Autor: Ing. Jiří Horník

V osmém dílu o Braškovské druhé pamětní knize Braškovské kroniky – 8. část – obec 1919  jsme se zmínili o slibu obce Braškov, že začne na svém webu zveřejňovat braškovské kroniky. Zatím k tomu nedošlo. Naštěstí se v loňském roce braškovské kroniky dostaly z temnot a utajení obecního trezoru do Státního archivu, který je postupně digitalizuje a zveřejňuje pro všechny občany. Na stránkách SOA Praha si tak již od poloviny letošního března můžete prohlédnout v přívětivém webovém prostředí kvalitní snímky jak té nejstarší pamětní knihy, vedené od roku 1828 – a to na adrese https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1965/1 , tak té druhé v pořadí, vedené až do roku 1932 – https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1966/1 .

Tento web www.zbraskova.cz však na svých historických stránkách pouze nereprodukuje existující dokumenty, ale vždy přidává něco nového z ostatních pramenů a vlastního výzkumu tak, aby to bylo srozumitelné i širší veřejnosti a obohatilo to povědomí braškovských občanů o historii a tradicích jejich obce. Zajímat to bude jistě i ty, kteří zde nemají svoje genetické kořeny, ale sdílejí prostor obce s osmisetletou historií a dále ji rozvíjejí.

V tomto duchu je zveřejňován i další díl o druhé kronice, věnující se na stranách 47 až 77 vlastnictví usedlostí k roku 1919 – J Str. 47-77 Usedlosti 1919 . Přehled domů v tom roce obsahuje celkem 91 čísel popisných. V roce 2021 již přesáhl počet domů v Braškově čtyři stovky. Ne všechna čísla popisná však zapadají do souvislé řady, která by odpovídala době vzniku nemovitosti. Původní popisná čísla byla zavedena v roce 1770, kdy bylo v obci méně než třicet domů. Podle nařízení císařovny Marie Terezie v té době vojáci očíslovali domy křídou tak, že začali od nejvýznamnější stavby, obvykle patřící vrchnosti a pak pokračovali zpravidla ve směru hodinových ručiček. Tak tehdy dostala číslo 1 na Toskánce budova s hostincem a dalších 5 domů, jejichž označení se zachovalo dodnes. Cestou do Braškova narazili vojáci po pravé straně na ovčín, který dostal číslo popisné 7. Následovaly domy na pravé straně kolem návsi až do čísla 13, od rybníka si vojáci odskočili na Valdek k hájovně, která tak dostala popisné číslo 14. Po návratu do Braškova byly označeny statky v jižním cípu obce s dodnes existujícími čísly 15 a 16 a po druhé straně cesty zpět k centru číslem 17 panský dvůr a zbytek domů až k tehdejšímu číslu 29.

Na mapě je zobrazen v rohu u rybníka i dům, který byl postaven až kolem roku 1780 v místě zaniklé středověké vodní tvrze a má dodnes číslo popisné 30, které již nezapadá do systému číslování z roku 1770.

Podle čísel později vzniklých domů pak můžeme vysledovat postup dalšího rozvoje obce. Jsou zde ale výjimky. Obec Braškov se sice vyhnula hromadnému přečíslování, které v pozdějších dobách postihlo zejména města, ale ve druhé polovině 20. století byla čísla zaniklých domů opět přidělována novostavbám. 

Když se vrátíme k přehledu usedlostí z roku 1919, můžeme vyjmenovat ty nejzásadnější anomálie v historické posloupnosti číslování domů za posledních 100 let: 

Dům č.p. 7

Původní panský ovčín, zestátněný v roce 1918, stál v místě nynějšího č.p. 334 až do 90. let 20. století. Po jeho demolici obdržela č.p. 7  nově postavená Veseta.

Dům č.p. 9

Od pradávných dob byl užíván rodem Burgrů a stál uprostřed návsi. Když ustoupil rozšíření silnice, obdržela později jeho číslo novostavba v ulici Ke Skalce.

Dům č.p. 11

Usedlost starodávné rodiny Slámů stála i s přístavkem pro obecního kozla v místech, kde byl po jeho demolici vystavěn v roce 1947 obecní úřad.

Dům č.p. 26

Stál původně přibližně v místech nynějšího č.p. 44 v ulici Družstevní. Po zániku stavby bylo číslo přiděleno valdecké novostavbě v ulici Budovatelů.

