení samosprávy Unhoště vnesl revoluční rok 1848.

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 4 jsme opustili Unhošť po ukončení třicetileté války, kdy se upevňovalo vládnutí Habsburků, s čímž souviselo i obnovování městských privilegií, udělených předchozími císaři a českými králi. 
Unhošti, která se v předchozích obdobích chovala celkem loajálně k vládnoucí moci, císař Ferdinand III. v roce 1656 vydal nový majestát. Sice se to stalo až několik let po tom, co byly dříve udělené majestáty a privilegia obce předloženy k posouzení cestou křivoklátského hejtmana Simona Baulera z Holenburgu, ale unhošťským nic upřeno nebylo.

 Do nového majestátu z 30. října 1656 byl vepsán list krále Vladislava z
z r. 1489, Ferdinanda I. z r. 1532 a téhož císaře druhý list z r. 1557, Maximiliána II. z r. 1567, Rudolfa II z r. 1579, Matyáše z r. 1615, i Ferdinanda II. z r. 1628.
Dále k tomu bylo doslovně dodáno: „Poněvadž lidé pocestní, formané a podobní přes svět handlujní, pro velikou pustotinu místa, též nedostatek pohodlí a bytu, se obyčejně vyhýbají, a tudy mýto, jim Unhoštským od starodávna nadané, nařizujeme, aby dotčené předešlé mýto na mimojdoucí silnice vztáhnouti, přeložiti a nejináč než jako při a v městečku od starodávna vysazené jest, vybírati moc a práva vejsadní měli. Naproti tomu však ale také povinní býti, od vsi jenž Dobrá slove až k Bílé hoře jdoucí silnici nákladem odtud pohodlnou držeti a spravovati. Purkmistr, konšelé, starší obecní i celá obec městečka Unhoště, nynější i budoucí jejich při tom všem, což tento list v sobě obsahuje, a zavírá, a oni v držení zůstávají, též dokud při samospasitelné víře katolické setrvají, od jednoho každého člověka jměni, držáni a neporušitelně zachováni byli. Protož přikazujeme všem obyvatelům a poddaným všech čtyr stavů Království Českého, obzláště pak presidentu a radám zřízené Komory České, tolikéž i hejtmanům a purkrabím téhož panství Křivoklátského nynějším a budoucím, aby jmenované Unhoštské nynější i budoucí při tomto milostivém schválení, obnovení, potvrzení a vysazení bez všelijakých zmatků a odporností nyní i v budoucích časích měli, drželi, zachovali, žádných překážek jim nečiníce.“

Podle tohoto majestátu byli unhošťští občané úplně svobodní a ochrannou ruku nad nimi měli držet páni úředníci všeho druhu a zejména křivoklátský hejtman. Nebylo to však úplně tak, jak to zní. Zejména ten posledně uvedený si vyhrazoval právo zasahovat do městských svobod. Konšelský úřad mohl být obnovován jen s jeho svolením. Taktéž se hejtmanovi musely předkládat obecní spory a on jim předpisoval, koho a jak mají potrestat. Taktéž byly přestupovány zvyklosti, že měšťané nemají prodávat majetek osobám rytířského stavu a tyto transakce byly i zapsány do městských knih.

Nejzávažnější hrozba pro svobody unhošťských nastávala při změně držitelů křivoklátského panství. Noví vlastníci si jmenovali vlastní hejtmany, kteří si osobovali práva k městu, která náležela jen Komoře české na základě majestátu císaře Ferdinanda I. z roky 1537. 
Roku 1658 zastavil císař Ferdinand III. obnovený hrad Křivoklát s celým panstvím hraběti Ferdinandovi ze Švarcenberka, a císař Leopold I. prodal
Křivoklát dne 5. června 1685 Arnoštovi, hraběti z Valdštejna za 600.000 zl. rýnských.
Roku 1686 se měšťané Unhoště začali opět brát za svoje ztracená práva, najali si k tomu i právníky. Dlouhá jednání však skončila se závěrem, že již roku 1658 se unhošťští  vzdali svých práv gratulací, zaslanou novému majiteli zastaveného panství ve znění: 

„Slibuji a připovídám Jeho Milosti Císařské a Královské jakožto Pánu a Vrchnosti zástavní mé milostivé všelikou věrnost, poslušnost, a všecko, co předešle při postupování panství r. 1658 přislíbeno jest, zachovati.“

