Autor: Ing. Jiří Horník

Výraz „štóla“ měnil v průběhu času svojí obsahovou stránku. V současné době je štólou část liturgického oděvu, zdobená šerpa v různých barvách, oblékaná duchovními přes oděv.
V přeneseném významu je štólou i poplatek pro kněze za provádění církevních úkonů, při kterých je šerpa používána, například pro křty, oddavky a pohřby. V minulosti se do tohoto pojmu zahrnovaly i desátky a další povinnosti farníků podílet se na zajištění chodu fary. Například v článku Robota pro faru – stížnost si farář u magistrátu stěžoval na podruhy, kteří řádně neplní robotní povinnost pro faru. Ta byla nařízena již od nepaměti a znovu připomínána magistrátem v roce 1672 – Robota pro faru – nařízení .
V archivních materiálech Státního okresního archivu v Kladně je možné dohledat i torzo jakéhosi ceníku, podle kterého se poplatky vyžadovaly.
Farníci jsou rozčleněni do dvou hlavních skupin. První tvoří městské obyvatelstvo, druhou selský stav. V každé skupině jsou taxy odstupňovány podle majetku, ve skupinách jsou vždy vyčleněny děti do 9 let. Pro každou skupinu obyvatel jsou poplatky rozděleny do pěti sazeb.
U městských obyvatel se výše štóly určuje jinak pro purkmistry a zámožné měšťany, měšťany s polnostmi, měšťany a řemeslníky s domem a bez polí, řemeslníky bez tovaryšstva a poslední sazba byla určena pro „tovaryše chudý“, učedníky, nádeníky a pomocníky.
Podskupinu pro určení výše poplatků tvořily děti do devíti let. Opět bylo vytvořeno pět sazeb, v podstatě totožných podle majetku rodičů ze skupiny obyvatel města.
V další skupině je selský stav, dělený v první sazbě na celé sedláky, polní mistry (ovčáky) a šafáře, druhou taxu platili polo sedláci, třetí čtvrt sedláci a pacholci polních mistrů. Čtvrtá skupina je nazvána chalupníci neb domkáři. Poslední jsou podruzi, čeládka a nádeníci. 
Dětské sazby jsou opět pro děti do devíti let odstupňovány podle zámožnosti rodičů. První jsou sedláci, polní mistři a šafáři nad 30 strychů (polí), druzí titíž (polo sedláci) s poli do 30 strychů, třetí čtvrt sedláci  do 15 strychů. Ve čtvrté sazbě jsou děti chalupníků neb domkářů a v páté děti podruhů, čeládky a nádeníků.
Členění tax pro štóly dává objektivní obrázek o sociálním rozvrstvení obyvatelstva v unhošťské farnosti na počátku 19. století. Můžeme se též domnívat, že děti nad devět let již byly považovány za práceschopné a proto platily stejné poplatky, jako dospělí.

O potenciálních farních příjmech svědčí i dokument „Celoroční modlení“:

Modlení za zemřelé patřilo zřejmě k tzv. odpustkovému modlení a netýkalo se nebožtíků z farnosti, pochovaných v tom roce. Již první uvedená položka mohla souviset i s dávným tragickým úmrtím, zmíněným v článku Matrika zemřelých 4. část – konec 17. stol. .

