Autor: Ing. Jiří Horník

Ve druhé pamětní knize Braškova je podle Melicharovy knihy „Paměti okresu unhošťského“ seznam gruntů, které byly zaevidovány před válkou třicetiletou a těsně po ní, včetně jejich dalšího vlastnictví. Tyto údaje, publikované již v roce 1890,  byly od unhošťského učitele opsány se všemi chybami a nepřesnostmi jak do druhé braškovské pamětní knihy, tak i do dvou knih, vydaných k historii obce Braškov v roce 1999 a 2010. 

Pamětní kniha druhá – Str. 13-17 Grunty v 17. století 

Srovnáním údajů z gruntovních knih a unhošťských matrik můžeme některé chyby napravit a upřesnit stavební rozvoj Braškova od poloviny 17. století. Jelikož domy byly číslovány až od roku 1771, není snadné popisované grunty přiřadit místům, kde se skutečně nacházely. Dále uváděné údaje jsou spíše dedukcemi a je třeba k nim přistupovat s jistou tolerancí. Za pozornost stojí i to, že v přehledu není zmíněna stavba hostince na Toskánce (nyní č.p. 1). Ten se mezi grunty nezapočítával, i když již v té době zřejmě stál a byl až téměř do konce 17. století ve vlastnictví Žďárských či Kolovratů. Po nich jej získala Anna Marie Františka, velkovévodkyně toskánská, po níž je tato část Braškova pojmenována. Toskánce již bylo věnováno několik starších článků v sekci Historie. Mezi popisovanými grunty se také neobjevuje tehdejší panský dvůr v místě dnešního č.p. 17.

S pomocí matričních zápisů od SOA Praha a archivních map CÚZK můžeme Melicharovy záznamy  podstatně rozšířit a dozvědět se více o tom, kde ty starodávné grunty konkrétně stály a jací lidé v nich žili. Dnešní obyvatelé domů, vybudovaných na základech tehdejších staveb se tak mohou vydat po stopách svých předchůdců až do poloviny 17. století.

Tak například po válce třicetileté je jako  usedlík ve „třetím stavení“ uveden Jan Kožený. Co o něm víme a kde to stavení bylo?

Zda Jan Kožený je původem z Braškova nevíme, ale v roce 1676 se mu tam narodila dvojčata.

Po Janu Koženém přešel dům na Kryštofa Studničku, pak v roce 1680 na Kryštofa Kastnera. Ani rodu Kastnerů dům dlouho nesloužil. Janu Kastnerovi v roce 1698 umírá po porodu syna jeho první žena Anna a v roce 1701 je uvedený jako majitel domu, do kterého si přivedl druhou ženu Barboru, se kterou měl tři dcery. Ta poslední se však již narodila jako pohrobek. Jan Kastner totiž v roce 1705 zemřel. Vdova Barbora Kastnerová se se třemi dětmi provdala za Václava Hokůva, narozeného v Pleteném Újezdě v roce 1779 a měli spolu ještě spoustu dětí, z nichž dům podědil Jan Hokův *1717, pak jeho syn Matěj narozený 1752, který byl i braškovským rychtářem, po něm jeho syn Matěj narozený 1791. V té době měl již dům přiděleno popisné číslo 12. Jak stavení a přilehlé polnosti Matěje Hokůva vypadaly, zobrazuje mapa z roku 1840.

Dům pak vlastnilo ještě několik dalších generací Hokůvů – Jan *1823, Josef *1850 a Jaroslav *1882. Ten syna neměl a rod vymřel po meči. Dědictví domu přešlo na provdané dcery Annu Novotnou, Marii Jágrovou a Jaroslavu Fuksovou. Tím jsme se dostali až na počátek 20. století. Na posledním soutisku mapy z roku 1840 a 2020 si můžete ověřit, že dům č.p. 12 se změnil, ale jeho základem je zmiňované třetí stavení Jana Koženého z roku 1655. Z polností Matěje Hokůva jsou stavební parcely.

