V předcházejícím článku Starý pivovar byla zmíněna snaha o obnovu třicetiletou válkou zdecimované Unhoště v části obecního majetku. Podobné potíže měli obyvatelé s obnovou obytných domů. Na příkladu historie jednoho domu V Jílovkách, ležícího v místech, kde byste to před dvěma sty lety vůbec nepoznali, si ukážeme složitou cestu jeho obnovy pro bydlení.
Týká se to domu s pozdějším číslem 101, před kterým se kdysi západním směrem nacházel rybník Jílovka. S využitím zápisků faráře Josefa Mottla a archivních záznamů je možné zrekonstruovat jeho dlouhou historii.
Jak to v okolí domu, který je ve středu mapy, vypadalo ještě kolem roku 1840 zobrazuje následující mapa:
Současný stav vypadá ve stejném výřezu z mapy takto:
Když obě mapy položíme na sebe, poznáte, co se změnilo:
Rybník Jílovka zmizel jako mnoho dalších v okolí, dům 101 přečkal na svém původním místě.
V nejstarších pramenech je zmínka o tom, že dům držel v roce 1430 jakýsi Vaněk zvaný též Vaníček, který společně s Janem Zachovalem v roce 1433 zakoupil dvůr o třech lánech polí od Antonína Kněze a syna Jakuba Bohatýho za 48 kop pražských grošů. Když se Vaněk stal městským spolurychtářem, prodal svůj domek Václavu Fenčišovi, který v něm bydlel dlouhá léta. Jak to tak bývá v tomto období, na další zprávu jsme si museli počkat přes 100 let.
Jakýsi Šebestián Duda majetek zveleboval, až v roce 1590 „grunt zcela vyvinutý s polmi a hospodářstvím“ prodal za 140 kop Ondřeji Vlkovi a ještě k tomu dostal dva strychy hrachu přídavku. Obchod se ale uskutečnil na splátky. Ondřej dodal hned hrách a 40 kop se slibem splácet zbytek po osmi kopách, což se obvykle splácelo půlročně. To si ale asi nemohl dovolit, takže v roce 1593 vše prodal Havlovi Klatovskému, který na sebe dluh převzal a vše splatil do roku 1603. Rodina Havla Klatovského je zmíněna v Unhošti již v roce 1524 a on sám byl od roku 1600 do 1605 konšelem a žil vzorně se svou manželkou Kateřinou. Zda se dožil třicetileté války se neví, ale během ní jeho grunt vzal zcela za své. Zbyl z něj jen kousek zdi, podle které se poznalo, kde chalupa stála. Byl jeden z mnoha v Unhošti, kterých se třicetiletá válka (1618-1648) tak zle dotkla. Obnova města probíhala pomalu, až v roce 1672 požádal Matěj Skála městskou radu, aby ruinu ocenila a jemu prodala. Jeho manželka Magdalena byla totiž dcerou vdovy Kateřiny.
Pan purkmistr Ondřej Špaček s radními Skálovu žádost posoudili následovně:
„Grunt ačkoli pustý a zruinirovaný jest, však že při něm místo příležité a zahrada na dobrém drnu, na kterémž se dobrý díl sena dobrého naklidí, jakož i jiná luka a políčka ještě pod několika strychů orných i zarostlých se nachází, a přihlížejíce k místu jak grunt ten vystaven býval, za 200 zl. ho taxírovali, a Matějovi Skálovi a Magdaleně manželce dali.“
Grunt však byl zatížen mnohými závazky, tak Matěj Skála požádal o slevu. Radní přihlédli k tomu, že Skála je chudobný, a že při své obživě bude postupně grunt obnovovat, dostal proto 20 zlatých slevu. Těch 180 zlatých se tedy dělilo mezi Skálovu manželku, osiřelého syna jejího bratra Vavřince Klatovského a jeho vdovu. Obci z toho patřilo 40 zlatých, ale 20 Skálovi slevila. Mimo toho ke gruntu musel Matěj Skála odvádět faře desátek 2 strychy žita, pololetně hradit daň (šos) 40 krejcarů a k tomu vydržovati obecní pořádky.
Bylo toho na Matěje naloženo docela dost, takže aby mohl splácet, odprodal v roce 1672 Kryštofu Baytlovi za 20 zlatých pole „od Brndku až do Popova a odtud až k rybníku Rymanskému běžící“, a dal na to pole šosu pololetního 4 krejcary odváděti“.
