Ing. Jiří Horník – 11. stránka

Volební sliby a praxe

Blíží se parlamentní volby a řada z nás k nim bude asi přistupovat se smíšenými pocity, koho vůbec volit. Mně pomohl v rozhodnutí, koho volit nebudu, e-mail obdržený tento týden ze Středočeského kraje. Pokud nevíte, které strany jej loni ovládly, a co slíbily, je to stručně vyjádřeno v jejich dokumentu:

Programové prohlášení Rady Středočeského kraje vymezuje základní směr pro činnost rady kraje složené ze zástupců koalice stran STAN, ODS, Pirátů a Spojenců v období 2020–2024. Naším cílem je otevřený, efektivně a odpovědně hospodařící Středočeský kraj, usilující o všestranný rozvoj celého svého území a vstřícný ke svým obyvatelům, obcím a městům, podnikatelskému i neziskovému sektoru. …

Jak si tu vstřícnost ke svým obyvatelům ta koalice představuje? Dám vám jeden příklad ze života, jak Krajský úřad zachází s občany. Jde o vyřizování kotlíkových dotací ve své finální fázi – poskytnutí dotace.

Řada středočeských občanů investovala do ekologičtějšího způsobu vytápění. Ať již to bylo pod tlakem legislativy, či snahy přispět ke zlepšení životního prostředí, padla na to často značná část celoživotních úspor běžných obyvatel. Důležitým faktorem při rozhodování o výměně zdroje tepla za modernější byla možnost získání dotace, která přece jen posouvá návratnost investice do často předražených zařízení k přijatelnějším číslům.

Pořádek musí být, jde o mnoho peněz, kraj podmínky stanovil smluvně. A tady pochybuji o vstřícnosti k občanům, deklarované v programovém prohlášení Rady Středočeského kraje.

Když někdo navrhuje smlouvu, ve které nesmíte nic měnit, je zvykem a slušností vám ji zaslat k podpisu. Nikoliv vám nařídit, že ji naleznete v příloze e-mailu, musíte si ji sami vytisknout, dokonce třikrát, ještě vám nařídí, že tisk musí být oboustranný, jen snad zapomněli předepsat gramáž papíru. Ta smlouva má 20 stran, což je 60 stran tisku. Dávka slušná i pro zavedenou kancelář. Takové na Krajském úřadě jistě mají. Na rozdíl od běžných občanů, kteří domácí tiskárnu třeba ani nevlastní, a už vůbec ne s oboustranným tiskem. Ty požadavky jsou zakotveny ve smlouvě. Třešničkou na dortu je další podmínka, cituji doslovně:

Smlouvy tiskněte OBOUSTRANNĚ a NESEŠÍVEJTE. Pokud nebudou všechny 3 výtisky návrhu smlouvy do 20 pracovních dní ode dne odeslání návrhu smlouvy Poskytovatelem podepsány konečným uživatelem a doručeny v listinné papírové podobě na Krajský úřad Středočeského kraje, zaniká nárok na dotaci.

Tak stačí, když si ten e-mail nepřečtete, třeba vám spadne do spamu, nikdo potvrzení jeho přijetí nežádá, a tím pádem přijdete třeba o sto tisíc Kč na dotaci. Možná o ni přijdete i v případě, že ty tři výtisky dvacetistránkové smlouvy spojíte kancelářskou sponkou. A také s sebou hoďte. Máte na to i s poštou jen 20 dní. Úřadu trvalo zaslání návrhu smlouvy od podání žádosti více než celý rok!

A ne abyste si to zjednodušili a poslali společně se smlouvou i ostatní vyžadované dokumenty! Na to ještě úředníci nejsou naladěni a nehodlají to u nich skladovat.

Pokud nevěříte, e-mail z 30.9.2021 si můžete přečíst zde.

Ty dotace jsou určeny pro občany. Zmocnili se jich ale politici a úředníci, kteří vám je svojí arogancí moci zošklivují a klidně pro malichernost odeberou. S takovým přístupem se vedení Krajského úřadu těžko podaří docílit výměny neekologických zdrojů vytápění ve stanovených lhůtách. Uvedený postup je zářným příkladem zatlačování občanů do role prosebníků bez práva obrany. Takhle se v praxi projevuje deklarovaná vstřícnost k občanům. Smluvní podmínky schválila Rada Středočeského kraje 1.7.2021. Proto v ní zastoupené strany v parlamentních volbách 2021 můj hlas určitě nedostanou.

