V době před zavedením moderních dopravních prostředků ležela Toskánka půl dne cesty z Prahy na západ na důležité spojnici do západních Čech. To byla výhodná poloha pro zřízení zájezdního hostince, kolem kterého postupem doby vznikla i malá usedlost, patřící k Braškovu. Písemná zmínka o „hostinci na královské cestě“ je z roku 1712, kdy tam byl novým hostinským Jan Kouba, narozený již koncem 17. století. V roce 1717 se mu s manželkou Teresií narodil první a zřejmě jediný syn Václav Jakub:
Postavení hostinského bylo tehdy zřejmě významné, často byl kmotrem dětí braškovských sedláků. I uvedený kmotr jeho syna patřil k feudální honoraci. Je zapsán jako „vážený pan Ignatius Chuanus Joann Elger, buštěhradský questor“, což je něco jako finanční správce panství, pod které tehdy Braškov patřil. (Asi dělal hostinskému kontrolu daňového přiznání :-). Svědkem při křtu byl i obdobný statenický hodnostář pan Matěj František Horák a další představitelé tehdejší nobility.
Dalším doloženým hostinským na Toskánce je František Fišer ve 30. a 40. letech a v druhé polovině 18. století František Presler. Počátkem 19. století byl hostinským Václav Franěk a po něm Jan Moucha, narozený 1813, který začal jako šenkýř a dotáhl to až na majitele. Na Toskánce se mu narodilo 9 dětí, ale asi žádné z přeživších v hospodě zalíbení nenašlo. Jan Moucha proto ve stáří hledal za sebe náhradu. Asi to nebylo lehké, protože se krátce vystřídalo několik jeho nástupců, počínaje Josefem Šelbickým, který přešel z hospody na Valdeku. V roce 1882 byl hostinským Václav Stádník (narozený v Praze roku 1846), který byl před tím krejčím v Braškově, po něm Antonín Burger, před tím hutník z Pleteného Újezda a František Čapek z Unhoště. To už se ale dostáváme do počátku 20. století, kdy se ujal šenkování na Toskánce Karel Kapalín z Unhoště a Josef Černý z Horního Bezděkova. Tím pro nás končí historie a začíná současnost.