Autor: Ing. Jiří Horník

V Unhošti bylo v uplynulých stoletích několik pivovarů. Po některých se dochovala torza staveb, jiné zcela zmizely.

Nejstarší písemná zmínka o jakémsi unhošťském pivovaru pochází z malostranských gruntovních knih, které prozkoumal ve druhé polovině 19. století kladenský Farář Josef Mottl . Z jeho obsáhlého rukopisu „Pamětnosti města Unhoště a okolí“ vybereme ty nejzajímavější pasáže, které snad současnému čtenáři osvětlí, kde všade se v dávné minulosti unhošťské pivo vařilo. 

Domy ležící na východ od současného muzea č.p. 1 na třídě Dr. Beneše vlastnil již ve 14. století sladovník jménem Lizna se svou manželkou Mar-
ketou. Po své smrti okolo r. 1399 zanechal vše své manželce Marketě a synu
Ondřeji, kteří tu po několik let společně hospodařili. Roku 1407 dne 3. listopadu prodala Marketa s Ondřejem dvůr a sladovnu Sebastovi z Malé Strany. Ten si nechal dvůr a pole a sladovnu prodal Maříkovi z Unhoště. Maříkové byli význačným rodem a je pravděpodobné, že vařili pivo ve velkém. Jak to v těch místech v té době přesně vypadalo nevíme, ale na mapě z roku 1840 odpovídá poloha dvora a spilky domům s červeným číslem 2, 3 a 4 napravo od radnice.

Ten stav přetrvával asi i do doby, kdy už byl naproti radnici vystavěn obecní pivovar. V popisu radnice z roku 1575 se uvádí:
Vejdouc do radnice na jedné straně při zemi byla spilka pivovární, kde se
pivo „hlídalo, vyšetřovalo“; měla dveře z průjezdu a okno na dvůr, které
bylo v květnu 1650 zazděno a dveře v červnu nové (1650). Ze spilky
a z radnice vedl trativod, který se 24. září 1670 spravoval t. j. fošnou přikryl.
Na druhé straně byly místnosti dvě: dolejší světnice a šatlava.

Že se pivo vařilo po domech již před založením pivovarů, bylo pojednáno již v článku Unhošť a pivo 01 a ve dvou následujících. Když měšťané usoudili, že výhodnější pro ně bude vaření ve velkém, založili si obecní – městský pivovar. Ten se nacházel v místech proti radnici a zapříčinil i její zkázu. V lednu 1547 vypukl v městském pivovaru požár a strávil několik domů na jižní straně ulice. Pak přeskočil na protější stranu na radnici, kde shořela řada význačných listin. Oheň zachvátil i domy směrem ke kostelu, ale před ním se naštěstí zastavil.
V 17. století zabíral starý obecní pivovar prostor naproti radnici, ale na mapě z roku 1840 již neexistuje, a na jeho místě jsou vyznačeny masné krámy nalevo od Obecnice. Dům číslo 54 býval kovárnou patřící k domu číslo 55 a ve vedlejším domě číslo 56 býval byt sládkův a obecní sklepy. Dále v místech nynější školy už následovaly domy rodiny Marků a Stará rychta Laurinů.

Vaření piva v průběhu třicetileté války a zkáza obecního pivovaru již byla stručně popsána ve druhé polovině článku Unhošť a pivo 02 . Že se unhošťští snažili i ve válce pivovar obnovit, dokazují podrobnější zprávy. 
V dubnu 1639 vtrhlo do obce vojsko, občané se rozutekli. Vrátili se až na podzim v roce 1641 a jednou z prvních věcí, kterou chtěli dát do pořádku, byl obecní pivovar. V té době byl purkmistrem Jiří Marek a již v listopadu povolal křivoklátského bečváře, aby prohlédl kádě a štoky. Na opravu ale obec neměla peníze, tak odešel s nepořízenou. Když obec něco našetřila, pustila se do obnovení pivovaru pod vedením Jiřího Marka a Bartoloměje Výška a v účetních knihách zaznamenala:
V lednu 1642 byl od Bartoloměje Výška koupen zámek za 39 krejcarů a druhý opraven,
Jan Rousek udělal obruby za 6 krejcarů,
z Kyšic koupili od Matěje Žambery lýčený provaz ke studni za 21 krejcarů a špagát za 4 krejcary,
za dvě lopaty dali 9 krejcarů, za dva páry pantů 20 krejcarů, za kopu podlažních hřebíků a za dva háky 12 krejcarů, 
Janu Rouskovi od správy dveří a poklopu u hvozdu 24 krejcarů,
Bartoloměji Farkašovi za dva džbery a tři šoufky po 21 krejcarech,
za kozlík a pohrabáč 24 kr., za pár pantů ke dveřím a za háky k hvozdu 18 kr., za zadělání kotliny 1 zlatý 18 krejcarů, od rumování 33 kr., 
za kádě bečvářům 9 zl. 35 kr., za dvě nůše 17 kr., za 5 křížů pod kádě a od jalového dna jakož i za lešení 45 krejcarů, 
za štychel 18 kr. a od kamen 1 zlatý.