Matrika zemřelých 4. část – konec 17. stol.

Výběr z unhošťské matriky zemřelých z konce 17. století zakončíme několika zápisy, dokumentujícími tehdejší stav společnosti, tragická úmrtí a církevní obřady spojené s poslední cestou člověka.

Obyvatelé města Unhoště byly úzce provázáni s Prahou jak majetkově, tak přes jejich povolání. Jedním z významných pražských úředníků byl obroční (obilní písař) Pohanka:

Tragické příhody se nevyhýbaly ani urozeným pánům a jejich dětem. Čtrnáctiletý syn hejtmana Jana Kurkovského Maximilián zemřel tři dny po jeho postřelení. Podle data úmrtí se lze domnívat, že se ta nešťastná událost přihodila na honu. Jako urozený byl pochován na čestném místě v kostele. Za necelý rok po něm vedle něj spočinul i jeho otec. (více na Matrika zemřelých 3. část – kostel ) K hejtmanově smrti zřejmě přispělo i nedávné úmrtí jeho syna, které si mohl klást za vinu.

Neštěstí se nevyhýbala ani prostému lidu. Osmadvacetiletý Václav Vrbský byl zasypán hlínou. U náhlé smrti se pomíjelo běžné udělení svátostí zemřelým, důležité bylo vykonání svaté zpovědi, i když k němu v tomto případě došlo řadu měsíců před smrtí.

Podobně zemřel při práci i pohůnek z Velkého Přítočna. O jeho zpovědi se zápis nezmiňuje, asi se mu věčného spasení nedostalo.

U jiných náhlých úmrtí se neposkytnutí posledního pomazání řešilo:

Svátosti zemřelých se nedočkali ani ti, jejichž úmrtí bylo oznámeno pozdě:

Uvedený výčet je jen zlomkem matričních zápisů, zaznamenaných v knize zemřelých ke konci 17. století. V obdobném stylu pokračují záznamy i na počátku 18. století. K těm se ale vrátíme později, mrtvých už bylo dost. V dalším článku z historie Braškova se budeme věnovat událostem ze století devatenáctého.

Matrika zemřelých 3. část – kostel

Koncem 17. století se nejvýznačnější osoby z Unhoště pohřbívaly přímo ve farním kostele svatých apoštolů Petra a Pavla. Ostatní nebožtíci byli pochováváni buď na starém hřbitově okolo kostela (pouze do roku 1774), nebo na novén hřbitově s kaplí svaté Barbory, který slouží dodnes.

V matričních knihách je dochována řada záznamů o uložení zemřelých v kostelních prostorách včetně zajímavých detailů, které by mohly sloužit jako podklad pro případný budoucí archeologický průzkum.

První zápis o pohřbení v kostele je velice stručný:

Celkem neznámý Karel Škopek, majitel dvorce v Unhošti, byl zřejmě potomkem Jana Škopka z Elendberka. Daleko proslulejší byla další nebožka, přivdaná do slavného rodu Elsniců, též uložená po smrti v kostele:

Po půl roce byl vedle ní pochován i její manžel:

Další privilegovanou osobou byl rytíř Jan Gottried Otto Jelínek z Lovoše:

Do unhošťské historie se zapsal tím, že po třicetileté válce v roce 1654 koupil spáleniště. V roce 1662 se oženil s dcerou mlynáře Jiřího Marka, která byla spolumajitelkou dnes zaniklého mlýna Pod Hatí (na Čeperce pod Horním Bezděkovem). Jelínek zemřel bez potomků a záduší odkázal značné jmění.

Pod střechu místního svatostánku se dostali i urození nebožtíci, zemřelí ve vzdálených obcích. Jedním z nich byl třeba hejtman Jan Karel Kurkovský ze zámku v Obříství. Po své smrti byl dovezen do Unhoště, kde vlastnil nemovitosti dříve Elsnicovské. Jak se praví v matrice, za svého života mnoho dobrého chrámu zdejšímu učinil a choval se, jak by svatý byl. Zajímavé je, že jeho dva synové později záduší hodně peněz dlužili a manželka údajně žila nepočestně.

