Autor: Ing. Jiří Horník

V předchozích příspěvcích jste se mohli seznámit s desátky, které byly odváděny ve prospěch unhošťské fary. Daně se ale musely platit nejen k zajištění činnosti duchovní správy, ale i celého císařství. 
Roztříštěnost berní politiky na území Rakouska-Uherska se snažil v době své vlády ke konci 18. století sjednotit císař Josef II, který se snažil po převzetí vlády po své zesnulé matce Marii Teresii rakouskou monarchii zmodernizovat. Aby pro ni zajistil stabilní příjmy podle jednotných pravidel, vydal v roce 1785 patent, podle kterého se měly ve všech zemích monarchie (s výjimkou Uher) zahájit práce na vytvoření nového katastru, který se nyní běžně nazývá josefínský.
Zjednodušeně to můžeme popsat tak, že aby se dosavadní neplatiči daní z gruntů nemohli nadále vyhýbat této povinnosti, nechal vypracovat seznam všech pozemků s jejich druhem a rozměry a stanovit z nich odvodní povinnost na základě jejich výtěžnosti. Šlo o rozsáhlé práce, do kterých byly zapojeny všechny obce a protáhly se na několik let. Zajímavostí bylo, že na ty, kteří do té doby nějaké pozemky zatajovali, se vztahovala amnestie. Kdo by ale něco nepřiznal při tvorbě nového katastru, byl by tvrdě postižen. Dokonce by vyměřená pokuta náležela tomu, kdo by na nepravost upozornil.

Výsledkem této inventarizace pozemků byl zápis v záznamovém archu pro majitele a plátce berně z nemovitosti. Jako příklad uvádím arch, který se pro obec Braškov zachoval v josefském katastru obce Kyšice (pramen SOkA Kladno, fond obce Kyšice), týkající se  Františka Preslera, hostinského na Toskánce č. 1. Jak později uvidíte, urbární povinnost byla sice vykázána v Kyšicích, ale byla převedena do Braškova. Výkaz není přesně datován, ale jde o léta 1785 – 1789.

V záhlaví prvního listu je uvedeno panství Buštěhrad, obec Kyšice (která ovšem patřila pod panství tachlovické), číslo domu 1 Franze Preslera ze vsi Braškova rakovnického kraje.
Ve sloupcích je pak uváděno číslo pozemku, jméno pole nebo pozemku a rozloha. Ta je udávána v jitrech ( což bylo definováno jak plocha, kterou pár volů zorá za jeden den) a sázích (asi 3,6 m² ). Jitro mělo 1600 čtverečních sáhů, čemuž odpovídá 5760 m², tedy přes půl hektaru. V dalším sloupci je kontrolovaný výnos z jitra a v posledním celý výnos z gruntu, v rozlišení měřic (více např. v článku Desátky ) pšenice, žita, ječmene a ovsa.
V dalším řádku je topografické číslo 868 na pozemku Ku Horce, nazvaném za Horkou mezi Burgrem, s výměrou, určením výnosnosti a celým odvodem.
Dále jsou uvedeny zahrady na místním placu nad Lapáčkovou zahradou, s výnosem sena a otavy. Následuje určení peněžitého převodu z polí, luk a zahrad.
Na další stránce (dole) je uvedena urbariální povinnost v penězích, která činila celkem 3 zlaté a 29 a 3/4 krejcaru, která byla převedena do Braškova.

Jak obtížné bylo pro hostinského Preslera, kterému se narodilo 13 dětí (z nichž řada z nich brzy zemřela), takovou daňovou povinnost hradit, se dnes těžko odhaduje. Zdá se ale, že jeho děti pole ani hospodu nezdědily. Šenkýřem na Toskánce se později stal Jan Moucha, který se výhodně oženil s Kateřinou Hokůvovou, dcerou šafáře, pocházejícího z Braškova. I jeho nejstarší syn Jan (*1813) se výhodně oženil s Annou Láblerovou, dcerou významného unhošťského měšťana, městského kancelisty s kontribuční agendou. To zmíněné Preslerovo pole z jižní strany přiléhalo k zahradě u hostince Na Toskánce, na mapě v článku Pole na desátky je nevybarvené, protože v roce 1840 nebylo zaznamenáno, že by z něj tehdejší majitel Jan Moucha mladší, platil desátky církvi.
Katastrální obce, vytyčené v josefínském katastru, zůstaly v monarchii základní berní jednotkou až do poloviny 19. století.

