Autor: Ing. Jiří Horník

V místě dnešního č.p. 21 v Braškově stála od nepaměti pastouška, později nazývaná obecní domek. Obce zřizovaly pastoušky jako obydlí pro obecního pastýře, se kterým uzavírala jednoroční smlouva. Obecní pastýř každé ráno společně vyháněl na pastvu dobytek některých sedláků a domkářů z jejich usedlostí a večer jej vracel do jejich stájí. Za to byl odměňován jednou ročně na sv. Martina od sedláků v naturáliích (viz sejpce – Zapomenuté oslavy ) a od domkářů, kteří tehdy měli v obci Braškov kolem dvaceti kusů dobytka, po jedné až dvou zlatkách. Odlišně se pásl dobytek z panského dvora (č.p. 17). Šafář k tomu měl svoje pasáky a voláky. 
Ve druhé polovině 19. století začala společná pastva postupně zanikat, souviselo to zřejmě s rostoucí výtěžností polí, zaváděním mechanizace a rozvojem dělby práce. Krmivo pro dobytek se zaváželo přímo do stájí.
Na počátku 19. století byl obecním pastýřem Tomáš Černý s manželkou Kateřinou, rozenou Hokůvovou. V pastoušce bydlel v té době i obecní slouha Jan Mašek a po něm Jan Samer. Kolem roku 1830 se pastouška začala nazývat obecním domkem. Bydlel v něm ještě v roce 1848 slouha a obecní pastýř Jan Najman se šesti dětmi. Po něm byl obecním pastýřem Matěj Kašpar, pocházející z Chýně, ještě v šedesátých letech 19. století byl krátce obecním pastýřem Josef Horák, který se stal později hutníkem. Jeho tchán Jakub Prušák, byl ve stejné době též obecním pastýřem, bydlel ale v č.p. 20. Poslednímu obecnímu pastýři Antonínu Horákovi se v Braškově 21 narodily do roku 1886, než se odstěhoval do Malých Přílep, čtyři děti z  jeho devíti, ale až na jedno brzy zemřely. Jeho nejstarší syn Václav byl hutníkem a v roce 1897 se přestěhoval z  obecního domku do Braškova 30. Jeho matka a sestra žily v Braškově 21 ještě počátkem 20. století a obě tam i zemřely.

Obecní domek byl významnou součástí obecního majetku a na jeho údržbu byly vynakládány poměrně velké částky. V knize účtů z roku 1828 se tak dozvídáme, že z obecního domku se odváděla domovní daň 1 zlatý a 40 krejcarů, za povinné čištění komínů se platilo kominíkovi 36 krejcarů, v pozdějších letech to bylo ročně jen 12.

Velkou část obecních výdajů spolykala údržba doškové střechy. Používala se na ní tzv. dlouhá sláma, svazovaná do snopků. Dnes již nevyužívané odrůdy žita měly slámu dlouhou kolem dvou metrů. Po té dešťová voda dobře stékala.
V roce 1828 tak koupila obec do pastoušky 2 a půl kopy dlouhé slámy celkem za 31 zlatých a 15 krejcarů. Dále byl pro pastoušku pořízen i nový zámek za 3 zlaté 45 krejcarů. Buštěhradské vrchnosti se výdaje na správu obecního domku zdály přehnané, proto to uvedla ve svém kontrolním výnosu takto (v původním znění a přepisu):

   Správy na pastoušku se často vedou, však správy nikde
  přestati nechtějí, pročeš rychtář se nabízí, s obecním
  jmění sporejc zacházeti, ant sice by sobě veliku zodpověd(nost)
  spůsobiti by mohl.