Z toho přehledu je patrné, že pivovar byl notně poničený a také si můžete udělat představu o tom, jaké bylo jeho vybavení. Ve výše uvedených účtech se nezmiňuje kotel, jakožto nejdůležitější část varny. Jelikož se ale popisuje  zadělání kotliny, tak už tam asi byl.
Pivovarské kotle (pánve) pro městský pivovar jsou zvláštním příběhem. Pokud je známo, tři zhotovil Lorenc Krystman, kotlář a měšťan na Starém Městě pražském. První kolem roku 1636. Ten byl zhotoven potom, když Unhošť přišla o původní při průtahu vojska obcí v roce 1634. Instalace do pivovaru se ale nedočkal. Doba byla nejistá, a tak na ochranu před opětovnou krádeží vojskem byl nový kotel spuštěn do radniční studny. Nebyl ale kotláři dosud zaplacen. Krystman měl novou objednávku na kotel ze Žebráku a jelikož nebyla měď, žádal o vydání toho nezaplaceného z Unhoště. Řešila to Královská komora, která nařídila 22. října 1640 unhošťské obci kotel vydat do Žebráku.
Druhý kotel byl zhotoven v listopadu 1641 za 300 zl. a počátkem roku 1642 byl již upotřeben. Co se s ním stalo není známo. Konečně třetí kotel od Krystmana byl objednáván 16. června 1649 a 11. srpna byl již hotov.  Unhošťští si jej vyzvedávali v Ungeltu 24. srpna. Vážil 5 centů 55 liber a stál  262 zlatých rýnských, které ale obec neměla. Dala kotláři Krystmanovi
 „obecní dědinu s loukou za novým krchovem vedle cesty Dolanské z jedné a až do silnice Rakovnícké vedle dědiny p. Tyburcí Čejky z Olbramovic ležící v 160 zl., ostatních 102 zl. se uvolila na terminy jak se vařit počne po 30 zl. zapravovati. „
Tak nastaly po třicetileté válce pro vaření piva v Unhošti lepší časy, ale hotovo v městském pivovaru ještě nebylo. O tom až příště.

V článcích Unhošť a pivo 01 a Unhošť a pivo 02  jsme probrali z čeho se pivo vařilo, jak bylo důležité pro unhošťskou obec a občany a o potížích pivovarnictví v období třicetileté války. 

Když se po válce podařilo unhošťské obci získat nový kotel k vaření piva, který byl sice téměř jen poloviční proti předchozímu, objevily se nové potíže. První várka se v obnoveném obecním pivovaru, který stál tehdy naproti radnici, uskutečnila 2. listopadu 1650. Prvními sládky byli Václav Svoboda a Kříž Patočka.  Pro velký úbytek obyvatelstva a chudobu nebylo ale pivo komu prodávat. Obec se sice snažila udat várky, aby se finančně zahojila po válečném strádání, ale kupci se hledali těžko. Jednáno bylo i s kapitulou svatého Víta v Praze, která vlastnila v Unhošti nemovitosti a válkou zpustošený pivovar. Podléhalo jí několik krčmářů, například  v Tuchlovicích, dvě hospody v Dušnících, jedna v Ořeše, Železné, Ptici a v Lidicích, tři v Hostouni. Jednání však ztroskotala a v roce 1652 si dokonce svatovítská kapitula v Unhošti obnovila vlastní pivovar, tak zvaný prelátský a dodávala z něj pivo do uvedených krčem. V Unhošti se však prelátské pivo prodávat nesmělo.
Od roku 1651 již obec pro vlastní prodej vařila téměř každé dva měsíce. Často se přidávala i k várkám občanským polovinou či čtvrtinou podle potřeby. 
Později se při zápisu nemovitosti do knih ukládalo majiteli z výtěžku jeho polí odvádět určitý díl ječmene na kontribučenské várky, ze kterých obec hradila daně. Například dne 17. května 1697 bylo obcí uloženo panu Janu Václavu Mayerovi, když kupoval dům č. 36, že „musí ze 106 strychů rolí půl dílu totiž 6 str. ječmena na kontribučenské várky sypati“ anebo ze 106 str. rolí
kontribucí platiti.
Tak postupně vznikaly „domy právovárečné“, které měly podle usedlosti (polí) přispívat celý díl (celý var), půl dílu (půl varu) k výnosu celého
pivovaru. V 18. století pak bylo obvyklé, že domy měly právo vařit třeba jeden či dva sudy piva a větší dvory třeba i 20 sudů. Mezi občany s právem várečným byl počítán též místní duchovní (farář čili páni páteři) a záduší kostela sv. Petra a Pavla. V novém kotli se po roce 1651 dalo uvařit 12 sudů piva, ale byly i várky poloviční či čtvrtinové. Sousedé se k vaření často spojovali. Věrtel piva byl 2 sudy.
Kdykoliv se mělo vařit, musela se várka předem ohlásit. Nejprve to bylo do Prahy, později do Slaného. Tam se musela platit daň (tac) uvalená na královská města a jejich poddané z věrtele 2 zlaté, ze sudu 1 zlatý. Další platba za navařené pivo směřovala na Křivoklát ochranné vrchnosti. Té se platilo „povarné“, též zvané „posudné“, z věrtele 14 krejcarů, ze sudu 7 krejcarů (1 zlatý měl 60 krejcarů). Sud piva stál kolem 7 zlatých. Do královské pokladny se tedy z ceny piva odvedlo asi 10%, a vrchnosti necelá 2%.
Rokem 1651 muselo býti nádobí „cejchované“, a jiné se nesmělo užívat. Nejhlavnější z cejchovaných nádob byla pánev neboli kotel a pak věrtele a sudy.

Pivo sloužilo i jako naturální platidlo. Byly s ním částečně odměňováni učitelé, varhaníci, kostelníci i různí řemeslníci za práci pro obec. Pravidelné dávky piva směřovaly i na faru. Velkou spotřebu piva měli vojáci a ne vždy za něj zaplatili.

V archivech se dochovaly i zápisy o špatném vlivu pití piva na některé obyvatele. V 15. století měl jakýsi Vacek kolárnu na Hořici. Provozoval úspěšně nejen řemeslo kolářské, ale i truhlářské a manželce a synovi zanechal po smrti celý lán polí. Jeho syn Václav byl také tesařem a měl přezdívku „Pivo“. A jak se ukázalo po jeho smrti, vysvětlovalo to jeho jeho vztah k hospodářství. Pole od domu zmizela a on zanechal manželce Kateřině jen zadlužený prázdný dům, který musela v roce 1508 prodat.

