Zápis v obecní kronice z roku 1859 o krádeži obecního zvonu Krádež zvonu podává svědectví nejen o materiální ztrátě významného dorozumívacího prostředku té doby, ale i o různém přístupu obyvatel k jeho náhradě. V braškovské knize účtů, se zápisy dochovanými již od roku 1828, jsou položky svědčící o péči o zvon již v letech před jeho krádeží. V roce 1832 se vydal z obecní kasy jeden zlatý za „tři vopratě a spravování zvonu“, v roce 1836 se utratilo 30 krejcarů „za ropnajt obecnímu zvonu a za řetízek“,
v roce 1839 stála jedna oprať ke zvonu 10 krejcarů. V roce 1857 je vykázán výdaj 30 krejcarů „za provaz k zvonu“. Nový zvonek, který nahradil ten ukradený, stál v roce 1859 celkem 58 zlatých a jeden krejcar. Složila se na něj převážná většina obyvatel. Zajímaví jsou i ti, kteří nedali nic a není to proto, že by neměli. Jejich pohnutky nikde zaznamenány nejsou.
Mezi odmítači příspěvku stojí za pozornost Jan Moucha, zastávající v té době funkci představeného obce, později nazývanou starosta. Jan Moucha se výhodně oženil v roce 1835 s Annou Láblerovou z Unhoště, dcerou vlivného kontribučního písaře. Pak získal místo šenkýře v hospodě na Toskánce a později se stal i hlavou obce. Představeným Braškova byl řadu let a nechával si za to dobře zaplatit. I jeho cestovní výlohy byly nemalé. Asi mu to stouplo do hlavy a necítil se zavázán přispět v roce 1859 na nový zvon. Jistě to nebylo tím, že by zvon nechtěl z důvodu, že ho do hospody nebylo slyšet. Jiní obyvatelé Toskánky z čísel domů 2 až 6 přispěli.
Dalším neplatičem byl tehdy šedesátiletý domkář Václav Fuksa z čísla 8, Jan Richter z Valdeka 35, domkář Václav Hokův z č. 40. Nepatřili zrovna k těm nejchudším a jejich nedůvěra v obecní záležitost není známá. Příspěvek není uveden ani u domu č. 7, což byl panský ovčín a nula je i u hájovny na Valdeku č. 14, fořt asi nebyl doma.
Největší sedláci se naopak nechtěli nechat zahanbit a trumfovali se ve výši daru. Patřili k nim Josef Kafka, Václav, Antonín a František Opltovi, Josef Hokův a Václav Bambas. Krok s nimi držel i František Burger, bývalý pastýř a potom obchodník z Braškova 19.
Běžní obyvatelé přispívali na zvon necelým jedním zlatým, což ale tehdy bylo více než celodenní mzda zedníka. Dva zlaté dostával doktor za očkování dětí. Přispěli i ti nejchudší, kteří bydleli v podnájmu třeba U Lípy v čísle 19, včetně čerstvě ovdovělé matky tří malých dětí Marie Lomíčkové a padlé služebné z panského dvora Marie Zahrádkové.
Co se nevybralo sbírkou, dorovnala obec z obecní kasy. Její podíl 3 zlaté a 37 krejcarů je zanesen u čísla 21, což byl jediný domek ve vlastnictví obce, také se mu dříve říkalo pastouška.
Do kdy nově pořízený zvon sloužil, se zatím neví. Jisté je, že hodiny nebyly ještě dlouho ve vybavení domácností. Pravidelné zvonění tak pomáhalo v orientaci v čase. Poplašné vyzvánění umožňovalo svolání obyvatel například k zásahu u požárů – více na Požáry v 19. století . 
Ze zvonice se pravděpodobně obecní zvonek přestěhoval do kapličky sousedící s požární zbrojnicí, původně kůlnou na nářadí z roku 1842. Kaplička byla vystavěna v roce 1885 a zbourána v roce 1960. Na jejím místě nyní stojí autobusová zastávka vedle budovy mateřské školky.