V dnešních dnech se začíná očkovat proti koronaviru Covid19, který během posledního roku dovedl dosud nevídaným způsobem ovlivnit naše životy. Mnohým se zdá postup očkování pomalý, jiní se proti němu zase vymezují. Připomeňme si něco  z historie. Viry provázejí lidstvo již od jeho vzniku a občas dovedou drasticky zaúřadovat. Z nedávné historie jsou známy chřipkové epidemie, mající na svědomí stamiliony obětí. Jako jeden z příkladů, jak úspěšně potlačit a snad i celosvětově vyhubit nebezpečnou virovou nákazu je očkování proti pravým neštovicím. Počátky vývoje vakcíny proti této dříve běžné a smrtící virové nákaze spadají až do 18. století. Desítky let trvaly pokusy, z dnešního pohledu hraničící se šarlatánstvím, jak se před nemocí uchránit. Účinný postup očkování se podařilo vyvinout někdy kolem roku 1800 a díky celosvětové aplikaci vakcíny se v sedmdesátých letech 20. století podařilo virus pravých neštovic z lidské populace zcela vymýtit a očkovat se proti němu již nemusí.

V Braškově je doloženo očkování dětí proti pravým neštovicím již  od třicátých let 19. století a hradila jej obec. V účetní knize Braškova z té doby jsou výdaje na očkování dětí pravidelně zmiňovány. Do té doby byla úmrtí dětí na virové pravé neštovice poměrně častá. Před rokem jsme o tom psali v článku Očkování ano či ne?  

Například v letech 1835 a 1836 byly roční výdaje na očkování malých dětí  2 zlaté ročně, což bylo asi 1% obecních výdajů. V Braškově se tehdy rodilo ročně asi 10 dětí (více v článku Porodnost v 19. století ), takže se prevenci věnovala značná pozornost a radní tomu přáli. Dnes by tato částka odpovídala 250 000 Kč pro přibližně stejný počet dětí.

A kdo očkoval? Domyslete si to z výpisu z účetní knihy Braškova, založené v roce 1828, která je dnes uložena v kladenském okresním archivu a na rozdíl od obecního trezoru od roku 2019 všem přístupná jako první braškovská Pamětní kniha.

Na prvních dvou řádcích se ve volném přepisu dočteme:

Panu Maksovi od koní očkování malejch dětí roku 1835 …. 2 (zlaté)

Na posledním řádku jsou výdaje v roce 1836:

od očkování malejch dětí ……  2 (zlaté)

V pozdějších letech očkování zlevnilo až na 1 zlatý a 20 krejcarů ročně.

Poučme se z historie a využijme výhody moderní zdravotní péče.

Do nového roku 2021 Vám přeje hodně zdraví, štěstí a dobrých zpráv

redakce zbraskova.cz

Druhá braškovská pamětní kniha, založená zřejmě již v roce 1919, obsahuje za úvodní nečíslovanou částí  A – úvod  na první číslované straně předmluvu kronikáře Václava Stádníka z 18. července 1922. Na třetí straně následuje obrázek vyjadřující tehdy ještě čerstvé pocity z hrůz nedávno ukončené války. Na pomníku jsou uvedena jména tehdy známých braškovských obětí. Podrobný popis válečných událostí byl dopisován později, jak již bylo uvedeno v článku Braškovské kroniky – 2. část – světová válka  .

Na stranách 5 až 12 pamětní knihy je téměř doslovně opsána nejstarší historie Braškova z publikace „Paměti okresu Unhošťského“, kterou v roce 1890 sepsal a vlastním nákladem vydal unhošťský učitel František Melichar a na jejímž obsahu se podílela řada osob v knize vyjmenovaných.  Melicharova kniha navazuje na  dílo „Monografie města Unhoště“, kterou  sepsal František Melichar v roce 1888 a byla i cenným zdrojem pro všechny další publikace, vydané o okolních obcích v posledních desetiletích. 

Pokud jste neměli možnost si nejstarší historii Braškova přečíst v originální knize Františka Melichara, můžete se pokochat jejím přepisem úhledným rukopisem tehdejšího kronikáře.

B Str. 01-12 Předmluva, obrázek k válce, paměti podle Melichara

V článku  Braškovské kroniky – 1.část  byl popsán osud 2. pamětní knihy obce Braškov. Úvodních šest nečíslovaných stran této pamětní knihy – část A Úvod – 6 stran nečíslováno  působí trochu zmatečně. Část dopsal dodatečně druhý kronikář František Nádvorník až v roce 1930 a je též podepsán pod katastrální mapou. Úvodní obrázek od Václava Stádníka je sice datovaný 1919, ale z textu předmluvy na první číslované straně pamětní knihy vyplývá, že byla založena až 18. července 1922.