Dům č.p. 28

Dům pana Brejníka byl odstraněn koncem 60. let 20. století, aby mohla být rozšířena silnice.  (Více v článku Myší díry .)  Jeho číslo pak dostala novostavba potomků poblíž původního sídla.

Dům č.p. 29

Stál původně na kraji ulice V Podlískách v místech současné prodejny č.p. 105. Nově má toto číslo přidělen dům v ulici Ke Skalce ze sedmdesátých let 20. století.

Dům č.p. 31

Stál původně po levé straně ulice Družstevní, nyní má jeho číslo prodejna na Valdeku.

Dům č.p. 44

Původní stavbu postavil počátkem 19. století (asi 1814) truhlář Matěj Juppa těsně na nároží dnešní ulice Rudé armády a Dukelské. Dům nepřežil rozšiřování komunikace na Kladno ve druhé polovině 20. století a číslo popisné bylo přiděleno nedaleké novostavbě.

Dům č.p. 45

Stál od počátku 19. století v severovýchodní části návsi v místě, kde nyní prochází silnice. Zbourán byl v šedesátých letech 20. století a číslo popisné bylo přiděleno novostavbě v ulici V Dubinách na Valdeku.

Dům č.p. 59

Dům rodiny Lomíčků stál původně na Toskánce, nyní má jeho číslo popisné stavba v ulici Budovatelů.

Dům č.p. 52

Stál v místě dnešního dětského hřiště na Braškově, ještě v 80. letech 20. století se v něm scházela místní mládež. Byl odstraněn, stejně jako již dříve zrušená vedle stojící stodola a číslo popisné bylo přiděleno počátkem 90. let 20. století novostavbě v Zahradní ulici.

Dům č.p. 91

Stará mýtovna na Toskánce, přistavěná k č.p. 1 nepůsobila příliš reprezentativně a po jejím zrušení doslal popisné číslo 91 nový dům v ulici Budovatelů na Valdeku.

Jak jste se mohli dočíst, karty s popisnými čísly byly částečně promíchány. Přesto se z většiny čísel dá vypozorovat v časové ose stavební rozvoj obce. Ještě zajímavější, než přehled vlastníků usedlostí uvedených v kronice, je i soupis osob, které se v konkrétních domech narodili a jejich osudy. To je však ještě dlouhé vyprávění.

Zpětný pohled do historie Braškova může přinášet i nepřesnosti a omyly. Pokud máte k uvedeným údajům nějaké připomínky nebo poznatky z rodinných archivů, rád je uvítám. Psát můžete komentáře nebo zprávy na e-mail: redakce@zbraskova.cz . 

 

 

V sedmé části pojednání o braškovských kronikách jsme opustili druhou pamětní knihu Braškova na straně 43. Následující strana 44 popisuje osud této pamětní knihy:  část  H Str. 44 Osud pamětní knihy . O tom jsme se již zmínili v první části tohoto kronikového seriálu – Braškovské kroniky – 1.část .

Na stranách 45-47 je pak uveden obecný popis vesnice podle stavu z roku 1919: I Str. 45-47 Rok 1919 obec přehled . Na straně 46 jsou uvedeny například výměry polí, luk, zahrad a lesů. Zajímavý je zejména stav lesů, jejichž držba je uvedena již po jejich „masarykovském“ zestátnění. Do té doby byly lesy v katastru Braškova vrchnostenské, vlastnil je převážně císař. Kromě lesů státních máme dnes v katastru i obecní les Na Háji, který prošel zajímavým vývojem. Obec jej v téměř dvojnásobné rozloze oproti dnešku vlastnila ještě v polovině 19. století. Sedláci jej ale postupně vykoupili a  přeměnili na pole. Na soutisku mapy z roku 1840 a 2020 (podklady CÚZK), si můžete udělat představu o původní rozloze lesa Na Háji. Ta zeleně vytečkovaná oblast lesa již dnes neexistuje.

Bylo však ještě hůře. Pokud si les Na Háji najdete na leteckém snímku ministerstva obrany z roku 1938 – Braškov je v pravém rohu dole , zjistíte, že byl v té době daleko menší nežli dnes. Úbytek rozlohy obecních lesů se jistě negativně projevil na zadržování vody v krajině, s čímž se potýkáme dodnes.

Po této „lesní“ odbočce se opět vrátíme ke druhé pamětní knize Braškova. V březnových Braškovských novinách se objevila zpráva, že obec na svých webových stránkách začne zveřejňovat zdigitalizované kroniky. To lze jen uvítat. Moloch se rozhoupal trochu pozdě, ale jistě se dozvíme něco nového z kvalitně naskenovaných knih.

