V článku Poválečná obnova byl popsán osud jednoho prostého domu s hospodářstvím v Jílovkách. Třicetiletá válka poničila v Unhošti i usedlosti těch nejzámožnějších občanů. Poválečné obnovení jejich majetku nebylo vždy úspěšné. Vyhořelá stavení často získávali zámožní investoři z Prahy, ale zpravidla bez úmyslu v Unhošti žít. Tak šly některé nemovitosti z ruky do ruky a stabilizace osídlení se protáhla na více než půl století.
Na základě historických pramenů můžeme zrekonstruovat i osudy významné unhošťské rodiny a jejich majetku v 17. století.
Od doby těžko určitelné, a to již před rokem 1600 obhospodařoval velkou část prostoru v místech dnešního Feldekovského zámku rod Marků.
Jejich jméno nebylo příliš ustáleno, často si říkali Mařík, Maříček, Marek, Mareček, Markovský snad byli i rodem Mauritiů. Do dnešní doby je po nich pojmenován Markův mlýn, známý nyní i jako Bočkův.
Pro popsání osudu jejich majetku se budeme muset zabývat i jejich rodinnými vztahy. První spolehlivá zmínka o jejich rodu je z roku 1573, kdy primátorem obce byl Jiří Mařík, též Maříček. Jeho syn se nazýval Bartoš (Bartoloměj) a jejich dvůr Markovský. V roce 1590, když už byl Baroš Markovský hospodářem, přikupoval pole u Berounské cesty a v roce 1596 koupil na splátky grunt od Jana Pakaděrky, dále nazývaný Pakaděrovský.
Po smrti Bartoše připadl podle jeho závěti otcovský dvůr jeho synu Markovi a macecha Mariana (druhá žena Bartoše), měla doživotní právo užívání dvoru Pakaděrovského. Bartoš měl ale ještě tři dcery, Magdalenu provdanou Vyšínovou, Lidmilu Korandovou a nejmladší Annu, které musel jejich bratr Marek z otcovského podílu vyplatit. Pakaděrovský grunt byl splacen až v roce 1611, a to již byla macecha Mariana od roku 1602 znovu provdána za Jakuba Pěnkavu.
Bartošův Marek nežil dlouho se sestrami ani s Marianou macechou v přátelství, již v roce 1600 řešili na úřadě spor. Sestry a macecha chtěly
své, jak jim kšaftem otcovským bylo ustanoveno, Marek se ale platit zdráhal; přece však se zavázal:
„že sestrám po 200 kopách věna po 50 kopách ročně splatí, a Marianě maceše právo ponechává, by v domě Pakaděrovském mocnou hospodyní zůstane do smrti své beze všech překážek kohokoliv. Mimo to, že vše jak kšaftem ustanoveno jest jí konati bude: dědiny orati, hnoje vyvážeti, jejím semenem na zimu i z jara osívati, sena z luk i otavy svoziti, a obilí co Bůh naděliti ráčí, svésti. Při tom se usnesly obě strany: grunt Pakaděrovský, že po její smrti připadne Markovi neb jeho budoucím, Marianě maceše však že náleží všecko šatstvo chodící i ložní, též nádobí a ještě právo 200 kop jak by se jí líbilo kšaftovati moci.“
Marek se ale s macechou Marianou příliš nesnášel a vše se přiostřilo po jejím sňatku s Jakubem Pěnkavou. Došlo až na rozhodčí soud, ve kterém zasedali:
„urozený pan Joachým Sobětický ze Sobětic, Václav Hrnčíř toho času purkmistr, Vavřinec Markovic (Laurin), Ondřej Vek, Jan Pěnkava konšelé, Václav Bouček jménem všech sousedů Unhošťských, též Václav Šouša z Dobrovíze a Jiřík Vyšín ze vsi Dolan“
a rozhodli, že:
„Marek Bartošů jest povinen Marianě vykonávati, k čemu kšaftem jej otec, a on sám sebe přátelskou smlouvou dne 22. června 1600 se zavázal: Mariana pak že mu vždycky pokud živa bude, každého roku za tu a takovou práci při sv. Jiří 15 strichů ovsa vydá.“
I přes rodinné spory Markovo jmění rostlo. Ještě v roce 1602 koupil od urozeného pana Adama Třílického z Turovce a Alžběty Třílické za Sobětic „mlejn slove pod hatí se vším k němu příslušenstvím, s lukami, dědinami, struhami at.d. za 1300 kop smluviti, a 600 kop hned hotově položiti, a o sv. Jiří 1603 jiných ještě 400 kop zapraviti; načež 19. prosince 1603 ostatek doplatil“. Mlejn „pod hatí“, který též „Pochorský“ slove, ležel pod „Berounským Brodem“ při samé louce kláštera Strahovského bez placu a místa, na kterýmž by se při témž mlejně s koňmi a vozem přijížděti a obraceti mohl“ a tak ještě přikoupil další louky, které vyměnil za ty v okolí mlýna, aby jej šlo snadněji obsluhovat.
Bartošův Marek měl ženu Dorotu a syny Jiřího, Václava a Vavřince, kterým zanechal po smrti velký majetek. Hospodářem se stal Jiří a ostatním dědicům vyplatil podíly.
Jiří Marek byl svého času nejzámožnějším měšťanem a mohl se srovnávat i s panem Laurinem, který však byl protestantem a byl donucen Čechy opustit po roce 1628 – viz Poražení musí trpět .
Ani Jiří Marek, věrný katolík, kterému sousedé říkali „slovutný“ a jeho měšťku manželku Sabinu titulovali „paní“, neunikl hrůzám třicetileté války a přišel na mizinu.
Jak se situace vyvíjela, se dozvíte v dalším článku Konec Markovských 2 .