Ten výše uvedený slib vyplynul z jednání na Křivoklátě, jehož se po poradě s právníky za obec ode dne 9. července 1658 zúčastnili:
Krištof Kotršal purkmistr, Andreas Stark, Krištof Baytl, Jaroslav Elznic z Elznic, Jakub Vižbinský, Josef Kurc, Vácslav Kumpa písař, Daniel Vrbský, sousedé Karel Markovský, Lorenc Staydl, Vácslav Pokorný, Vilím Vyšín, Jiří Hofbauer, Jiří Trmal, Matěj Výšek, Matěj Devera a Ferdinand Růžička.  
Přes početnou delegaci a dlouhé jednání, které trvalo až do až do 16. července, se obci nepodařilo prosadit svoje požadavky, a na nátlak Komory české zaslali novému majiteli gratulaci s žádostí, by „jejich milostivým pánem býti ráčil“. Onu nařízenou písemnou gratulaci zaslal hraběti ze Švarcenberka písař Karel Markovský, protože dosavadní písař Kumpa mezitím odstoupil. 
A tak se unhošťským rozplynul sen o svéprávnosti města. 

 

 

O vzniku názvu obce Unhošť se často spekuluje, o prvních zachovaných písemných pramenech se dočtete v článku Jak Unhošť ke jménu přišla 1 .
Další vývoj až do 15. století, kdy obec získala samosprávu, je popsán v článku Jak Unhošť ke jménu přišla 2 . Jak výsady, udělené majestátem Vladislava Jagelonského málem shořely, jak byly za vlády Habsburků obnoveny, co bylo městečku slíbeno, a jak se Unhošť mohla stát královským městem popsal článek Jak Unhošť ke jménu přišla 3 .

Unhošť byla nazývána městečkem, též dobově městysem, což byla trhová  obec, kde se týdně prodávala a vyměňovala místní produkce rolníků a řemeslníků. Výroční trhy – jarmarky – byly navštěvovány i trhovci z jiných měst a panství, ale musely být povoleny panovníkem jako zvláštní výsada pro konkrétní město v pevně stanoveném termínu. 

Do života Unhoště počátkem 17. století silně zasáhly otázky víry. Obyvatelstvo bylo do značné míry protestantské a tlaky katolické církve na odbourání přijímání pod obojí vyvolávalo velké rozepře. O té době bylo pojednáno například v článku Rozdělená společnost . Jak zasáhla do života obce třicetiletá válka již bylo okrajově popsáno například v článcích Desátky za války třicetileté , Útrapy třicetileté války , Kadanští z Campobelly a příslušných částech článků o Feldekovském zámku. 
V otázkách unhošťské městské správy v období třicetileté války stojí za zmínku to, že v nejtěžších obdobích se obyvatelstvo přestěhovalo z Unhoště, zasažené tragicky průchody vojsk, do jiných měst a i do lesů. Proto přibližně od roku 1630 již nebylo každoročně obnovováno složení městské správy (renovace). Obětavým přístupem některých občanů se v klidnějších dobách chod města na čas obnovil, někteří však neklidné situace dovedli využít k osobnímu obohacení. Kořistí se pro ně staly zejména majetky emigrujících luteránů po roce 1628. Rozkradené vybavení, zneužití městské pečeti, falešné listiny, vše se v historii při přerozdělování majetku opakuje. Podobně o tom historici budou referovat i v restitučních kauzách devadesátek 20. století.

Shrnutí nejen majetkových škod napáchaných třicetiletou válkou je v článku Unhošť po třicetileté válce – domy , Unhošť po třicetileté válce – příroda a Unhošť po třicetileté válce – obyvatelstvo .

Dne 25. ledna 1652 byla obnovena rada, která pozůstávala z mužů:
Jiřího Pěnkavy primase, Jiřího Marka, Jiřího Vrbského, Jiřího Jana Zajíčka  radních, Jana Jiřího Pyrena písaře a konšelů: Havla Kostského, Ondřeje Kratochvíle, Jindřicha Moraňského, Vavřince Papouška, Václava Výška, Matěje Pokorného a Jana Šandy. Volba platila na 3 roky. Rychtářem byl Havel Kostský.
Purkmistrovský úřad zastupoval v obci císaře a v jeho čele se každý měsíc střídali členové rady.

Správa obecního majetku, příjmy a výdaje si zasluhují podrobnějšího rozboru v některém z dalších článků. Po třicetileté válce musela i Unhošť, jako jiná města, odevzdat svá privilegia a majestáty na příkaz Křivoklátského hejtmana z roku 1649 k posouzení císaři. Až v roce 1656 vydal císař Ferdinand III. obci nový majestát, o němž budou podrobnosti uvedeny příště.