Příští díl našeho seriálu se zaměří na „domy a usedlosti rolnické“, vyjmenované kronikářem ve stavu k roku 1919. V tom roce bylo poslední číslo popisné 91. Za dalších 100 let přibylo v Braškově 310 domů.

 

 

 

Druhá Pamětní kniha Braškova od strany 26 uvádí památnosti od roku 1847. Zdrojem byla opět trochu chaoticky vedená první pamětní kniha, jejíž zápisy byly kronikářem převyprávěny do spisovné češtiny. Originální záznam totiž neměl slohovou a pravopisnou úpravu vhodnou k publikování. Historická hodnota však  je významná. Srovnání obou verzí zápisu zdařile provedla Miluše Frančová v publikaci „Braškov, Valdek a Toskánka očima svých kronikářů“ z roku 2010. Z první pamětní knihy ale nepřepsala pro dnešek zajímavý zápis rolníka a starosty Františka Šilhana o výkyvech počasí v roce 1888, kterému se nevěnoval ani kronikář Václav Stádník. S tím se budete moci seznámit při popisu první braškovské pamětní knihy v některém z budoucích článků.

V nyní komentované části druhé pamětní knihy Braškova (strana 26 až 31) se mimo citací záznamů předků začínají objevovat i zápisy o událostech, které zažil přímo kronikář a ovlivnily jeho život. Kromě událostí z Braškova, jako je například založení dobrovolného sboru hasičů v roce 1903 a sázení památných lip v roce 1908 se věnuje i politickému dění na Kladně, popsanému Františkem Šilhanem, který byl starostou v letech 1905 až 1911.

František Šilhan se narodil v roce 1867 v Žilině a v roce 1893 se přiženil do rodiny Švihlíků v Braškova 45. Tento grunt s deseti hektary orné půdy již dnes neexistuje, dům stál v místě současné návsi u přechodu, kudy vede silnice na Kladno. Šilhan si vzal za manželku Alžbětu, vdovu Richtrovou, druhou dceru Františka Švihlíka. Po smrti Alžběty v roce 1910 se již o místo starosty neucházel, staral se o 5 sirotků.

Originální záznam zmíněné části pamětní knihy si můžete prohlédnout zde:

F Str. 26-31 Pamětihodnosti od r. 1847, psal v 1. knize Šilhán, lípy, spolky

V druhé pamětní knize jsou pak na straně 32 až 43 popisovány události první světové války, se kterými jste již byli seznámeni v článku

 Braškovské kroniky – 2. část – světová válka 

V příštím pokračování se seznámíte se stavem obce v roce 1919, přehledem procházejících silnic a všech domů včetně jejich tehdejších a některých předchozích majitelů.

 

Od živelních pohrom a přehledu představitelů obce z minulého článku se dostáváme k zápisům, které stručně uvádějí přehled hospodaření obce v 19. století a prvních dvou dekád 20. století, shrnuté do tabulek příjmů a výdajů na stranách 20 až 23 druhé braškovské pamětní knihy. Na straně 25 je krátká pasáž o obyvatelstvu obce z pohledu konce 19. století.

E Str. 20-25 Obecní účty, obyvatelstvo

Odkud obecní kronikář František Nádvorník ty údaje čerpal? Příjmy a výdaje v 19. století pocházejí z účetní knihy, založené představiteli Braškova v roce 1828. Jde o snad nejstarší dochovaný písemný záznam o životě v obci, který pořídili přímo její obyvatelé. Později byla tato účetní kniha svázána a nazvána Pamětní knihou, dnes je známa jako První Braškovská kronika  a je uložena ve Státním okresním archivu v Kladně. Prvních 83 stran obsahuje účetní výkazy, dosud nikde nepublikované. Ke konci knihy jsou na několika stranách zaznamenány i některé paměti a události z 19. a počátku 20. století, později částečně převzaté do druhé Braškovské kroniky a dalších publikací o historii Braškova. Pro vaši představu, odkud čerpal kronikář souhrnné údaje o hospodaření obce uvádím originální stránku obecních příjmů z roku 1828 z účetní knihy a její přepis do formy srozumitelnější pro běžného čtenáře.