V předchozím článku Unhošť a pivo 01 jsme se zmínili o tom, že si měšťané Unhoště chránili svá práva k vaření piva, udělovaná panovníkem.
V již zmíněném majestátu krále Vladislava z roku 1489 byla Unhošť chráněna před dovozem piva zvenčí dovozním clem. Historie vaření místního piva je však daleko starší. 
Právo vařit pivo měli usedlí měšťané. Daleko před třicetiletou válkou si vařili sami a přebytky nabízeli spoluobčanům. Když ještě nebyly krčmy, scházeli se sousedé na pivo u toho, kdo zrovna vařil. 
Jako výhodnější se ale ukázalo vařit ve větším v pivovarech pod dozorem zkušeného sládka. Také to umožnilo zakoupit lepší vybavení, například velkou měděnou pánev (kotel) na vaření piva. V Unhošti je první dochovaná písemná zmínka o obecním pivovaru, náležejícímu všem měšťanům, až z doby třicetileté války, i když pravděpodobně existoval již dříve. Obecní pivovar stál zřejmě zprvu vedle radnice (východně od nynějšího muzea) a později proti ní, a byl provozován pod dohledem městské rady. V pozdější době byl volen i zvláštní úředník, který bděl nad pořádkem a koordinoval pořadí, ve kterém se pivo vařilo. Zpočátku mohl vařit pivo každý měšťan i farář. Když se Unhošť rozrůstala o nové přistěhovalce, přešlo várečné právo na domy měšťanů. Nebylo tedy vázáno na osobu a při prodeji domu s ním přešlo, či bylo převedeno na jinou nemovitost, podobně jako se to dělo s poli. Právovárečné domy byly ceněny a měly stanovenu kvótu, kolik věrtelů či sudů piva smí ročně uvařit v obecním pivovaru ve stanoveném pořadí. Kdo vařil, vše si k tomu musel dát: slad čili ječmen, chmel i nádoby. Samotné vaření piva byla věc sládkova, musel i pivo takzvaně vyhlídat, byl za to placen. Neměl-li některý občan tolik surovin na celou várku, když na něj došla řada, spojil se s jiným ke společné várce, ze které měl třeba polovinu, nebo i jen čtvrtinu. Přívarky si mohli zaplatit mimo pořadí i zámožnější občané třeba při příležitosti svateb. Zvláštní druh várek byly várky obecní, když obec potřebovala peníze na obecní výdaje, daně a mimořádné platby nařízené vrchností. Proto uvařila pivo, rozprodala ho, a utržené peníze posílily obecní pokladnu. 
V obecních účtech byly uvedeny údaje o některých várkách:

1. R. 1623 svařila obec k obci pět a půl várky piva bílého a tři várky ječného, což
   zhruba dalo: 2252 kop 15 gr. a vydání bylo 1800 kop 51 gr.1d.,
   zbylo 451 kop, 23 gr. 5 d.
2. R 1624 obec svařila k obci 1 várku piva bílého
3. R. 1625 obec svařila k obci 6 várek ječných a r. 1627 vynesly obecní várky obci 702 kopy 2 gr. 6d.

V průběhu třicetileté války však provoz obecního pivovaru postihla nejedna katastrofa. Při průchodu vojsk obcí za nimi zůstávala spoušť, mnohé domy včetně radnice byly vykradeny, ba i pobořeny a vypáleny. V roce 1634 vojáci z obecního pivovaru odvezli měděnou pánev, čímž na dlouhou dobu skončilo vaření místního piva. 
Na takzvanou ochranu Unhoště byla v roce 1635 do obce umístěna tak zvaná Salva Guarda Charvátská, kterou musela obec živit a napájet. Když nevařila vlastní pivo, musela jej nakupovat z Kladna a vojákům čepoval šenkýř Tomáš Čičovský ve své hospodě a nosil též Jiřímu Pěnkavovi, u kterého byli vojáci také ubytováni. Za každé vydané množství udělal vrub na účet obce. Tak vznikla obecní aféra. Mnozí občané ho měli v podezření, že s pivem nespravedlivě nakládal, čemuž se bránil. Páni konšelé mu uložili složit přísahu následujícího obsahu:
„že jakož v jistém nedorozumění a domnění pánům starším městečka Únhoště a vruby, na které pivo na konve pro Salva Guardii Charvátskou k p. Jiřímu Pěnkavovi ode mne se bralo, že bych z nich již prve počet učiniti, jakož i za bílé pivo mně tehdáž vystavené peníze tržili, ano i do reštu nebožce Jana Muraňského a Jiřího Výška 28 kop 55 kr. měl restirovati, přísahám, že ti tři vrubové obecní jsou, a na Charvaty na každý vrubec jedna konev oroubena a brána byla“.
Než Čičovský přísahu tu nevykonal, nebyv k ní připuštěn, a obec časem dluh za pivo zaplatila. 

Z navařeného piva se platil poplatek i vrchnosti. Když se na Křivoklátě p. hejtman dověděl, že Unhošťští pivo nevaří a také sládka propustili, poslal jim a odporučil sládka Jana Špalíčka. Obec ho ale poslala zpět, a psala 11. února 1636 p. hejtmanu: „ … Není pochybné, v jacích nedostatcích postaveni jsme, že netoliko sládka svobodného nad to pak ženatého s dítkami vychovávati nám možná není; nebo toliko částečku sladu obecního, sousedského do konce nic nepozůstává, a abychom víceji opatřili, pochybno jest a na vůli Boží, pročež nás umluvena míti ráčíte. Když Pán Bůh všemohoucí ráčí sv. pokoje dáti a nového požehnání, tehdy řemeslníka zaopatřiti poviností naší bude.“
Pan hejtman však s tím nebyl spokojen, nýbrž chtěl, aby obec Unhošťská buď na Křivoklátě nebo v Krušovicích pivo odbírala, čemuž se obec dne 7. července 1637 slušně opřela dokládajíc, že žádného piva tam na výstav
není, a byť i bylo, rozečtouc velikou drahotu fury, že by pivo na 23 kop přišlo, a obec dokonce žádných potahů nemá, které by takové pivo fedrovati mohly, a hotovými od for platiti možná na ten čas není.

