V posledním článku z historie na Unhošťsku s názvem Poražení musí trpět jsme se prostřednictvím redakčního přepisu z rukopisu kladenského faráře Josefa Mottla, sepsaného ve druhé polovině 19. století na základě archivních materiálů a jeho pohledu na historický vývoj v českých zemích dozvěděli, jak vítězové bitvy na Bílé hoře po roce 1620 zatočili se svými protivníky nejen v otázkách víry, ale i majetku. Ten vývoj nebyl ojedinělý a opakuje se ve světových dějinách v různých obměnách již po staletí. Boj o moc a víru v Evropě se po pobělohorské bitvě rozhořel až do nesčetných konfliktů, kterým dnes říkáme třicetiletá válka. Skončila epocha válek, kdy ještě panovníci táhli do boje v čele svých vojsk. Udílení rozkazů z pohodlí paláců a krytů vede k eskalaci násilí a obětí jsou kromě vojáků i běžní obyvatelé.
Tak tomu bylo i na Unhošťsku, jak to popisuje Josef Mottl:
Válka třicítiletá počala přinášet neblahé ovoce; nebo hned druhého léta svého trvání dotekla se bolestivě osady unhošťské. Obě totiž vojska, přátelské i nepřátelské či jak se říkalo císařské a stavovské byvše proti sobě shromáždění u Rakovníka, hnula se dne 7. listopadu 1620 ku Praze, a stavovské celé a císařského dobrá třetina brala se Unhoští. Jedni i druzí brali kde co nalezli nešetříce ani domů ani životů: ulice podél silnice lehla skorem celá popelem a radní dům i svých kněh gruntovních a spisů oloupen; kostel pak a fara zůstala.
Válečné martýrie, které se kromě nejprostších obyvatel dotkly i těch lépe postavených, ilustruje Josef Mottl na dění okolo bývalého šosovního domu číslo 106:
Pan Kořenický nastoupil po Václavu Českobrodským 1629 písařství městské, a pojal za manželku Dorotu vdovu po Bartoloměji Markovi, která mu přinesla dům, druhdy Jiřího Ševce zvaný – r. 1638 i 1639 zastával také místo kantora, a obec nemajíc mu čím zaplatiti, byla od něho souzena o dluh, když nejméně měla. Roku totiž 1639 o velikonoci rozešli se všichni občané unhošťští před vojskem, kdo kam mohl. P. Daniel Kořenický, jsa měšťanem nového města Pražského uchýlil se do Prahy. Když se na počátku r. 1642 někteří sešli, volal purkmistr ostatní zpět a mezi nimi i písaře radního a spolusouseda svého Jiří D. Kořenickýho dne 17. května 1642, načež odpověděl že nepůjde, dokud zaplacen nebude. Zjistila se mu služba jeho a když do 27. září se nedostavil, poznovu vyzván 9. října 1643; on sice 13. října odpověděl, ale v ten smysl, že dříve se nedostaví, dokud vyplacen nebude. Marně slibovala obec dopisem 26. října 1643, že mu vše zapraví, jak várky obecní půjdou, on předce nešel, a 15 kop dluhu od obce míti žádal. Obec nemohouci se bez písaře obejít, v největší úzkosti vyprodala pivo a sehnavší pak 8 kop po Jiřím Zajíčkovi primasu mu je v Praze doručila.
Navrátiv se převzal ke konci r. 1643 písařství zpět, vyrovnal se s obcí na zbytek dluhu a umluvil nové služby písařské 4 zl. měsíčně, odešel v lednu 1644 opět před vojskem a nevrátil se až v září 1645 – načež setrval dále.
V popisu událostí si všimněte, že pivo bylo od pradávna důležitou komoditou a právo várečné ostře sledované. Tomu – a daleko více – se budeme věnovat v některém z dalších článků.