Úroda z polí farníků byla důležitým zdrojem pro financování činnosti katolické církve už od nepaměti. Formou desátků přispívali do jmění unhošťského kostela i rolníci z Braškova. V článku Desátky z Braškova byli vyjmenováni hospodáři, přispívající svými desátky v roce 1840. Pokud vyznačíme do katastrální mapy Braškova z tohoto období pole, která vlastnili, získáme zajímavý obrázek nejen o jejich rozloze, ale i rozptýlení po celém území obce. Pestrá paleta větších lánů, ale zejména drobných pruhů půdy na nejrůznějších místech v katastru, svědčí o dlouholetém vývoji vlastnických vztahů, zřejmě i získáváním polností koupěmi od sousedů či výhodnými sňatky.

Tmavě vyznačené plochy jsou lesy, převážně patřící císaři. I pole v pravé polosféře kolem centra Braškova jsou vesměs zapsána na Leopolda II. V nejvýchodnější části (K dolejší hrázi) je několik polí ve vlastnictví rolníků z Pleteného Újezda. Ti, stejně jako toskánští přiznávali desátky v rámci této obce, jak již bylo uvedeno v článku Desátky na posledním obrázku. Šlo o Antonína Köhlera (Kellera) z č. 1, Matese Wiesnera z č. 4, Jana Studničku z č. 5 z Toskánky a z Pleteného Újezda Josefa Procházku z č. 11. 
Některé z barevně neoznačených pozemků vlastnila obec, té se desátky netýkaly. Z několika soukromých polí však desátek odváděn nebyl. Proč měl výjimku z poměrně rozlehlých polností majitel hostince Na Toskánce Jan Moucha, se dosud s jistotou nepodařilo zjistit. Snad za jeho pole platil Antonín Keller, bydlící na stejné adrese.
V Jezerách měl menší pole i braškovský švec a domkář Jan Datel, také nepodléhal desátku. Osvobozen od odvodu byl i kovář z Toskánky č.3 Václav Štrobach, který měl malé políčko jako výměnek v severozápadní části obce.

Na mapě z roku 1840 (více v článku Mapování pozemků) jsou již vyznačeny plánované zemské silnice, které řadu polí přeťaly a značnou část zabraly ve prospěch rozvoje dopravní infrastruktury, ke které ale došlo až za několik desítek let. Týkalo se to třeba napřímení Pražské cesty přes Toskánku:

Další informace o tom najdete v článcích Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2).
Značně byly narušeny i poměry při výstavbě dnešní Karlovarské silnice, plánované též již v první polovině 19. století, která rozdělila mnoho polí:

Vývoj v dalších desetiletích, zejména pak ve 20. století, značně zamíchal s pozemkovou držbou a jejím zdaněním. Desátky nepřežily rok 1848. Následovaly pozemkové reformy, kolektivizace, stavba dálnice, restituce, nová výstavba … . Zkuste si porovnat dnešní katastrální mapu s tou z roku 1840.

V předchozích přehledech o hospodaření unhošťského kostela po roce 1660 jsme se blíže nevěnovali podílu přifařené obce Braškov na zabezpečení jeho chodu. Jako okolní obce se i braškovští hospodáři podíleli na platbě desátků. Doklad o tom máme až z roku 1840. Je nadepsaný „Desátek z obce Braškova panství Buštěhradu vrchem míry od roku 1840“.