Prozatím se spokojili Unhošťští s jakýmsi přívarkem na Kladně, k čemuž vše
dodat museli. Snažili se prekérní situaci řešit smluvně. Dne 5. prosince 1641 obec uzavřela smlouvu s majitelem kladenského pivovaru hrabětem ze Žďáru o sládkovi v tom smyslu, že s povolením jeho úředníka, že za 40 kop, a to 20 kop p. purkmistr Unhoštský a 20 k. úředník Kladenský jemu dá, (droždí si musí zaopatřiti), a 7 věrtelů piva se má vařiti, a pro dolívku něco více, z čehož si jednu čtvrci deputatu nechá. Sousedé domácí šrůtky po 20 krejcarech dáti mají a přespolní 30 krejcarů.

Vzhledem k chudobě obce, která ji v té době sužovala, se mnoho piva na Kladně pro unhošťské nenavařilo. Od 26. září 1636 do 19. prosince 1638 se přivařilo na Kladně jen 8 polovárek, a od r. 1639 až do léta 1641 se občané rozprchli do lesů a nic se nevařilo.
V lednu 1642 vařila půl várky ječného piva paní Alžběta Kaplířova ze Sulevic, a v únoru paní Zuzana Kadaňská.
Aby se smlouva s Kladnem využila, usnesla se obec 2. září 1642, že každý soused a měštan na půl várky ječmene na slad má dát 16 strychů, z něhož má sládek na 7 věrtelů piva vařit k výstavu a 4 čtvrtce na dolívku.  A tak to trvalo až do konce války v roce 1648. Kdo měl peníze, tak si navařil. A i hejtman byl spokojený, protože posudí z každé várky se na Křivoklát platit muselo. 

Pivo bylo v českých zemích od nepaměti významnou komoditou. Nejinak tomu bylo i na Unhošťsku. O výrobu a distribuci piva se zajímali panovníci, vrchnost, obce, duchovenstvo a samozřejmě i všichni občané. 
V tomto článku si připomeneme něco o výrobě piva a jak jeho distribuce ovlivňovala život v obci v nejstarších dobách. V dalších článcích rozebereme blíže pravidla vaření piva v Unhošti a historii unhošťských pivovarů.

K vaření soudobého piva potřebujete čtyři základní suroviny: vodu, slad z ječmene či pšenici, chmel a pivovarské kvasnice. Je potřeba i vybavení pro přípravu – rmutování sladu, kdy se škroby z obilí mění na cukry, vaření a dokvašování a uskladnění hotového moku.   
Výroba kvalitního piva není jednoduchý proces. I když si asi ve středověku vařili místní lidé pivo i sami, postupem času se jeho výroba sdružila do pivovaru pod dohledem zkušeného sládka, který zaručoval jeho kvalitu. 

Pivo bylo známé už v Babylonu před tisíci lety. Na našem území vařili pivo před mnoha staletími už Keltové, avšak chmelení piva se připisuje až Slovanům. V nadační listině krále Vratislava II. z roku 1088 pro vyšehradský chrám se přiděluje kanovníkům desátek z chmele. K vyšehradskému klášteru se váže i první písemná zmínka o unhošťském pivovaru v místech, kde se nachází dnešní muzeum:
Na počátku patnáctého století držel kněz Vácslav z Unhoště dům pivovár maje bratra Jana a sestru Dorotu, která též studujícího syna v Praze měla.

Pivo vařily kláštery i města. Měšťané měli právo vařit pivo, když jim to dovolil král nebo v poddanských městech vrchnost. Ti si také z uvařeného piva vybírali poplatek. První písemný doklad o právu unhošťských měšťanů vařit pivo se odvozuje od majestátu krále Vladislava z roku 1489, kterým se Unhošť osamostatnila od malostranských. Ve čtvrtém bodě majestátu byla udělena milost:
„aby žádný piv hostinských na výstav do Unhošti nevozil; a pakli by kdo přivezl které pivo tu k nim, ten aby z každého věrtele piva dal půl groše českého k obci.“
Tím si unhošťští měšťané ochránili příjmy z navařeného piva před konkurencí. To trvalo od 15. až do 19. století. Výjimku tvořilo období části třicetileté války, kdy byl unhošťský pivovar vyrabovaný a pivo se dováželo z Kladna a ze Středokluk.
To jsme trochu odbočili od výroby piva k obchodu. Když se vrátíme k výchozím surovinám, nikde se v archivech nehovoří o tom, jaká voda se k vaření piva v Unhošti používala. Je však pravděpodobné, že to byla voda studniční. Vždyť ve dvoře dnešního muzea je dosud studna zachována a pivovar stál hned vedle. Do té studny se také v době třicetileté války schoval kotel na vaření piva, aby cenná měď nepadla do rukou rabujících vojáků, jako se to stalo v roce 1634. O těch lapáliích s pořízením nového kotle jsme již psali v článku Starý pivovar .
Sladový ječmen a chmel si musel každý várečník dodat, další operace pak byly na sládkovi. Samozřejmostí bylo i dodání palivového dříví pod kotel. Bylo běžné, že kromě pole s ječmenem měšťané měli i vlastní chmelničku. Později byla zřízena obecní chmelnice na svahu v západní části Unhoště. Pivovarské kvasnice dodával sládek.