Pastouška ale polykala další obecní peníze. Hned další rok do ní byl pořízem za 50 krejcarů státní znak s orlicí, od sklenáře nová okna za 3 zl. a dveře k sednici za 5. Platilo se i pojištění 37 a půl krejcaru. Hned v roce 1830 se koupila další sláma na snopky za 15 zlatek, 3 zl. stálo pošívání snopků. Další rok bylo potřeba v obecním domku obnovit kamna na což padlo 100 cihel za 2 zlatý a 30 krejcarů. A tak se pořídila i trouba do kamen, nakoupila další sláma a matrace. V roce 1836 se opět přestavovala kamna a pořídil kamnovec na ohřev vody a nová trouba. I v dalších letech se často kupovala sláma jak dovnitř domku, tak na došky. Obnovila se podlaha z lepenice, koupila nová lavice. V roce 1839 se postavil nový chlív. 
Tak se z té braškovské účetní knihy dovídáme mnoho podrobností o obecním stavení a jeho výbavě v první polovině 19. století, která se asi příliš nelišila od zařízení obydlí ostatních obyvatel. 

V prvních dnech ledna roku 2022 je nezvykle teplo. Rozmary počasí trápily však i naše předky. Dochované zprávy o extrémních jevech v minulých stoletích nejsou tak časté, jak se o nich máme možnost dozvědět ze soudobých médií. V první pamětní knize Braškova se nám dochovalo autentické svědectví neznámého pisatele o nezvyklých výkyvech teplot a srážek v letech 1865 a 1866. Rolníci museli odjakživa sledovat vývoj teplot a srážek, kterým přizpůsobovali polní práce. I když pranostiky utvářené z dlouhodobých pozorování přírody  uváděly očekávaný průběh počasí, skutečnost byla často odlišná. Nezvyklý odklon od normálu vyprovokoval neznámého braškovského písmáka, aby své poznatky zaznamenal na list papíru, který se stal součástí kroniky. Originální text najdete v archivu SOA Praha na stránce  Braškov: Kronika obce a kniha účtů 1828-1918  až na konci knihy na snímku 50. Přepis textu uvádím doslovně tak, jak byl zapsán – bez jazykových korekcí: 

 Poznamenání 

Taka byla zima, roku 1865, a 1866.
v Prosyncy 1865 až do 9 ^ho bylo bez mrazu, pak začalo
trochu mrznout, pak 15 prosynce napadlo trochu sněhu
a zase třetí den pustil, pak zas trochu mrzlo, ale málo,
v lednu bylo, jako najaře, tak že celej měsyc se sylo
u nas jsme syly jarní pšenicy, pak u Štelcovsy y vyše
obce pak syly y ječmeni, dáleji v Unoru pořáde bylo
bez sněhu jenom několik malích mrazíku v Březnu
však se sylo bez překažky, a pořade v dubnu bylo sucho
až posledního dost namoklo a bylo travy y požinnky
proto to ale bylo tuze dobře nebo nebylo čim krmit
obzlášte bylo málo slámi proto že před tím
byl rok tuze suchy, že celí rok nepršelo, proto ani
nebylo pametníka aby byl před tím tak suchy a
spatní rok,

Popis boje rolníků s přírodou byl doplněn o dopady Rakouskem prohrané Prusko-rakouské války na život v Braškově. Již v době válečných příprav před rozhodující bitvou u Hradce Králové, konané 3. července 1866, museli sedláci i panský statek v době sezónních polních prací odevzdat některé koně i povozy na přípřež (fiřpon). Prušáci postupovali po střetu u Sadské přes Čechy směrem na Vídeň a Bratislavu, u níž došlo 22. července 1866 k poslední bitvě, kterou ukončilo sjednané příměří. Prakticky až po válce dorazili Prusové i do Braškova, jak to popisuje místní písmák:

pak přišla valka s Prusem dne 23 Června 1866
sme museli dat 6 povozů na fiřpon titíž z obce 3 pari koni
a ze dvora tež 3 pari ti kteri zůstali doma museli tem kteri
odjeli bejt napomocni s práci dne 25 Července 1866 sem přijeli prus(o)-
vé v noci 124 Muže 124 koni kde bilo světlo tam se nakvartirovali
tak že sme jih taki měli až po 20ti pak přišli naležení
Kavarelii i pěši bili tu až do 8 Zaři 1866