Na rozdíl od jiných vesnic v unhošťské farnosti, odváděli místní hospodáři desátek pouze ve formě žita v množství převážně jen dva věrtele. Byli to Matěj Hokův a Jiří Hokův, František Oplt, Jan Línek a František Špirit. Josef Panenka přidal ke dvěma věrtelům ještě dvě mírky, Václav Oplt odvedl 3 věrtele. Jeden strych (neboli 1 korec = 4 věrtele) připadl Josefu Kafkovi z č. p. 13. Nejvíce přispěl do farních zásob František Oplt, a to šesti věrteli žita. Nejméně odvedli chudší hospodáři, kterými byli Josef Švihlík a František Chalupa. Pšenici, ječmen ani hrách braškovští oproti jiným okolním obcím Desátky neodváděli. Dvůr braškovský (dům 17) pak odváděl ze všeho trochu.
Nejzámožnějším rolníkem s největším desátkem byl v té době v Braškově 25 František Oplt (věk 46 let), ženatý s Annou Brejníkovou z Dolan. Vlastnil pole Pod Horkou a ve spodní části dnešních Podlísek až k čističce. Jeho mladším bratrem byl tehdy svobodný Václav Oplt z čísla 16, který se oženil s Annou Chalupovou z Jenče až v roce 1846. Ten vlastnil menší pole  U Horky a větší pak mezi Hájem a silnicí do Kyšic. To však již více spadá do tematického okruhu braškovských rodů a nedávných restitucí.

Za vlády císařovny Marie Teresie (1740 – 1780)  se utužoval dohled nad vybíráním daní do bezedné státní (stavovské) kasy, vyčerpávané zejména válkou o rakouské dědictví (1740 – 1748).  O administraci daňového výběru v roce 1749 dávají hezký obrázek daňové formuláře, zachované ve Státním okresním archivu v Kladně ve fondu fara Unhošť. I když farní a kostelní nemovitosti byly osvobozeny od placení běžné kontribuce, muselo církevní daňové přiznání obsahovat přehled nemovitého majetku a požitků, ze kterých byly ostatními subjekty daně odváděny. 
Unhošťský farář Tomáš Michalowitz (úřadoval v letech 1734 – 1751) z řádu Křížovníků s červenou hvězdou vyplnil císařský formulář, vytištěný v českém jazyce, německy. Celý originální text si můžete prohléhnout v dokumentu Duchovní přiznávací tabella 1749 . K daňovému formuláři byl přiložen i vysvětlující list s podrobnými pokyny, co se do jednotlivých rubrik má zaznamenávat. Ten si můžete přečíst v dokumentu Duchovní přiznávací tabella 1749 – vysvětlivky , který je též v českém jazyce.
Oproti předchozímu nedatovanému hlášení, vycházejícímu z knihy záduší, založené v roce 1660, které farář Michalowitz ještě vyplňoval česky, se rozšířil počet sloupců s výnosností orných polí. Místní pole však byla stále zařazena do 3. a 2 a 1/2 té třídy, ani výměra se podstatně nezměnila. Opět bylo uvedeno, že z pachtovních polí se odváděl každý třetí nebo čtvrtý mandel faře a z ostatních byl roční výnos 60 zlatých.
Z luk se sklidilo 5 dvouspřežných vozů sena a 2 a půl vozu otavy. Ve vysvětlujícím dokumentu k přiznávající tabelle je popsáno i to, že čtyřspřežný vůz sklizně vydá za dva dvouspřežné. Kolik sena bylo na vozech naloženo, se dá dnes těžko odhadnout. Z části luk byl příjem z pachtovného, zmíněny jsou v majetku kostela i zahrady. Stránku s robotou fara nevyplňovala. Poddaní robotovali pro vrchnost. Kostelu odváděli ze svého hospodářství Desátky .
Duchovní přiznávající tabellu podepsal a pečetil farář Tomáš Michalowitz 30. července 1749. O tom, že se daňové přiznání bralo vážně, svědčí závěrečný odstavec formuláře, který stanovuje i sankce za nepravdivé údaje. Za každý zamlčený strych orného pole hrozila pokuta 100 rýnských zlatých, kterou by musel farář zaplatit ze svého vlastního majetku.

V článku Majetek kostela od 1660 jsou zmiňovány polnosti, které vlastnila církev. V průběhu let po třicetileté válce se postupně zaváděl pořádek do rozvráceného hospodářství a majetkových vztahů. Tak se až v roce 1715 do farních dokumentů dostal opis listiny, která osvědčovala vlastnictví  některých polností unhošťským kostelem. Překvapivě šlo původně o majetek pobělohorských emigrantů. V roce 1628 vydal císař Ferdinand II. dokument Obnovené zřízení zemské a příslušné doprovodné náboženské dekrety, které razantním způsobem ukončily jednu etapu v pobělohorském konfiskačním procesu. Majetek vystěhovaných nekatolíků připadl císaři a ten jej k upevnění své moci zčásti přenechal katolické církvi, která byla jeho oporou při násilné rekatolizaci.

