V řadě předchozích článků jsme se zabývali zdroji, které umožňovaly unhošťské faře zajistit její aktivity po stránce ekonomické. Náklady na kostel, faráře a další personál včetně školy byly kryty převážně z desátků. Jejich výnosy a výběr od druhé poloviny 17. století, až do roku 1848, kdy byly zrušeny, byly popsány na základě dokumentů ze Státního okresního archivu v Kladně v článcích Desátky, Desátky z Braškova , Pole na desátky a několika dalších. O výběru desátků v době předcházející výše zdokumentovanému období není pochyb, ale objektivních pramenů není mnoho. Pro Unhošťsko je unikátním materiálem rukopis kladenského faráře Josefa Mottla, z něhož čerpal mnohé informace pro své dílo „Monografie města Unhoště“ z roku 1888 i František Melichar. Postava faráře Mottla a jeho význam pro historiografii Kladenska si zaslouží samostatný článek – někdy později.
K problematice desátků se z jeho rukopisu dozvíme mnoho zajímavého o jejich výběru již v době třicetileté války. Náboženský rozvrat po bitvě na Bílé hoře byl dovršen v roce 1628 císařským nařízením, podle kterého se jedinou přípustnou stala římskokatolická církev. Mnoho protestantů, kteří se své víry odmítli vzdát, muselo Čechy opustit. To se týkalo i farářů, za něž se pak v převážně protestantských farnostech, což byl případ Unhoště, nenašla náhrada. Útrapy třicetileté války vyvolaly potřebu poskytnout alespoň duchovní útěchu zbídačelému obyvatelstvu a obsadit místo faráře pro unhošťský kostel.
Při snaze unhošťských o získání faráře hráli velkou roli právě desátky a jejich placení – nebo spíše neplacení.
Ve druhé polovině 19. století popisuje farář Josef Mottl situaci za třicetileté války po odchodu protestantů ve svém rukopise „Pamětnosti města Unhoště a okolí“ následovně (jde o téměř doslovný redakční přepis dobového rukopisu, který se pravopisně často odchyluje od současných pravidel):
Kdo však od té chvíle duchovní jejich a celé všady potřeby obstarával, není známo; možná dost čas od času nařízení missionáři; roku však 1633 zpoměli si, podkuď mají svého faráře žádati, a protož žádali, by jim kněze Škvuru z řádu křížovnického arcibiskup za faráře dal, než ani tento kněz, ani řád s červenou hvězdou nechtěl dosavade s nimi nic míti, ač se k faře z nadání krále Janova hlásil. (viz článek Kostel v Unhošti ) Právě touto poznámkou posilněni tím více ucházeli se Unhošťští u p. převora Klimenta, by jim aspoň službami Božími aspoň vypomohl, a když odvětil, že ani náčiní k tomu nemají, odepsali mu 19. února 1636 písemě „ V paměti se V. M. snáší, jaké narovnání o přisluhování službami Božími po chrámu Páně našem v domě p. primátora stalo se, i jsme tomu povděčni, že tak při tom zůstane. Že by pro příčinu tu, že ničeho to záduší naše potřebného nezná, sem přijížděti a služeb církevních tu vykonávati nechtěli, nařídili jsme Janovi Rouskovi, kostelníku, by se zdlužil, a při kterém koliv záduší zaopatřil, což že u sv. Václava na Malé Straně objednal, zprávu nám učinil, žádáme za laskavé vyhovění.“ Jak dalece se posloužilo, není známo.
Počátkem církevního roku, t. j. počátkem prosince 1636 vyslala obec p. Karla Čejku z Olbramovic a Jiřího Marka do Prahy, by tam jménem vší obce o p. faráře jednali, který by jim službami božími posluhoval.
Vrátivše se oznámili, „že pokud chceme znova duchovního k posluhování užíti, aby mu hleděli napřed polovici desátku ročního, aby sobě mohl koně koupiti, a nač se vychovávati, nyní při sv. Havle odvésti.“ Obci vzavší to v uvážení, odpověděli 14. prosince „My znajíce dobře, že z takového
desátku pro velikou bídu býti nemůžem, žádáme pokud možná, aby týž p. farář Kliment aneb kterýkoliv jiný – jen aby ten byl – toliko třetí neděli nám posluhoval, tož za tu jeho práci polovici desátku ročního, totiž čtvrt té polovice ve žní, a druhou a druhou čtvrt při sv. Havle náležitě odvésti se zavazujeme V. M. při tom žádajíce, pokud v tak veliké nouzi a bídě a hladu budem, aspoň slovem Božím a svátostmi církevními mohli nasíleni býti; pakli toho nebudeme moci dosáhnouti, pánu Bohu to budeme muset poručiti.
Na takovou prosbu podvolil se p. převor kněze do Unhošti každou třetí neděli v osobě p. P. Ondřeje vysílati; nic méně oni desátek slíbili ale nedávali, a přec opět a opět p. faráře by k nim dosazen byl se ucházeli, proto také se z druhé strany služby Boží liknavě odbývaly a to tím více když kněží nebylo.