Předchozí pochovaní v kostele patřili k místní šlechtě. Více se o nich můžete dozvědět v publikaci Unhošťské rody erbovní od Václava Kočky, vydané v roce 1948.

Matrika zemřelých 2. část – křty

V předchozí kapitole o pohřbech uvedených v unhošťské matrice zemřelých koncem 17. století jsme se zmínili o důležitosti, kterou věřící přikládali udělení svátostí. Pro církev bylo snad nejméně problematické udělení svátosti manželství, na jejíž přípravu bylo dostatek času. Jedinou komplikací snad byla výjimečně se vyskytující svatba v zastoupení nebo potřeba udělit povolení pro sňatek mezi příbuznými. U křtů se praxe často měnila, ale dbalo se na to, aby i novorozeně bylo před smrtí pokřtěno. V případě nouze mohla křtít i porodní bába:

Křest tehdy probíhal obvykle hned po narození:

Zcela výjimečně byl zapsán i křest matkou dítěte:

Děti ze sociálně vyloučených vrstev a chudých obyvatel se křtu před smrtí nedočkaly a často neměly zapsané v matrice ani jméno:

Chudé dítě se svátostí nedočkalo, zřejmě jako jeho zanedlouho zemřelý otec:

Zcela odlišně bylo po smrti postaráno o místní honoraci. Výsadou těch nejváženějších občanů bylo uložení jejich ostatků přímo v kostele. Detaily se dozvíte v příštím díle.

Matrika zemřelých 1. část

Po delší době se vracíme do období 17. století na Unhošťsku. O počátcích dochovaných matričních zápisů jste se mohli dozvědět například v článcích 360 let unhošťských matrik , První pokřtění v Unhošti , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 2. část .

V článku První unhošťská matrika v 17. století – 1 jsme se v závěru zmínili o tom, že koncem 17. století se v unhošťských matričních knihách, kromě zápisů o křtech a oddavcích, začaly objevovat i záznamy o úmrtích. V ideologii katolické církve hraje pro věřící významnou úlohu vidina očištění a posmrtný vstup do nebeské blaženosti, jako příjemnější alternativa před hrozbou pekla, kterého si za pozemského života obvykle užili dost. Církevní pohřeb pak navazoval na v matrikách zaznamenávané svátosti narození a oddavků. V průběhu doby se v zápisech kladl větší či menší důraz na zbožnost nebožtíka a poskytnutí svátosti smíření a svátosti nemocných podle současné terminologie.

Na několika zápisech z knihy zemřelých si ukážeme vývoj společnosti a pohřebnictví na Unhošťsku v závěru 17. století. Pro zpřístupnění matričních zápisů širší veřejnosti jsou originály doplněny přepisem. Editace zápisů je většinou doslovná, ojediněle přepis vystihuje jen podstatu sdělované informace. Originální záznamy jsou dostupné na stránkách Státního oblastního archivu v Praze, název matriky a číslo scanu je součástí textu přepisu.

Zápisy o zemřelých začínají v matrice Unhošť 01 v únoru 1677. Jsou dosti stručné a často se zemřelí nedají zařadit ke konkrétnímu rodu.

V té době se pohřbívalo v Unhošti na starém hřbitově v prostorách kolem kostela, ohrazených hřbitovní zdí, zbouranou až v roce 1821. Postupem času se jeho kapacita zaplňovala a podle císařského patentu z roku 1784 se na něm již pohřbívat nesmělo. Již v 17. století existoval na severní straně u kaple sv. Barbory nový hřbitov (v té době „za městem“). Nový krchov se později uváděl i jako „velký“. Významné osoby byly pohřbívány přímo v kostele. Více podrobností o historii hřbitova v Unhošti najdete v publikaci Monografie města Unhoště, kterou sepsal učitel František Melichar v roce 1888.

Matriční zápisy o zemřelých po květnu 1678 až do roku 1686 byly zničeny, o čemž se zmiňuje místní farář v tomto zápisu:

V důsledku té nenahraditelné ztráty údajů chybí i spolehlivý pramen o tom, jak hluboce zasáhla unhošťskou farnost epidemie moru z roku 1680, která zasáhla celou Evropu. V samotném městě prý měla 111 obětí, což byla tehdy asi čtvrtina obyvatel. Kolik lidí zemřelo v okolních vesnicích však nevíme.