Kromě útrap obyvatel a nákladů na vyživování vojska bylo hlavní hrozbou, spojenou s jejich pobytem v obci, zavlečení cholery. Již v 26. srpna 1866 zemřela na choleru osmiletá Antonie Tesařová z Braškova a její patnáctiletá sestra Anna Marie. Jejich otec Václav zemřel na stejnou nemoc 5. září na Valdeku. Jeho žena Marie, rozená Jupová, tak přišla během několika dní o manžela a dvě děti. Dvě malé děti jí zemřely již v předchozích letech. Zůstal jí třináctiletý Antonín a jedenáctiletá Marie, se kterými se v roce 1867 ještě provdala za Jana Kloubka. Na Valdeku zemřel na choleru 27. srpna tříletý František Richter a ve stejném domě a dni i dvaašedesátiletý František Maisner. U něj je sice jako příčina smrti uvedena sešlost, ale vzhledem k okolnostem to mohly být i následky infekční choroby. Z okolních vesnic na tom byl ještě hůře Pletený Újezd, kde na choleru zemřelo během září a října 1866 celkem 13 obyvatel. Horní Bezděkov měl pět obětí, v Unhošti řádila cholera a tyfus od 25. srpna až do prosince s téměř padesáti úmrtími. Kolik lidí infekci cholery přežilo, ani počty úmrtí vojáků známé nejsou. Jen v Kyšicích je jako jediný zemřelý na choleru v září 1866 zapsán cizinec – třicetiletý mušketýr, kterého zde zřejmě zanechala pruská vojska při svém odchodu.

 

Dnes už asi nikdo ze současníků neví, proč se v obci slavily doušky a sejpce. 

V první braškovské pamětní knize, vedené od roku 1828, najdeme v knize účtů mezi roky 1835 až 1849 zmínky  o výdajích na půl sudu piva douškám. Kontrolnímu vrchnostenskému orgánu, kterým byl pro Braškov buštěhradský direktor, se takový výdaj hrazený z rozpočtu obce nelíbil a proto pravidelně vyžadoval, aby nebyl „uznatelným výdajem“, protože sumy za pivo o doušky „se nesprávně a nepatřičně do výdajů kladly“. Sousedé z Braškova však tvrdošíjně trvali na svém. Ročně za pivo na doušky padlo přes 5 zlatých, což byla polovina platu rychtáře. Za 15 let tak propili přes 70 zlatých. Co to ty doušky vlastně byly? Šlo o starodávný zvyk, rozšířený v Čechách i na Moravě a jsou o něm zprávy i z Německa. O svatodušních svátcích, které u katolíků připadají na konec května či začátek června (50 dní po Velikonocích), sousedé obcházeli pozemky a kontrolovali mezníky. Když se zjistily nějaké nesrovnalosti, třeba že sedlák při orání mezní kámen vyvrátil, hned se sjednávala náprava. Viník byl obvykle i pokutován a musel zaplatit pití. Na závěr té obchůzky hranic pozemků se konala pijatika a obec na ní věnovala 1/2 sudu piva. Tento zvyk postupně zanikal po zaměření pozemků a jejich zanesení do katastrálních map po roce 1840. Od roku 1850 se za pivo o douškách z obecní pokladny už nic nevyplácelo.

Druhý důvod k oslavě a zaplacení 1/2 sudu piva z obecní kasy si obec našla při sejci, někdy se to nazývalo sejp, sejpce. Ani tento výdaj se vrchnosti nelíbil. Při kontrole účtů z roku 1828 buštěhradský správce panství braškovským vytýká:

V přepisu to zní takto:

Když sousedy při Sejpce se obveseleti mají, tuhdy jim
na pár grošách záležet nebude, aby si na truňk piva
skládali, aby ale půl sudu piva z obecní kasy se k té-
mu cíli zaplatil, to se budoucně státi nesmí, poněvadž
se to s pravidlama nesrovnává, a trpět nesmí.