V přepisu jsou modře označeny údaje, doplněné jeho autorem. V tehdejší měně měl 1 zlatý 60 krejcarů. Za podpisy osob pod účetním výkazem jsou doplněna jejich data narození a adresy gruntů, na kterých v té době hospodařili. V dalších letech jsou někteří z podepsaných místo „sousedé“ označeni jako „konšelé“. Účetní výkazy obce si zasluhují podrobnějšího komentáře, který by však byl nad rámec tohoto článku a vrátíme se k nim později v popisu první braškovské pamětní knihy. Krátkou ukázku jste si mohli prohlédnout již v loňském článku  Opět očkování .

 

 

V další části se druhá braškovská kronika (pamětní kniha) zmiňuje na straně 18 krátce o živelních pohromách. Protože čtení originálu by mohlo někomu již činit potíže, uvádím stránku v doslovném přepisu.

Živelní pohromy

Roku 1774 dne 5. května hořelo v Braškově. Správa statků kurfiřta bavorského ve Zvoleněvsi zaslala městskému úřadu v Unhošti děkovací list a sud piva. Z toho soudíme, že hořelo ve dvoře.

Roku 1778, 27. května vyhořela panská stodola a na jiném konci vesnice Rákosová stodola. Byl velký vítr.

Roku 1832 řádil v okrese Unhošťském mor a zasáhl i obec Braškov.

Roku 1865 vyžádala si cholera v Braškově 4 případy úmrtí.

Pramen těchto událostí kronikář neuvádí a je nutné je vnímat obezřetně. Autoři předchozích publikací o Braškově je přejali bez komentáře a potřebného ověření. Třeba informace o moru roku 1832 je nepřesná. V té době se již morové epidemie nevyskytovaly, zřejmě šlo o choleru. Srovnejme to s jiným pramenem. O roku 1832 píše František Melichar v Monografii města Unhoště (vydané 1888), že řádila cholera. V prvních měsících roku si prý v Unhošti a okolí vyžádala okolo devadesáti obětí. V září 1836 prý cholerou v Unhošti onemocnělo 44 lidí a z nich 11 zemřelo.

Můžeme údaj kronikáře ověřit a doplnit o nové poznatky. Podle matriky úmrtí je od února do dubna 1832 zaznamenáno v Braškově s diagnózou Brechruhr – úplavice (tedy projev cholery) 14 úmrtí, což je více, nežli v této době průměrně umíralo ve vsi lidí za celý rok. Počet nakažených, kteří chorobu přežili, se už dnes zjistit nedá.

Další rok, kdy cholera řádila na Toskánce, byl 1836.

26.10.1836 zemřel Antonín Frolík ve věku dvou let na slabost. Není vyloučeno, že příčinou bylo průjmové onemocnění – cholera. Za čtyři dny, tedy 30. října, zemřela totiž ve věku 52 let jeho babička Anna Kafková a jeho otec, nádeník Jiří Frolík ve věku 34 let. Druhý den po něm skonal i jeho sedmiletý syn Václav. Václavův devítiletý bratr Josef jej přežil jen o čtyři dny.

Všichni bydleli na Toskánce v dnes již neexistujícím domě. Z pěti dětí přežily choleru v domě jen dvě a poslední se narodilo následující rok jako pohrobek. Jejich matka pak zemřela v roce 1838 v Unhošti ve věku 35 let na tuberkulózu plic. I takové tragédie v minulosti přinášely nakažlivé nemoci.  

Upřesnit můžeme i kronikářův zápis o čtyřech úmrtích na choleru, údajně v roce 1865. Ve skutečnosti k tomu došlo o rok později. 26.8.1866 zemřela na choleru v Braškově 56 šestnáctiletá Anna Tesařová. Další den pak její devítiletá sestra Antonie a v čísle 35 tříletý František Richter. Stejný den ve stejném domě zemřel kovář František Maisner ve věku 62 let. U něj však není jako příčina úmrtí zapsána cholera, ale sešlost věkem. Dne 5. září zemřel na choleru i otec Anny a Antonie, čtyřicetiletý Václav Tesař v čísle 57.

Dnes se cholera vyskytuje jen v exotických zemích a dá se proti ní očkovat. Cholera je sice bakteriálního původu, ale podobné epidemie vyvolávají i viry. Připomeňme si například nedávný článek Opět očkování .