Historicky hodnotnou informací 2. pamětní knihy je popis vlivu světové války na život v Braškově, zapsaný Václavem Stádníkem jen několik let po jejím ukončení a doplněný později Františkem Nádvorníkem o další podrobnosti. Uvádím jej v plném znění části G pamětní knihy ze stran 32-43:

G Str. 32-43 Světová válka, od str. 36 doplněk Fr. Nádvorníka

Údaje z těchto stránek, laskavě poskytnutých současným kronikářem Pavlem Stádníkem, byly využity a redakcí doplněny dalšími informacemi k publikování několika materiálů u příležitosti stoletého výročí konce 1. světové války a založení Československé republiky. Najdete je v odkazu  Stoletá výročí .

Další části originálních stran 2. pamětní knihy Braškova budou publikovány v blízké době.

V roce 2020 byly kroniky obce Braškov podle archivního zákona svěřeny obcí do péče Státního okresního archivu v Kladně, kde jsou přístupné veřejnosti. Dosud jste braškovské kroniky – ty starší nazvané jako Pamětní knihy – mohli spatřit na pár okamžiků při některých slavnostních příležitostech, naposledy v roce 2017 u příležitosti 70. výročí výstavby budovy Obecního úřadu. Jejich podrobný originální obsah však k dispozici nebyl. V roce 2010 vydalo nakladatelství Agentura Lucie, spol. s r. o. publikaci „Braškov, Valdek a Toskánka očima svých kronikářů“, která obsahuje výpis nejzajímavějších záznamů z pamětních knih a obecních kronik, sestavených PhDr. Miluší Frančovou. Pro řadu občanů však tato publikace již není dostupná. V roce 2018 byly na webových stránkách obce zpřístupněny tři obrazové přílohy s fotografiemi kolem poloviny minulého století. Zkuste se k nim však proklikat na novém obecním webu!

Pro milovníky autentických historických záznamů připravila redakce tohoto webu originální ukázky zápisů.

Nejstarší Pamětní kniha Braškova byla zpočátku vedena jako obecní účetní kniha již od roku 1828. Později do ní byly vepsány záznamy událostí, veskrze převzaté a přepsané do druhé pamětní knihy z počátku 20. století.

Druhá braškovská kronika, nazvaná Pamětní kniha, byla napsána v letech 1922 až 1932. Obsahuje 290 číslovaných stran, byla zachována v dobrém stavu a je úhledně vedená čitelným písmem. Postupně se můžete seznámit s celým jejím originálním obsahem. O jejím osudu vypovídá záznam druhého braškovského kronikáře z 20. století – Františka Nádvorníka, který ji převzal v roce 1930 od Václava Stádníka. Je uveden na str. 44:

Pokud máte možnost tento originální zápis porovnat s přepisem Miluše Frančové ve výše uvedené publikaci, všimněte si jejího tendenčního krácení přepisu tohoto úryvku, které nesvědčí o historické autentičnosti díla.

V další části se seznámíte při příležitosti 102. výročí ukončení 1. světové války se zápisy kronikářů, které popisují tuto apokalypsu a její dopady na život v Braškově.

Tento článek navazuje na předchozí výňatky z první matriky unhošťské katolické farnosti – První unhošťská matrika v 17. století – 1 . Úplné kopie matričních knih najdete na stránkách SOA Praha. U uváděných výňatků s přepisem textu je vždy zapsán odkaz na název knihy a číslo scanu. Přepis není doslovný a je přizpůsoben tak, aby byl srozumitelnější pro současného čtenáře. Nečitelné či nespolehlivě převedené části textu jsou označeny otazníkem.

V roce 1683, po ukončení působení faráře Ondřeje Adriana Molitorise, poklesla úroveň vedení matriky narozených. Podle Františka Melichara působil na faře v letech 1671-1679 Martin Jiří Leštianský a po něm až do roku 1686 Adam Syswald. V matrice však o nich není zmínka. Některé zápisy pokřtěných nebyly doplněny a vniká i pochybnost o jejich souvislé řadě. Pro genealogy takový výpadek informace může znamenat vážnou komplikaci, vedoucí až k tzv. „ztrátě předků“. 