Sousedé si ale rádi přihnuli za obecní peníze. Tak se to přes odpor vrchnosti opakovalo i v dalších letech. A jaký byl důvod té oslavy sejpce? Některá povolání, jako kantoři a kostelníci, obdrželi část odměny v naturáliích. Každý rolník věnoval podle velikosti hospodářství určité množství obilí, které se obvykle o svatém Martinu sesypalo dohromady – proto sejpce. Deputátníci byli poděleni a hned se při tom našel důvod k napití, padlo na to půl sudu piva placeného obcí. Poslední účet za pivo se hradil z obecní kasy v Braškově v roce 1850. Se zánikem vrchnostenské správy obcí zanikla i sejpce s bujarou pijatikou.

Počátkem 19. století prosperitu obce zajišťovala tvrdá práce rolníků. V současné době zemědělství už netáhne, v obci se slaví spíše přidělení dotací na stavby. V nedávné době to bylo připomenuto třeba v článku Pivo zdarma bylo . Pokud snesete trochu nadsázky a humoru, je o pivu řeč i v článku Bude pivo zdarma? .

Zápis v obecní kronice z roku 1859 o krádeži obecního zvonu Krádež zvonu podává svědectví nejen o materiální ztrátě významného dorozumívacího prostředku té doby, ale i o různém přístupu obyvatel k jeho náhradě. V braškovské knize účtů, se zápisy dochovanými již od roku 1828, jsou položky svědčící o péči o zvon již v letech před jeho krádeží. V roce 1832 se vydal z obecní kasy jeden zlatý za „tři vopratě a spravování zvonu“, v roce 1836 se utratilo 30 krejcarů „za ropnajt obecnímu zvonu a za řetízek“,

v roce 1839 stála jedna oprať ke zvonu 10 krejcarů. V roce 1857 je vykázán výdaj 30 krejcarů „za provaz k zvonu“. Nový zvonek, který nahradil ten ukradený, stál v roce 1859 celkem 58 zlatých a jeden krejcar. Složila se na něj převážná většina obyvatel. Zajímaví jsou i ti, kteří nedali nic a není to proto, že by neměli. Jejich pohnutky nikde zaznamenány nejsou.

Mezi odmítači příspěvku stojí za pozornost Jan Moucha, zastávající v té době funkci představeného obce, později nazývanou starosta. Jan Moucha se výhodně oženil v roce 1835 s Annou Láblerovou z Unhoště, dcerou vlivného kontribučního písaře. Pak získal místo šenkýře v hospodě na Toskánce a později se stal i hlavou obce. Představeným Braškova byl řadu let a nechával si za to dobře zaplatit. I jeho cestovní výlohy byly nemalé. Asi mu to stouplo do hlavy a necítil se zavázán přispět v roce 1859 na nový zvon. Jistě to nebylo tím, že by zvon nechtěl z důvodu, že ho do hospody nebylo slyšet. Jiní obyvatelé Toskánky z čísel domů 2 až 6 přispěli.

Dalším neplatičem byl tehdy šedesátiletý domkář Václav Fuksa z čísla 8, Jan Richter z Valdeka 35, domkář Václav Hokův z č. 40. Nepatřili zrovna k těm nejchudším a jejich nedůvěra v obecní záležitost není známá. Příspěvek není uveden ani u domu č. 7, což byl panský ovčín a nula je i u hájovny na Valdeku č. 14, fořt asi nebyl doma.

Největší sedláci se naopak nechtěli nechat zahanbit a trumfovali se ve výši daru. Patřili k nim Josef Kafka, Václav, Antonín a František Opltovi, Josef Hokův a Václav Bambas. Krok s nimi držel i František Burger, bývalý pastýř a potom obchodník z Braškova 19.
Běžní obyvatelé přispívali na zvon necelým jedním zlatým, což ale tehdy bylo více než celodenní mzda zedníka. Dva zlaté dostával doktor za očkování dětí. Přispěli i ti nejchudší, kteří bydleli v podnájmu třeba U Lípy v čísle 19, včetně čerstvě ovdovělé matky tří malých dětí Marie Lomíčkové a padlé služebné z panského dvora Marie Zahrádkové.