Pivo se vařívalo dvoje: bílé z pšenice, a hořké čili staré z ječmene. Míry na nás byly komplikované. Měřívalo se na nádoby, jimž se říkalo: Tejnský, věrtel, sud, pinta, máz atd. (něco o tom je na Starodávné míry a váhy ) Kdykoliv se ale vařilo, nechť pro obec, neb pro jednotlivce, muselo se později na Křivoklát odvádět tak zvané posudné, které plynulo do komory královské. A protože šlo o dost peněz, vznikaly z vaření piva rozepře a obec si musela chránit svá práva, aby nepřišla o zisky. O tom více až příště.

Svatovítská katedrála na pražských Hradčanech je ikonickou stavbou pro celý český národ. V adventním čase se sluší připomenout i příspěvek obyvatelstva Unhošťska k jejímu vzniku a chodu v dávných dobách.

V dubnu roku 1344 byla Praha povýšena na arcibiskupství a stala se nezávislou na Mohuči. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic získal právo korunovat českého krále. Při té příležitosti položil král Jan Lucemburský dne 21. listopadu 1344 na Pražském hradě základní kámen ke stavbě trojlodní gotické katedrály s osmi kaplemi. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu a prvním ředitelem stavby Bušek Linhartův z Braškova. Páni z Braškova sídlili na tvrzi v Braškově Vodní tvrz a zastávali významné funkce. Buškův otec Linhart byl v roce 1331 soudcem biskupské kurie pražského biskupa Jana IV. z Dražic, pro kterého pracoval i Bušek. Ten byl také farářem v Unhošti a zastával kromě jiných církevních funkcí v letech 1343 až 1350 i místo ředitele stavby katedrály. Že byl významnou osobností stavby svatovítské katedrály svědčí i to, že jeho busta od Jana Parléře se dodnes dochovala v triforiu katedrály mezi dalšími vlivnými lidmi té doby. 

Před započetím stavby katedrály Karel IV. v roce 1341, když byl ještě jen Markrabím Moravským, ustanovil při hlavním chrámu sv. Víta v Praze 24 kleriků, a sice 12 kněží, 6 jáhnů a 6 podjáhnů, aby „každodenně hodinky ke cti Panny Marie v kůru říkali, a písněmi sv. Václava, Víta a Vojtěcha chválili“. Kněžím v tom sboru říkali mansionáři vyšší a nekněžím (jáhnům) nižší. 
Na financování tohoto sboru mansionářů v kostele sv. Víta se podíleli i občané z Unhoště a místní majetek.

Sbor svatovítských mansionářů získal v roce 1370 dvůr v Unhošti od jeho majitele, kterým byl malostranský měšťan Mikuláš Šlegel. Ten sice vlastnil dům v Praze v Michalské ulici a na Staroměstském náměstí, ale zakoupil se i v Unhošti. Dvůr ležící u kostela vedle fary se třemi lány polí koupil za 70 kop českých grošů od paní Vyecemily, vdovy po Domeslavovi z Drask, a od jejího syna Čeňka a daroval celý tento dvůr se vším příslušenstvím ve čtvrtek před Narozením Panny Marie (5. září) 1370 sboru mansionářů. Představený sboru vyplácel každoročně v srpnu z výnosu dvoru všem mansionářům 30 grošů a chudým před chrámem dva groše.
Dalším donátorem byl Bohuta z Unhoště. Ten věnoval mansionářům v roce 1382 jednu kopu grošů ročního důchodu, které byly vykazovány z dvoru u domu v Jílovkách (č.p. 102). Z toho vydával přednosta v červenci mansionářům 30 grošů a 2 groše chudým. 
Dalším unhošťským dárcem byl sládek Mařík z domu číslo 2. O jeho daru je známo jen to, že se s obdarovanými nepohodl a rozepři musela řešit roku 1405 pražská konsistoř a dokonce papež Inocenc VII. 
Mansionáři žili též z úroku, který měli od unhošťského měšťana Jakuba Chudého z jeho domu. Z toho vyplácel přednosta mansionářům větším 40 grošů a po 2 groších menším, také 2 groše na světlo (svíčky) a 2 groše na chleba chudým.

V roce 1401 založil Zděnek vladyka z Chýně v kapli sv. Šimona a Judy v
kostele sv. Víta nový oltář „Zvěstování Panny Marie a Všech Svatých“ a daroval mu ze dvou dvorů v Unhošti 4 kopy grošů stálého platu s tím, aby se za něj a za jeho manželku Barboru konala pobožnost. Ten stálý plat trval až do roku 1800, kdy jeho hodnota byla 5 zlatých a 15 krejcarů ročně.

Roku 1409 postavil Matěj Kolář se svou manželkou Marketou v kostele sv. Víta oltář Zvěstování Panny Marie, sv. Kateřiny, sv. Anny, sv. Ondřeje a jiných sv. apoštolů a dne 13. prosince 1409 s povolením krále Václava, vydaného 16. listopadu 1409 odevzdal k němu 17 kop grošů ročního důchodu ze svého dvora v Unhošti a z domu č. 103 na Malé Straně. Ustanovil k němu za oltářníka Jana Zymu, který byl povinen každý týden 3 mše svaté za spásu zakladatelů při tom oltáři buď sám sloužit, nebo dát sloužit a po každé této mši svaté 1 groš chudým na chléb doručit. Podací právo k tomuto oltáři si vyhradili tito manželé, po jejich smrti ho měl p. Bohouš z Drachkova a po jeho smrti jej měl vykonávat král Václav. 

Sbor svatovítských mansionářů se rozprchl v dobách husitských, platy z řečených dvorů v Unhošti však vycházely stále a vybírali je páni preláti neboli kanovníci na hradě Pražském. 

