Církevní příjmy se v polovině 18. století na Unhošťsku neomezovaly jen na desátky, hrazené převážně v naturáliích poddanými – vlastníky polností (více např. Desátky , Desátky 1744 ). Ani bezzemci a řemeslníci neunikli příspěvku na provoz farnosti. Podruzi, kteří neměli vlastní hospodářství a pracovali v podstatě jako námezdní dělníci na farmách svojí rodiny nebo jiných sedláků či vrchnosti, byli povinni bezplatně robotovat i na církevních pozemcích. O tom, že se tato povinnost (štóla) nesetkávala s velkým nadšením, svědčí i následující zápis z jednání unhošťské obecní rady z července 1754.
Unhošťský farář František Coelestýn Lenkart si stěžoval na magistrátu, že jeho příjmy se tenčí z důvodu špatné pracovní morálky podruhů při vykonávání robotních povinností, které církev považuje za starobylé právo.
S jakým ohlasem a výsledkem se setkal farářův apel na unhošťský magistrát, aby umravnil poddané k plnění robotních povinností, se archivy nezmiňují.
Historické prameny uvádějí, že robotní zátěž pro venkovské obyvatelstvo se často stupňovala až do nesnesitelných mezí. Výsledkem takového stavu byly selské bouře, navíc podněcované i náboženskou nespokojeností. Snad největší selská bouře v roce 1775 přinesla i určitou regulaci roboty a měla vliv i na pozdější zrušení nevolnictví. Více se o tom můžete dozvědět například na Selské povstání r. 1775.