 

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 2 jsme Unhošť opustili v roce 1489, když získala od krále Vladislava Jagelonského majestátem samosprávu. Obec řídili konšelé s purkmistrem a již nepodléhala Malé Straně v Praze. Zodpovídala se Královské komoře a ochranu jí měl poskytovat hejtman sídlící na Křivoklátě.
Vladislavský majestát kuriózně přišel k úhoně v roce 1520. V té době ještě nebyla zřízena radnice a listiny byly uloženy snad na staré rychtě, snad v domě purkmistra. Když si sousedé  Šimon Moucha, Pech Hamtačka, Matěj Mařík a Valentin Výšek vzácnou listinu zřejmě při svíčce prohlíželi, částečně ohořela. Byl z toho velký poprask. Jmenovaní páni se dne 22. února 1520 veškeré shromážděné obci zaručili, že zaopatří jiný, tomu podobný dokument. Právě tato událost zavdala příčinu k tomu, že obec pomýšlela na to, aby si pořídila radnici. K tomu zakoupila dům od Šimona Muchy v místě, kde nyní stojí městské muzeum, bývalá radnice.
O obnovení poškozené listiny požádali unhošťští císaře Ferdinanda I. Habsburského, což bylo učiněno v roce 1532. Vladislavský majestát z roku 1489 byl úplně přepsán, byly potvrzeny všechny dříve udělené milosti, a navíc doplněna klauzule, ochraňující obec od navyšování poplatků a robot ze strany vrchnosti, která se však v budoucnu příliš nedodržovala.
Roku 1547 postihl Unhošť požár, který zničil značnou část zástavby. Vyhořela i radnice s úředními listinami, včetně majestátů od Vladislava i Ferdinanda. V té době nebylo v Čechách krále, který by je mohl obnovit.
Po této tragické události došlo k opětovnému rozvoji Unhoště díky dalšímu privilegiu, které udělil až roku 1557 Ferdinand I. 
V něm se Unhošťským doslovně slibuje, že:
„ … téhož městečka [Unhoště] od zámku Křivoklátu žádnému člověku prodávati, zastavovati ani žádnou jinou měrou odcizovati neráčí, a kdyby se i to přihodilo, že by král neb dědičové aneb budoucí králové někdy dotčený zámek Křivoklát se zbožím k němu náležitým buď všecko neb na díle
prodali neb zastavili, tehdy to městečko obzláštně při tom erbu a zástavě vymíněno býti má, a žádným jiným se říditi ani spravovati nemají nežli zřízenými radami Komory České, nynějšími neb budoucími.
Jakož pak každému slibu a člověčenství nuceni býti nemají; také jesliže by který z obývatelů téhož městečka buď usedlý, ženatý neb svobodný jinde sobě živnost kdekoliv oblíbil, a odtud stěhovati se chtěl, odpověda se p. purkmistru a konšelům, bude moci se odstěhovati a posaditi, kde mu zdáti a líbiti bude svobodně bez výhostu všelijakého i také beze vší překážky nynějšího neb budoucích hejtmanů neb purkrabí hrádku Křivoklátu.
Mají také dotýční Unhoštští právo jedno míti, a tím se říditi, a odtud jinám appelováno býti nemá. Kdož by na jich orteli a výpovědi přestati nechtěl nežli před zřízené rady nad Appelací na hrad Pražský tak a tím vším způsobem a pořádkem, jakž toho město Slané užívá.
A jestli by sto kdy po časích býti mohli, a zdí to městečko ohraditi; tehdy to městečko více za městečko slouti a držáno býti nemá, nežli za město královské, a mají všech těch práv a svobod , živností v obchodu užívati, jako město Slané, a ten plat, kterýž králům na Hrádek od starodávna dávají, za plat šosovní do Komory České platiti a dávati povinni budou“. 
Co pak se jiných majestátů předešlých králů Českých dotýče, ty král Ferdinand v dotčeném majestátu ve všech artikulích, punktech a klauzulích tak ztvrdil, jako by v něm od slova k slovu vepsány byly.

Tak se Unhošť mohla stát královským městem, chyběly jí k tomu jen hradby. Snaha je vybudovat tu sice byla, místo tzv. Pražské brány se postavila jen malá branka, ale pokračování v  budování hradeb skončilo na nedostatku financí. Další plány na ohrazení městečka a jeho povýšení na královské město ukončila pak třicetiletá válka.

