Ve dvou předchozích článcích Feldekovský zámek 1 a Feldekovský zámek 2 jsme popsali, jak se paní Dorota Lidmila Feldeková dostala k majetku v Unhošti a dala tak jméno jedné z jejích významných památek, Feldekovskému zámku.
Při koupi Markovského (Michnovského) dvora r. 1675 a Kytlovského domu r. 1677 se v městských knihách zavázala, že „všecky sousedské povinnosti vykonávati bude, jako každý jiný občan Unhošťský“. Politická situace se však měnila, roku 1680 znenadání vypukly domácí bouře. Selský lid jak v Čáslavsku tak i v Litoměřicku a v Plzeňsku povstal proti svým vrchnostem. Roku 1682 vypukla dlouhá válka s Turky, kvůli válečným potřebám stoupaly daně, nazývané mimořádné sbírky, a v zemi se pohybovali vojáci. Ti se ubytovávali v domech obyvatel a nevyhnulo se to ani Unhošti.
Paní Feldeková se nechtěla podrobit ani mimořádným válečným sbírkám, ani nechtěla na svých dvorech přijímat vojáky, jak se tomu museli podrobit ostatní obyvatelé Unhoště. Odvolávala se na jakýsi majestát, který měl udělit císař Ferdinand II. předkům jejího manžela pana Augustina Ferdinanda z Feldeku a osvobodit je od podobných břemen.
Proto si i vyžádala ke své ochraně roku 1679 Salvu Guardii, což je jistá část císařského vojska, jakási soukromá armáda. Tito vojáci sídlili přímo na jejím dvoře až do roku 1683, a ona jim vyplácela žold.
To však nebyl jediný přešlap proti městskému řádu. Chovala velká stáda ovcí na újmu ostatních občanů a vymiňovala si nejen pro sebe, ale i pro svou čeleď, že nebude podléhat pravomoci magistrátu.
Toto vrchnostenské chování nemohl purkmistr a páni svobodného městyse Unhoště připustit. Obrátili se na hejtmana křivoklátského i k pánům Slánského kraje. Když nic nezabíralo, využili přechodné přítomnosti císaře Leopolda v Praze a dne 28. prosince 1679, a podali zprávu jeho dvorské kanceláři, vyžadujíc, aby se paní Feldeková podrobila uzavřené smlouvě s obcí, která byla v souladu s privilegii udělenými císařem Unhošti.
Paní Feldeková však vše ignorovala. Císař se mezi tím vrátil do Vídně. Tam jej obec opět oslovila, a dne 24. března 1683 projevuje císař ve svém psaní k místodržícím království Českého „svou nelibost nad tím, že paní Feldeková na tolikeré nařízení od místodržících a od úřadu hejtmanství krajského neuposlechla“. Císař neshledal ani důvody, proč by se paní Feldeková neměla podřídit městskému právu a neplnit si z něj vyplývající povinnosti. Zjistilo se též, že majestát Feldeků, na který se odvolávají, ve skutečnosti neexistuje, neboť jej císařský dvůr ani nevyhotovil, ani nepotvrdil, a není ani zanesen v zemských deskách.
Z uvedených důvodů císař Leopold poručil pánům místodržícím, aby Unhošťské chránili, a paní Feldekové uložili, „by ona to, co dle slušného rozvržení a vedle proporcí týchž dvorů na ni jak v kontribuci tak v kvartýřích, forčpanech uloženo bude, příkladem jiných sousedů vystávati se nezpečovala“. Místodržící si sice dali na čas, ale dne 25. Června 1683 došel paní Feldekové přísný rozkaz od pánů místodržících a druhý od krajského úřadu, kterýmž k náhradě 326 zlatých 44 krejcarů. k rukám Obce odsouzena byla. Obec totiž musela vše, „co více od r. 1679 do 1683 na ty dvory vypadalo, ze svého zapravovati, a pak i nemalé útraty jí ze samé při vzešly“.
Paní Feldeková konečně uposlechla přísného rozkazu, avšak o náhradě zase nechtěla slyšet, a tak se opět rozepře protáhla. Až císař Leopold prodal panství Křivoklátské panu Arnoštu Josefu hraběti z Valdsteinu . Tím se stal pan hrabě ochrannou vrchností Unhošťských, a když mu vše předložili, rozhodl dne 3. května 1688, když sídlil v Mnichově Hradišti, aby se obě strany sešly na Křivoklátě a tam se porovnaly. Za obec tam byly vyslány osoby: p. Krištof Kottrval, primas, a Ondřej Stark radní, pak Jan Töppr a obecní písař z obce.
Ze strany paní Feldekové byl vyslán její vlastní manžel pan Augustin Ferdinand z Feldeku.
Jednání proběhlo 11. Června 1688, vedl jej zplnomocněnec hraběte z Valdsteinu, jeho inspektor pan Jan Majer z Horní Želenek s hejtmanem Křivoklátským, a obě strany se smířily takto:
„obec slevila 26 zl. 44. kr. a p. z Feldeku uvolil se jí 300 zl. na třikrát vyklásti, strany ovčína a počtu ovec usnešeno, že paní Feldeková jakožto vlastnice oněch dvorů smí sice svého vlastního ovčáka míti, avšak ovcí matek nesmí než 150 zimovati a jiných též tolik, tedy nikdy více než 300 kusů ovcí chovati. Co se hovězího dobytka tkne, smí ho držeti mnoholi chce, musí ho však do obecního stáda honiti. Nařizuje p. hrabě paní Feldekové, by budoucně všem povinostem občanským zadost činila, vojsko přenocovala, a každého neláskavého slova proti magistrátu pod pokutou 50 kop se zdržela“.
Paní Feldeková se s obcí soudila devět let a asi jí neuspokojilo, že není tou vrchností, jakou si představovala.
Již 12. dubna 1683 odprodala dva kousky pole od domu Kytlovského za 18 zlatých p. Vojtěchu Smržovi uzdáři a radnímu městskému, dne 18. září 1684 prodala uroz. p. Janu Bedřichovi Rožovskému z Rožova „dům od starodávna Parysovský řečený r. 1678 dne 2. června na stavení sice spálený“, při kterémž to gruntu se asi 51 strychů pražské míry polí a lady nalézá, za 300 zlatých.
Dne 16. Října 1688 si paní Feldeková vypůjčila od paní Kateřiny Eleonory Pajrovy jeden tisíc zlatých.
Obec Unhošťská si pak nárokovala na dlužné dani a poplatcích 1200 zlatých a jako záruku přijala Feldekovské dvory.
Tak neslavně skončila éra panování paní Doroty Lidmily Feldekové roz. Chotouchovské z Nebovid. Nezbývalo jí nic jiného, než své dvory prodat.
Co po ní zbylo? Její zásluhou se spojily dvory Markovský a Čejkovský v jeden celek, na němž bylo vybudováno obydlí, nazývané v městských knihách od roku 1750 jako Feldekovský zámek, a to až doposud.