V předchozím článku Farní jmění 1 jsme se dozvěděli něco o majetku unhošťského záduší mezi lety 1660 a 1724. V průběhu 18. století se inventární seznamy vytvářely často při úmrtí faráře. Ve státním okresním archivu v Kladně je možné do některých z nich nahlédnout ve fondu unhošťské fary.
Upevnění monopolu katolické církve v průběhu 18. století se projevilo i v rozmnožení majetku unhošťského kostela. Například inventární seznam z roku 1771 uvádí ve srovnání s předchozími léty znatelně širší vybavenost sakrálními předměty. V úvodu seznamu jsou po monstranci uvedeny i liturgické nádoby sloužící k provádění bohoslužeb. Kostel si zvláště polepšil ve škále a množství ornátů, které se zněkolikanásobily za období před 100 lety, kdy nastalo znovuvzkříšení po devastujícím rozpadu hodnot v období kolem třicetileté války. 360 let unhošťských matrik
Nově je do inventárních seznamů v roce 1771 zahrnuto i vybavení kostelního chóru hudebními nástroji. Hudba a zpěv byly pro farníky nedílnou součástí duchovního života a církevních obřadů. Chór byl vybaven varhany s dvojitou klaviaturou, ale bylo i poznamenáno, že vyžaduje opravu. Je vyčíslen i počet vadných píšťal. Dále pro chór sloužily dva kancionály s duchovními písněmi, příručka bohoslužebných obřadů a breviář s modlitebními texty.

Inventarizovaná byla i farní knihovna. Knihy byly rozděleny do několika okruhů. Církevní literatura obsahovala spisy z Tridentského koncilu, Pražského synodu, různé patenty a dekrety s datem vydání již od rok 1679 a matriční knihu křtů od roku 1660, oddavek od roku 1662 a zemřelých od roku 1677. (Více v článcích První unhošťská matrika v 17. století – 1 ,  Matrika zemřelých 1. část a následujících.)
Kostelní část knihovny obsahuje dvacítku různých zpěvníků datovaných již od roku 1614. Dále je obsažena literatura rolnická, mravní, právnická, historická a vědecká, zabývající se meteorologií. Poslední položkou seznamu knihovny je dřevořezba Unhoště.
Inventární seznam je veden latinsky a nelze z něj určit, jakým jazykem byly napsány jednotlivé knihy. Uvedené první matriky však byly vedeny v českém jazyce a asi jako jediné jsou dosud k dispozici veřejnosti ve zdigitalizované formě.

V několika předchozích článcích jsme se něco dozvěděli o příjmech unhošťské fary zejména z desátků. Získané prostředky sloužily kromě zajištění běžného života faráře a jeho pomocníků i rozmnožení majetku záduší. Z mnohých zachovaných fassí (majetkových přiznání) si můžeme udělat obrázek o tehdejším životě a hospodaření na faře již od poloviny 17. století.
V první unhošťské matriční knize, dostupné dnes dálkově na stránce SOA Praha https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13323/12  je na několika stránkách popsán „Inventář, aneb popsání všech věcí kostelních“ z roku 1662. Obsahuje však jen seznam věcí v kostele, sloužících k provádění obřadů. Jsou na něm podrobně rozepsány kalichy, ornáty, šátky, roucha, křtitelnice a další předměty z výzdoby kostela. Závěrečnou položkou je „Kniha tato nová pro psaní do ní křtin a oddavek“, což je první dochovaná unhošťská matriční kniha viz 360 let unhošťských matrik nebo První pokřtění v Unhošti. Díky ní a jejím pokračováním se daří objektivně zdokumentovat nejen rodinné vazby obyvatel unhošťské farnosti, ale i další okolnosti života v předcházejících stoletích.

O nemovitém majetku, náležejícím unhošťské faře v roce 1660, se dozvídáme retrospektivně až z dokumentu vydaného ve třicátých letech 18. století – Majetek kostela od 1660 , vydaného farářem Michalowitzem. Snad to bylo vyvoláno potřebou detailnější specifikace farních nemovitostí, zmíněných v inventáři církevních pozemků a příjmů po smrti jeho předchůdce faráře Bramhowského, vydaném v roce 1724.
 Působení faráře Václava Josefa Bramhowského (někdy uváděn jako Bramhauský) v Unhošti je zdokumentováno od léta 1686 až do roku 1723. Blíže o tom pojednává například článek První unhošťská matrika v 17. století – 2 .
Inventář z roku 1724 je zajímavý svým obsahem, kterému se budeme dále podrobněji věnovat, neboť kromě pozemků zmiňuje i další okolnosti, přibližující nám podmínky života na faře.

