V předchozím článku Unhošť a pivo 01 jsme se zmínili o tom, že si měšťané Unhoště chránili svá práva k vaření piva, udělovaná panovníkem.
V již zmíněném majestátu krále Vladislava z roku 1489 byla Unhošť chráněna před dovozem piva zvenčí dovozním clem. Historie vaření místního piva je však daleko starší.
Právo vařit pivo měli usedlí měšťané. Daleko před třicetiletou válkou si vařili sami a přebytky nabízeli spoluobčanům. Když ještě nebyly krčmy, scházeli se sousedé na pivo u toho, kdo zrovna vařil.
Jako výhodnější se ale ukázalo vařit ve větším v pivovarech pod dozorem zkušeného sládka. Také to umožnilo zakoupit lepší vybavení, například velkou měděnou pánev (kotel) na vaření piva. V Unhošti je první dochovaná písemná zmínka o obecním pivovaru, náležejícímu všem měšťanům, až z doby třicetileté války, i když pravděpodobně existoval již dříve. Obecní pivovar stál zřejmě zprvu vedle radnice (východně od nynějšího muzea) a později proti ní, a byl provozován pod dohledem městské rady. V pozdější době byl volen i zvláštní úředník, který bděl nad pořádkem a koordinoval pořadí, ve kterém se pivo vařilo. Zpočátku mohl vařit pivo každý měšťan i farář. Když se Unhošť rozrůstala o nové přistěhovalce, přešlo várečné právo na domy měšťanů. Nebylo tedy vázáno na osobu a při prodeji domu s ním přešlo, či bylo převedeno na jinou nemovitost, podobně jako se to dělo s poli. Právovárečné domy byly ceněny a měly stanovenu kvótu, kolik věrtelů či sudů piva smí ročně uvařit v obecním pivovaru ve stanoveném pořadí. Kdo vařil, vše si k tomu musel dát: slad čili ječmen, chmel i nádoby. Samotné vaření piva byla věc sládkova, musel i pivo takzvaně vyhlídat, byl za to placen. Neměl-li některý občan tolik surovin na celou várku, když na něj došla řada, spojil se s jiným ke společné várce, ze které měl třeba polovinu, nebo i jen čtvrtinu. Přívarky si mohli zaplatit mimo pořadí i zámožnější občané třeba při příležitosti svateb. Zvláštní druh várek byly várky obecní, když obec potřebovala peníze na obecní výdaje, daně a mimořádné platby nařízené vrchností. Proto uvařila pivo, rozprodala ho, a utržené peníze posílily obecní pokladnu.
V obecních účtech byly uvedeny údaje o některých várkách:
- R. 1623 svařila obec k obci pět a půl várky piva bílého a tři várky ječného, což
zhruba dalo: 2252 kop 15 gr. a vydání bylo 1800 kop 51 gr.1d.,
zbylo 451 kop, 23 gr. 5 d. - R 1624 obec svařila k obci 1 várku piva bílého
- R. 1625 obec svařila k obci 6 várek ječných a r. 1627 vynesly obecní várky obci 702 kopy 2 gr. 6d.
V průběhu třicetileté války však provoz obecního pivovaru postihla nejedna katastrofa. Při průchodu vojsk obcí za nimi zůstávala spoušť, mnohé domy včetně radnice byly vykradeny, ba i pobořeny a vypáleny. V roce 1634 vojáci z obecního pivovaru odvezli měděnou pánev, čímž na dlouhou dobu skončilo vaření místního piva.
