V článcích Unhošť a pivo 01 a Unhošť a pivo 02 jsme probrali z čeho se pivo vařilo, jak bylo důležité pro unhošťskou obec a občany a o potížích pivovarnictví v období třicetileté války.
Když se po válce podařilo unhošťské obci získat nový kotel k vaření piva, který byl sice téměř jen poloviční proti předchozímu, objevily se nové potíže. První várka se v obnoveném obecním pivovaru, který stál tehdy naproti radnici, uskutečnila 2. listopadu 1650. Prvními sládky byli Václav Svoboda a Kříž Patočka. Pro velký úbytek obyvatelstva a chudobu nebylo ale pivo komu prodávat. Obec se sice snažila udat várky, aby se finančně zahojila po válečném strádání, ale kupci se hledali těžko. Jednáno bylo i s kapitulou svatého Víta v Praze, která vlastnila v Unhošti nemovitosti a válkou zpustošený pivovar. Podléhalo jí několik krčmářů, například v Tuchlovicích, dvě hospody v Dušnících, jedna v Ořeše, Železné, Ptici a v Lidicích, tři v Hostouni. Jednání však ztroskotala a v roce 1652 si dokonce svatovítská kapitula v Unhošti obnovila vlastní pivovar, tak zvaný prelátský a dodávala z něj pivo do uvedených krčem. V Unhošti se však prelátské pivo prodávat nesmělo.
Od roku 1651 již obec pro vlastní prodej vařila téměř každé dva měsíce. Často se přidávala i k várkám občanským polovinou či čtvrtinou podle potřeby.
Později se při zápisu nemovitosti do knih ukládalo majiteli z výtěžku jeho polí odvádět určitý díl ječmene na kontribučenské várky, ze kterých obec hradila daně. Například dne 17. května 1697 bylo obcí uloženo panu Janu Václavu Mayerovi, když kupoval dům č. 36, že „musí ze 106 strychů rolí půl dílu totiž 6 str. ječmena na kontribučenské várky sypati“ anebo ze 106 str. rolí
kontribucí platiti.
Tak postupně vznikaly „domy právovárečné“, které měly podle usedlosti (polí) přispívat celý díl (celý var), půl dílu (půl varu) k výnosu celého
pivovaru. V 18. století pak bylo obvyklé, že domy měly právo vařit třeba jeden či dva sudy piva a větší dvory třeba i 20 sudů. Mezi občany s právem várečným byl počítán též místní duchovní (farář čili páni páteři) a záduší kostela sv. Petra a Pavla. V novém kotli se po roce 1651 dalo uvařit 12 sudů piva, ale byly i várky poloviční či čtvrtinové. Sousedé se k vaření často spojovali. Věrtel piva byl 2 sudy.
Kdykoliv se mělo vařit, musela se várka předem ohlásit. Nejprve to bylo do Prahy, později do Slaného. Tam se musela platit daň (tac) uvalená na královská města a jejich poddané z věrtele 2 zlaté, ze sudu 1 zlatý. Další platba za navařené pivo směřovala na Křivoklát ochranné vrchnosti. Té se platilo „povarné“, též zvané „posudné“, z věrtele 14 krejcarů, ze sudu 7 krejcarů (1 zlatý měl 60 krejcarů). Sud piva stál kolem 7 zlatých. Do královské pokladny se tedy z ceny piva odvedlo asi 10%, a vrchnosti necelá 2%.
Rokem 1651 muselo býti nádobí „cejchované“, a jiné se nesmělo užívat. Nejhlavnější z cejchovaných nádob byla pánev neboli kotel a pak věrtele a sudy.
Pivo sloužilo i jako naturální platidlo. Byly s ním částečně odměňováni učitelé, varhaníci, kostelníci i různí řemeslníci za práci pro obec. Pravidelné dávky piva směřovaly i na faru. Velkou spotřebu piva měli vojáci a ne vždy za něj zaplatili.
V archivech se dochovaly i zápisy o špatném vlivu pití piva na některé obyvatele. V 15. století měl jakýsi Vacek kolárnu na Hořici. Provozoval úspěšně nejen řemeslo kolářské, ale i truhlářské a manželce a synovi zanechal po smrti celý lán polí. Jeho syn Václav byl také tesařem a měl přezdívku „Pivo“. A jak se ukázalo po jeho smrti, vysvětlovalo to jeho jeho vztah k hospodářství. Pole od domu zmizela a on zanechal manželce Kateřině jen zadlužený prázdný dům, který musela v roce 1508 prodat.