To jsme se v kronice dostali na stranu 19, kde je tabulka se seznamem braškovských starostů, pramenem byl opět Melichar. Jeho údaje mohu opět doplnit o nové poznatky. Před rokem 1850 se starostovi obdobná obecní funkce nazývala rychtář. Kdo ji v Braškově zastával? Je jich doloženo několik, uvádím je s léty, kdy o nich zápisy hovoří jako o rychtářích:

Jiří Rokanda – 1668

Sebastian Haušilt – 1715

Václav Haušilt – 1734-1750

Jiří Burgr – 1772

Jakub Rákos – 1775

Karel Oplt – 1780

Jiří Panenka – 1782-1792

Jan Moucha – 1850

Změna názvu z rychtáře na starostu souvisela s politickými změnami roku 1850, kdy obecní samospráva přešla v podstatě pod hejtmanství.

A nakonec si můžete stranu 18 a 19 kroniky vychutnat v originále:

D Str. 18-19 Živelní pohromy, starostové

Ve druhé pamětní knize Braškova je podle Melicharovy knihy „Paměti okresu unhošťského“ seznam gruntů, které byly zaevidovány před válkou třicetiletou a těsně po ní, včetně jejich dalšího vlastnictví. Tyto údaje, publikované již v roce 1890,  byly od unhošťského učitele opsány se všemi chybami a nepřesnostmi jak do druhé braškovské pamětní knihy, tak i do dvou knih, vydaných k historii obce Braškov v roce 1999 a 2010. 

Pamětní kniha druhá – Str. 13-17 Grunty v 17. století 

Srovnáním údajů z gruntovních knih a unhošťských matrik můžeme některé chyby napravit a upřesnit stavební rozvoj Braškova od poloviny 17. století. Jelikož domy byly číslovány až od roku 1771, není snadné popisované grunty přiřadit místům, kde se skutečně nacházely. Dále uváděné údaje jsou spíše dedukcemi a je třeba k nim přistupovat s jistou tolerancí. Za pozornost stojí i to, že v přehledu není zmíněna stavba hostince na Toskánce (nyní č.p. 1). Ten se mezi grunty nezapočítával, i když již v té době zřejmě stál a byl až téměř do konce 17. století ve vlastnictví Žďárských či Kolovratů. Po nich jej získala Anna Marie Františka, velkovévodkyně toskánská, po níž je tato část Braškova pojmenována. Toskánce již bylo věnováno několik starších článků v sekci Historie. Mezi popisovanými grunty se také neobjevuje tehdejší panský dvůr v místě dnešního č.p. 17.

S pomocí matričních zápisů od SOA Praha a archivních map CÚZK můžeme Melicharovy záznamy  podstatně rozšířit a dozvědět se více o tom, kde ty starodávné grunty konkrétně stály a jací lidé v nich žili. Dnešní obyvatelé domů, vybudovaných na základech tehdejších staveb se tak mohou vydat po stopách svých předchůdců až do poloviny 17. století.

Tak například po válce třicetileté je jako  usedlík ve „třetím stavení“ uveden Jan Kožený. Co o něm víme a kde to stavení bylo?

Zda Jan Kožený je původem z Braškova nevíme, ale v roce 1676 se mu tam narodila dvojčata.

Po Janu Koženém přešel dům na Kryštofa Studničku, pak v roce 1680 na Kryštofa Kastnera. Ani rodu Kastnerů dům dlouho nesloužil. Janu Kastnerovi v roce 1698 umírá po porodu syna jeho první žena Anna a v roce 1701 je uvedený jako majitel domu, do kterého si přivedl druhou ženu Barboru, se kterou měl tři dcery. Ta poslední se však již narodila jako pohrobek. Jan Kastner totiž v roce 1705 zemřel. Vdova Barbora Kastnerová se se třemi dětmi provdala za Václava Hokůva, narozeného v Pleteném Újezdě v roce 1779 a měli spolu ještě spoustu dětí, z nichž dům podědil Jan Hokův *1717, pak jeho syn Matěj narozený 1752, který byl i braškovským rychtářem, po něm jeho syn Matěj narozený 1791. V té době měl již dům přiděleno popisné číslo 12. Jak stavení a přilehlé polnosti Matěje Hokůva vypadaly, zobrazuje mapa z roku 1840.

Dům pak vlastnilo ještě několik dalších generací Hokůvů – Jan *1823, Josef *1850 a Jaroslav *1882. Ten syna neměl a rod vymřel po meči. Dědictví domu přešlo na provdané dcery Annu Novotnou, Marii Jágrovou a Jaroslavu Fuksovou. Tím jsme se dostali až na počátek 20. století. Na posledním soutisku mapy z roku 1840 a 2020 si můžete ověřit, že dům č.p. 12 se změnil, ale jeho základem je zmiňované třetí stavení Jana Koženého z roku 1655. Z polností Matěje Hokůva jsou stavební parcely.

