V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 2 jsme Unhošť opustili v roce 1489, když získala od krále Vladislava Jagelonského majestátem samosprávu. Obec řídili konšelé s purkmistrem a již nepodléhala Malé Straně v Praze. Zodpovídala se Královské komoře a ochranu jí měl poskytovat hejtman sídlící na Křivoklátě.
Vladislavský majestát kuriózně přišel k úhoně v roce 1520. V té době ještě nebyla zřízena radnice a listiny byly uloženy snad na staré rychtě, snad v domě purkmistra. Když si sousedé  Šimon Moucha, Pech Hamtačka, Matěj Mařík a Valentin Výšek vzácnou listinu zřejmě při svíčce prohlíželi, částečně ohořela. Byl z toho velký poprask. Jmenovaní páni se dne 22. února 1520 veškeré shromážděné obci zaručili, že zaopatří jiný, tomu podobný dokument. Právě tato událost zavdala příčinu k tomu, že obec pomýšlela na to, aby si pořídila radnici. K tomu zakoupila dům od Šimona Muchy v místě, kde nyní stojí městské muzeum, bývalá radnice.
O obnovení poškozené listiny požádali unhošťští císaře Ferdinanda I. Habsburského, což bylo učiněno v roce 1532. Vladislavský majestát z roku 1489 byl úplně přepsán, byly potvrzeny všechny dříve udělené milosti, a navíc doplněna klauzule, ochraňující obec od navyšování poplatků a robot ze strany vrchnosti, která se však v budoucnu příliš nedodržovala.
Roku 1547 postihl Unhošť požár, který zničil značnou část zástavby. Vyhořela i radnice s úředními listinami, včetně majestátů od Vladislava i Ferdinanda. V té době nebylo v Čechách krále, který by je mohl obnovit.
Po této tragické události došlo k opětovnému rozvoji Unhoště díky dalšímu privilegiu, které udělil až roku 1557 Ferdinand I. 
V něm se Unhošťským doslovně slibuje, že:
„ … téhož městečka [Unhoště] od zámku Křivoklátu žádnému člověku prodávati, zastavovati ani žádnou jinou měrou odcizovati neráčí, a kdyby se i to přihodilo, že by král neb dědičové aneb budoucí králové někdy dotčený zámek Křivoklát se zbožím k němu náležitým buď všecko neb na díle
prodali neb zastavili, tehdy to městečko obzláštně při tom erbu a zástavě vymíněno býti má, a žádným jiným se říditi ani spravovati nemají nežli zřízenými radami Komory České, nynějšími neb budoucími.
Jakož pak každému slibu a člověčenství nuceni býti nemají; také jesliže by který z obývatelů téhož městečka buď usedlý, ženatý neb svobodný jinde sobě živnost kdekoliv oblíbil, a odtud stěhovati se chtěl, odpověda se p. purkmistru a konšelům, bude moci se odstěhovati a posaditi, kde mu zdáti a líbiti bude svobodně bez výhostu všelijakého i také beze vší překážky nynějšího neb budoucích hejtmanů neb purkrabí hrádku Křivoklátu.
Mají také dotýční Unhoštští právo jedno míti, a tím se říditi, a odtud jinám appelováno býti nemá. Kdož by na jich orteli a výpovědi přestati nechtěl nežli před zřízené rady nad Appelací na hrad Pražský tak a tím vším způsobem a pořádkem, jakž toho město Slané užívá.
A jestli by sto kdy po časích býti mohli, a zdí to městečko ohraditi; tehdy to městečko více za městečko slouti a držáno býti nemá, nežli za město královské, a mají všech těch práv a svobod , živností v obchodu užívati, jako město Slané, a ten plat, kterýž králům na Hrádek od starodávna dávají, za plat šosovní do Komory České platiti a dávati povinni budou“. 
Co pak se jiných majestátů předešlých králů Českých dotýče, ty král Ferdinand v dotčeném majestátu ve všech artikulích, punktech a klauzulích tak ztvrdil, jako by v něm od slova k slovu vepsány byly.