Z tehdejších zápisů o pohřbu se často dozvíme i řadu podrobností, které se během následujícího století ze záznamů postupně vytrácely.

Další zajímavé zápisy z unhošťských knih zesnulých, které napoví mnoho i o duchovním a civilním životě obyvatel budou zveřejněny v několika následujících článcích.

U Dubu

Na dvacet let starém snímku, v jehož středu je mohutný dub, který dal lokalitě Braškova jméno, je zachyceno počáteční stádium výstavby v celé ulici.

Původní místy podmáčené pozemky, na kterých se dařilo i orobinci, se díky péči a investicím stavebníků postupně zkrášlovaly a dnes již do úplného zastavění celé ulice mnoho nechybí. Na rozdíl od sousední lokality kolem ulice Budovatelů si obyvatelé ulice U Dubu vytrpěli dvě desetiletí potíží s dopravou po nezpevněné vozovce, vyšperkované nesčetnými výmoly.

Snad jen několik zasvěcenců zná pravé důvody, kvůli kterým „obecní bozi“ nebyli nakloněni důstojnému přístupu do míst, která se již dávno mohla stát výstavní skříní Braškova pro místní i pro projíždějící cykloturisty. Přednost dostávaly stavby s lepším investičním vyžitím, jednou z nich byl i často propíraný chodník za 14 milionů Kč – více např. Lávka nad propastí po půl roce . Po dvaceti letech se konečně těch pár milionů v deficitním rozpočtu obce a dotacích našlo a letos byla stavba vozovky realizována. Celkový dojem je pěkný.

Jak je to v Česku běžné, už ani s pomocí zahraničních dělníků nebylo dílo odvedeno v termínu podle smlouvy a laskavostí obce musela být lhůta pro dokončení dodatkem prodloužena. Slavnostní otevření nové komunikace vyhlásila obec Braškov na den 26.7.2021 v 15 hodin. Něco se ale zadrhlo a ještě po slavnostním otevření je zakázáno dopravní značkou do ulice vjíždět, což jak je u nás běžné, nikdo nerespektuje. S tím počítají i odborníci na dopravní značení z prováděcí firmy, a tak je raději za zákazem vjezdu všech vozidel i ta značka práce na silnici a třicítka, i když tam už nikdo nepracuje ani „jakoby“ nejezdí. To už patří k folklóru dopravního značení v Čechách. Ty značky se investorovi naúčtují a občani to rádi zaplatí.

Chybička se vloudila i v umístění osvětlovacího tělesa do koruny stromu, ale i za to se platí.

Nejen vadou na kráse je i pozapomenutý nevyužitý stavební materiál v lese Na Skalce, který již měl být podle smlouvy o dílo zajisté odstraněn.

Obec Braškov jistě využije sankční ujednání ve smlouvě a bude hájit zájmy občanů, za jejichž peníze bylo dílo vybudováno. Každý z nich, včetně nemluvňat v tom má přes 6000 Kč. Odborníci ze stavební komise a Kontrolní výbor obce o tom jistě budou informovat v Braškovských novinách a budou schopni zodpovědět dotazy občanů na příštím veřejném zasedání zastupitelstva obce Braškov. Snad to nezkomplikuje námluvy zahraniční firmy Swietelsky s nějakou českou stavební firmou.

Braškovské kroniky – 16. část – 1932

V poslední části druhé braškovské Pamětní knihy se můžete seznámit s událostmi roku 1932. Kronikář František Nádvorník jej označil rokem bídy a strádání. Vrcholila velká hospodářská krize a mezi braškovskými obyvateli bylo až 100 nezaměstnaných. Vyplácené státní podpory nestačily na život v důstojných podmínkách. Možnosti obce v pomoci občanům v nouzi spočívaly převážně v organizaci nouzových stavebních prací s omezeným přivýdělkem. Přes hospodářskou krizi pokračovala poměrně rozsáhlá výstavba rodinných domů a vzniklo mnoho nových stavebních parcel ve všech třech částech obce, pokračovala elektrifikace a budování veřejného osvětlení. Obec Braškov se zapojila i do přípravy výstavby nové školy v Unhošti.

