V našich končinách se na bitevním poli 8. listopadu 1620 rozhodlo střelbou a mečem o té správné víře, zastávané císařem. Kdo se nepřizpůsobil, byl postaven na okraj společnosti, přišel o majetek, někdy i o vlast nebo dokonce o hlavu.
V následující třicetileté válce bojoval v Evropě snad každý s každým, zvláště, když mu bylo dobře zaplaceno. Trpěli vojáci i civilní obyvatelstvo. O konkrétním vývoji na Unhošťsku v té době se mnoho dovíme ze zápisků kladenského písmáka 19. století ( Farář Josef Mottl ), který prostudoval mnoho dobových pramenů, často dnes již nedostupných. Seznamte se s jeho hodnocením tehdejší doby:
Počátkem třicítileté války propuklo pravé smyšlení obyvatelstva Unhošťského vzhledem víry a mravů bohumilých. Vypudivše jak již řečeno kněze katolického dosti v jednání neopatrného a v životě spustlého (viz Od katolíků k luteránům a zase zpět ), přilnuli nyní k úplnému odpadlictví, zvolivše sobě za faráře Josefa Albína z Písku rozhodného stoupence a vyznávače učení Lutrova. V nedostatku zpráv nevíme ani byl-li knězem, ani jak sobě v chrámu Páně a svém působení počínal. Pravdě podobno jest, že v chrámu Páně odstranil mimo zvonů vše, co na katolický smysl pamatovalo; nebo v pozdějších dobách kde se dosti hojných zpráv zachovalo o určování škod, jež vojsko tu v městečku způsobilo, nikde se neuvádí, že by náčiní, roucha, oltáře byly zloupeny, ač z těch zpráv jisté, že žádno to ani jednoho roucha, ani kalicha, ani už nejmenšího potřebí jest ke službám Božím katolickým neměla, nýbrž vše se dlužit musela. V pravdě není planá otázka: Kdy asi a čí vinou o to záduš přišla? Pan pastor Josef Albín tu strávil úplných osm roků.
Po bitvě na Bílé Hoře a staroměstské exekuci vůdců stavovského povstání proti císaři již nic nestálo v cestě prosazení jen té jediné pravé víry katolické. Rozplynuly se šance na koexistenci s jiným náboženským přesvědčením pod vládou habsburského císaře. Jinověrcům se začaly „utahovat šrouby“ a stali se v zemi nežádoucími.
Již 13. prosince 1621 kázal kníže Karel z Lichtenštejna kostely jinověrců pozavírati, zrušil konsistoř pod obojí čili dolejší a vypověděl všecky predikanty z Čech. Dekret tento otřásl sice Unhoští; poněvadž ale nebylo, kdo by v Unhošti provedl, ježto rada skorem celá byla stejně smýšlející; hnutí však bylo veliké, dle něhož se i vypuzený katolický farář pan Jan Matheides (o něm více v článku Od katolíků k luteránům a zase zpět) odvážil, slavného vítěze a neobmezeného pana knížete z Lichtenšteina prositi, by mu fara ta navrácena byla, jelikož na ni řádně dosazen byl, měšťané ho vypudili a predikanta za kněze si vzali. Kníže pán poručil dne 10. ledna 1623 panu Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, hejtmanu Křivoklátskému, by tu záležitost vyšetřil; avšak výsledek toho není znám. Pán pastor Josef Albín zůstal na faře až do všeobecného se stěhování všech jinověrců z Čech.
Dne 20. listopadu 1627 nařídil totiž císař Ferdinand II svým místodržitelům v Čechách, by zaslané jim patenty náboženské po všech krajích vyhlásiti rozkázali. Dle patentů těchto nezbývalo jinověrcům než se buď katolíkem stát a nebo se zde ve čtyřech nedělích vyprodat, a Čechy opustit. Sebral se i pastor unhošťský pan Josef Albín z Písku a s ním několik rodin stejně smýšlejících a opustili Unhošť, ač nevíme udati čas; možná dost že šli společně s Pražany dne 21. dubna 1628. Z rodin, které tuto truchlivou pouť nastoupily, známe z Unhoště: Matěje Lauryna, po mnohá leta zasloužilého primasa, který 3 dvory tu opustil, jen že jeho dcera potom ke katolicismu se přiznala, a statky ty zase zdědila; dále Jiřího Lauryna s celou rodinou, Jan Měchura zámožný statkář, podobně i Jan Štefl; řemeslníci byli Jan Líva, Šídlo Bečvář a Matěj Kolář. Jsou-li to všecky rodiny nechceme ani tvrditi ani popírati nemajíce průkazů po ruce.
Statky těchto – jak se jim říkalo „odběžných“ – měli připadnouti komoře Královské; purkmistr však a konšelé Unhoští vznesli na císaře Ferdinanda prosbu, by jim ty grunty odběžných v náhradu ponechal, kterouž utrpěli „na kostele, škole, fary, špitálu a radnice“, k čemuž císař zláštním listem daným ve Vídni 5. října 1628 pod tou výminkou svolil, by z gruntů primasovských a jiných panu Urbanovi svobodnému panu z Petinku JMC. radovi a komorníku 1860 zl. vyplatili. Že pak statky tyto mnoho starosti, práce a potíží pány měšťany stály, známe odjinud; pročež zde mlčením pomíjíme.
Vylidňování Unhošťska a jeho hospodářský úpadek neskončil vystěhováním luteránů. Další pohromy přinášely válečné události, o kterých bude řeč příště.