Tak se Unhošť mohla stát královským městem, chyběly jí k tomu jen hradby. Snaha je vybudovat tu sice byla, místo tzv. Pražské brány se postavila jen malá branka, ale pokračování v  budování hradeb skončilo na nedostatku financí. Další plány na ohrazení městečka a jeho povýšení na královské město ukončila pak třicetiletá válka.

 

V článku Jak Unhošť ke jménu přišla 1 byl popsán vznik názvu obce, jak to dokládá Farář Josef Mottl .  Zabýval se též pravděpodobnou historií prvotně doloženého názvu Hunehost, kterou dále zjednodušeně reprodukujeme.

Jakýsi prospektor Hunehost založil v příznivých krajinných podmínkách obec, kterou se svou rodinou a poddanými postupně rozšiřoval a zveleboval. Časově to zařadit přesně neumíme, ale asi to bylo někdy v průběhu 13. století, snad i dříve. Původní lesy v té době patřily vždy vladaři, tak se král stal i vládcem nad obcí. Tím se dostáváme k období historie obce, které lze již přesněji časově zařadit, a to v době vlády krále Václava II. (1283-1305), který byl synem Přemysla Otakara II.  Václav byl i markrabětem moravským.  Brzy po roce 1285 zahájil spolu se Závišem z Falkenštejna  tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.  V té době snad vznikl jakýsi králův závazek k jakémusi Perchtoldovi z Brna, kterému někdy kolem roku 1300 věnoval k dědičnému užívání celou ves Hunehostz s lukami, pastvinami, s lesy, porostlinami, vodotečemi a se vším k ní příslušenstvím, údajně „za jeho rozšafnost a přítulnost“. Při tom poručil král všem obyvatelům vůbec a každému zvlášť, by řečeného Perchtolda a jeho dědice ve všem slušném a dovoleném jak náleží poslouchali. 
Zda tu Perchtold či jeho dědicové bydleli, doloženo není, ale v té době bylo obvyklé, že si pán zřizoval v obci sídlo, kterému se říkalo „hrad“. Kronikář Hájek z Libočan, který sice v dnešní době není považován za příliš věrohodného, mezi jinými hrady jmenuje i ten „Aunhošťský“.  Tehdejší tvrze se budovaly často jako „vodní“, částečně chráněné vodní plochou. Podobně tomu bylo i v Kyšicích a Braškově. To ohrazené Perchtoldovo sídlo mohlo ležet v místech západně od současného Tyršova náměstí, kde býval rybník Jílovka, i když je doložen až později (viz článek Poválečná obnova). 

Král Václav II. zemi zveleboval, rozvíjel královská města. Přál i Praze, kde se snažil podpořit tehdejší nové město pod pražským hradem (nynější Malá Strana). Měšťanům toho města dovolil, že lány naměřené ve vsi Jenči a Unhošti jim předá do dědičného užívání za roční poplatek jedné hřivny stříbra z každého lánu, což tehdy činilo 64 českých grošů. Tím se Unhošť značně rozšířila a Václav II. ji před svou smrtí (1305) povýšil na městys. 
Roku 1329 Jan Lucemburský zdejší farnost daroval i s požitky Řádu křížovníků s červenou hvězdou (viz článek Kostel v Unhošti).

Velká část unhošťských měšťanů byla i měšťany malostranskými, v Unhošti platilo stejné právo a nemovitosti byly vedeny v malostranských knihách (od r. 1400). Noví vlastníci unhošťských dvorů často bydleli v Praze, ale přinesli s sebou upevnění katolické víry, postavil se větší kostel, rozvíjela se řemesla. Původní osedlí stále patřili pod krále prostřednictvím Křivoklátu.
V roce 1425 byla Unhošť obsazena husity, zprávy o tom jsou však kusé. Po husitských válkách padla obec do zástavy, z níž se dostala opět do područí krále až roku 1455. V té době již unhošťští přemýšleli, jak se dostat z vlivu malostranských. Samospráva byla částečně posílena v roce 1459, avšak potom byla obec spolu s Křivoklátem opět zastavena. Samosprávu si unhošťští vyprosili až na králi Vladislavu II. Jagelonském v roce 1489. Jeho majestátem byla obec spravována purkmistrem a konšely, získala erb a pečeť, právo pořádat trhy a jarmarky, obec mohla vybírat daň z dováženého piva a byly zavedeny městské knihy. Tím se Unhošť vymanila z vlivu malostranských a dala se na cestu samostatného politického a hospodářského rozvoje. Od té doby si byli rovni jak občané dosud podléhající Křivoklátu, tak ti malostranští. Unhošť podléhala královské komoře a ochrannou vrchnost představoval křivoklátský hejtman.

