Feldekovský zámek je jednou z památek v Unhošti, která překonala věky. Pojmenován je po paní Dorotě Lidmile Feldekové, která v dějinách Unhoště zanechala hlubokou stopu nejen vlastnictvím nemovitostí, ale i svérázným přístupem k vedoucím představitelům obce při plnění vlastnických povinností.
Samotný název „Feldekovský zámek“ se objevil v městských knihách až v roce 1750, avšak kořeny této unhošťské končiny sahají do daleko hlubší minulosti. Význam paní Feldekové tkví v tom, že spojila v jeden celek několik dvorů, zejména ty největší – Markovský a Čejkovský, nacházející se v jižní části Hájecké ulice, a opatřila je společným obydlím, Feldekovským zámkem.
O dění kolem zmíněných dvorů před třicetiletou válkou a v jejím průběhu jste se mohli více dočíst v článcích Konec Markovských 1 a Konec Markovských 2 . Další epizoda z historie Markovských nemovitostí v závěru války je popsána v článku Kadanští z Campobelly .
Cesta ke spojení několika dvorů do jednoho, na jejímž konci je vznik Feldekovského zámku, byla od konce třicetileté války dosti komplikovaná a popíšeme ji proto jen v hlavních rysech.
Pro představu umístění nemovitostí v popisovaném období použijeme mapu z roku 1840. K dnešnímu stavu má dosti daleko. Už v té době započaly změny parcel, a čísla domů se několikrát změnila, ale pro ilustraci umístění staveb v 18. století poskytuje vyhovující vodítko. Hlavním orientačním bodem je i dnešní Hájecká ulice. Původně Markovský dvůr je v levém dolním rohu označen černým číslem 156. Sloučením s Čejkovským dvorem vznikla velká parcela, na které byl postaven žlutě značený Feldekovský zámek s číslem 129.
Než k tomu došlo, změnily tyto dva původní velké dvory mnohokrát majitele.
Jiří Marek, postižený hrůzami třicetileté války, prodal v roce 1640 Markovský dvůr, sousedící s dvorem Karla Staršího Čejky z Olbramovic z jedné strany a spáleništěm Táčkovského ze strany druhé, panu Jiřímu Kadanskému z Campobelly, polnímu trubači, a jeho ženě Zuzaně, rozené ze Stampachu. K prodanému dvoru mimo jiného příslušenství patřila i pole, louky, zahrady, chmelnice a rybníček. Pan Kadanský se v obci příliš dobře nezapsal, o čemž již bylo pojednáno dříve. I jeho postihly velké ztráty na majetku v závěrečných letech války. Markovský dvůr koupil na splátky, které ovšem nebyl chopen včas hradit, a tak jej v roce 1651 prodal Ondřeji Baierovi, císařskému notáři, dvornímu a zemskému advokátu v království českém. Ten s nabytým majetkem musel splácet i dluhy po panu Kadanském, a ještě po jeho smrti v roce 1660 se musel přít o splácení jeho dluhů s vdovou Kadanskou.
Pan Baier byl ale zámožný a pořizoval si v Unhošti další nemovitosti, například v roce 1651 přikoupil od paní Sybilly Polixeny Elznicovy rozené Čejkovy z Olbramovic s radou jejího manžela urozeného a statečného rytíře p. Vácslava Kundrata Elznice z Elznic „mlejn slove od starodávna Nový jinak Nebeský o dvou kolách moučních a stoupách spustlý a na těch mlejnských strojích vnitř i zevnitř velmi porušený se všemi k němu příležitostmi, též rybník pustý, v němž hráz až do trouby rozkopána jest nad týmž mlejnem, s okrajky okolo něho, na nichž se trávy senné klyditi mohou i s tou strohou neb tokem vody na týž mlýn“.
V roce 1653 koupil p. Baier další pustý a zbořený mlýn Načeradský a později i několik dalších pozemků se zbořenými a spálenými domy, které zůstaly po třicetileté válce.
Ondřej Baier v Unhošti nebydlel, v Praze zastupoval různé pány a jedním z jeho velkých úspěchů byla pře ve prospěch pánů z Donína s pány Honenstanskými i pře Kreilsheinská a Sternberská.
V Unhošti měl hospodářem svého bratra Jakuba, který mu však „nehezky a škodně hospodařil, nejen svůj ale i páně bratrův otcovský podíl a jiné grunty promrhal“, a proto jej pan Ondřej Baier v závěti v roce 1664 v podstatě z dědictví vyloučil a za universálního dědice všech unhošťských majetků ustanovil svého dlouholetého pražského spolupracovníka, měšťana z Malé Strany, vladyku Daniela Herzoga z Adlersburku.
Ten se stal vlastníkem Baierova unhošťského majetku 14. ledna 1665, ale hned v říjnu jej rozprodal panu Vilímovi Františku Škodskému z Feierberku a zbytek, jehož součástí byl i Markovský dvůr, v roce 1666 Františku Strosovi z Haidrsdorfu a Apoleně Kryzeldě ze Stropčic, jeho manželce.
Ti jej hned v následujícím roce prodali panu Vilímu Fridrichovi Michnovi z Vacínova pánu na Chyši, Bítozevsi a Bloži, jeho milosti císaře soudu dvorního a komorního radovi.
Přes další transakce, ve kterých šlo převážně o dělení rodového majetku a vypořádávání dluhů, se Markovský dvůr, nyní už nazývaný Michnovský, dostal v roce 1673 i do vlastnictví Ferdinanda Vilíma Popela hraběte z Lobkovic, ale již následující rok jej převzala vysoce urozená paní Anna Barbora z Valmerode rozená Laubská z Lub.
Ani Anna Barbora jej neměla k bydlení či hospodaření, a hned 3. ledna 1675 dvůr i se dvěma mlýny prodala paní Dorotě Lidmile Feldekové rozené Chotouchovské z Nebovid. A tak se otvírá ještě však dlouhá cesta ke vzniku Feldekovského zámku.