V Unhošti bylo mezi obyvateli mnoho protestantů. Ti pevní ve víře, kteří odmítli rekatolizaci, emigrovali a jejich majetek byl zabaven. Jak vyplývá z níže uvedeného dokumentu, majetek emigrantů si ponejprv „vzal do správy“ hejtman Pan Tyburcí Čejka z Olbramovic a jeho dědicové. Po patnácti letech se však o konfiskáty po emigrantech přihlásilo záduší kostela sv. Petra a Pavla v Unhošti. I když je v historických pramenech uváděno, že v letech 1628 až 1661 byla Unhošť bez duchovního pastýře, již v roce 1643 se kostel dovedl postarat o svůj majetek, který byl pak zaregistrován v archivu Nového Města Pražského. Opis originální listiny, uložený nyní ve Státním okresním archivu v Kladně, si můžete prohléhnout zde. Pro usnadnění čtení je níže uveden její doslovný přepis s drobnými jazykovými úpravami, přibližujícími text současné češtině.

Soupis pozemkového majetku záduší v Unhošti 1715.
(SOkA Kladno, fond  fara Unhošť)
Z originálu přepsal s jazykovými úpravami Jiří Horník v květnu 2023.

Zápis na případnosti k záduší sv. Petra a Pavla městyse Unhoště.

Léta Páně 1643 dne 3. prosince purkmistr a konšelé městyse Unhoště podle jisté a milostivé resoluci Jeho milosti císaře maje některé grunty emigrantské předně k záduší svatého Petra a Pavla tu v městysi Unhošti na opravu a spravování též i jiných obci náležejících gruntů a domů skrze již dotčenou Jeho milosti císaře milostivou resoluci k též obci městyse Unhoště postoupeno a odevzdáno, že pak tak dlouhý čas snad od léta 1628 až do léta 1643 vzetím po přednějších domech a gruntech předešlý hejtman urozený Pan Tyburcí Čejka z Olbramovic dědicové jeho též grunty v svém držení a vládnutí až do svrch psaného léta 1643 jímali a drželi, až pak i skrze milostivé poručení Jejich urozených pánů Panů Radd zřízené komory Jeho milost Čejka jim o tom, aby s obcí náležité porovnání učinili poručeno bylo. K čemuž i přiveden jest, že některé role (skrze což obec nemálo utratila a vynaložila) jsou postoupili a odevzdali, a poněvadž v svrch dotčené resoluci Jeho milosti císaře předně k záduší patří napomenuli jsou purkmistr a konšelé jisté případnosti k témuž sv. záduší správcům aneb kostelníkům téhož chrámu páně k správě jejich, a k užitkům zádušním postoupiti a odevzdati, k témuž teď níže všecky zejména, kde která dědina aneb louka v svém položení zůstává patrně postaveno jest.

Předně grunt slove Bučvaržovský, ležící mezi domy Jana Pelikána z jedné, a zdi krchovní, aneb kostelní ze strany druhé, se vším k němu od starodávna příslušenstvím.

Druhé dědina slove Civanovská v Loučkách i s loukou od cesty travní Hostaunský až do dědiny Týranovské mezi dědinami Jiřího Koržanickýho z jedné, a dědinou vysoce urozeného hraběte pana Pana Heřmana Černína ze strany druhé.

Třetí příčka dolejší od cesty Pražský až k louce vysoce urozeného hraběte pana Pana Heřmana Černína, jakž sama v sobě na dýl, a na šíř v svém položení jest, a zůstává.

Čtvrté Na Božích kus třetí od půl meze Vyškovský až zas do meze obecních se stýkající.