 

Před 610 lety, 6. července 1415, byl katolickou církví sprovozen ze světa jí nebezpečný reformátor mistr Jan Hus. Vyučoval na pražské univerzitě (byl i jejím rektorem) a odmítl odvolat jím prosazované učení o nápravě katolické církve. Ta procházela v té době obrovským morálním úpadkem. Pro hlásání pravdy se stal církvi nepohodlným a ve vykonstruovaném procesu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř k trestu smrti upálením.
I po Husově smrti jeho myšlenky žily dál. Vzdor proti nekalým církevním praktikám vyústil až v husitskou revoluci, která zamíchala osudy české země na velmi dlouhou dobu. Tažení husitů se dotkla i Unhoště, která jimi byla obléhána a dobyta kolem roku 1425.
Zatracení Jana Husa katolickou církví trvalo prakticky až do roku 1999, kdy byl papežem Janem Pavlem II. označen za reformátora  církve a ten i politoval jeho upálení. 

Před odjezdem do Kostnice pobýval Jan Hus na hradu Krakovci. Jeho cesty do Prahy odtud jistě vedly přes Křivoklát či Zbečno do Unhoště, která byla přirozenou přestávkou na dvoudenní pouti. Možná zde i kázal. Snad se i zastavil na Újezdě, ze kterého pobíral jistý příjem (obročí), o němž se zmiňuje ve svém rukopisu Farář Josef Mottl , jak bude ukázáno níže. Který Újezd to měl být, zda Červený či Pletený, není uvedeno. 
K období husitství sděluje Josef Mottl toto:

Smyšlení osadníků na počátku doby této.

Doba tato jakkoliv na události nejbohatší, jest pro Unhošť z nedostatku podrobných zpráv nejchudší. Nám nelze o smýšlení lidu nic jistého říci, než to, že se snadno dozvěděli a dozvěděti mohli Unhošťští, co se v Praze nového učí, hlásá a děje. Vždyť původce všeho toho mistr Jan z Husince tu z Újezda své obročí požíval, onť i nedaleko tu odsud na Krakově blíž Zbečna žil, okolo chodil a kázal. Byliť jsou i měšťané pražští spoluměštané unhošťští; kdo ví zdali též někteří z nich buď si věrozvěsty zde nezastávali,
aneb před rozkacenou vášní Pražskou své útočiště zde nehledali; avšak by se zde nauka nová tak byla upevňovala, by zde všeobecně panovala, lze s jistotou pochybovati.

Skutečný stav náboženského cítění obyvatelstva Unhošťska v období 200 let po husitech spíše svědčí o odklonu od katolické církve k protestanství. Více o tom najdete například v článku  Rozdělená společnost a některých dalších. Změnu přinesla až nucená rekatolizace po bitvě na Bílé Hoře 1620.

Přínos mistra Jana Husa nebyl jen v oblasti náboženské, zasadil se také o vývoj českého jazyka. Jeho reforma českého pravopisu je spojována s odstraněním spřežek a zavedením diakritiky a tak jsou pro nás pozdější texty daleko srozumitelnější.