Co se nevybralo sbírkou, dorovnala obec z obecní kasy. Její podíl 3 zlaté a 37 krejcarů je zanesen u čísla 21, což byl jediný domek ve vlastnictví obce, také se mu dříve říkalo pastouška. 

Do kdy nově pořízený zvon sloužil, se zatím neví. Jisté je, že hodiny nebyly ještě dlouho ve vybavení domácností. Pravidelné zvonění tak pomáhalo v orientaci v čase. Poplašné vyzvánění umožňovalo svolání obyvatel například k zásahu u požárů – více na Požáry v 19. století . Ze zvonice se pravděpodobně obecní zvonek přestěhoval do kapličky sousedící s požární zbrojnicí, původně kůlnou na nářadí z roku 1842. Kaplička byla vystavěna v roce 1885 a zbourána v roce 1960. Na jejím místě nyní stojí autobusová zastávka vedle budovy mateřské školky.

 

 

Jako každé ráno vstal obecní slouha brzy před svítáním, aby šel zazvonit na ranní klekání. Ke konci roku to měl být den jako každý jiný, stala se z něj ale škaredá středa. Z pastoušky č.p. 21 to ke zvonici nebylo daleko. Klekání se zvoní po dobu trvání modlitby Anděl Páně, což je asi dvě a půl minuty, takže se slouha těšil, že se brzy vrátí domů zatopit v kamnech. Když chtěl po paměti v ranní tmě nahmatat provaz zvonu, tak sáhl jen do prázdna. Že by jej zase někdo uřízl? Provaz byl jen dva roky starý. Při pohledu nahoru mu ale přeběhl mráz po zádech. Nebylo to zimou, ale leknutím. Zvon zmizel! Honem běžím za starostou.

Tak nějak to mohlo probíhat dne 29. prosince 1858, kdy v noci v Braškově  kdosi ukradl obecní zvonek. V té době to byl osvědčený dorozumívací prostředek. V každé obci musel být obecní zvon povinně umístěn již od dob císaře Josefa II. Zvonilo se s ním na poplach třeba k ohni (více v článku Požáry v 19. století ), ale i pravidelné ranní a večerní klekání. Polední zvonění zvalo děti k obědu, aby je nesebrala polednice. Podobně se děti bály klekánice, chodící po večerním zvonění.

V první pamětní knize Braškova se o krádeži zvonu a koupi nového zachoval zápis se zajímavými podrobnostmi. Uvádíme jej v doslovném přepisu:

           Poznamenání
Dne 28 na 29 Prosince v noci Roku 1858 se stratil obci Braškovské
zvonek na které místo obec Braškovská zjednala jiný,
který se přivez dne 18 Unora Roku 1859. koštoval 58 zl. 01 kr.

Potom následuje seznam dárců, kteří přispěli na pořízení nového zvonku. V tabulce jsou uvedena popisná čísla všech domů, jména obyvatel a výše příspěvku. Tehdy už se používala tzv. rakouská desetinná měna, kdy jeden zlatý měl 100 krejcarů. U jmen obyvatel, kde došlo v originálu k jejich zkomolení, jsou v závorce správná příjmení.                                                            

Číslo domu	Jméno obyvatele	zlatých	krejcarů
1.	Jan Mou(c)ha
2.	Jo Vízner		50
3.	Štancner		50
4.	Jirotka		60
5.	Jo Lomíček		50
6.	Fr. Stuj		70
7.
8.	Va. Fuksa
9.	Jo Bulkr (Burgr)		70
10.	Fra Kasner (Kastner)		60
11.	Jan Sláma		50
12.	Jo Hokův	2	10
13.	Jo Kafka	4	20
14.	fořtovna
15	Jan Datl (Datel)	1	5
16	Va Oplt	3	15
17	Fra Kafka	1
18	Jo Vališ		70
19	Franc Bulkr (Burgr)	2	63
20	Štěp Bulkr (Burgr)		50
21	Obec	3	37
22	Iknac (Ignác) Hájek		50
23			50
23		1	5
24	Franc Hájek		42
25	Anton Oplt	2	62 ½
26	Jo Chalupa	2
27	Fr Oplt	2	62 ½
28	V  Bambas	2	62 ½
29	F  Špirit	2	5
30	Fra  Stádník	1	5
32	V  Sláncký (Slánský)		52 ½
33	Fr  Panenka		50