Tý a takové všeckný připadnosti a příležitosti purkmistr a konšelé i na místě celé obce městyse Unhoště (s dobrým rozmyslem svým) k témuž chrámu páně a záduší tomu chudému sv. Petra a Pavla plným mocným, a neměnitedlným právem pevně a mocně jsou odevzdali, a postoupili, na čemž sobě i Laud ad Actum tohoto zápisu týchž příležitosti a gruntův postoupením, a odevzdáním purkmistr a konšelé i na místě celé obci městyse Unhoště nynější i budoucí žádné moci, práva, ani spravedlnosti, nepozůstavujíce, toho všeho nyní i na budoucí věčné časy se odřídkaj.

Actum in Consilio Consule Domino Andrea Kratochvile.

Z knih Měst Nových v kůži červený gemu ječných fol: 75 ex 76 vytaženo dne 8 August 1715.

             Pečeť                           Purkmistr a rada městyse Unhoště

Uvedený zápis je cenný i tím, že podává informaci o životě v Unhošti v době zotavování po drancování vojsky v letech 1639 až 1641 a o formování činnosti záduší kostela, na což jsou místní prameny docela chudé.

Přiznávací listina od roku 1660 pro kraj rakovnický a městys Unhošť je jakýmsi tehdejším daňovým přiznáním a dává přehled o pozemkovém majetku římskokatolické církve, ze kterého byla obhospodařována farnost v Unhošti.
Dokument je uložen ve Státním okresním archivu Kladno ve fondu fara Unhošť a je nadepsán:

Přiznávající list
Všecky kostelu zdejšímu založení svatých Petra a Pavla Apoštolův patřících a při faře jenž ad dotem kostela vil primavam fundationem náležejí se vynacházejích gruntův.

Následuje soupis „K kostelu patřící grunty a luka“  s uvedením rozlohy a seznamem jejich hospodářů.
Ve druhém sloupci jsou pole rozdělena do kategorií podle toho, „kolik zrna vynášejí v prostřední úrodě po jednom strichu“ (plošné míry) a příslušné kolonky pro odvod zrna v objemové míře (jak již bylo vysvětleno v článku Desátky ).
V dalším sloupci jsou vyčísleny pozemky „Ouhorem ležící zůstávají“ a „Štěpnice neb zahrady“ a v posledním sloupci jsou uvedeny louky a z nich odvod sena a otavy, měřený na počet vozů dvouspřežných.

V dokumentu, odvolávajícímu se na knihu majetku záduší z roku 1660, se objevují zajímavé, dosud nepublikované údaje.
Jako první nájemce je uveden Jan Štemberk, z rodu pocházejícího snad z Berouna, který se v Unhošti usadil v polovině 17. století a rozvětvil do několika rodových linií. Ten dostal do pronájmu nejúrodnější kostelní pozemky nazvané „Na Božích“ s výnosností 3, ze kterých odváděl kostelu každý třetí mandel z úrody.
Jako druhý, s největší rozlohou pozemků v držbě, je uveden: „Já Tomáš Michalowitz, na ten čas farář města“. To je informace, která svědčí o tom, že fasse byla zpracována až někdy kolem roku 1734. Za prvního doloženého faráře z řad Křížovníků s červenou hvězdou po třicetileté válce je považován od roku 1661 Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část  . 
Menší díly církevní půdy připadly kostelníkovi, organistovi a starému kostelníkovi, za kterých odváděli jen každý sedmý mandel, protože jiný plat zřejmě nedostávali.
Z luk se odvádělo seno v několika povozech, platil i mlynář z Markovského mlýna.
Další polnosti mimo městys se pronajímaly sousedům za odvod každého třetího či čtvrtého mandele. Mandel je tvořen z 15 snopů obilí.
Jak přispívaly na vyživení kostela přifařené obce se v dokumentu nemluví.

 

 