Názvy osad a míst vznikaly v Čechách často před tím, nežli mohly být objektivně zaznamenány v písemných pramenech. Jejich původ je proto často provázen dohady, různými teoriemi i lidovou tvořivostí s velkou fantazií bez věcného podkladu. 
Naši předci se místními názvy s vědeckým přístupem zabývali již v 19. století. V Unhošti v tom vynikal zejména místní rodák Josef Šírer (psán též Schürer, 1823 – 1911), který byl císařským a královským vrchním účetním radou ve Vídni. Zanechal po sobě rukopis, ze kterého čerpal informace Farář Josef Mottl (1827 – 1884) a později i František Melichar (1842 – 1925). 
Právě z Mottlova rukopisu použijeme výklad, jak se vyvíjel název obce Unhošť.

Z nejstarších písemných pramenů (podle Emlera) se osada jmenovala Hunehostz. Desátý český král Jan Lucemburský (1296–1346, korunován 1311), ji psal r. 1329 poprvé Unhostz, listina z r. 1339 zmiňuje Unhostcz, knihy konsistorní na dosazování farářů z r. 1354 – 1436 mají Unhosscz a
Unhostz, a knihy zakládační z r. 1358 píší Unhoscz. Malostranské
gruntovní knihy z r. 1400 a 1419 mají buď Unhosscz neb Unhostcz, a
nejstarší domácí unhošťské knihy z r. 1496 píší již Unhošt, někdy ale zřídka
též Ounhost a Ounhošt, a později pak vždy Unhošt. Původní jméno osady
Hunehostcz (z r. 1285), přeměnilo se v pár letech (1329) v Unhošt, a
to udrželo se až do 19. století, a teprve jeho koncem se název obce dočkal i háčku na konci a dodnes tedy píšeme Unhošť.
Tolik tedy ke jménu obce z listin. Dále se Mottl zabývá domněnkou o zrodu původního názvu  Hunehost (bez ohledu na varianty koncovky):

Majíce tak to prastaré, a řekli bychom původní jméno Hunehošt čili Unhošt před sebou, myslíme, že nechybíme tvrdíce, že obě slova Hunehošt i Unhošt jsou dle mluvnice přídavná slova přivlastňovací (adjectiva possesiva) utvořena od jmena osoby mužské Hunehost čili Unhošt, v kterémž se Hun čili Un za kořen považuje a host čili hošt připojenou slabikou slove, jak to v  přemnoha složeninách nalézáme.

Připustíme-li toto, znamenalo by Hunehost a Unhost všeliké a všecko zboží, které muži Hunehostu čili Unhostu náleželo; tedy osada Hunehostova čili Unhoštova, a zkráceně – přenesením jména osobního na věc jeho – Hunehost čili Unhost. Co zvláštnost budiž ještě i to podotknuto, že v starých zprávách až do 17. století se navíce říkalo „ten Unhošt“, a nikoli jako nyní „ta Unhošt“, jako by i tím občané chtěli svým potomkům dokázati, že jméno osady jejich pochodí od muže, že jest tedy osobní; právě ale o takových názvech osad, které pochodí od osob, tvrdí se obecně, že osady ty povstaly v době ne starší než z konce desátého věku a z po roku jedentisícího.

Mottl dále vyvozuje, že někdy po roce 1000 vnikl do zdejších pralesů jakýsi  Hunehost, a shledav že tu dostatek vody z Hořejších slatenin prýští, vymýtil se svou družinou prales, a nastavivše sobě zde bud čili přístřeší, založil zde osadu neboli ves, kteréž sousedé po zakladateli Hunehošt neboli Unhošt říkali.

Osídlení Unhošťska je nepochybně daleko starší, nežli vznik výše popisované osady, která dostala jméno zaznamenané v písemných pramenech.  O tom se více dozvíte například v Melicharově vlastivědném muzeu. 

