Autor: Ing. Jiří Horník

O historii Toskánky a jejím stavebním rozvoji jste se mohli něco dozvědět již v příspěvcích Toskánka 19. věku (1) a Toskánka 19. věku (2). Když se posuneme ještě o století zpět, k počátku 18. století, nebude snadné určit, kdo a kde v těch místech žil. Gruntovní knihy, ze kterých čerpal např. mgr. Miroslav Oliverius, a braškovská stavení a jejich vlastníky uvedl před dvaceti lety v pěkné publikaci „Obec Braškov – Pohledy do historie 1249-1999“, uvádějí stavení počátkem 18. století obecně v Braškově. Ve kterém místě byla se nedozvíte, čísla domů byla zavedena až po roce 1770. Označení místní části Toskánka vzniklo zřejmě až za několik desetiletí po tom, kdy velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská získala místní usedlost do vlastnictví jako součást buštěhradského panství koncem 17. století. Nejspíše to bylo až po její smrti v roce 1741, kdy se usedlost měnila čistě na zájezdní hostinec a ubytovnu pro poddané. 

Důležitým pramenem pro získání informace o užívání místního názvu Toskánka jsou matriky unhošťské fary. Počátkem 18. století jsou v nich braškovští občané uváděni jako poddaní k Buštěhradu. První zmínka o poddaných Toskáncům pochází až z roku 1726 v níže uvedeném zápisu:

Můžeme se tedy domnívat, že ovčák Václav Císař žil v místě, které dnes nazýváme Toskánkou. Běžně se tento název ale začal používat jako bydliště až od druhé poloviny 18. století. Ještě v roce 1717 a 1738 je uváděn Jan Kouba jako „hostinský na královské cestě“. Později bydlel v zájezdním hostinci hostinský František Fišer se svou početnou rodinou, pekař Václav Štrobach, jeho syn Josef narozený 13.3.1723 a v domech pozdějších čísel 3 a 4 další generace pekařů Štrobachů, kteří jsou předky řady obyvatel dnešního Braškova. Níže je uveden výpis z narození jeho dcery Teresie v roce 1763, kdy již byl název z Toskánky běžně používán místo z Braškova.

 

Na frekventované cestě byl potřeba i kovář. V té době to byl například Václav Holeček a Jakub Hanzl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak dnes hledáme ochranu před moderními loupežníky u úřadů, policie a soudů, spoléhali se lidé ve středověku spíše na tlusté zdi hradů a tvrzí. O tom, jak takové zdi středověké tvrze vypadaly, si můžete udělat představu na ilustračním obrázku. Podobně tomu bylo jistě i v Braškově.

Existence Braškova je písemně prokázána již ve 13. století, avšak  ze středověku se nedochovaly žádné podrobnější údaje o jeho zástavbě. Z díla Augusta Sedláčka z konce 19. století se dozvídáme o zaniklé tvrzi a existenci braškovského tvrziště a dvora ještě v roce 1602. Celý výňatek z jeho knihy je zde: August Sedláček-přepis z knihy Hrady… díl 8, str.275. Jak také tento historik jinde uvádí, v 19. století však již po tvrzi není žádných známek. Alespoň na povrchu. A tady se dostává ke slovu archeologie.

Při výkopu kanalizace v ulici Rudé armády poblíž braškovského rybníka objevil dne 5.7.1997 těsně před zasypáním výkopu svým zkušeným okem Akad. arch. Josef Müller z Kyšic pod vozovkou zbytky historického zdiva. Spolu se současným ředitelem unhošťského muzea Mgr. Marianem Kruckým pak pořídili fotodokumentaci, z níž jsou zde některé snímky publikovány. V místě zdiva byly nalezeny i staré střepy, které jsou nyní uloženy v Melicharově vlastivědném muzeu v Unhošti. Profesionální archeolog se na místo nestačil dostavit. Svůj vliv na to mělo i počasí. Prudké deště a tlak na zprovoznění silnice opět na dlouhou dobu pohřbily středověkou památku pod zemský povrch.

Že v místě mohla stát vzpomínaná braškovská vodní tvrz se dá dedukovat i z nejstarší známé podrobnější mapy Braškova, vzniklé při 1. vojenském mapování kolem roku 1780. Podle ní byl horní rybník snad ještě rozlehlejší, nežli v dnešní době. Povšimněte si též zakresleného dolního rybníka na braškovském potoce. Někde v těch místech pod čističkou plánuje obec opět vodní plochu revitalizovat. Za pozornost stojí i na mapě naznačená malá vodní plocha – kroužek – jižně od cesty k dolejší hrázi. To je dnes to místo, kde v deštivých létech, která snad zase přijdou, pravidelně zapadal při sklizni obilí kombajn do bažiny.

Na pravděpodobné základy kulaté věže vodní tvrze se dá narazit i u dna braškovského rybníka. O tom bylo něco uvedeno již v příspěvku Kulturní dědictví. Je to výzva pro mladé badatele, aby využili příležitosti a místo podrobněji zdokumentovali při dalším vypuštění rybníka.

Zatím nikdo nevymyslel, jak zapojit veřejné rozpočty, zlatý to důl moderních loupežníků, do archeologického průzkumu. Odkrývání naší historie je dosud trnem v oku a brzdou záměrů zejména stavebních podnikatelů. Loni jsme v Braškově byli svědky nepovolené skládky na Toskánce. I tam byl porušen zákon a před skrývkou zeminy nebyl proveden archeologický průzkum. Že jde z hlediska archeologických výzkumů o významnou lokalitu, o tom snad nikdo nepochybuje. Vzpomeňme třeba významných nálezů při stavbě dálnice u Horky nebo východně od Toskánky pod současnou dálnicí na katastru Pleteného Újezdu – více Archeologický průzkum na Toskánce 1999 . Mezi oběma těmito nalezišti je právě pole, převrácené naruby v červenci 2018. Když jde o zisk, buldozery dovedou historii přeorat, stejně tak, jako všehoschopní zástupci lidu – skládka se nekonala a na zastupitelstvu se o ní nemluvilo.

