Pivo bylo v českých zemích od nepaměti významnou komoditou. Nejinak tomu bylo i na Unhošťsku. O výrobu a distribuci piva se zajímali panovníci, vrchnost, obce, duchovenstvo a samozřejmě i všichni občané.
V tomto článku si připomeneme něco o výrobě piva a jak jeho distribuce ovlivňovala život v obci v nejstarších dobách. V dalších článcích rozebereme blíže pravidla vaření piva v Unhošti a historii unhošťských pivovarů.
K vaření soudobého piva potřebujete čtyři základní suroviny: vodu, slad z ječmene či pšenici, chmel a pivovarské kvasnice. Je potřeba i vybavení pro přípravu – rmutování sladu, kdy se škroby z obilí mění na cukry, vaření a dokvašování a uskladnění hotového moku.
Výroba kvalitního piva není jednoduchý proces. I když si asi ve středověku vařili místní lidé pivo i sami, postupem času se jeho výroba sdružila do pivovaru pod dohledem zkušeného sládka, který zaručoval jeho kvalitu.
Pivo bylo známé už v Babylonu před tisíci lety. Na našem území vařili pivo před mnoha staletími už Keltové, avšak chmelení piva se připisuje až Slovanům. V nadační listině krále Vratislava II. z roku 1088 pro vyšehradský chrám se přiděluje kanovníkům desátek z chmele. K vyšehradskému klášteru se váže i první písemná zmínka o unhošťském pivovaru v místech, kde se nachází dnešní muzeum:
Na počátku patnáctého století držel kněz Vácslav z Unhoště dům pivovár maje bratra Jana a sestru Dorotu, která též studujícího syna v Praze měla.
Pivo vařily kláštery i města. Měšťané měli právo vařit pivo, když jim to dovolil král nebo v poddanských městech vrchnost. Ti si také z uvařeného piva vybírali poplatek. První písemný doklad o právu unhošťských měšťanů vařit pivo se odvozuje od majestátu krále Vladislava z roku 1489, kterým se Unhošť osamostatnila od malostranských. Ve čtvrtém bodě majestátu byla udělena milost:
„aby žádný piv hostinských na výstav do Unhošti nevozil; a pakli by kdo přivezl které pivo tu k nim, ten aby z každého věrtele piva dal půl groše českého k obci.“
Tím si unhošťští měšťané ochránili příjmy z navařeného piva před konkurencí. To trvalo od 15. až do 19. století. Výjimku tvořilo období části třicetileté války, kdy byl unhošťský pivovar vyrabovaný a pivo se dováželo z Kladna a ze Středokluk.
To jsme trochu odbočili od výroby piva k obchodu. Když se vrátíme k výchozím surovinám, nikde se v archivech nehovoří o tom, jaká voda se k vaření piva v Unhošti používala. Je však pravděpodobné, že to byla voda studniční. Vždyť ve dvoře dnešního muzea je dosud studna zachována a pivovar stál hned vedle. Do té studny se také v době třicetileté války schoval kotel na vaření piva, aby cenná měď nepadla do rukou rabujících vojáků, jako se to stalo v roce 1634. O těch lapáliích s pořízením nového kotle jsme již psali v článku Starý pivovar .
Sladový ječmen a chmel si musel každý várečník dodat, další operace pak byly na sládkovi. Samozřejmostí bylo i dodání palivového dříví pod kotel. Bylo běžné, že kromě pole s ječmenem měšťané měli i vlastní chmelničku. Později byla zřízena obecní chmelnice na svahu v západní části Unhoště. Pivovarské kvasnice dodával sládek.
Pivo se vařívalo dvoje: bílé z pšenice, a hořké čili staré z ječmene. Míry na nás byly komplikované. Měřívalo se na nádoby, jimž se říkalo: Tejnský, věrtel, sud, pinta, máz atd. (něco o tom je na Starodávné míry a váhy ) Kdykoliv se ale vařilo, nechť pro obec, neb pro jednotlivce, muselo se později na Křivoklát odvádět tak zvané posudné, které plynulo do komory královské. A protože šlo o dost peněz, vznikaly z vaření piva rozepře a obec si musela chránit svá práva, aby nepřišla o zisky. O tom více až příště.