Osudy Toskánky novověku ovlivňovaly převážně dopravní cesty. Ač název této části obce Braškov pochází až z 18. století, kdy zde jeho počátkem nechala velkovévodkyně Toskánská vybudovat malý zámeček pro bydlení i odpočinek, má to místo daleko hlubší kořeny. Písemné prameny jsou však k tomu skoupé.
Podle Františka Melichara patřila hlavní stavba (nynější č.p. Braškov 1), původně rodu Žďárských z kladenského panství. V závěti Františka Adama Eusebia hraběte ze Žďáru z roku 1688 však již zmíněna není. Místo nabylo na významu v polovině 17. století, kdy se původní spojení Prahy a Rakovníka, vedoucí přes Unhošť, mělo napřímit od Jenče rovnou na Velkou Dobrou a město Unhošť tak minout. Unhošťští se bouřili, že přijdou o příjmy (dnes se tomu říká z cestovního ruchu), že se zejména sníží odběr piva. Tak si u císaře vymohli roku 1656 vybírání mýta na nové rakovnické silnici. Kde jinde to mohlo být, než na pozdější Toskánce? Svědčí o tom i dluhy, které udělali unhošťští u Žďárských a asi je chtěli splácet cly z mýtného. Radní asi rádi brali, ale závazky nespláceli. Tak v roce 1669 na ně hrabě Žďárský poslal exekutora. Podrobně je to popsáno v Melicharově knize z roku 1888, můžete si to přečíst zde. Text je pro současného čtenáře trochu náročnější, ale vystihuje pěkně tehdejší dobu. Po dvanácti letech existence byla chalupa „Na celné“ zbořena, Žďárští kladenské panství rozprodali, část získala velkovévodkyně toskánská Anna Marie, sídlo přestavěla na zámeček, kde jistě byly i prostory pro pocestné. Po její smrti v roce 1741 zřejmě převážil hospodářský význam budovy a stala se zcela zájezdním hostincem. Koncem 18. století jej vlastnili Preslerovi, František tam byl šenkýřem. Sedláku Janu Kellerovi a Kateřině Stádníkové se v č. 1 narodil v roce 1794 syn Josef. V té době bylo na Toskánce, která již byla pod tímto názvem oficiálně uváděna spolu s Braškovem, dalších pět domů a stopy některých jejich obyvatel vedou až do dnešních dnů.
V čísle 2 , které tehdy bylo přes cestu vlevo naproti č.1 (černá čísla na plánku jsou čísla parcel a často neodpovídají číslům popisným)
žil v roce 1791 kantor Matěj Richlík s Annou Kostkovou a Antonín Štrobach s Dorotou Millerovou, počátkem 19. století pak rodina podruha Josefa Kafky.
V domě s číslem popisným 3 byla kovárna, která navazovala přímo na prostranství pro koně a povozy. Počátkem 19. století tam byl kovářem Josef Hudeček a František Šťastný.
V čísle 4 a 5 žila na přelomu 17. a 18. století početná rodina pekaře Jana Štrobacha a jeho manželky Alžběty, rozené Mannové. V čísle 4 bydlel i vejvoda Jan Stádník s manželkou Annou Kafkovou. Označení vejvoda se tehdy používalo pro dozorce nad panským majetkem nebo pro vojenského velitele. Možná tam bylo od obojího něco – kdo ví?
V domě s číslem 6 hospodařil domkář Josef Vízner s manželkou Veronikou Hokůvovou. Služebné Marianě Víznerové se tam narodila dcera Anna, otec nebyl uveden.
Matrika narozených na Toskánce č.1 uvádí i jednu kuriozitu. Dne 31.10.1804 se tam narodil nemanželský syn František Jan, otec nebyl uveden a jako matka je zapsán Václav Brazír z „neznáma“. Ten brazír, což tehdy mohl být něco jako holič, lazebník či ranhojič, asi dítě neporodil, ale ke křtu pouze donesl a nechal se zapsat do rubriky „Máteř“. Při troše fantazie si můžeme domyslet, proč se ke zveřejnění rodičů nikdo neměl. Jako kmotři jsou uvedeni: Jan Višín – městský synek, Eleonora – dcera pana France, a hostinská Preslerová. Že číslo 1 sloužilo i jako porodnice bylo tehdy běžné. Jak je vidět, tak i pro hosty, kteří se doma neměli čím chlubit. Jaké příjmení dítě dostalo se už dnes nedozvíme.
Na mapě Toskánky je i parcela č.7, ale dům toho čísla byl v Braškově, označovaný jako panský dvůr a ovčín. Ale o tom až jindy. Možná, že na té parcele stála výše zmiňovaná mýtnice, údajně zbořená ve druhé polovině 17. století, to je ale jenom dedukce. Později stála mýtnice vedle č.p. 1.
Příště se podíváme, která další silnice se podepsala na osudu Toskánky.