Při troše štěstí lze v matrice svatovítského chrámu nalézt i stopy po příbuzných, kteří tam byli pokřtěni či oddáni, či tam i na chóru zpívali:

Pohledy do historie Unhošťska a Braškova mohou mít různou hloubku. Dosud jsme se na tomto webu zabývali převážně obdobím několika uplynulých staletí – a budeme v tom i nadále pokračovat. Neuškodí však si jednou odskočit výjimečně o pár set tisíc let hlouběji, až do doby kamenné.
V posledních článcích jsme popsali vznik názvu západní části Braškova – Valdeka ( Jak Valdek ke jménu přišel 1 ) v konci 18. století a Unhoště ( Jak Unhošť ke jménu přišla 1 ) o pár století dříve. Čím starší jsou písemné podklady o dění v našem regionu, tím hůře se ověřuje jejich věrohodnost. A to se nedostaneme dále, než necelé jedno tisíciletí do historie. 
Máme tu ale další zdroj – a to je archeologie – která nás poučí o dávných obyvatelích regionu i před statisíci lety. A že tu žili, o tom svědčí četné nálezy.
O výzkum v Braškově se zasloužil se svým týmem především archeolog Jan Fridrich (*1938 – +2007), a jak to tak v archeologii bývá, velkou roli zde hrála náhoda.
Nebudeme se zde zabývat vědeckým vyhodnocením nálezů. To bylo detailně popsáno v publikaci vydané Českou archeologickou společností, o.p.s. v roce 2011 s názvem „Braškov, nové naleziště prezleticienu ve středních Čechách“ autorů  Jana Fridricha a Ivany Fridrichové – Sýkorové.  Ten příběh podáme populárnější formou. 

V roce 1999 se bagry zakously do svahu pod Horkou v katastru Braškova. Budovala se tu totiž dálnice (nynější D6) a její zahloubení mělo jednak umožnit podjetí mostu na silnici z Braškova na Kladno, jednak omezit negativní vlivy dálničního provozu na braškovské obyvatele. To první se docela povedlo, to druhé dosud není ani po čtvrtstoletí dořešeno vyhovujícími protihlukovými stěnami – ale už se na tom pracuje. 
Při skrývce pro dálnici byly na Toskánce objeveny stopy po lidském sídlišti starém asi 7 tisíc let (více v článku Archeologický nález). Během práce odborné komise na výkladu  osídlení tohoto místa si ze zvědavosti archeolog Jan Fridrich odskočil do prostoru nedalekého zářezu pro dálnici pod Horkou. Jeho zkušenému oku neunikly kamenné artefakty, které byly zjevně opracovány lidskou rukou. A tak po nálezu sídliště na Toskánce začalo druhé kolo boje archeologů se stavbaři, aby mohl být proveden průzkum místa. Skončilo to kompromisem, neboť část potenciálního naleziště již byla nenávratně rozhrabána a stavbaře tlačily termíny. Silniční zářez byl prozkoumán asi na ploše jednoho hektaru, kamenné artefakty se nalezly v půdních sedimentech v hloubce od poloviny do třech metrů. Celkem bylo nasbíráno, roztříděno a později popsáno přes 4 tisíce kusů kamenné industrie. Výchozím materiálem pro zhotovování kamenných nástrojů byl buližník z nedalekého kamýku Horka. Mezi kamennými artefakty byla zastoupena široká paleta nástrojů i jejich polotovarů. Jako příklad můžeme uvést pro laika představitelné sekáče, pěstní klíny, drasadla, rydla, vrtáky, nože, hoblíky a podobné primitivní nástroje, sloužící pro lov, snad i boj a výrobu potravin a zpracování dřeva a kostí. 
Podobně rozsáhlé naleziště kamenné industrie se v Čechách našlo jen v Hořešovičkách a v Přezleticích, podle kterých to období dostalo i název Prezleticien. Jde o starší dobu kamennou, starý paleolit, jehož datace může být až před 700 tisíci lety. Tak stará je asi i první doložená kamenická dílna v Braškově.
Jak takové nástroje z doby kamenné vypadají, si můžete prohlédnout na obrázku z knihy výše uvedených autorů:

Až při procházce „zakopnete“ o podobný kámen, tak si ho vyfoťte a hlaste to Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu třeba prostřednictvím obce. Google vám poradí.

V předchozím článku, kdy se nově zakládaný Valdek již jmenoval Valdekem po svém majiteli pozemku, který jej však musel zpětně odprodat Bavorským kurfiřtům, jsme pohřbili v roce 1795 falckraběte Rýnského a vévodu Zveibrückenského. Dědičné statky přešly na Maximiliana Josefa vévodu Zveibrückenského a jeho bratra, následného kurfiřta Bavorského. 
Ve Francii však již začala revoluce a vypukly napoleonské války.
Politické změny zasáhly i statky bavorských kurfiřtů. Bavorko se spolu s Rakouskem zapletlo do války s Francií a utrpělo veliké ztráty. Již po roce 1796 byla mnohá bavorská biskupství sekularizována a Bavorku odňata. Podobně, když v roce 1800 Francouzi obsadili Lotrinsko, musel se vzdát trůnu tamní panovník Ferdinand III. (třetí syn Františka Lotrinského a Marie Terezie).
Válka mezi Francií a Bavorskem, Rakouskem a Toskánskem sice skončila Lunévillským mírem v roce 1801, ale s velkými územními ztrátami zejména pro Bavorsko. Poválečná jednání pokračovala i v roce 1802 a jako náhrada za ztracená území byly statky v Čechách přiřknuty Ferdinandu Toskánskému, který se nazýval i Solnohradským kurfiřtem. Rakouský císař František změnu vlastnictví potvrdil s tím, že se statky nesmějí nijak zadlužovat. 
Ferdinand Toskánský získával další majetky a psal se jako  „z Boží milosti královský princ Uherský a Český, arcikníže Rakouský, vévoda Solnohradský, velkovévoda Vürcburgský, kníže Aichstadtské, Passovské a Berchtesgandé, říšské kníže“ atd.
Po porážce Francie v roce 1815 začalo další dělení majetku mezi panujícími knížaty. Ferdinand získal opět velkovévodství Toskánské a držel i české statky až do své smrti v roce 1824. Přeskočíme-li další ujednání a komplikace ve vyjednávání o majetku, dostaneme se zkratkou až k tomu, že vlastníkem českých statků, které dříve patřily bavorskému kurfiřtovi se stal po smrti Ferdinanda velkovévody Toskánského jeho syn Leopold II. Jak to bylo s držbou pozemků v katastru Braškova v roce 1840, ukazuje následující mapa. Pozemky, které nejsou vybarvené, patřily Leopoldu II.