Epidemie spály a záškrtu si vyžádala v obci dvě dětské oběti.

Tradičně je komentováno počasí ve smyslu, že jeho průběh neodpovídá představám pro dané roční období. Mnoho dalších zajímavostí z roku 1932 se můžete dočíst v „černé kronice“ a na dalších stránkách od 261 do 287 druhé Braškovské kroniky:

R Str. 261-287 Rok 1932

Neinformační válka

Po delší době se na tomto webu objevuje po řadě příspěvků z historie obce něco aktuálnějšího. Inspiraci přinesla diskuse na 13. veřejném zasedání zastupitelstva obce Braškov, které se konalo dne 28.6.2021 v přírodním divadle Na Háji. V neozvučeném rozlehlém prostoru bylo více slyšet zpěv ptactva a hluk letadel, nežli projevy zastupitelů a občanů. Budu se proto věnovat jen jednomu diskusnímu příspěvku, který řečníky vybudil k hlasitějšímu projevu.

U vedení obce jsou oblíbené investiční projekty v řádech desítek milionů Kč, o nichž se předem dozvíte jen na jedné řádce v programu rozvoje obce. Na obecním webu je v projektech uváděn „Psí útulek“, který ani k obci nepatří. Jinak ani čárka o záměrech utratit přes sto milionů Kč z obecního rozpočtu a dotací. Občané si na to zvykli. Běda těm, kdo se na něco zeptá, mohu vám vyprávět.

Příkladem může být realizace projektu Chodník Braškov Valdek – Velká Dobrá za 14 milionů Kč. Psali jsme o něm již několikrát, např. v článku Lávka nad propastí po půl roce a několika dalších. Zhruba polovina chodníku vede v katastru Braškova, zbytek patří do obce Velká Dobrá. Ta však do něj investovala 0 Kč. Jak by pak mohly zbýt peníze na opravy ulic uvnitř obce? Proto jsme se dozvěděli v červnových Braškovských novinách, že se opět odkládá rekonstrukce ulice V Zátiší (1,11 mil. Kč), V Dubinách i U Sběrného dvora za pouhých 0,357 mil. Kč. Ty velké akce lákají vedení obce víc, teď bude jistě na řadě chodník do Družce za 15 milionů a do Horního Bezděkova za 20 milionů Kč.

Stejně jako si současné vedení obce nepotrpí na drobné opravy, nevyžaduje striktně ani plnění závazků vyplývajících z neplnění dohodnutých podmínek. Smlouva o dílo se stává cárem papíru, vždy se najde nějaký důvod, proč neuplatnit předepsané sankce, které jsou stanoveny kvůli dodržení soutěžních podmínek mezi uchazeči o zakázku.

Jen na úvod si udělejte obrázek o tom, jak dílo za 14 milionů Kč probíhalo. Smlouva o dílo byla uzavřena 16.10.2017 s tím, že hotovo bude do 15.10.2018. Podle projektu to byla práce na 3 měsíce. Ve smlouvě je deklarováno, že zhotovitel má řádné vybavení, zkušenosti a schopnosti, aby dílo dokončil řádně a včas podle smlouvy. Jinak mu hrozí sankce. Ještě v květnu 2019 se nekoplo. Jak to vypadalo na stavbě v říjnovém týdnu, kdy už měla být hotová, vidíte zde:

Rada Obce Braškov dne 15.10.2018 souhlasila s prodloužením termínu dokončení díla do 30.11.2018, čímž se obec připravila o náhradu škody za nedodržení termínu ve výši cca 800 tisíc Kč. Jak dokládá následující obrázek, ještě v únoru 2019 nebylo zcela hotovo, vedení obce se to ale docela líbilo, zase žádnou sankci podle smlouvy neuplatnila.

Jestli se vám zdá v pořádku, že se takto vedení obce chová k hospodaření s obecními prostředky, tak ani dál nečtěte, běžte mu poděkovat a jistě dostanete nějakou „trafiku“.

Loni to vedení obce vylepšilo ještě tak, že se předem zřeklo náhrady škody, která by vznikla, kdyby se prokázalo zavinění z porušení smlouvy. Několik dní potom policie případ odložila. Proč se v tom šťourat, když by stejně nikdo nic nechtěl. To už se mi zdálo příliš, tak jsem v říjnu 2020 podle informačního zákona požádal obec o příslušné doklady, jak to vlastně bylo. A to je začátek té neinformační války, jak to udělat, aby se nikdo z občanů nic nedozvěděl.