34	Varhulík		50
35	Richtr
36	Zábranský		63
37	Kejmar		50
38	Mařenec		30
39	Lidický		75
40	Hokův
41	Kahlik (Kachlík)		50
42	Jirotka		50
43	J  Šefčík		70
44	V  Tesař		84
45	J  Vorlíček	1	43
46	J  Stuj	1
47	Obr? Hajtler	1	5
48	F  Hokův	2
49	Minařík		75
50	V  Datl (Datel)	1
51	J  Baur (Bauer)		75
52	Hrudka		73
	Jozef Kníže	1
	Fr  Chalopka (Chaloupka)	1	5
11	V  Stádník		84
19	Pospíšil		50
19	Lomíčková		10
19	Metlický		52
19	Ma Zahrádka (Zahrádková)		30

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V následujícím článku se podrobněji zmíníme o některých obyvatelích braškovských domů té doby. Originální záznam události i s tabulkou najdete v databázi Státního oblastního archivu v Praze na adrese https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1965/49  .

Ve sbírce se tak do 10. února 1859 vybralo od obyvatel 58 zlatých a jeden krejcar a již 18. února se přivezl do vsi nový zvonek.

 

Vlastnictví pozemků a stanovení jejich hranic, ať na úrovni velkých územních celků, či drobných vlastníků nebo nájemců, bylo vždy důležitou součástí pravidel soužití v civilizované lidské společnosti. I v živočišné říši je u teritoriálně zaměřených zvířat rozšířené značkování nárokovaného území například pachovými stopami. Lidé dávají přednost vizuálnímu určení rozhraní mezi pozemky od pradávna používanými hraničními kameny nebo přírodními překážkami, jako jsou vrcholky hor, říční toky. Osídlování krajiny a zejména vývoj mezilidských vztahů si vyžádal evidenci jednotlivých pozemků. V našich krajích byla od středověku zapisována práva k nemovitostem do zemských desek, později urbářů. Evidence se zdokonalovala nejen pro určení vlastnictví, hnacím motorem byl výběr daní. Od počátečních v podstatě dobrovolných zápisů o vlastnictví se postupně přecházelo k evidenci nemovitostí na celém správním území a zavádělo se mapování. Od zemských desek jsme se dostali přes rustikální katastr, tereziánský a josefský katastr až ke vzniku Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811, který stanovil, že k převodu vlastnictví nemovitostí je nutný zápis do pozemkových knih. Následně byly kvůli dani pozemkové a vyměření půdy zahájeny práce na tvorbě přesného soupisu a geodetickém zaměření všech pozemků. Vznikal tzv. stabilní katastr, z jehož měřičského operátu je dodnes odvozena většina současných katastrálních map. Z té doby pochází i základní měřítko katastrálních map 1:2880, vzniklé přepočtem dolnorakouských plošných jednotek – jiter – a délkových jednotek sáhů, stop a palců na mapách.  

Hranice všech pozemků se zaměřovaly v přírodě za účasti jejich držitelů a viditelně označovaly.  V Čechách probíhalo podrobné měření v letech 1826-1843, na Moravě 1824-1836. Zaměřené pozemky byly zobrazeny a očíslovány v mapě jako parcely. Výměra parcel byla určena ze zobrazené plochy v mapě.

Zaměřování pozemků se nevyhnulo ani Braškovu. Zajímavým dokladem o jeho průběhu jsou účetní záznamy, dochované v první braškovské pamětní knize, přístupné dnes dálkově na stránce Státní oblastní archiv v Praze (soapraha.cz) .