V úvodu inventáře je uveden patronátní kostel Řádu křížovníků s červenou hvězdou, zasvěcený svatým apoštolům Petru a Pavlovi. Zmíněny jsou i tři boční oltáře – blahoslavené Matky Dolores, svaté Anny a svatého Prokopa.
Odděleně stojí kaple svaté Barbory a zmíněno je i založení špitálu.
Z polností je uvedeno 44 měřic polí střední výnosnosti, 55 měřic třetí třídy a 20 měřic polí nejhorší kvality. Výnosnost luk je  specifikována počtem vozů sklizeného sena. Roční štóly vynášejí 40

zlatých. Na druhém listu dokumentu z roku 1724 je uveden přehled desátků.
Buštěhradské panství přispívalo faře dodávkami ječmene a hrachu, jsou zmíněna dodaná i dlužná množství. Peněžní příspěvek buštěhradského panstva pro faru činil  4 zlaté a 5 krejcarů.
Darem získalo záduší ovocnou zahradu od Pavla Janouška z Kyšic.
Dále je uvedeno, že podle poslední vůle pana Godefridi Jelínka (Pozn.: Jan Gottfried Otto Jelínek – rytíř z Lovoše zemřel 1696) daroval záduší 18 měřic pozemků na školní účely.

V seznamu vesnic patřících ke kostelu jsou uvedeny:
Bezděkov
Kyšice 
Přítočno
Braškov
Pletený Újezd

V seznamu zvířat jsou uvedeni dva koně, dva voli, 5 krav a 20 ovcí.
Ke kostelu patří i malá ovocná a zeleninová zahrada pro kuchyni.
Měšťanský pivovar odvádí faře z várky 24 džbánů piva. 
Z krav se odvádí pro faru 3 krejcary, což činí bratru kolem 4 zlatých.
Inventární seznam zakončuje matriční kniha křtů, oddavek a zemřelých a zpěvníky. Jsou zmíněny v inventáři i další kostelu potřebné věci, které nejsou blíže specifikovány.
Zdá se, že fara mohla ze svého majetku dobře prosperovat. 

V předchozím článku Robota pro faru – stížnost si v roce 1754 stěžoval unhošťský farář u magistrátu na špatnou morálku podruhů při vykonávání roboty pro faru. Odvolával se přitom na starobylé právo tuto robotu požadovat. V archivu SOkA Kladno se dá dohledat i dokument, který takové právo potvrzuje již v roce 1672, tedy celých 82 let před stížností. Pokud se výše robotní povinnosti unhošťských podruhů pro faru za tu dobu nezměnila, byla ve srovnání s robotními závazky pro vrchnost poměrně malá. V dokumentu magistrátu se každému z  podruhů ukládá robotovat pro faru jeden den v roce. Jak to bylo dáno na vědomí občanům v roce 1672, si můžete přečíst v krátkém prohlášení magistrátu:

Ve srozumitelnějším přepisu s drobnými jazykovými úpravami to zní takto:

My, purkmistr a konšelé městys Unho-
ště známo činíme touto Attestati
vůbec přede všemi, a vzláště tu kdež
toho potřeba nastávati bude, že jest nám
svrchu psaným dobře vědomo, že od paměti
našich podruzi všichni, kteří se ve
městys našem zůstávají, povinni
jsou pánům farářům našim jeden
každý v roce jeden den dělati beze
všeho ouplatu. Tomu, že tak jest,
toho sekrytem naším městským potvrzu-
jem vědomě již jest datum v městě
Unhošti 23. septembris A 1672.

Kdy byla robotní povinnost podruhů pro faru zřízena se neuvádí, ale zvykové právo potvrdil magistrát pod vedením primase Vilíma Škodského z Fajerberku svou pečetí. Z textu dokumentu vyplývá, že na podruhy z přifařených vesnic se robota pro faru nevztahovala.