Na podání informace má obec podle zákona nejvíce 15 dní. Žádost o poskytnutí informace převzala obec 21.10.2020. Když se dlouho nic nedělo, zaurgoval jsem vydání informace zákonnou cestou 11.11.2020, to už ale asi žádost skončila hluboko v obecním? trezoru. Podle starého pořekadla se špinavé prádlo pere doma, tak jsem se nejprve obrátil v lednu 2021 na Kontrolní výbor obce Braškov s podnětem, aby prověřil správnost postupu při vyřizování té žádosti o informace. Jestli to nevíte, předsedkyní kontrolního výboru je zastupitelka Štěpánka Pilátová a členy Petr Štěpán a ing. Miloslava Vostrá. Opět následovala pauza bez odezvy a po několika urgencích a téměř půl roce se předsedkyně Kontrolního výboru dne 28.6.2021 vyjádřila takto:

velice Vám za Váš podnět děkujeme. Při případné kontrole  dodržování právních předpisů ostatními výbory a obecním   úřadem jej náležitě zohledníme a naši pozornost zaměříme  rovněž na kontrolu dodržování povinností plynoucích ze    zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,                                                         ve znění pozdějších předpisů.

To už se konalo výše zmíněné veřejné shromáždění, tak autor tohoto článku vznesl dotaz. Kdo neznáte obsazení na jevišti, tak mým „kádrovákem“ v modrém tričku je místostarosta ing. Petr Vacek, v trůnu pololežící je starosta obce Braškov ing. Vladimír Dráb a u pódia tlumila vášně aktérů zastupitelka ing. Miloslava Vostrá, která je jako poslankyně z Parlamentu ČR na ledacos zvyklá:

Tak jste viděli, jak to vypadá, když někdo sáhne na jejich bábovičky. To pískoviště, ze kterého se tu buduje, je ale obecní a představitelé obce se musí z jeho užívání zodpovídat občanům. Z médií jsou známy případy, kdy si různí rozkradači veřejných peněz nahrabali zlaťáčky do svých měšců a většinou to bylo z absence veřejné kontroly. Tomu kromě příslušných orgánů, které jak je vidět nejsou příliš akční, mohou zabránit i občané uplatňováním svých práv a účastí na správě společných statků. Tu válku za neposkytování informací zahájilo vedení obce porušováním zákona a nyní se snaží přenést zodpovědnost na někoho jiného s použitím výhružek, pomluv a neurvalého jednání před veřejností. Připomíná to středověkou inkvisici, dostal jsem se i do klatby. Takové zastrašování tazatelů je snad už stabilním nástrojem zastupitelstva, připomeňte si to třeba v článku Necenzurovaný zápis 3.část .

Jelikož Kontrolní výbor nekonal, obrátil jsem se na dozorový orgán, který konstatoval, že obec porušuje zákony. V úřední řeči si to můžete přečíst zde. A jestli si uvědomujete, že nedodržování zákonů a utajování věcí veřejných je mimo jiné i podhoubím korupce, snad budete souhlasit, že takové jednání není přípustné pro zastupitele obce a je nutné proti tomu vystupovat.

A jak to bylo s tím urychleným vzdáním se náhrady škod? Pan Vacek tvrdil, že se případných náhrad nikdo nevzdal, dokument říká nenavrhuji. Je to vzdání se náhrady nebo její uplatnění?

Tak si vyberte. Nelže nám snad někdo? Jaký má to zatajování informací důvod? A kdo tu porušuje zákony?

Braškovské kroniky – 15. část – 1931

V úvodu zápisů z roku 1931 se kronikář František Nádvorník pozastavuje nad rozdílem cen výkupních a prodejních u základních zemědělských produktů a vlivu dovozu obilí ze zahraničí na místní zemědělce. Je z toho vidět, že dnes jsme na tom téměř stejně, jako před devadesáti lety, včetně uváděného zdražování potravin.

Životní úroveň obyvatel Braškova do značné míry ovlivňovaly platy horníků, které přes zvyšování produktivity práce klesaly. O rozvírání sociálních nůžek svědčí i zmínka o boji silničních dělníků za vyšší platy.