 

V řadě předchozích článků se uvádějí starobylé dobové míry a váhy, které současnému čtenáři vesměs už nic neříkají. Pro lepší představu o rozsahu transakcí spojených zejména s přechodem vlastnictví nemovitostí, platbou daní, odvodů a desátků uvedeme převody dříve užívaných měr na ty současně používané. Upozorňujeme, že historické míry a váhy se často lišily v různých regionech a doznávaly i změn postupem času. Uváděné vztahy se týkají Unhošťska a vycházejí zejména z pramenů z druhé poloviny 19. století, ve kterém započal hluboký zásah do celosvětového sjednocování měr a vah, dosaženého v Evropě zavedením Mezinárodní soustavy jednotek (SI) až v roce 1960. Přesto se stále setkáváme v životě s nesystémovými jednotkami, které dále žijí setrvačností zejména v USA a několika dalších zemích. Z nich je u nás snad ještě rozměrově pochopitelný a představitelný  palec (1 inch= 2,54 cm), stopa (1 foot=30,48 cm), libra (1 pound=cca 0,45 kg) a několik málo dalších.
V běžné populaci však už nikomu neříká nic rozměr lánu, strychu, věrtele (snad kromě těch, kteří zažili chmelové brigády), nevědí, kolik byl sud, pinta a mnoho dalších historických jednotek.

Při prodeji pozemků bylo nutné nějak označit jejich výměru, často velmi nejednoznačným způsobem. Pole se kdysi měřila na lány, což byla v Čechách plocha pro 60 korců (strychů) výsevku, takže nic moc exaktního. Hospodářství se v Unhošti nazývalo dvorem, pokud k němu patřily alespoň dva lány polí a luk. I to se ale časem měnilo. Poplužní dvůr byl později i ten, ke kterému patřila nějaká pole. Zpočátku bylo popluží  určováno prostorem, který stačilo obdělat jedno spřežení jedním pluhem. Postupem času se začala výměra určovat na záhony, jitra a čtvereční sáhy. Nejpoužívanější jednotkou v popisovaném období byl strych (někdy psáno strich).
Pořádek do velikosti výměr se zavedl až tereziánským a josefským katastrem, o tom je více v článku Mapování pozemků .

Převody plošných jednotek (přibližné)
1 lán = 12 kop záhonů = 300 provazců 
1 provazec = 42 loket = 9,49 arů
1 strych = 12 záhonů = cca 0,5 ha
1 jitro = 1600 čtverečních sáhů = 1,737 ha

Tedy nic jednoduchého a dnešní školáci by měli být při převodu jednotek vděčni za metry. Samozřejmě najdete i jiné přepočty. Jak již bylo řečeno, liší se místně i časově.

Aby to nebylo tak fádní, strych (korec, měřice) byl nejen jednotkou plochy, ale i objemu pro sypké látky. 

Převody objemových jednotek:

1 strych (korec) = 4 věrtele (věrtel je od německého „viertel“ – čtvrtina)
1 věrtel = 4 čtvrtce
1 věrtel = 23,25 litru 

Těmito mírami se odměřovaly desátky a jiné daně odváděné v naturáliích formou obilí i hrachu.

Složité bylo měření objemu piva, jakožto nejvýznamnějšího nápoje (potraviny). V roce 1651, jak uvádí Mottl ve svém rukopisu:
Věrtel piva obnášel 128 staročeských pinet, a 20 pinet obnášelo 27 mázů, tedy pinta asi 5 1/7 žejdlíku. 
Věrtel piva byl také dva Teynský a ten zase 2 vědra, 12 ½ mázů; 
1 máz rakouské míry (od r. 1765) = 1,4 litru = 4 žejdlíky

Působí to trochu zmatečně, ale po 4 žejdlících bílého piva se to srovná. 

Kromě používaných měr a vah je nutné se zmínit o penězích. 
V textech o nejstarším období se používají groše.
České groše se razily za krále Václava II. na přelomu 13. a 14. století tak, že z jedné hřivny čistého stříbra (což bylo asi 1/4 kilogramu) se udělalo 60 mincí. Od té doby se počítají groše na kopy. Z počátku silná česká měna se vlivem ředění kovu kazila, ze hřivny stříbra se vyrazilo i 64 mincí, a tak se při přepočtu na zlaté mince propadla kopa českých grošů z původních 25 zlatých až na cca 6 zlatých počátkem 17. století. Aby to nebylo tak jednoduché, kromě českých grošů se začalo platit i groši míšeňskými. Od počátku 17. století se platilo i zlatými rýnskými, ty se dělily na 60 krejcarů a krejcar na 6 denárů.
V 19. století se setkáváme s penězi konvenční mince (stříbra) a vídeňské mince, které byly v poměru 1 : 2 1/2. V textech se tyto ve zkratkách objevují různým způsobem. Konvenční mince je často uváděna zkratkou c/m, někdy transponované do č/m a interpretované jako česká měna. Vídeňské mince jsou uváděny často jako r/č – rakouského čísla. 