 

 

Církevní příjmy se v polovině 18. století na Unhošťsku neomezovaly jen na desátky, hrazené převážně v naturáliích poddanými – vlastníky polností (více např. Desátky , Desátky 1744 ). Ani bezzemci a řemeslníci neunikli příspěvku na provoz farnosti. Podruzi, kteří neměli vlastní hospodářství a pracovali v podstatě jako námezdní dělníci na farmách svojí rodiny nebo jiných sedláků či vrchnosti, byli povinni bezplatně robotovat i na církevních pozemcích. O tom, že se tato povinnost (štóla) nesetkávala s velkým nadšením, svědčí i následující zápis z jednání unhošťské obecní rady z července 1754. 

Unhošťský farář František Coelestýn Lenkart si stěžoval na magistrátu, že jeho příjmy se tenčí z důvodu špatné pracovní morálky podruhů při vykonávání robotních povinností, které církev považuje za starobylé právo.

S jakým ohlasem a výsledkem se setkal farářův apel na unhošťský magistrát, aby umravnil poddané k plnění robotních povinností, se archivy nezmiňují.
Historické prameny uvádějí, že robotní zátěž pro venkovské obyvatelstvo se často stupňovala až do nesnesitelných mezí. Výsledkem takového stavu byly selské bouře, navíc podněcované i náboženskou nespokojeností. Snad největší selská bouře v roce 1775 přinesla i určitou regulaci roboty a měla vliv i na pozdější zrušení nevolnictví. Více se o tom můžete dozvědět například na Selské povstání r. 1775.

V předcházejících článcích Desátky z Braškova , Pole na desátky  a Daně podle Josefa II. jste se mohli seznámit s výběrem desátků na podporu činnosti unhošťské farnosti v době těsně před revolučními změnami roku 1848.  Když se přeneseme o století dozadu, do období nevolnictví, objevíme v archivech unhošťské fary, uložených ve Státním okresním archivu v Kladně, dokumenty o platbě desátků hospodařícími rolníky i požadavky na robotní povinnosti (štóly) podruhů (bezzemků) ve prospěch fary. 

V Braškově se v polovině 18. století jednotlivá hospodářství (rodiny hospodařících rolníků) podstatně lišily od dříve popsaného stavu kolem roku 1840. Platbě desátků podléhali následující hospodáři:

Jako první plátce desátků je v roce 1744 uveden Sebastian Haušildt, který však již zemřel v roce 1727. Proto je vepsán před jeho jméno syn Václav. Oba Haušildtové byli v Braškově rychtáři. S menšími podíly jsou zapsáni neznámý Jakub a vdova, snad po Sebastianovi, neboli matka Václava. Haušildtové se koncem 18. století v Braškově již nevyskytují, v Braškově 25 je nahradil rod Opeltů.
Hospodářství Jana Stádníka v č. 27 patřilo po 100 letech Janu Línkovi, který jej vyženil v roce 1800 s Annou Stádníkovou.
Rod Václava Hokůva (1679-1747) se rozrostl do nebývalých rozměrů a hospodářství se i díky výhodným sňatkům začátkem 19. století rozdělilo mezi Matěje v č. 12 a Jiřího Hokůva v č. 48.
Rod Panenků, pocházející z Újezda pod Kladnem, století přežil v č. 28.
Po starobylém braškovském rodu Slámů z čísla 11 a 13 přešlo hospodářství na podnikavého Josefa Kafku, který začínal jako zedník a později byl i spolupachtýřem braškovského dvora v č.17.
Posledním plátcem desátků ve prospěch unhošťské farnosti byl v roce 1744  Jan Danda, který v druhé generaci již neměl mužské potomky a jeho nemovitosti držel po sto letech snad Matěj Hokův z č. 12.
Kromě desátků měla církev v Čechách příjem i z robotních povinností poddaných, navíc svázaných nevolnictvím až do roku 1781. Ale o tom až příště.