Výpadky zápisů se týkaly i oddavků, o čemž svědčí nepodepsaná poznámka z pozdější doby:

Od února 1677 se dostaly do matriky i zápisy o zemřelých. Je to uvozeno stručným textem (matrika Unhošť 01, sc. 346):

Zapisování létha 1677 mrtvých při zdejším Chrámie Páně, aneb založení svatých apoštolův Petra a Pavla tohoto města Unhoště.

Následují na několika stranách údaje o pohřbech až do května 1678. Pak ale stihla matriční knihu další pohroma:

Ta náprava ale nebyla úplná. Období kolem roku 1680, kdy celou Evropu včetně Čech postihla morová epidemie, však bohužel zaznamenáno není, a tak chybí doklad o tom, jakým způsobem  se podepsala na smrtnosti obyvatel Unhošťska. Jak je vidět, troubové se najdou v každé době.

Abychom tomu vandalovi, který si z matriky udělal trhací kalendář, jenom nespílali, přiznejme mu i zásluhy. Bartoloměj Trouba pocházel z Berouna, v Unhošti byl kantorem a varhaníkem. V roce 1704 se mu s manželkou Annou narodil syn Ferdinand.

V zápisu z konce roku 1696 se po deseti letech úspěšné činnosti na faře přihlásil k zapsaným křtům od léta 1686 Václav Bramhauský. Jeho působení v Unhošti však ještě zdaleka nekončilo působil zde až do roku 1723.

Záznamům o pohřbech se budeme věnovat v dalších kapitolách.

Zrod a počátky první dochované matriky unhošťské katolické farnosti byly stručně popsány v článku  360 let unhošťských matrik  a  První pokřtění v Unhošti .  Ukázky ze zápisů křtů a oddavků z pětiletého působení  prvního novodobého unhošťského faráře najdete v článcích Jan Jindřich Ottich z Dobřan – 1. část a Jan Jindřich Ottich z Dobřan – 2. část . Všechny uváděné zápisy jsou pořízeny z matričních knih uložených ve Státním oblastním archivu v Praze na Chodovci a nyní jsou již veřejně přístupné na Internetu.

Doplněné přepisy usnadňují běžnému čtenáři orientaci v obsahu ne vždy čitelně zapsaného textu. Přepis původních textů je volný a nectí důsledně současná pravidla pravopisu, aby se více blížil originálu při zachování srozumitelnosti pro současného čtenáře.

Od roku 1667 působil na unhošťské farnosti páter Ondřej Adrian Molitoris. Charakter zápisů ani písmo se podstatně nezměnily.  V Unhošti se častěji objevují jména cizinců a šlechty, která se buď ve městě usadila, například tyrolští Feldekové, po kterých tam dosud  zůstal zámek, nebo tam vlastnila jiné majetky. Příkladem těch druhých může být hospodářství hraběte z Kolowrat, s významnou funkcí nejvyššího sudího v království českém, o čemž svědčí následující zápis:

Že Feldekové na panství v Unhošti dlouhodobě pobývali, svědčí i to, že tam měli kuchaře:

Následující zápis faráře o křtu nemanželského dítěte vtipně formuluje otce:

V Unhošti se objevila i počeštělá jména cizího původu, znějící na místní poměry dnes trochu exoticky. V Čechách dnes žijí jen čtyři osoby tohoto příjmení na Benešovsku.

Rozdíly v sociálním postavení farníků se projevovaly i v prostoru, který jim byl věnován v matrice. Některé křty prostě probíhaly ve slavnostnější atmosféře za účasti významných kmotrů a svědků:

Poměřit si můžete i délku následujících dvou zápisů:

Co do délky zápisu snad vede následující křest se zajímavým obsazením:

Takových zajímavostí je v první unhošťské matrice tohoto období plno. Nově se začaly objevovat i záznamy o zemřelých a jim poskytovaných svátostech. V osmdesátých letech 17. století však  polevila pečlivost písařů při matričních zápisech a byla i narušena jejich kontinuita. O tom ale bude řečeno více až ve druhém dílu tohoto tématu.