Financování provozu církví a jejich svatostánků má dlouhou historii. Již v článku Kostel v Unhošti bylo uvedeno, že Jan Lucemburský věnoval roku 1327 pražským Křížovníkům s červenou hvězdou k jejich vyživení a na péči o chudé kostel v Unhošti se všemi desátky. Desátky jsou starodávným církevním poplatkem, historicky doloženým již před více než pěti tisíci lety.
Současníci si pod pojmem desátek spíše připomenou úplatky, vybírané pijavicemi přisátými na veřejné rozpočty, dotace a veřejné zakázky ke škodě občanů, kteří jsou k tomu zpravidla neteční a vesměs i bezbranní. V tomto článku se však nebudeme zabývat desátky v jejich přeneseném významu korupčních plateb novodobým bohům.
Již v Mezopotámii, starém Egyptě i Římské říši najdeme podrobně popsané dary bohům ve výši desáté části z úrody či jiných příjmů. O platbě desátků se zmiňuje i Bible ve Starém zákoně. Postupně se desátky staly jedním z důležitých zdrojů financování církví a kostelů, převažujících nad dalšími církevními poplatky (štóly) a dobrovolnými dary farníků či vrchnosti.
I kostel v Unhošti vybíral v době, která je nosným obdobím pro toto vyprávění o historii Braškova a Unhošťska, od farníků desátky až do roku 1848, kdy byly zrušeny.

Právě doba poslední dekády jejich existence nám díky dokumentům uloženým ve Státním okresním archivu v Kladně dovoluje blíže nahlédnout do jejich struktury a blíže poznat plátce.

Naturální odvody  desetiny úrody se unhošťské faře platily v roce 1840 převážně žitem, které bylo v té době nejvíce pěstovanou plodinou, nejvhodnější pro místní půdu a podnebí. Unhošťští rolníci jinou plodinou neplatili. Z přifařených vesnic se v menší míře kromě žita odváděly desátky do farní sýpky i z úrody pšenice, ječmene a hrachu. Objem odvodů nebyl vyměřován podle skutečně sklizeného obilí, ale přibližně podle velikosti osevní plochy polí jednotlivých farníků. Ani v tom se nepostupovalo příliš spravedlivě, sedláci byli rozděleni do určitých skupin, jimž byla dávka určena jednotně. 

Unhošťští drobní rolníci měli desátky určené mnohem níže, nežli panský statek či vesničtí sedláci. Odvedené množství v tabulce má tři skupiny objemových měr. V prvním sloupci je strich, česky korec. I když se velikost objemových (ale třeba i délkových) měr místně i časově lišila, můžeme pro představu o výši desátků přepočítat jeden korec na 93 litrů. Korec obsahoval 4 věrtele a věrtel 4 mírky. Mírka (měřice – ve třetím sloupci) byla tedy asi 5,8 litru a věrtel (druhý sloupec) 23,25 litru.
Kdo jste zažil chmelové brigády, tak si asi pamatujete, že věrtel chmelu se zdál daleko větší, při česání do košíku až bezedný. Snad to bylo i tím, že v šedesátých letech 20. století měl věrtel již objem 30 litrů. Desátky se místo naturálního odvodu daly také hradit penězi, ale v dostupných tabulkách to bylo výjimečné. 

V Unhošti odváděla většina rolníků jen po několika věrtelech žita, někteří třeba jen dvě měřice. Nový dvůr (nynější Pavlov) platil faře desátek 5 korců žita, 2 věrtele a 6 zlatých v penězích. Tuchlovický velkostatek v Unhošti odvedl 12 korců. To bylo množství, srovnatelné s desátky z jednotlivých vesnic. Z obce Kyšice došlo v roce 1840 21 korců žita, z Velkého Přítočna 10, z Braškova 6 korců a 2 věrtele. V Braškově měl desátek jeden korec jen sedlák Kafka a Oplt František, ostatním osmi byly vyměřeny dva až tři věrtele. Braškovský panský dvůr (zesnulého císaře Leopolda II.) měl stanoven desátek na necelé dva věrtele žita.
Malé Přítočno a Pletený Újezd platili desátek nejen žitem, ale i pšenicí, ječmenem a hrachem vrchem míry:

Zajímavé je i to, že farní evidence v Unhošti byla vedena v němčině, ale všechny vesnice v češtině. Jen na žitě činil desátek pro kostel v Unhošti v roce 1840 přes 82 korců, což je kolem 5600 kg. Desátky významně přispívaly k rozmnožování kostelního jmění, ale kromě provozu kostela kryly částečně i náklady na špitál, farní školu a další aktivity katolické církve..