V předchozích příspěvcích jste se mohli seznámit s desátky, které byly odváděny ve prospěch unhošťské fary. Daně se ale musely platit nejen k zajištění činnosti duchovní správy, ale i celého císařství. 
Roztříštěnost berní politiky na území Rakouska-Uherska se snažil v době své vlády ke konci 18. století sjednotit císař Josef II, který se snažil po převzetí vlády po své zesnulé matce Marii Teresii rakouskou monarchii zmodernizovat. Aby pro ni zajistil stabilní příjmy podle jednotných pravidel, vydal v roce 1785 patent, podle kterého se měly ve všech zemích monarchie (s výjimkou Uher) zahájit práce na vytvoření nového katastru, který se nyní běžně nazývá josefínský.
Zjednodušeně to můžeme popsat tak, že aby se dosavadní neplatiči daní z gruntů nemohli nadále vyhýbat této povinnosti, nechal vypracovat seznam všech pozemků s jejich druhem a rozměry a stanovit z nich odvodní povinnost na základě jejich výtěžnosti. Šlo o rozsáhlé práce, do kterých byly zapojeny všechny obce a protáhly se na několik let. Zajímavostí bylo, že na ty, kteří do té doby nějaké pozemky zatajovali, se vztahovala amnestie. Kdo by ale něco nepřiznal při tvorbě nového katastru, byl by tvrdě postižen. Dokonce by vyměřená pokuta náležela tomu, kdo by na nepravost upozornil.

Výsledkem této inventarizace pozemků byl zápis v záznamovém archu pro majitele a plátce berně z nemovitosti. Jako příklad uvádím arch, který se pro obec Braškov zachoval v josefském katastru obce Kyšice (pramen SOkA Kladno, fond obce Kyšice), týkající se  Františka Preslera, hostinského na Toskánce č. 1. Jak později uvidíte, urbární povinnost byla sice vykázána v Kyšicích, ale byla převedena do Braškova. Výkaz není přesně datován, ale jde o léta 1785 – 1789.

V záhlaví prvního listu je uvedeno panství Buštěhrad, obec Kyšice (která ovšem patřila pod panství tachlovické), číslo domu 1 Franze Preslera ze vsi Braškova rakovnického kraje.
Ve sloupcích je pak uváděno číslo pozemku, jméno pole nebo pozemku a rozloha. Ta je udávána v jitrech ( což bylo definováno jak plocha, kterou pár volů zorá za jeden den) a sázích (asi 3,6 m² ). Jitro mělo 1600 čtverečních sáhů, čemuž odpovídá 5760 m², tedy přes půl hektaru. V dalším sloupci je kontrolovaný výnos z jitra a v posledním celý výnos z gruntu, v rozlišení měřic (více např. v článku Desátky ) pšenice, žita, ječmene a ovsa.
V dalším řádku je topografické číslo 868 na pozemku Ku Horce, nazvaném za Horkou mezi Burgrem, s výměrou, určením výnosnosti a celým odvodem.
Dále jsou uvedeny zahrady na místním placu nad Lapáčkovou zahradou, s výnosem sena a otavy. Následuje určení peněžitého převodu z polí, luk a zahrad.
Na další stránce (dole) je uvedena urbariální povinnost v penězích, která činila celkem 3 zlaté a 29 a 3/4 krejcaru, která byla převedena do Braškova.

Jak obtížné bylo pro hostinského Preslera, kterému se narodilo 13 dětí (z nichž řada z nich brzy zemřela), takovou daňovou povinnost hradit, se dnes těžko odhaduje. Zdá se ale, že jeho děti pole ani hospodu nezdědily. Šenkýřem na Toskánce se později stal Jan Moucha, který se výhodně oženil s Kateřinou Hokůvovou, dcerou šafáře, pocházejícího z Braškova. I jeho nejstarší syn Jan (*1813) se výhodně oženil s Annou Láblerovou, dcerou významného unhošťského měšťana, městského kancelisty s kontribuční agendou. To zmíněné Preslerovo pole z jižní strany přiléhalo k zahradě u hostince Na Toskánce, na mapě v článku Pole na desátky je nevybarvené, protože v roce 1840 nebylo zaznamenáno, že by z něj tehdejší majitel Jan Moucha mladší, platil desátky církvi.
Katastrální obce, vytyčené v josefínském katastru, zůstaly v monarchii základní berní jednotkou až do poloviny 19. století.

