V článku Celibát byla byla ukázána morálka jednoho z katolických unhošťských farářů v době předhusitské.
Počátkem 17. století se ke kritice morálky kněží přidal i rozkol ve víře. Otevřeněji se začali projevovat protestanté a každý prohřešek katolických farářů byl proti nim využit. Tomu neunikla ani unhošťská farnost. Jak popsal Josef Mottl ve svém rukopisu v části nazvané „Mravní úpadek obyvatelstva“:
Roku 1604 dosazen byl od samého arcib. Zbynka na faru unhošťskou katolický kněz Jan Brtva, a jak sám Praví „na prosbu pana purkmistra a konšelů“ ale proti vůli ostatních, a protož nemalé nátisky za to snášeti musel. Nejprve se dotýkali jeho cti kněžské žalujíce arcibiskupu naň, že má u sebe hospodini, která má muže v Táboře, proti nim že prý v kázání příkře vystupuje a proti lidem katolickým se prý důtklivě mluvil. Opatrný arcipastýř dal mu stížnosti ty k vyjádření; načež pán farář 15. prosince 1608 se omlouvá, „že žije dobře a s každým svorně a hospodině jeho že stará jest, ale muže že nemá. Měšťané prý mají punt s nějakým knězem, a proto proti němu prý sočí, on prý sám a měšťané taktéž psali Táborským, zdali tam ten hospodinin muž, a ničehož prý neosvědčili. Že proti lidem důtklivě mluvil, není prý pravda; naopak slovem Božím jim slouží a pakli prý se někdo trefena cítí, nechť prý se polepší“. Tím ani nebyly spory ty ukončeny, nýbrž teprv nastaly a čím dál, tím více se rozmáhaly. Nechmež jej samého mluvit, neboť dne 8. února 1610 stěžuje si arcibiskupu Karlovi svobodnému pánu z Lamberka (1606-1612) řka: „Jakož jsem r.1604 do Unhoště na statky J. M. C. od dobré paměti arcibiskupa Pražského dosazen byl a od nich přijat byl, … však oni v té rumrejšce proti mně povstali a nátisky mi činí … , z fary mne vyhání a kněze Kalvinského, jakýž v té církvi nikdy nebýval, nad čímž kolatneníci žalost mají, uvesti usilují … a vším zlým se mi odměňují“. Prosil o zastání, by až do sv. Jiří tam pobýti a pracovati mohl.
Arcibiskup hned 10. února 1610 psal panu vrchnímu hejtmanovi na Křivoklát, žádaje ho, by unhošťské k úctě k farářům přidržel, pokojně by se chovali, by je napomenul. Není nám známo, jakého poučení se unhošťským se stany pana hejtmana dostalo; máme za to, že sotvy jakého; a došlo-li je předce jakési napomenutí, tak je tím více podráždilo a proti panu faráři popudilo; neboť týž duchovní píše zase 24. února 1610 znova panu arcibiskupu a obviňuje unhošťské jak následuje:
1. vodu v křtitelnici, která se v jistém čase řádem dobrým posvěcuje, brání mi světiti,
2. službám Božím jakož od předků vykonávány byly, nenavštěvují, a při opilství svém pozdvihujíce sklenice místo kalicha hanebně se rouhají,
3. Písničky rouhavé v nov složené, psané proti všem milým svatým a přátelům Božím v chrámu Páně při slavnostech velikých k zpívání jiným přednášejí a sami zpívají, že nám svatí svou svatostí nic neprospějí, a že i oni tak svatí býti mohou jako i oni svatí byli, tak rouhati potupně se nestydí.
4. Peníze zádušní, které s dobrým oumyslem od předkův i za mého pobytu odkázané jsou, na svá opilství a hodování zbytečně mnoho utrácí, a na zádušní potřeby, domu Páně ani farního vynakládati nechtí.
5. Zádušní pole, z kterých farář vyživení míti má, jako dědičné si osobují a daně z nich vypravovati nechtí.
6. Zkaziti mne chtí, a jak mi někteří i odpověď učinili na krchově, když jsem z chrámu Páně šel, že mne zkazí, na dobré pověsti a cti mne kaziti nepřestávají, mně ouklady činí, a všeho zlého vyhledávají.
7. Obilí po mým předchůdci mi odvesti majíce, zadržují.
8. Proti vrchnosti světské i duchovní lechce a rouhavě mluví.
9. Co mi připověděli pod pečetí, tomu dosti nečiní a
10. jakoby Boha a vrchnosti nad sebou neměli si počínají a mne z fary vyhání.
Podobně si stěžuje i dne 28. prosince 1610 arcibiskupu, „že měšťané ho chtí vypudit, kdežto on již po 6 let jejich farářem jest, a pikharda si chcí vzíti“.
Již řeči tyto ukazují dosti, a netřeba k nim výkladu o smýšlení unhošťských vzhledem víry a jich mravního života; než arcibiskup Jan Lohel (1612-22) urovnal vše a farář Jan Brtva zůstal v Unhošti ještě dalších 6 let. Roku však 1615 počali nové pikle obrátivše se přímo na královskou korunu českou. Nejsou nám stížnosti unhošťských proti němu známé; musely býti však dosti vážné, ješto komora uznala 29. února 1616 psáti opatrným purkmistru a konšelům v Unhošti, by kněze Jana Brtvu k arcibiskupu dodali … pročež hned 4. března purkmistr odpověděl, že mu to nařídili: avšak pan farář druhého dne (5. břez) píše, „že pro bolení morní a pro slabý zrak nemůže … jsa prý již 12 let farářem v Unhošti, že jinému místo postupuje, a faru že opouští.
Tak se tedy zprostili unhošťští svého kněze, proti němuž celých osm roků brojili, zdali právem či svévolně patrno z jednání jejich. A koho si přáli, koho si zvolili? Kalvinistu ne, ani pikharda, nýbrž zase který byl arcibiskupu podřízen, tedy katolíka; avšak životem svým směroval k pravému přechodu ku Kalvinismu či spíše k luteranismu: bylť to Jan Matheides.
Tím se situace ve víře unhošťských začala vyostřovat, což vedlo k dalším rozkolům mezi katolickou církví, protestanty a vrchností. Že ani nový farář nebyl bez kazu se dovíte příště.