 

 

 Dominantou centra Unhoště je již po mnoho staletí kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Kdy přesně svatostánek vznikl se už asi nedozvíme, ale můžeme si jeho po staletí trvající existenci připomenout významnou listinou ze 14. století, která se o něm perem panovníka země české zmiňuje.
Kostel sice v průběhu staletí prošel mnoha přestavbami a i pohromami, ale dobře plnil úlohu centra duchovního života pro celou farnost.

Historií unhošťské fary se zabýval František Melichar ve své knize Monografie města Unhoště z roku 1888. Zmínil se i důležitém dokumentu, kterým v roce 1329 daroval král Jan Lucemburský unhošťskou faru Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ověřená kopie tohoto významného historického dokumentu se nachází ve Státním okresním archivu v Kladně jako součást fondu Farní úřad Unhošť. Fotokopii listiny si máte možnost díky péči archivu též prohlédnout:

Z latinského textu, uvedeného slovy:

Joannes DCJ gratia Bohemia et Polonia Rex at Luxenburgensis Comes  –použijeme český překlad části, týkající se Unhoště tak, jak ji ve zkrácené formě uváděl i František Melichar:

Jan z Boží Milosti český a polský král a vévoda Lucemburský k věčné paměti známo činíme, že k dokonalejšímu vyživení křižovníků s červenou hvězdou a jejich chudým ve špitále sv. Františka blíže mostu Pražského bydlícím dáváme farní kostel s kaplí k němu přináležející v městě Tachově; též kostel farní v městysi Unhošti se všemi desátky, s právem vším i jus patronatus, chtíce tomu, aby mistr a bratří již dotčeného špitálu ze sebe k těm kostelům dosazovali faráře, které by schopnými býti uznávali. Ta pak naše vůle a to nadání aby jak nyní tak i budoucně na věčné časy svou stálosť měla, přítomný list větší pečetí naší jsme potvrdili.

V závěru druhé strany listiny je uvedeno datování a ověřovací doložka:

Datum Luxemburg,. Anno dui Millesimo Trecebtesimo Vicesimo Nono XIIII Kalend. Novembris.

Datováno v Lucemburku roku 1329, 14. listopadu.

Listina byla ověřena slovo od slova podle originálu v Unhošti dne 30. listopadu 1761 a s pečetí ji podepsal kněz Řádu křížovníků s červenou hvězdou Jan Nepomucký Čzenek.

I když fara v Unhošti fungovala již před vydáním této listiny, ta jí určila na další staletí její úděl. Vůle krále, aby faráře jmenovali křížovníci, se však příliš nedodržovala. Střídala se na faře řada františkánů i protestanti, kteří Unhošť ovládali před třicetiletou válkou. Teprve po roce 1660 se vedení farnosti opět ujali kněží Řádu s červenou hvězdou. V té době začíná éra církevních matrik, o nichž bylo pojednáváno v mnoha předchozích článcích na tomto webu.
O prvním faráři, spojeném s obnovou kostela po třicetileté válce, jste si mohli přečíst články Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 2. část.
O některých kostelních událostech bylo pojednáno například v článku Matrika zemřelých 3. část – kostel a mnoha dalších z farních matrik.

Podle nadační listiny Jana Lucemburského z roku 1329 patřily ke kostelu i desátky, jako důležitý nástroj k obživě církve. I o nich se zachovaly zajímavé dokumenty, o kterých bude na těchto stránkách později pojednáno.

Na doplnění informací k donační listině lze ještě uvést, že v národním archivu se nyní nachází jen kopie z originálu podepsaného Janem Lucemburským.

O to unikátnější je kopie v SOkA Kladno, protože podle slov kopisty – kněze Řádu křížovníků s červenou hvězdou – byla v roce 1761 ověřena podle originálu.

O postoji církve k dětem narozeným z nemanželského vztahu se diskutuje i v současné době. Svátost křtu jim podle matričních zápisů byla poskytována již před staletími, ale vztah katolické církve k plodům mimomanželských styků se v průběhu staletí vyvíjel. O situaci v unhošťské farnosti bylo pojednáno již v článcích Nemanželské děti – 17. století , Nemanželské děti – 18. století – 01  a Nemanželské děti – 18. století – 02 . Společenské postavení tzv. nelegitimních dětí bylo velice těžké a jejich vytěsňování na kraj společnosti se projevovalo od čtvrtiny 18. století i v zápisech jejich křtu do zvláštní části matriky narozených.