V dnešních dnech se začíná očkovat proti koronaviru Covid19, který během posledního roku dovedl dosud nevídaným způsobem ovlivnit naše životy. Mnohým se zdá postup očkování pomalý, jiní se proti němu zase vymezují. Připomeňme si něco  z historie. Viry provázejí lidstvo již od jeho vzniku a občas dovedou drasticky zaúřadovat. Z nedávné historie jsou známy chřipkové epidemie, mající na svědomí stamiliony obětí. Jako jeden z příkladů, jak úspěšně potlačit a snad i celosvětově vyhubit nebezpečnou virovou nákazu je očkování proti pravým neštovicím. Počátky vývoje vakcíny proti této dříve běžné a smrtící virové nákaze spadají až do 18. století. Desítky let trvaly pokusy, z dnešního pohledu hraničící se šarlatánstvím, jak se před nemocí uchránit. Účinný postup očkování se podařilo vyvinout někdy kolem roku 1800 a díky celosvětové aplikaci vakcíny se v sedmdesátých letech 20. století podařilo virus pravých neštovic z lidské populace zcela vymýtit a očkovat se proti němu již nemusí.

V Braškově je doloženo očkování dětí proti pravým neštovicím již  od třicátých let 19. století a hradila jej obec. V účetní knize Braškova z té doby jsou výdaje na očkování dětí pravidelně zmiňovány. Do té doby byla úmrtí dětí na virové pravé neštovice poměrně častá. Před rokem jsme o tom psali v článku Očkování ano či ne?  

Například v letech 1835 a 1836 byly roční výdaje na očkování malých dětí  2 zlaté ročně, což bylo asi 1% obecních výdajů. V Braškově se tehdy rodilo ročně asi 10 dětí (více v článku Porodnost v 19. století ), takže se prevenci věnovala značná pozornost a radní tomu přáli. Dnes by tato částka odpovídala 250 000 Kč pro přibližně stejný počet dětí.

A kdo očkoval? Domyslete si to z výpisu z účetní knihy Braškova, založené v roce 1828, která je dnes uložena v kladenském okresním archivu a na rozdíl od obecního trezoru od roku 2019 všem přístupná jako první braškovská Pamětní kniha.

Na prvních dvou řádcích se ve volném přepisu dočteme:

Panu Maksovi od koní očkování malejch dětí roku 1835 …. 2 (zlaté)

Na posledním řádku jsou výdaje v roce 1836:

od očkování malejch dětí ……  2 (zlaté)

V pozdějších letech očkování zlevnilo až na 1 zlatý a 20 krejcarů ročně.

Poučme se z historie a využijme výhody moderní zdravotní péče.

Do nového roku 2021 Vám přeje hodně zdraví, štěstí a dobrých zpráv

redakce zbraskova.cz

Druhá braškovská pamětní kniha, založená zřejmě již v roce 1919, obsahuje za úvodní nečíslovanou částí  A – úvod  na první číslované straně předmluvu kronikáře Václava Stádníka z 18. července 1922. Na třetí straně následuje obrázek vyjadřující tehdy ještě čerstvé pocity z hrůz nedávno ukončené války. Na pomníku jsou uvedena jména tehdy známých braškovských obětí. Podrobný popis válečných událostí byl dopisován později, jak již bylo uvedeno v článku Braškovské kroniky – 2. část – světová válka  .

Na stranách 5 až 12 pamětní knihy je téměř doslovně opsána nejstarší historie Braškova z publikace „Paměti okresu Unhošťského“, kterou v roce 1890 sepsal a vlastním nákladem vydal unhošťský učitel František Melichar a na jejímž obsahu se podílela řada osob v knize vyjmenovaných.  Melicharova kniha navazuje na  dílo „Monografie města Unhoště“, kterou  sepsal František Melichar v roce 1888 a byla i cenným zdrojem pro všechny další publikace, vydané o okolních obcích v posledních desetiletích. 

Pokud jste neměli možnost si nejstarší historii Braškova přečíst v originální knize Františka Melichara, můžete se pokochat jejím přepisem úhledným rukopisem tehdejšího kronikáře.

B Str. 01-12 Předmluva, obrázek k válce, paměti podle Melichara