Na takzvanou ochranu Unhoště byla v roce 1635 do obce umístěna tak zvaná Salva Guarda Charvátská, kterou musela obec živit a napájet. Když nevařila vlastní pivo, musela jej nakupovat z Kladna a vojákům čepoval šenkýř Tomáš Čičovský ve své hospodě a nosil též Jiřímu Pěnkavovi, u kterého byli vojáci také ubytováni. Za každé vydané množství udělal vrub na účet obce. Tak vznikla obecní aféra. Mnozí občané ho měli v podezření, že s pivem nespravedlivě nakládal, čemuž se bránil. Páni konšelé mu uložili složit přísahu následujícího obsahu:
„že jakož v jistém nedorozumění a domnění pánům starším městečka Únhoště a vruby, na které pivo na konve pro Salva Guardii Charvátskou k p. Jiřímu Pěnkavovi ode mne se bralo, že bych z nich již prve počet učiniti, jakož i za bílé pivo mně tehdáž vystavené peníze tržili, ano i do reštu nebožce Jana Muraňského a Jiřího Výška 28 kop 55 kr. měl restirovati, přísahám, že ti tři vrubové obecní jsou, a na Charvaty na každý vrubec jedna konev oroubena a brána byla“.
Než Čičovský přísahu tu nevykonal, nebyv k ní připuštěn, a obec časem dluh za pivo zaplatila.
Z navařeného piva se platil poplatek i vrchnosti. Když se na Křivoklátě p. hejtman dověděl, že Unhošťští pivo nevaří a také sládka propustili, poslal jim a odporučil sládka Jana Špalíčka. Obec ho ale poslala zpět, a psala 11. února 1636 p. hejtmanu: „ … Není pochybné, v jacích nedostatcích postaveni jsme, že netoliko sládka svobodného nad to pak ženatého s dítkami vychovávati nám možná není; nebo toliko částečku sladu obecního, sousedského do konce nic nepozůstává, a abychom víceji opatřili, pochybno jest a na vůli Boží, pročež nás umluvena míti ráčíte. Když Pán Bůh všemohoucí ráčí sv. pokoje dáti a nového požehnání, tehdy řemeslníka zaopatřiti poviností naší bude.“
Pan hejtman však s tím nebyl spokojen, nýbrž chtěl, aby obec Unhošťská buď na Křivoklátě nebo v Krušovicích pivo odbírala, čemuž se obec dne 7. července 1637 slušně opřela dokládajíc, že žádného piva tam na výstav
není, a byť i bylo, rozečtouc velikou drahotu fury, že by pivo na 23 kop přišlo, a obec dokonce žádných potahů nemá, které by takové pivo fedrovati mohly, a hotovými od for platiti možná na ten čas není.
Prozatím se spokojili Unhošťští s jakýmsi přívarkem na Kladně, k čemuž vše
dodat museli. Snažili se prekérní situaci řešit smluvně. Dne 5. prosince 1641 obec uzavřela smlouvu s majitelem kladenského pivovaru hrabětem ze Žďáru o sládkovi v tom smyslu, že s povolením jeho úředníka, že za 40 kop, a to 20 kop p. purkmistr Unhoštský a 20 k. úředník Kladenský jemu dá, (droždí si musí zaopatřiti), a 7 věrtelů piva se má vařiti, a pro dolívku něco více, z čehož si jednu čtvrci deputatu nechá. Sousedé domácí šrůtky po 20 krejcarech dáti mají a přespolní 30 krejcarů.
Vzhledem k chudobě obce, která ji v té době sužovala, se mnoho piva na Kladně pro unhošťské nenavařilo. Od 26. září 1636 do 19. prosince 1638 se přivařilo na Kladně jen 8 polovárek, a od r. 1639 až do léta 1641 se občané rozprchli do lesů a nic se nevařilo.
V lednu 1642 vařila půl várky ječného piva paní Alžběta Kaplířova ze Sulevic, a v únoru paní Zuzana Kadaňská.
Aby se smlouva s Kladnem využila, usnesla se obec 2. září 1642, že každý soused a měštan na půl várky ječmene na slad má dát 16 strychů, z něhož má sládek na 7 věrtelů piva vařit k výstavu a 4 čtvrtce na dolívku. A tak to trvalo až do konce války v roce 1648. Kdo měl peníze, tak si navařil. A i hejtman byl spokojený, protože posudí z každé várky se na Křivoklát platit muselo.