Matky nemanželských dětí pocházely většinou z nižších sociálních vrstev.

Na tomto záznamu z 27.6. 1730 je zapsáno narození Magdaleny z nemanželského lože, matkou je Dorota Pospíšilová, služka z Braškova, poddaná ke Smečnu. Kmotrou se stala Rosina Štrobachová, pekařka (z tradičního rodu pekařů na Toskánce), svědky byli unhošťský synek, selka z Pleteného Újezda, porodní bába z Braškova a další selka z Braškova. Je pravděpodobné, že se jako v mnoha dalších záznamech jedná o porod v zájezdním hostinci na Toskánce.
Kromě místních se unhošťská farnost stala i útočištěm pro padlé dívky ze vzdálenějších krajů, často z Prahy, ale i z Tuchoměřic, Rožmitálu, Čestlic u Říčan i z rozsáhlého panství Lobkowitzů. V roce 1761 je zaznamenána i matka pocházející z Toskánska. Podle zápisu to nevypadá, že by byla služebnou rodu, vládnoucího v té době na Buštěhradu.
Církev hrála pozitivní roli v tom, že z řad lépe situovaných věřících zajistila nemanželským dětem kmotry, kteří se měli postarat o důstojný rozvoj dítěte v duchu křesťanské víry.

Zvláštní situací u křtu nelegitimních dětí bylo přiznání otce ke zplození potomka, i když ani to nemuselo být východiskem k lepšímu životu:

12. června 1739 se narodil a následujícího dne byl pokřtěn Antonín František z nemanželského lože, za otce byl označen syn unhošťského radního Krause, matkou byla Marie Magdalena, dcera Jana Bělohlávka, mlynáře z Poteplí, poddaných hraběte de Custos. Přestože kmotrem i svědky obřadu křtu byli vážení unhošťští měšťané, byla to jistě pohana pro rigidní katolickou honoraci té doby. Bělohlávkové byli proslulými mlynáři již v 17. století a obhospodařovali mlýny převážně ve službách Kolowratů, avšak otec Jan Bělohlávek zemřel 18.11.1737 a prohřešek dcery krátce po jeho smrti již nemohl vyřešit, ke sňatku nedošlo. Jako jedna ze sedmi dětí by asi ani neměla odpovídající věno pro zámožného ženicha. Mládenec Josef Kraus, syn unhošťského měšťana a radního Nicolaje Krause se pak oženil 20. prosince 1740 se zámožnější nevěstou, pannou Teresií Langrovou, dcerou unhošťského radního Kristiána Langra. O životní pouti nemanželského syna Antonína Františka není nic známo.

Osud některých nemanželských dětí nemusel být tak nepříznivý, jako u převážné většiny ostatních. Matky některých z nich se dočkaly uznání otcovství pro své dítě i důstojného života bez vyčlenění na okraj společnosti. Jako příklad může sloužit následující příběh:

Dne 6.11.1751 se narodilo a 7.11. bylo pokřtěno dítě „z nepořádného lože“, bylo mu dáno jméno Martin a Matkou byla Dorota Měšťanová z Braškova, poddaná k Buštěhradu. Narodila se 2.3.1728 a byla jediným dítětem Matěje a Mariany Měšťanových z Pleteného Újezda. Další nemanželský syn Josef se jí narodil po dvou letech 27.12.1753, ten však zemřel za necelé 3 měsíce. Otec obou dětí nebyl nikde uveden, ale je možné, že jím byl Josef Holub, se kterým byla Dorota oddána dne 28.5.1754. Ženichovi bylo 30 let a nepocházel z unhošťské farnosti. Je možné, že dříve od vrchnosti nedostal povolení ke sňatku mimo panství. Správci panství se tak bránili odlivu pracovních sil, podléhajících robotě. Další překážkou mohlo být i to, že byl povinen vojenské služby, což také mohlo být důvodem k nepovolení sňatku. Nicméně jejich vztah byl posvěcen a ještě se jim v Braškově narodilo dalších pět dětí. To však již spíše patří do popisu historie jednotlivých rodů, který také přijde na řadu v našem vyprávění o historii Braškova a unhošťské farnosti.