Další smluvní ujednání z Vídně r. 1815, související ještě s předchozím dělením majetku v Toskánsku a vévodství Luka, měla přisoudit české statky za jistých podmínek rakouskému císaři. Tehdejší císař Ferdinand I. Dobrotivý se vzdal trůnu v roce 1848 ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Na toho měly dále statky Falcko – Bavorské přejít, ale vůlí nového císaře byly ponechány v držení Ferdinanda. Ten bydlel v Praze a projížděl všechny své statky a dvory. Všude konal dobro a tak si vysloužil přízvisko „Dobrotivý“.  V jakém stupni rozvoje mohl poznat Valdek po roce 1840, ukazuje následující mapa: 

Kolem staré hájovny na pozemku č. 132 vyrostla od dob knížete z Valdeka řada domů podél dnešní ulice Sportovců. 
Ferdinand zemřel v červnu 1875 a jeho statky připadly panujícímu císaři Františku Josefu I.  Na Valdeku v té době přibylo několik domů i na východní straně ulice Sportovců, a Karlovarská silnice už měla novou trasu:

Do pozemkové držby císařských statků zasáhlo další přerozdělování po roce 1918. To už je ale jiná kapitola historie Valdeka.
Asi šestiletá držba pozemků na Valdeku v době jeho rozvoje koncem 18. století knížetem z Valdeka navždy přisoudila jméno této části obce Braškov. I když knížecí jméno Valdeka z Piemontu (v dnešní Itálii), který byl v roce 1795 vrchním strážmistrem a plukovníkem (nemá nic společného s hradem Valdek v Brdech ani s rodem Zajíců), upadlo v zapomnění, název Braškov – Valdek trvá dodnes.
O vývoji obce v 19. a 20. století se můžete dozvědět více z Kronik Braškova, dnes již konečně publikovaných na obecních stránkách, nebo z komentovaných článků, např. Braškovské kroniky – 9. část – domy a usedlosti 1919 a dalších z Archivu 2021 tohoto webu..

V předchozím článku Jak Valdek ke jménu přišel 1 byly vylíčeny složité majetkové vztahy a dědické nároky šlechty vlastnící statky v Buštěhradském panství. V době rozvoje Braškova  koncem 18. století zakoupil Buštěhradské panství kníže Valdek a od něj se odvozuje název nově osídlované části obce. Jeho vliv však zasahoval i mimo Braškov. Například v pramenech k hostivické historii, které vydává již dlouhá léta pan Jiří Kučera, najdete i odkaz na „knížecí Administraci valdekovskou“ v zápisu z gruntovní knihy z roku 1788 (řada E, svazek 7, str. 126).
Proč kníže Valdek upadl v zapomnění, a o dalších vlastnících Buštěhradského panství se dozvíte na následujících řádcích. 

Dne 7. června 1785 přijal kníže z Valdeku měšťanství v Unhošti a stal se tam  majitelem dvora, u nějž se zavázal, že jej neprodá nikomu jinému, nežli svobodnému člověku a bude vykonávat všechny sousedské povinnosti. Vedení Unhoště nemělo totiž dobré zkušenosti s rytíři a šlechtici, kteří se neradi podřizovali městské radě. O tom již bylo napsáno např. v článku  Kadanští z Campobelly  nebo Feldekovský zámek 3 .
Bavorští kurfiřtové měli velkou moc a nelíbilo se jim, že kníže Valdek disponuje jimi dříve ovládaným majetkem v Čechách. Nastaly veliké rozpory v rodině Bavorsko – Zveibrückenské; jedni tvrdili, že statky ku prodeji přijít neměly, dokud mužských potomků v kurfiřtovské rodině Bavorské bude, a vlastník Karel II. se odvolával na Kodicil pana Klimenta z r. 1770, že jsou prodejné. Spor těchto rodů trval 6 let s rozřešením, že statky se prodávat Valdekům neměly. Vévoda Karel II. Zweibrückenský byl  donucen se s knížetem z Valdeka vyrovnat a statky získat zpět.
To narovnání se stalo dne 1. ledna 1790 zvláštním způsobem:
“ vévoda Karel i kníže pán z Valdeka uznávají dne 31. Srpna 1784 uzavřený a v dskách Zemských (No. 605. G. 19) vepsaný trh za zrušený, jako by ho bylo nikdy nestávalo; následkem toho přechází všecky statky, jak je pán z Valdeka koupil na vévodu Zveibrückenského Karla II. nazpět tak, že jich s těmi právy jako dříve používati může“.
Že ten zpět převedený majetek nebyl malý, dokazuje jeho výčet:
„Zákupy v Boleslavsku (98 popluží), Polič se Žandovem, Velká a Malá Bukovina (67 pop.), Radeč a Volfartice v Litoměřicku (67 pop.), Ploškovice s Tanovany, Chochoblice hořejní a Svádov (72 pop.) též v Litoměřicku, Zvoleňoves a Slatina, pak lenní dvory v Ješíně, v Mikovicích, v Dolýně a v Lobči a v Kameném Mostě (11 pop.), Buštěhrad v obou dílech s Lidicemi (17 pop.), Tachlovice s Jenčí, Litovicemi, Hořelicemi, Drahelčicemi, Chrustenicemi, Hostivicemi, Horními Ptíčemi, Dolejšími Nenačovicemi, Dobrou, Jinočanami (16 pop.), Unhoštský dvůr (19) to vše v Rakovnícku, pak Poříčí Červené v Klatovsku (383 pop.) a Kacov v Čáslavsku (191 pop.) se vším příslušenstvím na vévodu Zveibrückenského Karla II.“
Při tom měl „pán z Valdeka všecky spisy těch statků se týkající, jež z archivu Pražského a Zákupského odvezl, navrátiti, a všecky soudy, odpory a poznámky ve dskách zastaviti a zničiti“. 
Tak byl vlastně kníže Valdek vymazán z historie a zůstal po něm jen název části obce – Valdek.
Vévoda Karel převzal všechny dluhy, které učinil pán z Valdeka a musel doplatit všechny povinnosti (desátky, daně ap.) ze všech statků od 1. července 1789. 
To vše udělal, ale již 1. dubna 1795 falckrabě Rýnský a vévoda Zveibrückenský zemřel, načež statky ty dědičně přešly na Maximiliana Josefa vévodu Zveibrückenského a jeho bratra, následného kurfiřta Bavorského. 
Jak s majetkem v Buštěhradském panství včetně valdeckých pozemků zamávaly napoleonské války a jak se nakonec dostal před rokem 1918 do vlastnictví císaře Františka Josefa I., se dozvíte v dalším článku o Valdeku.