Úroda z polí farníků byla důležitým zdrojem pro financování činnosti katolické církve už od nepaměti. Formou desátků přispívali do jmění unhošťského kostela i rolníci z Braškova. V článku Desátky z Braškova byli vyjmenováni hospodáři, přispívající svými desátky v roce 1840. Pokud vyznačíme do katastrální mapy Braškova z tohoto období pole, která vlastnili, získáme zajímavý obrázek nejen o jejich rozloze, ale i rozptýlení po celém území obce. Pestrá paleta větších lánů, ale zejména drobných pruhů půdy na nejrůznějších místech v katastru, svědčí o dlouholetém vývoji vlastnických vztahů, zřejmě i získáváním polností koupěmi od sousedů či výhodnými sňatky.

Tmavě vyznačené plochy jsou lesy, převážně patřící císaři. I pole v pravé polosféře kolem centra Braškova jsou vesměs zapsána na Leopolda II. V nejvýchodnější části (K dolejší hrázi) je několik polí ve vlastnictví rolníků z Pleteného Újezda. Ti, stejně jako toskánští přiznávali desátky v rámci této obce, jak již bylo uvedeno v článku Desátky na posledním obrázku. Šlo o Antonína Köhlera (Kellera) z č. 1, Matese Wiesnera z č. 4, Jana Studničku z č. 5 z Toskánky a z Pleteného Újezda Josefa Procházku z č. 11. 
Některé z barevně neoznačených pozemků vlastnila obec, té se desátky netýkaly. Z několika soukromých polí však desátek odváděn nebyl. Proč měl výjimku z poměrně rozlehlých polností majitel hostince Na Toskánce Jan Moucha, se dosud s jistotou nepodařilo zjistit. Snad za jeho pole platil Antonín Keller, bydlící na stejné adrese.
V Jezerách měl menší pole i braškovský švec a domkář Jan Datel, také nepodléhal desátku. Osvobozen od odvodu byl i kovář z Toskánky č.3 Václav Štrobach, který měl malé políčko jako výměnek v severozápadní části obce.

Na mapě z roku 1840 (více v článku Mapování pozemků) jsou již vyznačeny plánované zemské silnice, které řadu polí přeťaly a značnou část zabraly ve prospěch rozvoje dopravní infrastruktury, ke které ale došlo až za několik desítek let. Týkalo se to třeba napřímení Pražské cesty přes Toskánku:

Další informace o tom najdete v článcích Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2).
Značně byly narušeny i poměry při výstavbě dnešní Karlovarské silnice, plánované též již v první polovině 19. století, která rozdělila mnoho polí:

Vývoj v dalších desetiletích, zejména pak ve 20. století, značně zamíchal s pozemkovou držbou a jejím zdaněním. Desátky nepřežily rok 1848. Následovaly pozemkové reformy, kolektivizace, stavba dálnice, restituce, nová výstavba … . Zkuste si porovnat dnešní katastrální mapu s tou z roku 1840.

V předchozích přehledech o hospodaření unhošťského kostela po roce 1660 jsme se blíže nevěnovali podílu přifařené obce Braškov na zabezpečení jeho chodu. Jako okolní obce se i braškovští hospodáři podíleli na platbě desátků. Doklad o tom máme až z roku 1840. Je nadepsaný „Desátek z obce Braškova panství Buštěhradu vrchem míry od roku 1840“.