Ve výdajích z obecního účtu Braškova v roce 1838 a 1839 jsou zaneseny položky, související s průběhem polních měření a použitým materiálem a silami. Dozvíme se podrobnosti o způsobu značení hranic pozemků, cenách materiálu i odměnách pomocníků zeměměřičů. 

Pod položkou „Sloupky stavěný do polích od pánů inžinýrů Mejeření polích“ (viz snímek 17 originálu kroniky) je jejich cena stanovena na 3 zlaté a 41 krejcarů. Dále byly pořízeny za 3 zlaté a 36 krejcarů truhlíky na sloupky a křížky  a „Od práce těch sloupků a těch truhlíků tesaři“  byla zaplacena jedna zlatka a 12 krejcarů. Do polí a do lesa byly umísťovány námezníky, které spolu s hřebíky zhotovil kovář za 1 zlatý a 30 krejcarů. Na přípravě materiálu pro zeměměřiče se podílelo 15 nádeníků za denní plat 10 krejcarů stříbra. Zdá se, že jejich práce byla dobře ohodnocená. Například kominíkovi se platilo v té době za celoroční vymetání komína v obecním domku 24 krejcarů, později jen 12. Další čtyři nádeníci pomáhali celý den při „Měření od sloupků sloupkám“ též za 10 krejcarů.

Měřičské práce pokračovaly i v roce 1840, kdy bylo vyúčtováno „Pánům inžinýrům malých křížků 36 kusů, ty koštovaly 9 zlatých“. „K něm truhlíky prkený a nahoru křížek, tak se lacině koupilo 12 kusů prken jedno prkno koštovalo 24 krejcarů dohromady“ to dělalo 4 zlatý a 48 krejcarů. Dále „Do nich koupenejch 8 kop hřebíků po 15 krejcary, suma za 2 zlaté“. Dál obec účtovala „Od práce chřemesníkovi křížků a truhlíků“ jeden zlatý a konečně i 4 zlaté za „2 obecní vury doslatiný pro mezníky obecním a vrchnostenským kruntům“ , což je zřejmě dopravní výpomoc (2 fůry) na náklady nesouvisející přímo s pozemky poddaných. V roce 1841 ještě „Obec platila za mezníky do důchodů“ 1 zlatý a 30 krejcarů.

V roce 1840 bylo již vše zaneseno do map a vydán výsledný dokument:

Správnost údajů za obec Braškov dne 8. října 1840 potvrdili:

S vyměřením katastru zřejmě souviselo následné nařízení o označení obce. V roce 1851 se zaplatilo z obecní kasy 10 zlatých „Za místní cedule“ a též „Kováři od přibití“ 40 a 1/2 krejcaru.

V roce 1856 obdržela obec „Trest skrze nezaplacený místní tabuli“ ve výši 30 krejcarů a vydala 20 zlatých za „Ty samé tabule“. Jeden zlatý a 12 krejcarů pak zaplatila „Za sloupky pod místní tabule“. 

Další drobné výdaje vykazovala obec braškovská v souvislosti s nákupem katastrálních archů, dopravou katastrálního justiátora a službami posla od katastru.

Měřičské dílo přečkalo věky a díky němu se nám zachovalo mnoho informací o životě v Braškově 19. století. Připomínám například některé dříve publikované články, v nichž se staré mapy používaly:

19. století v Braškově

Toskánka 19. věku (1)

Toskánka 19. věku (2)

Kulturní dědictví

K dolejší hrázi

Braškovské kroniky – 4. část – o 1. pol. 17. století

Seznam všech starších článků až do konce roku 2019 najdete na:

Stokrát zbraskova pro Vás

Období 19. století bylo plné změn, které měly velký vliv na život v Braškově. Ať již jde o Napoleonské války, zrušení poddanství s revolučním rokem 1848, změnu v podřízenosti a způsobu vedení obecní správy, smrtelné choroby a válku s Pruskem. To vše, a mnoho dalšího, zasáhlo do života obyvatel a promítlo se do hospodaření obce. 