 

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 1 byl popsán vznik názvu obce, jak to dokládá Farář Josef Mottl .  Zabýval se též pravděpodobnou historií prvotně doloženého názvu Hunehost, kterou dále zjednodušeně reprodukujeme.

Jakýsi prospektor Hunehost založil v příznivých krajinných podmínkách obec, kterou se svou rodinou a poddanými postupně rozšiřoval a zveleboval. Časově to zařadit přesně neumíme, ale asi to bylo někdy v průběhu 13. století, snad i dříve. Původní lesy v té době patřily vždy vladaři, tak se král stal i vládcem nad obcí. Tím se dostáváme k období historie obce, které lze již přesněji časově zařadit, a to v době vlády krále Václava II. (1283-1305), který byl synem Přemysla Otakara II.  Václav byl i markrabětem moravským.  Brzy po roce 1285 zahájil spolu se Závišem z Falkenštejna  tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.  V té době snad vznikl jakýsi králův závazek k jakémusi Perchtoldovi z Brna, kterému někdy kolem roku 1300 věnoval k dědičnému užívání celou ves Hunehostz s lukami, pastvinami, s lesy, porostlinami, vodotečemi a se vším k ní příslušenstvím, údajně „za jeho rozšafnost a přítulnost“. Při tom poručil král všem obyvatelům vůbec a každému zvlášť, by řečeného Perchtolda a jeho dědice ve všem slušném a dovoleném jak náleží poslouchali. 
Zda tu Perchtold či jeho dědicové bydleli, doloženo není, ale v té době bylo obvyklé, že si pán zřizoval v obci sídlo, kterému se říkalo „hrad“. Kronikář Hájek z Libočan, který sice v dnešní době není považován za příliš věrohodného, mezi jinými hrady jmenuje i ten „Aunhošťský“.  Tehdejší tvrze se budovaly často jako „vodní“, částečně chráněné vodní plochou. Podobně tomu bylo i v Kyšicích a Braškově. To ohrazené Perchtoldovo sídlo mohlo ležet v místech západně od současného Tyršova náměstí, kde býval rybník Jílovka, i když je doložen až později (viz článek Poválečná obnova). 

Král Václav II. zemi zveleboval, rozvíjel královská města. Přál i Praze, kde se snažil podpořit tehdejší nové město pod pražským hradem (nynější Malá Strana). Měšťanům toho města dovolil, že lány naměřené ve vsi Jenči a Unhošti jim předá do dědičného užívání za roční poplatek jedné hřivny stříbra z každého lánu, což tehdy činilo 64 českých grošů. Tím se Unhošť značně rozšířila a Václav II. ji před svou smrtí (1305) povýšil na městys. 
Roku 1329 Jan Lucemburský zdejší farnost daroval i s požitky Řádu křížovníků s červenou hvězdou (viz článek Kostel v Unhošti).

Velká část unhošťských měšťanů byla i měšťany malostranskými, v Unhošti platilo stejné právo a nemovitosti byly vedeny v malostranských knihách (od r. 1400). Noví vlastníci unhošťských dvorů často bydleli v Praze, ale přinesli s sebou upevnění katolické víry, postavil se větší kostel, rozvíjela se řemesla. Původní osedlí stále patřili pod krále prostřednictvím Křivoklátu.
V roce 1425 byla Unhošť obsazena husity, zprávy o tom jsou však kusé. Po husitských válkách padla obec do zástavy, z níž se dostala opět do područí krále až roku 1455. V té době již unhošťští přemýšleli, jak se dostat z vlivu malostranských. Samospráva byla částečně posílena v roce 1459, avšak potom byla obec spolu s Křivoklátem opět zastavena. Samosprávu si unhošťští vyprosili až na králi Vladislavu II. Jagelonském v roce 1489. Jeho majestátem byla obec spravována purkmistrem a konšely, získala erb a pečeť, právo pořádat trhy a jarmarky, obec mohla vybírat daň z dováženého piva a byly zavedeny městské knihy. Tím se Unhošť vymanila z vlivu malostranských a dala se na cestu samostatného politického a hospodářského rozvoje. Od té doby si byli rovni jak občané dosud podléhající Křivoklátu, tak ti malostranští. Unhošť podléhala královské komoře a ochrannou vrchnost představoval křivoklátský hejtman.