V současné době nejistoty s dodávkami energií je zajímavé se poohlédnout o dvě století zpátky a říci si něco o tehdejší situaci v Braškově, co se týká vytápění a svícení. Pramenem nám opět bude kniha účtů braškovské obce, vedená od roku 1828. Že energie pro dopravu byla tehdy závislá na dodávkách rostlinných produktů pro tažná zvířata, není snad nutné vysvětlovat. O problémech s benzínem, naftou, elektřinou a plynem se tedy obyvatelům ani nesnilo. Počátky elektrifikace Braškova sahají až do třicátých let 20. století. Plynofikace se obce dotkla koncem 20. století.
O zdrojích světla toho moc nevíme. Nejspíše se používaly lojové a voskové svíčky a olejové lampy, snad i louče. Teprve ve druhé polovině 19. století se výrazněji uplatňovaly petrolejky. V obecních účtech se objevují jen položky za vosk pečetní, nikoliv na pálení. Je však známo, že voskem se i platilo, například faráři jej přijímali jako náhradu za církevní služby. Rolníci prostě letní a zimní čas neřešili, řídili se podle slunce a moc se nesvítilo.
Sdílnější je kniha účtů, co se týče topení. Již ve třicátých letech 19. století se v Braškově zřejmě převážně topilo uhlím, i když to bylo ještě před prudkým rozvojem těžby v kladenských dolech, vyvolaným zejména potřebou železáren a vlakovou dopravou.
Ve výdajových účtech nalezneme například položky za dopravu uhlí pro chudé. Že si buštěhradská vrchnost nepřála, aby se dopravní výdaje za tuto sociální službu hradily z obecní kasy, dokládá výtka z roku 1834, kde se doslovně praví:
Za přivážení uhlí pro chudý se do výdejů kladou
4 zl. ČM. Poněvadž taková přivážení uhlí povi-
nost občanstva jest, aby se o jejich chudý starali,
a ouřad se důvěřuje, že soused každej 1 u (jednu)
fůru zdarma dostaví, tuhdy onu 4 zl. ČM v počtu
za rok 1833 zase do příjmů vísti musejí, z
příčiny tý, že obecní kasa k tomu povolána
nejní aby ona takové fůry platila.
Kolik to uhlí stálo, se bohužel z té zprávy nedozvíme, protože u položky za dopravu, kterou si sedláci účtovali, je uvedeno, že šlo o:
„uhlí pro chudý darovaný milostivou vrchností“
Monopol na dodávky uhlí měl v té době Václav Černý z buštěhradské uhelny, od kterého braškovští dováželi uhlí i do chudého domu do Prahy, o čemž svědčí například účetní záznam z roku 1829. Podle kroniky Buštěhradu koupil pan Václav Černý v roce 1843 uhelné doly od rodiny Toskánců a později je prodal „Jeho císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu Ferdinandu“, který vlastnil v okolí i převážnou část lesů. Proto asi dřevo bylo v té době pro obyvatele hůře dostupné, nežli uhlí. Buštěhradská kronika však v tomto ohledu není příliš důvěryhodná, protože byla psaná retrospektivně s odstupem mnoha desetiletí. Středočeská vědecká knihovna v Kladně uvádí o Václavu Černém trochu odlišné životopisné údaje – Václav Černý 1774-1842 .