Nejobsáhlejším písemným pramenem, ze kterého lze čerpat objektivní informace o tehdejším dění v Braškově, je první pamětní kniha, přístupná nyní prostřednictvím sítě na stránkách Státního oblastního archivu v Praze na adrese www.ebadatelna.soapraha.cz/a/1965/1.

Snad pro obtížnou čitelnost textu nebyl její obsah náležitě zohledněn v existujících publikacích, zabývajících se historií Braškova. Jen několik závěrečných stran vesměs neautorizovaných a nedatovaných zápisů, bylo přepsáno do druhé pamětní knihy ve dvacátých letech 20. století a následně použito v publikacích z roku 1999 a 2009. Část záznamů si můžete  připomenout v článcích Braškovské kroniky – 7. část – 1847 – 1908 a Braškovské kroniky – 6. část – obecní účty , kde jsme se již zmínili o Knize účtů, vedené od roku 1828. 

Účetní záznamy z Braškova z let 1828 až 1874 svým významem přesahují hranice obce. Dávají představu o závislosti a vztahu poddaných k vrchnosti, o platbě daní, o sociální a zdravotní péči, o výstavbě a údržbě silnic a domů a o mnoha dalších podrobnostech ze života lidí ve středočeské obci té doby. 

První pamětní kniha, jejíž nosnou částí jsou obecní účty od roku 1828 byla patrně zkompletována a opatřena novou vazbou až počátkem 20. století. Obnovená vazba se podobá té z druhé pamětní knihy a byl též proveden nový ořez, který na několika málo stránkách ukrojil část textu. Zápisy na nečíslovaných stránkách nejsou uspořádány chronologicky. Na snímku č.2 podle archivního skenu je nadpis doplněný zřejmě až ve 20. století před vazbou a opatřený razítky úřadů, kterými svazek prošel. Na další stránce je Protokol o potrestáních s tabulkou se zápisy z osmdesátých let 19. století. Po ní začínají autentické zápisy o příjmech a výdajích braškovské obce, proložené výsledky kontrol prováděných vrchností z Buštěhradu.  Od roku 1827 až do 1857 jsou podrobně popsány jednotlivé položky. Zajímavostí je, že revize obecních účtů, prováděné direktorem z Buštěhradu velmi kriticky až do roku 1840, náhle pozbývají na údernosti a později jsou již jen formální. Snad to souvisí s blížícím se rozpadem patrimoniální správy obcí. Po revoluci v roce 1848 a zrušení poddanství se obec stala samostatnou a patřila pod politický a soudní okres smíchovský. V knize účtů to znamenalo revoluci, podstatně se změnila struktura příjmů a výdajů. Po roce 1857 však účetní záznamy v první braškovské pamětní knize pozbývají na konkrétnosti a jsou uváděny jen součtové částky schválených přehledů a zápisy se stávají nesouvislými. Poslední stručný účetní zápis je z roku 1874.

V poslední čtvrtině pamětní knihy jsou za nadpisem „Památnosti od roku 1847“ zapsány události až do roku 1908. Podepsán je pod nimi František Šilhán, starosta Braškova v letech 1905 až 1911. Na něj navazuje neautorizovaný  „Popis čtyřleté války rakouské“ a podrobnosti o válečných útrapách obyvatelstva. V posledním odstavci nedatované a neautorizované části je zmíněn 28. říjen 1918.

Na posledních dvou stranách knihy jsou uvedena poznamenání, líčící krádež braškovského zvonku v roce 1858 a počasí v roce 1865 a 1866. Zápisy byly zřejmě pořízeny v době uváděných událostí a do knihy vloženy při její vazbě. Nejméně jeden list v závěru knihy byl před jejím uložením do archivu vyříznutý. Po zápisu zbyl jen otisk inkoustu na předchozí straně.

V dalších článcích se můžete seznámit blíže s obsahem celé první pamětní knihy ve srozumitelném a dosud nepublikovaném přepisu.