V předcházejícím článku Z Valdeka do Poteplí jsme se zmínili o startu pochodu na Valdeku, který je součástí obce Braškov. O tom, jak Valdek ke svému jménu přišel, koluje mnoho zvěstí. Některé z nich najdete v brožurce „Pohledy do historie 1249 – 1999“, kterou vydala Obec Braškov u příležitosti 750 letého výročí první písemné zmínky o existenci obce. Na straně 18 se v odstavci „Naval deku“ zmiňuje i o tom, jak mohl vzniknout název Valdek spojením slov „Wald“ a „Ecke“ podle rohu lesa, kde místo leželo. Vypadá to logicky, ale jiné prameny z archivů, které asi v době vzniku publikace nebyly prozkoumány, hovoří jinak. 

Na rozdíl od vzniku jména Braškova, doloženého již ve 13. století, a Toskánky (viz článek Odkdy Toskánka?), písemně citovaného jména části obce již v polovině 18. století, vznikl název Valdek nejpozději. 
K odhalení jeho původu se musíme hlouběji ponořit do archivů. Spolehlivým pramenem nám v tom bude dlouholetá a systematická archivní práce kladenského faráře z druhé poloviny 19. století. Co nám k tomu tedy sděluje Farář Josef Mottl ? Přímý odkaz na na název Valdeka v jeho díle nenajdeme, ale vlastnické vztahy k té části obce, stejně jako u vzniku názvu Toskánky, mluví jednoznačně o původu jména Valdek.
Ke konci 18. století se ve zmiňované oblasti nynějšího Valdeka odehrávaly dosti komplikované přesuny majetku. Unhošťská oblast se dělila v 18. století převážně mezi panství Tachlovické a Buštěhradské. 
Buštěhradské panství, pod které v té době Braškov spadal, i mnohá další v Čechách, zdědila po svém otci jeho dcera Anna Marie Františka, později známá jako Toskánská. Ta se nejprve provdala za knížete Viléma Falckého a Neuenburského: Tomu porodila jedinou dceru Maria Annu Karolinu. Po jeho smrti (1694) se provdala podruhé dne 8. Července 1697 za Gastona vévodu Toskánského. S manželem ale žila odloučeně, věnovala se horlivě spravování svých statků v Čechách. Bydlela převážně v Zákupech a na Buštěhradě.  Roku 1740 odkázala veškerý svůj majetek jediné dceři z prvního manželství Marii Anně, která byla od r. 1718 provdána za vévodu Ferdinanda Bavorského. Tato vévodkyně Bavorská Maria Anna Karolina odkázala roku 1753 všechny statky svému jedinému synu vévodovi Klimentu Františkovi Bavorskému. Ten žádné děti neměl a ustanovil v závěti dědicem svého strýce Maximiliana Josefa, Bavorského kurfiřta, a aby to nebylo tak jednoduché, vymínil si, že dále budou dědit vždy mužští potomci, a kdyby jich bylo více,  tak české statky připadnou druhorozenému.  
V roce 1770 byly české statky prohlášeny za zpupné, svobodné, tady se mohly dělit i rozprodávat po částech (na rozdíl od fideikomisu).
Jelikož obmyšlený strýc Maxmilián zemřel v roce 1777 bez dětí, dědil druhý strýc Karel II. vévoda Zweibrückenský. A ten využil toho, že zděděné statky jsou zpupné (dělitelné) a počal je rozprodávat.
V Čechách ležící tak zvané Toskánsko – Klementinské statky, mezi něž patřilo i panství Buštěhrad, prodal dne 31. srpna 1784 za 2,780.000 zlatých i s klíčným p. Kristianovi Augustu knížeti z Valdeků. 
Když se vrátíme do té doby a místa, bylo krátce po číslování domů v roce 1771 a v tehdy odlehlé části Braškova, nyní na Valdeku, stála pouze hájovna, která dostala číslo domu 14 – a má je dodnes. Jak se braškovské rody začaly rozrůstal, bylo potřeba se přiblížit obdělávané půdě v západní části obce. A kde se stavělo? Přeci na půdě, která patřila tehdy Valdekům – tedy na Valdeku. A jméno části obce je na světě!
Proč jméno pánů Valdeků upadlo v zapomnění a jak dlouho si užívali vlastnictví se dozvíte v následujícím článku.