Svatovítská katedrála na pražských Hradčanech je ikonickou stavbou pro celý český národ. V adventním čase se sluší připomenout i příspěvek obyvatelstva Unhošťska k jejímu vzniku a chodu v dávných dobách.
V dubnu roku 1344 byla Praha povýšena na arcibiskupství a stala se nezávislou na Mohuči. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic získal právo korunovat českého krále. Při té příležitosti položil král Jan Lucemburský dne 21. listopadu 1344 na Pražském hradě základní kámen ke stavbě trojlodní gotické katedrály s osmi kaplemi. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu a prvním ředitelem stavby Bušek Linhartův z Braškova. Páni z Braškova sídlili na tvrzi v Braškově Vodní tvrz a zastávali významné funkce. Buškův otec Linhart byl v roce 1331 soudcem biskupské kurie pražského biskupa Jana IV. z Dražic, pro kterého pracoval i Bušek. Ten byl také farářem v Unhošti a zastával kromě jiných církevních funkcí v letech 1343 až 1350 i místo ředitele stavby katedrály. Že byl významnou osobností stavby svatovítské katedrály svědčí i to, že jeho busta od Jana Parléře se dodnes dochovala v triforiu katedrály mezi dalšími vlivnými lidmi té doby.
Před započetím stavby katedrály Karel IV. v roce 1341, když byl ještě jen Markrabím Moravským, ustanovil při hlavním chrámu sv. Víta v Praze 24 kleriků, a sice 12 kněží, 6 jáhnů a 6 podjáhnů, aby „každodenně hodinky ke cti Panny Marie v kůru říkali, a písněmi sv. Václava, Víta a Vojtěcha chválili“. Kněžím v tom sboru říkali mansionáři vyšší a nekněžím (jáhnům) nižší.
Na financování tohoto sboru mansionářů v kostele sv. Víta se podíleli i občané z Unhoště a místní majetek.
Sbor svatovítských mansionářů získal v roce 1370 dvůr v Unhošti od jeho majitele, kterým byl malostranský měšťan Mikuláš Šlegel. Ten sice vlastnil dům v Praze v Michalské ulici a na Staroměstském náměstí, ale zakoupil se i v Unhošti. Dvůr ležící u kostela vedle fary se třemi lány polí koupil za 70 kop českých grošů od paní Vyecemily, vdovy po Domeslavovi z Drask, a od jejího syna Čeňka a daroval celý tento dvůr se vším příslušenstvím ve čtvrtek před Narozením Panny Marie (5. září) 1370 sboru mansionářů. Představený sboru vyplácel každoročně v srpnu z výnosu dvoru všem mansionářům 30 grošů a chudým před chrámem dva groše.
Dalším donátorem byl Bohuta z Unhoště. Ten věnoval mansionářům v roce 1382 jednu kopu grošů ročního důchodu, které byly vykazovány z dvoru u domu v Jílovkách (č.p. 102). Z toho vydával přednosta v červenci mansionářům 30 grošů a 2 groše chudým.
Dalším unhošťským dárcem byl sládek Mařík z domu číslo 2. O jeho daru je známo jen to, že se s obdarovanými nepohodl a rozepři musela řešit roku 1405 pražská konsistoř a dokonce papež Inocenc VII.
Mansionáři žili též z úroku, který měli od unhošťského měšťana Jakuba Chudého z jeho domu. Z toho vyplácel přednosta mansionářům větším 40 grošů a po 2 groších menším, také 2 groše na světlo (svíčky) a 2 groše na chleba chudým.
V roce 1401 založil Zděnek vladyka z Chýně v kapli sv. Šimona a Judy v
kostele sv. Víta nový oltář „Zvěstování Panny Marie a Všech Svatých“ a daroval mu ze dvou dvorů v Unhošti 4 kopy grošů stálého platu s tím, aby se za něj a za jeho manželku Barboru konala pobožnost. Ten stálý plat trval až do roku 1800, kdy jeho hodnota byla 5 zlatých a 15 krejcarů ročně.
Roku 1409 postavil Matěj Kolář se svou manželkou Marketou v kostele sv. Víta oltář Zvěstování Panny Marie, sv. Kateřiny, sv. Anny, sv. Ondřeje a jiných sv. apoštolů a dne 13. prosince 1409 s povolením krále Václava, vydaného 16. listopadu 1409 odevzdal k němu 17 kop grošů ročního důchodu ze svého dvora v Unhošti a z domu č. 103 na Malé Straně. Ustanovil k němu za oltářníka Jana Zymu, který byl povinen každý týden 3 mše svaté za spásu zakladatelů při tom oltáři buď sám sloužit, nebo dát sloužit a po každé této mši svaté 1 groš chudým na chléb doručit. Podací právo k tomuto oltáři si vyhradili tito manželé, po jejich smrti ho měl p. Bohouš z Drachkova a po jeho smrti jej měl vykonávat král Václav.
Sbor svatovítských mansionářů se rozprchl v dobách husitských, platy z řečených dvorů v Unhošti však vycházely stále a vybírali je páni preláti neboli kanovníci na hradě Pražském.
Při troše štěstí lze v matrice svatovítského chrámu nalézt i stopy po příbuzných, kteří tam byli pokřtěni či oddáni, či tam i na chóru zpívali:
