Pole, lesy a cesty doznaly v průběhu třicetileté války také podstatné změny, srovnatelné s devastací domů, popsanou podrobně v článku Unhošť po třicetileté válce – domy , jak to ve svém rukopisu uvádí Farář Josef Mottl . V doslovném redakčním přepisu (modré písmo) jej citujeme i s tehdejšími odchylkami od současného pravopisu:
Nepoznal-li cizinec Unhošť po válce třicítileté, nepoznal i domácí lid, když se domů navrátil, svá bývalá role; nebo ležely-li domy po tolik let v ruině, jichž přec zapotřebí bylo, by měli lidé kam hlavy skloniti, ležely role tím spíše ladem, a vzdělávaly-li se po čas války, byly to pole lepší, úrodnější a bližší, všecky ostatní ležely ladem, zvláště od těch domů a dvorů, kterých se žádný neujímal, jako jsme to četli o farních gruntech při r. 1643, že přes 20 let osívány nebyly. K tomu dlužno přidati, že v posledním okamžení (1647) měšťané ještě o všechen tažný a dojný dobytek přišli, a zač jiný koupiti
neměli; protož nechtíce samých sebe zapřáhnouti, mnozí se spokojili tím, jen když živobytí uhájili, a role opět nechali. Následek toho byl, že kde se jindy krásné obilí zelenalo, počal bujníti plevel, a konečně lesní dříví, jehož semena vítr z okolních lesů daleko široko zanášel a rozséval. A protož není to přehnaná věc, když v gruntovních knihách při mnohých i krásných polích čteme, že byla jsou dřívím zarostlá, že z toho dříví chmení tyčky, latě ano i krovy býti mohly, poněvadž mnohé takové dřevo 30 – 50 let růsti mohlo, a také rostlo; nyní však každému známo, jak les za takovou dobu v správné půdě zmohutní, což když semeno v dobrou půdu padlo!
Pokud jsme úkaz tento sledovati mohli, rozmáhaly se a bujněly lesní stromy nejvíce podél silnic, jelikož panoval tehdáž obyčej, okolo cest a silnic na několik střevíců, ne-li i sáhů nechati stromy lesní růsti, které mohl každý usekati, a chrastím takových špatnou silnici si spraviti. Unhošť pak dostavší majestátem z r. 1628 clo na Rakovnické silnici, k svému dobrému si vybírati, dostala také povinnost, silnici tu od Kyšic až na Bílou horu spravovati. Silnice ty nebyly však silnice nynější štětované, nýbrž široké průhony, kterými se jezdilo, a když se koleje prohloubily, dřívím a roštím se zacelily.
Proto když se měla silnice ku Praze spravovati, sezvala Unhošť sousední vesnice, a hospodáři nabrali v Unhošťských lesích klestí, a dovezli kde silnice nejhorší byla, a tam to naházeli.
Mimo silnic nalézáme dřívím zarostlé role na Lopatě až do polí Červeno-Újezdeckých, na Popově až k Rymáni, v dolejším Malichově a v Hrnku. O nynějším Nouzově není v tom čase řeči, a také se zdá, že tam role se obdělávala, ježto blíže lesů ležela, v nichž lidé okolo Poteplí se ukrývali. Podobně i podél Hradecké cesty „u třešně a za třešní kladou se role zarostlá“. R. 1651 v listopadu vyšel patent, by se porostliny na obecních polích, vedle silnic i na zádušním poli okolo silnic na Bořích posekaly, ježto vojsko tudy jíti má.
Podobná situace jako v Unhošti byla zajisté i v okolních vesnicích, které průchody vojsk a třicetileté rabování postihly neméně tragicky. Podrobnější zprávy se o tom nedochovaly, ale obrázek si můžeme udělat z vývoje počtu obyvatel, kterému se budeme věnovat příště.