Připomeňte si to v loňských příspěvcích, např. v „Písařské chybě“. 

Macešsky se k historii zachovalo vedení obce i době výstavby kanalizace. Nadšenci pro archeologii byly při výkopu v ulici Rudé Armády nedaleko jižní strany hráze rybníka objeveny pozůstatky středověkého zdiva. Před řádným archeologickým průzkumem dala obec přednost urychlenému zasypání výkopu. Lze se tedy jen domnívat, že pod asfaltem jsou ukryty základy braškovské vodní tvrze, o které se historici zmiňují. Ta zřejmě zasahovala až na současný břeh rybníka. Pokud jste se při výlovu rybníka v roce 2015

nevěnovali jen kapitálním úlovkům, mohli jste spatřit možná nejstarší pozůstatky stavební činnosti v Braškově na vlastní oči. Vypuštěný rybník odhalil kamenný půlkruhový základ, který mohl patřit ke kruhové věži braškovské středověké vodní tvrze.

Na mapě z počátku 19. století (z archivu ČÚZK) je kruhový tvar pozemku 9 v tom místě dokonce ještě zřetelný, hráz byla do dnešního stavu zvýšena a napřímena až později, hladina se zvedla, takže byl zaplaven i pozemek 10, označený W (Weiden – pastviny). Památky, včetně těch dosud neobjevených a skrytých pod zemí, jsou významnou součástí našeho kulturního dědictví. Jak se k nim kdo chová, svědčí o tom, kdo to s obcí myslí vážně, a zda mu nejde jen o okamžitý vlastní prospěch.

 

 

V příspěvku Bude Braškov bez lidí? jste se mohli seznámit s vývojem porodnosti v naší obci. Důležitým pramenem k historickému vývoji demografie jsou matriční knihy katolické církve unhošťské farnosti, soustředěné nyní ve Státním oblastním archivu v Praze. Z nich lze vyčíst i podrobnější údaje o některých sociálních a zdravotních podmínkách, ve kterých tehdejší obyvatelé žili. 

Ve 21. století u nás nikoho nepřekvapí, když se dítě narodí mimo manželství. V současné době je jejich podíl téměř 50%. Zajímavý je vývoj podílu mimomanželských dětí v posledních 100 letech podle údajů Českého statistického úřadu:

Pozice svobodných matek a jejich dětí byla ve století devatenáctém jiná nežli dnes. Tehdy byly dítě i matka stigmatizováni a zpravidla znevýhodňováni po celý svůj zbývající život. Obtížnější sociální postavení svobodných matek přinášelo i zvýšenou dětskou úmrtnost nemanželských dětí. V Braškově se v 19. století narodilo 80 dětí svobodným matkám, což je 5% z celkového počtu 1620 porodů. Tedy každé dvacáté dítě:

U menší části nemanželských dětí se otec tzv. „přiznal“ a byl zapsán v matričním záznamu narozených i dodatečně, zápis musel před svědky potvrdit svým podpisem. Často šlo o vojáky, kteří v době branné povinnosti nedostávali souhlas ke sňatku ani přes těhotenství partnerky. Příkladem může být dodatečné prohlášení otce z roku 1856: „Že jsem se po vstoupení v stav manželství s matkou dítěte jako otec hlásil a že takový zapsán býti žádal stvrzuji“ a následuje vlastnoruční podpis a podpisy svědků:

Takové dodatečné zápisy jsou oříškem pro genealogy. Pravděpodobnost, že dodatečně zapsaný otec je i otcem biologickým, je zřejmě nižší. I když jistota není ani u řádně zapsaných otců. Ze statistiky nemanželských dětí vyplývá, že předmanželský styk nebyl v Braškově 19. století nic výjimečného. Podobně tomu mohlo být i u styků mimomanželských. Je pravděpodobné, že při neexistenci antikoncepce byly i snahy o umělé přerušení těhotenství, tedy že existovaly i „andělíčkářky“. V písemných pramenech nebyl zatím žádný důkaz nalezen, ale z vedlejších znaků se lze domnívat, že se na potratech podílely i některé porodní báby (více o nich zde). Takové věci se neutají a byly za to odsuzovány a zřejmě i pronásledovány. Jsou doloženy případy, že některé z porodních bab v Unhošti změnily za dobu svého působení bydliště pět až osm krát, což v té době běžné nebylo.

Jak katolická církev, tak i světské orgány věnovaly porodnosti velkou pozornost. Svědčí o tom i přísné tresty za zmaření životů dětí. Z Unhoště se zachoval záznam z 18. století:

Paměti okresu Unhošťského, Fr. Melichar, vyd.1880, str. 55:

Za usmrcení novorozence byl v době panování Marie Terezie trest smrti. V Unhošti byla odsouzena v roce 1754 Marie Máří Javůrková následujícím rozsudkem:   … pro zahubení svého neřádně nabytého plodu vězením zjištěnou spolu s dobrovolným jejím vyznáním se tejkající odeslanou žádost a otázku v svém pilném a bedlivém povážení na ni toto naučení dávají a z práva nacházejí, že nadjmenovaná Marie Máří Javůrková pro tak těžké a velmi pohoršlivé přečinění své jiným k příkladu a odstrachu, sobě pak k dobře zasloužené pokutě mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena, kůlem zkrze srdce probita a tak zahrabána býti má podle práva.

Příště se snad dostaneme k něčemu veselejšímu.