Výlov rybníka se v současné době od tehdejších dob výtěžností moc neliší, jen sítě už rybáři nemají.

Černá kronika barvitě popisuje řadu dopravních nehod a dalších lidských tragédií, dotýkajících se braškovských občanů. Ve vsi řádil záškrt a tyfus s oběťmi na životech.

Kronikář ještě netušil, že rozmary počasí jsou způsobeny klimatickou změnou. V březnu byla v důsledku velkého sněžení na několik dní zastavena autobusová doprava přes Kožovku do Kyšic.

Rozrůstání místní populace je v roce 1931 ilustrováno sedmi úmrtími a 17 narozenými.

Jistě by bylo zajímavé si vyslechnout dvě přednášky o Sovětském Rusku, konané v březnu 1931 za účasti 60 + 15 osob.

Roční záznam je zakončen rekapitulací výsledků obecních voleb.

Originální zápis v braškovské kronice o roku 1931 si můžete přečíst zde:

P Str. 217-260 Rok 1931

Braškovské kroniky – 14. část – 1930

Jak jsme již uvedli v článku Braškovské kroniky – 1.část , kronikář František Nádvorník dopisoval v roce 1930 události předchozího desetiletí zpětně. Přesto se mu podařilo shromáždit řadu informací, cenných pro vytvoření obrazu života v Braškově té doby. Od roku 1930 se kvalita zápisu dostala na novou úroveň s ještě většími podrobnostmi. Kronikáři jistě promineme občasné gramatické chyby, ale jeho vyjadřovací a dokumentační schopnosti přesahují to, co bychom očekávali od prostého dělníka se základním vzděláním.

Hned z první strany zveřejňovaného výňatku z kroniky je patrno, jak se za necelé století život v Braškově změnil. Na žito, oves a řepu na polích již takřka nenarazíte, zato řepku neznali. Nové generace už ani neuvidí staré odrůdy žita, které dosahovaly výšky přes 2 metry. Kování koní a vozů dnes nahradilo přezouvání pneumatik automobilů. Dělnice si za den nevydělala ani na jednu podkovu – no, koně stejně neměla. Struktura uváděných základních potravin zásadní změny nedoznala, proti současnosti samozřejmě chybí cizokrajné ovoce. Jen ti dříve narození ještě pamatují nakládaná vápenná vejce, dnes se na stůl obvykle dostanou jen ta čerstvá (nebo z mrazíren)? Porovnání výdělků a cen potravin a nemovitostí v té době by stálo za hlubší zkoumání.

Kromě krize hospodářské čiší z textu kroniky i krize politická. Školní děti doplatily na nedostatek peněz v obecním rozpočtu krácením podpory na školní potřeby. Čtyři hostince měly také ekonomické problémy a po zdražení piva byli hostinští vyšetřováni četnictvem v Unhošti. Z padesáti nezaměstnaných jich 34 dostalo od obce práci při kopání nového rybníka na Valdeku. Byly vypláceny podpory a příspěvky z chudinského fondu.

Za každou řádkou se skrývají další příběhy. V kapitole Domovské právo je zmíněno jeho přiznání paní Františce Kamešové, osoby s nevšedním příběhem, patřícím spíše do kroniky braškovských rodů. Stručně zde uvedu jen to, že Františka pocházela z Velké Dobré, kde po otci získala právo domovské. Od dívčích let byla služkou na statku Opltů v Braškově 29 a s o šestnáct let starším jejich selským synkem měla šest nemanželských dětí. Ten odešel do Velké války a zahynul údajně v Albánii kolem roku 1917. Majetek byl připsán jeho družce. Tak až po předepsaných 10 letech získala Františka Kamešová a její nezletilé děti domovské právo v Braškově.

V kronice jsou dále podrobně popsány nehody, neštěstí i nemoci. I v roce 1930 byla v obci Braškov karanténa kvůli výskytu záškrtu, postihujícího děti.

Mnoho dalších zajímavostí se dočtete v následující části fotokopie z originálu druhé braškovské kroniky, uložené v SOkA Kladno. Určitě to stojí za přečtení, zamyšlení a porovnání se současnou krizí:

O Str. 170-216 Rok 1930