Když pak na květen 1637 Renovace ouřadu ohlášena byla, odvážil se p. purkmistr dne 7. května p. převoru do špitálu u mostu psáti: „V dobré paměti V. M. zůstává, kterak jedno i druhé i třetí psaní v příčině dosazení k nám p. faráře jsme učinili, tak že na tož vyhledávání p. P. Kliment jsa vyslán, co by za práci a přisluhování jemu dáváno býti mělo, jakož i po něm p. P. Andreas s námi jistou smlouvu učinil, a vedle ní i některé služby Boží konal. Že pak pominulého týhodne maje služby Boží vykonati, aby se k nám vypravil, jemu vzkázáno bylo, ale vyslaný při navrácení se, že byl již p. P. Andreas do Třebenic na faru dosazen býti měl, oznámeno jest, a místo něj žádný jiný se nevysílá. I poněvadž J. M. C. a Krále p. hejtmana panství
Křivoklátského té vůle jest, dne pondělního v obci naší ouřady konšelské i jinší obnovovati a vždy ten chvalitebný řád od našich předků se vykonával, že prve než taková věc říditi se počala, dříve do chrámu Páně na mši sv. a kázání slova Božího jsme šli, a po vykonaných takových sv. služebnostech, co dále zapotřebí, řekli: pročež schválně k V. M. toto psaní odesíláme žádajíce, že dá Pán Bůh v sobotu na noc buď téhož p. P. Andrease, poněvadž v městech Pražských zůstává, aneb kterého jiného, který by jak v neděli tak v pondělí služebnost církevní vykonával, odeslati, a abychom o té věci opuštění nebyli, se přičiniti ráčíte. Pan P. Kliment skutečně přijel, též i na dále služby Boží až přes žně toho roku vykonával, ale žádný se nezeptal, jak jest živ, a odkud své vyživování bere, protož byl již na tom odejíti; než p. převor předce dříve Unhošťské psaním dne 16. a pak hned zase 20. září jménem p. kardinála Harracha pozdravil žádaje, by napomenuli sousedy a pány rytíře, by desátek knězi Janu Klementovi, faráři svému odvedli; a obec odpovídá, že to věc slušná, aby jeden každý desátek ten odvedl, a s farářem svým až při příjezdu jeho do Unhoště se vyrovnal. A skutečně byli jsou to páni rytíři, kteří po čas války třicítileté ani šosy, ani sbírky ani kontribucí, a tak ani desátek platiti nechtěli, a nikoho nebylo, kdo by je byl napomenul, a nebylo, koho by byli poslechli. P. Tiburcí Čejka co ochranný p. hejtman předcházel, a ani ze svých dvorů ani z Laurynovských statků ničeho neodváděl, podobně i páni dědičové jeho. Z gruntu Kaplířovského neodváděli páni Ottové z Losu od r. 1628 nikoli desátku 2 str(ychy) 2 v(ěrtele) ročně z něho vycházeti mělo, páni Sobětičtí ze Sobětic nedávali od r. 1633 desátek a měli každoročně po 3 str 2 věrt. odváděti, a paní Alžběta Kaplířova, a p. hrabě Černín taktéž.
Pročež p. Commendator křížovnický dne 13. ledna 1638 opět upomínal desátek, ale obec dne 22. ledna pro Boha prosí o sečkání až do nového desátku pro velikou prý neúrodu a obzláštně pro nouzi a ochuzelost, „ač prý se naň zapsali a pečetí městkou to zpečetili“. Následek toho byl, že i křížovníci přisluhováním otáleli, a kdykoliv Unhoštští mši sv. míti chtěli, vždy o ni dopisovali, jako dne 30. října 1638, dne 7. března 1639 když renovace ouřadu konšelského se držeti měla.
Konečně se toho ujala Komora Česká, a nařídila r. 1640 vyšetřiti „ jak mnoho desátku obilného i jiných důchodů k faře každoročně se schází, – a kde farář není, kdo takové důchody a desátky k sobě bere, a mnoholi který farář od křtu, oddavek a pohřbu obyčejně žádá, a jak svou povinnost koná?“
Obec předvolavši kostelníky vyznala: 1. farních neb zádušních dědin, kteréž kdyby farář koně měl, a je sám neb někomu jinému osívati dal, tedy na každou stranu okolo 22 str. by síti se mohlo, a všech dědin by se na tři strany pod 66 str vynašlo, ale ty již mnoho od 20 let se neosívají, a ladem leží. Desátku z Unhoště a vesnic okolních, když pořádně vycházel, scházelo se ho 120 str. 2 v. 1 čtv, ale po ty leta, co to ruinování vojenské trvá, ani třetího dílu kněz dostávati nemohl, a nebozí lidé, kteří nyní žebrají, farářům předešlým po několika let takového desátku dlužni zůstávají.
V letech následujících přestaly opět služby Boží až do konce války třicítileté.
Tolik tedy o placení desátků ve válce třicetileté. Obecní prominenti se rádi ujali zkonfiskovaných majetků, ale obec z nich nic neměla. Nepřipomíná vám to něco? Ještě dlouho po válce se nedařilo faru obnovit. Teprve v roce 1660 nastal obrat k lepšímu – 360 let unhošťských matrik , Jan Jindřich Ottych z Dobřan – 1. část .