Tento článek je zařazen do rubriky Život v obci, snad by ale mohl patřit i do rubriky Historie, protože vypovídá zejména o událostech starších než 30 let. Dnešní střední a mladší generace občanů mají snad jen mlhavou představu o tom, jak působila Státní bezpečnost (STB) mezi lety 1948 a 1990, kdy byla rozpuštěna. Někteří z těch dříve narozených na to mají však dodnes nepříjemné vzpomínky, jak bude doloženo v příběhu pamětníků.
Státní bezpečnost tvořila jen menší část bezpečnostních složek státu, zato se „proslavila“ častým porušováním lidských práv občanů v minulém režimu. Ty nejkřiklavější případy porušování zákonů byly později odsouzeny, ale co vyšlo na povrch, byla zřejmě jen ta pověstná špička ledovce. Všeobecně se soudí, že do konfliktu se zákony lidskosti se nejvíce dostávaly složky STB bojující proti tzv. vnitřnímu nepříteli a kontrarozvědka včetně té vojenské.
Po listopadové revoluci se proto kladl velký důraz na to, aby se do nově ustanovovaných orgánů státní správy nedostali občané zapojení v minulosti do činnosti STB a byl přijat Lustrační zákon. Bezúhonnost se musela prokazovat osvědčením, že občan nebyl zapojen do represivních složek napojených na STB. Tím procesem jsem sám prošel jako vedoucí pracovník Letecké služby Policie ČR, takže si můžete prohlédnout některé moje doklady, s tím související –Lustrace a letecký odznak
Fakta vás ovšem neochrání před pomluvami, které se hodí přestupníkům při potlačování bezúhonných kritiků jejich nekalého jednání. Zastánci skutečných bývalých spolupracovníků STB dovedou vyprovokovat i násilnou akci viz Speciální operace v Braškově, aby zakryli svoje porušování zákonů.
Těsně po listopadové revoluci se s oprávněným odsouzením nezákonností režírovaných STB svezla i vlna nechutě proti ostatním policejním složkám, zajišťujícím veřejný pořádek. Ty si však postupně obhájily svoje oprávněné působení ve společnosti. Avšak dodnes, zejména v kruzích majících problémy s dodržováním zákonů, přetrvávají útoky na policii, která jim dovede „šlapat na paty“. Často se o tom můžete přesvědčit v hromadných sdělovacích prostředcích.
Abychom však zůstali v Braškově, převyprávím vám jeden příběh, vyslechnutý v hospodě U Lípy. Nebyla to ale ta bývalá braškovská putyka v budově dnešní mateřské školky, ale ta na Kladně.
Na svá vojenská léta dvouleté základní služby na Unhošťsku vzpomínali dva postarší pánové. Z několika veselých historek mě zaujala ta, na jejíž konec nevzpomínali zrovna s nadšením. Zpestřením jejich ubíjejícího rytmu záklaďáckého života se jim stala nedobrovolně dobrovolná práce na svépomocné výstavbě rodinného domu jejich velitele, důstojníka Československé lidové armády. V době služby ochotně vypomáhali se stavbou, zvláště, když za tu práci měli slíbený opušťák, což byla nejoceňovanější forma odměny – volno k opuštění posádky, zpravidla na dva dny. Jak to bylo tehdy na stavbách zvykem, stavebník musel pracovníky zásobovat basami s pivem. Jeden z těch chlapců se ale málem dostal do opravdové basy. V té době ještě netušili, že v tom měl zajisté prsty tentýž stavebník. U piva se chlapci rozpovídali o věcech, které se tehdy na veřejnosti nepublikovaly. Jeden z nich měl v Německu, tehdy se mu říkalo západní, příbuzné či známé, kteří jeho rodinu zásobovali různým u nás nedostupným zbožím a literaturou. Chlapec nebyl škrt a rád se s kamarády podělil zejména o časopisy. Ten alkoholem rozvázaný jazyk se jim ale moc nevyplatil. Čekání na opušťák, který za práci na stavbě domu svého velitele dodnes nedostali, jim po čase zpestřil výslech u orgánů vojenské kontrarozvědky, kde byl jeden z nich uznán pro své styky se zahraničím nezpůsobilým další služby u svého domovského útvaru. Převelením k jinému útvaru tak ztratil možnost dosloužit si fešáckou mazáckou vojnu a získal škraloup v kartě vojáka, což obvykle znamenalo zaražené povýšení s vyšším žoldem. Dodnes si tu celkem bezvýznamnou životní epizodu oba připomínali jako neodčiněnou křivdu a blahoslavili svého velitele.
Sice se odehrávaly daleko horší životní příběhy, ovlivněné činností STB, založené na působení jejích tajných spolupracovníků, ale tento regionální příběh dokládá, že její sítí nepropadly ani ty nejmenší ryby v zastrčených jezerech. Většina dokumentů o činnosti STB se nezachovala, ale paměť národa zůstává.
Kdo tedy byli ti utajovaní spolupracovníci STB? Nedávno zveřejněný seznam v archivu bezpečnostních složek uvádí:
I když řada z nich dnes tvrdí, že o spolupráci nevěděli, všimněte si, že například u D se uvádí vědomá spolupráce, nevědomá je DS.
Pokud se budete blíže zajímat o osoby z vašeho okolí, jimž vaše soukromí mohlo posloužit k získání přízně u STB, můžete nahlédnout do dnes již veřejně přístupného archivu. Historická literatura uvádí, že důvěrníci byli využíváni k získávání informací nejen na jejich pracovišti, ale často byli nasazováni i na prověřování svých příbuzných.
Když si zadáte některé údaje o vám známé osobnosti, uváděné třeba v obchodním rejstříku, z archivu na vás vypadne někdy i něco zajímavého:
V archivu nenajdete jen suché údaje z databáze, ale i další autentické zápisy, například tento:
Někteří občané včetně zastupitelů však stále mají klapky na očích. Obrazně je lze přirovnat ke koním táhnoucím cizí vůz. Nevadí jim občasné prásknutí 
bičem, hlavně když mají před sebou pytlík se senem, za kterým poslušně kráčí. Nevidí vpravo ani vlevo. Ani si neuvědomují, že část toho krmiva z jejich louky sklízí do své stodoly někdo jiný, který je občas pochválí, odmění z jejich sklizně a v duchu se jim vysmívá. A metody práce STB se s jejich přičiněním stávají každodenní praxí.