Matěj Skála však s pustým gruntem mnoho nepořídil, protože brzy zemřel. I na vdovu Magdalenu to bylo velké sousto a tak dne 6. ledna 1676 „grunt pustý slove od starodávna Klatovský“ prodala beze všech závad
Hans Jakubu Teprovi, urozenému pánu za 180 zlatých. Ten přímo uhradil jen část a vypůjčil si následující rok 200 zlatých od hraběte Vilíma Albrechta Krakovského z Kolovrat (žijícího v Praze), a vystavěl dům. Tak se grunt Klatovských teprve po třech desetiletích od konce války dočkal znovuvzkříšení.
Pan Tepr půjčku hraběti Krakovskému splatil a přikupoval další pole nalevo od cesty směrem ke Kyšicům, která původně vedla po severní straně rybníku Jílovka. Bylo to v roce 1681, 2 strychy za 10 zlatých od Pavla Růžičky, něco od Doroty Josefovy a Alžběty Hřebíčkovy po pěti zlatých. Pan Tepr byl totiž dosti zámožným měšťanem Menšího Města pražského (dnes Malé Strany), protože byl prvním úředníkem Šestipanského úřadu, což bylo šest úředníků, kteří se starali o správu majetku města. Tak si mohl dovolit ještě v roce 1692 dokoupit od Adama Rodovského dalších 6 strychů polí za 30 zlatých. Povinnosti v Praze jej ale dosti zaměstnávaly a tak majetek v Unhošti prodal za 600 zlatých Jiřímu Chalupnerovi. Vyhradil si ale právo zůstat unhošťským měšťanem.
Ani pan Chalupner nebyl původem místní. Byl měšťanem Starého Města pražského a kovářským mistrem. Měšťanem v Unhošti se stal v roce 1685, kdy vlastnil dům Kostkých, ten prodal v roce 1686 urozenému pánu Vavřinci Staydlovi z Greifenwehru a pak se usadil v domě Klatovských.
Ani Chalupnerovi Unhošť příliš nevyhovovala, tak v roce 1695 prodal dům, 6 strychů polí se zasetým žitem, 3 s pšenicí, luka i zahradu s lesy jinému měšťanu z Malé Strany, Samuelu Antonínovi Hronovi z Luftenberga.
Před prodejem však ještě Chalupnerův soused Rodovský musel nechat zazdít okno, které si z kuchyně udělal do dvora Chalupnera. I na takové detaily se při koupi myslelo.
Hronovi dům patřil jen do roku 1703, kdy jej za 1300 zlatých prodal Volfgangu Braunspergrovi. Ten jej pak následující rok za stejnou cenu přenechal panu Vilímu Konradovi Ryplovi a jeho manželce Alžbětě se dvěma dcerami Anně Františce a Johanně Alžbětě.
Pan Rypl byl radním v Unhošti a měl s manželkou Marií Klárou roz. Brünerovou z Petrhofu a z Liebstadtu ještě grunt a dům (pozdější č. 106) a pusté místo Šid, které prodal v roce 1707 truhláři Bernardovi Springlerovi a grunt Hronovský si ponechal do r. 1716. V ten rok Ryplovští manželé prodali dům Hronovský s polmi, zahradou, s dobytkem i se vším jak tu leží, panu Ferdinandovi Viesnerovi a jeho manželce Alžbětě, rozené Brünerové z Liebstadtu za 1400 zlatých.
Uhradili hned 50 zlatých a zbytek spláceli až do roku 1723.
Tak ten dům v Jílovkách 101 dlouho po třicetileté válce postupně povstával z ruin a během sta let osmkrát změnil majitele. Často šlo o transakce na splátky a zdá se, že koupě byly motivovány spíše investicí do nemovitosti, nežli jejím získáním pro trvalé bydlení. Historické propojení Unhoště s Prahou přitahovalo i zámožné měšťany pražských měst, kteří zde rádi investovali, ale dlouho se nezdrželi. Poválečné osídlování Unhoště má i rozměr náboženský. Silně protestantské smýšlení obyvatelstva bylo nařeďováno přílivem investic pravých pražských katolíků, upevňujících nucenou poválečnou rekatolizaci.