Na rozdíl od jiných vesnic v unhošťské farnosti, odváděli místní hospodáři desátek pouze ve formě žita v množství převážně jen dva věrtele. Byli to Matěj Hokův a Jiří Hokův, František Oplt, Jan Línek a František Špirit. Josef Panenka přidal ke dvěma věrtelům ještě dvě mírky, Václav Oplt odvedl 3 věrtele. Jeden strych (neboli 1 korec = 4 věrtele) připadl Josefu Kafkovi z č. p. 13. Nejvíce přispěl do farních zásob František Oplt, a to šesti věrteli žita. Nejméně odvedli chudší hospodáři, kterými byli Josef Švihlík a František Chalupa. Pšenici, ječmen ani hrách braškovští oproti jiným okolním obcím Desátky neodváděli. Dvůr braškovský (dům 17) pak odváděl ze všeho trochu.
Nejzámožnějším rolníkem s největším desátkem byl v té době v Braškově 25 František Oplt (věk 46 let), ženatý s Annou Brejníkovou z Dolan. Vlastnil pole Pod Horkou a ve spodní části dnešních Podlísek až k čističce. Jeho mladším bratrem byl tehdy svobodný Václav Oplt z čísla 16, který se oženil s Annou Chalupovou z Jenče až v roce 1846. Ten vlastnil menší pole  U Horky a větší pak mezi Hájem a silnicí do Kyšic. To však již více spadá do tematického okruhu braškovských rodů a nedávných restitucí.

Za vlády císařovny Marie Teresie (1740 – 1780)  se utužoval dohled nad vybíráním daní do bezedné státní (stavovské) kasy, vyčerpávané zejména válkou o rakouské dědictví (1740 – 1748).  O administraci daňového výběru v roce 1749 dávají hezký obrázek daňové formuláře, zachované ve Státním okresním archivu v Kladně ve fondu fara Unhošť. I když farní a kostelní nemovitosti byly osvobozeny od placení běžné kontribuce, muselo církevní daňové přiznání obsahovat přehled nemovitého majetku a požitků, ze kterých byly ostatními subjekty daně odváděny. 
Unhošťský farář Tomáš Michalowitz (úřadoval v letech 1734 – 1751) z řádu Křížovníků s červenou hvězdou vyplnil císařský formulář, vytištěný v českém jazyce, německy. Celý originální text si můžete prohléhnout v dokumentu Duchovní přiznávací tabella 1749 . K daňovému formuláři byl přiložen i vysvětlující list s podrobnými pokyny, co se do jednotlivých rubrik má zaznamenávat. Ten si můžete přečíst v dokumentu Duchovní přiznávací tabella 1749 – vysvětlivky , který je též v českém jazyce.
Oproti předchozímu nedatovanému hlášení, vycházejícímu z knihy záduší, založené v roce 1660, které farář Michalowitz ještě vyplňoval česky, se rozšířil počet sloupců s výnosností orných polí. Místní pole však byla stále zařazena do 3. a 2 a 1/2 té třídy, ani výměra se podstatně nezměnila. Opět bylo uvedeno, že z pachtovních polí se odváděl každý třetí nebo čtvrtý mandel faře a z ostatních byl roční výnos 60 zlatých.
Z luk se sklidilo 5 dvouspřežných vozů sena a 2 a půl vozu otavy. Ve vysvětlujícím dokumentu k přiznávající tabelle je popsáno i to, že čtyřspřežný vůz sklizně vydá za dva dvouspřežné. Kolik sena bylo na vozech naloženo, se dá dnes těžko odhadnout. Z části luk byl příjem z pachtovného, zmíněny jsou v majetku kostela i zahrady. Stránku s robotou fara nevyplňovala. Poddaní robotovali pro vrchnost. Kostelu odváděli ze svého hospodářství Desátky .
Duchovní přiznávající tabellu podepsal a pečetil farář Tomáš Michalowitz 30. července 1749. O tom, že se daňové přiznání bralo vážně, svědčí závěrečný odstavec formuláře, který stanovuje i sankce za nepravdivé údaje. Za každý zamlčený strych orného pole hrozila pokuta 100 rýnských zlatých, kterou by musel farář zaplatit ze svého vlastního majetku.