Pro představu kupní síly zlaté mince se podívejte na článek Jídlo a ceny v 17. století .

 

Po dražbě nemovitostí v roce 1727, patřících k pozdějšímu Feldekovskému zámku se v roce 1728 sešla komise k vypořádání dědictví a dluhů, což bylo již popsáno v článku Feldekovský zámek 5 .

Dědicové po Jiřím Mrázovi prodali 16. srpna 1729 dvůr se dvěma mlýny, z nich jen jeden byl v chodu a druhý pustý. Kupujícím byla paní Maximiliana Františka Antonie z Renspergu rozená z Neslingen a Schelgraben. Cena byla 9000 zlatých, tak se na všechny věřitele peněz nedostávalo. Dluhy ve výši 1463 zlatých a 46 krejcarů museli doplatit dědicové.
Nová vlastnice vydržela na dvoře téměř 12 let, až majetek prodala 9. února 1741 paní Vilhemině svobodné paní z Leonardi rozené Perglain za 20 tisíc zlatých i s klíčným a vymínila si i své poddané, které na tom dvoře měla.

Zakoupený majetek byl tehdy popsán takto:
Dům Feldekovský s dvorem od Mrázovských dědičně koupeným, ve dvoře panský (vrchnostenský) byt, s ratejnou vedle kravína, maštal pro koně a voly, špejchar, ovčín, 2 stodoly, vedle kolna a uprostřed dvora druhá, za bytem velká zahrada, dva mlýny, pole, luka … Povinosti bylo: šosu 11 zl. 17 kr. 3 d., desátku 7 str. 2 věrt. žita, z dolejšího mlejna (Načeradského) k obci platu 3 zl. 30 kr., hlásnému půl str. žita odváděti, a kantoru obědy dávati.

Paní Vilhemina bydlela v Unhošti, ale neměla žádné děti, tak před svou smrtí vše odkázala své sestře paní Anně Terezii svobodné paní ze Schirdingu rozené Perglain. Ta s prodejem dědictví nemeškala a dne 10. února 1750 vše prodala panu Ponzovi z Prahy. Majetek byl tehdy popsán v knihách takto:

Od starodávna řečený Feldekovský zámek s chalupou na 3 nájemníky, s kameným lomem, dvěma mlýny i s polmi, 1 rybníkem na 19 kop násady, za zahradou 2 rybníčky, a jedním s městýs hned přede dvorem na 6 kop, pak s 6 koňmi, 8 volmi, 11 kravami, 431 ovcemi.

Součástí koupě byl i mlýn Kalvodovský, to byl asi ten dříve popsaný jako zbořený a mlýn bývalý Načeradský ve Zvinách. K závazkům patřilo 500 zlatých na fundaci do chrámu páně „Maria Kulm“.
Pan Vít Ponz byl jakýmsi obchodníkem a měšťanem Starého Města pražského a výše popsaný majetek zakoupil spolu se svou manželkou Marií Františkou  za 13795 zlatých. V roce 1750 přijal v Unhošti měšťanství a zemřel asi v roce 1764. Dědictví pak připadlo jeho synovi Antonu Ponzovi a jeho manželce Kateřině.

Od roku 1750 jsou již nemovitosti v městských knihách nazývány Feldekovský zámek, ale dlouhodobého majitele se nedočkaly. Do počátku 19. století ještě několikrát změnily vlastníka.
Až roku 1802 na dlouhou dobu zakoupil Feldekovský dvůr se zámkem Josef Bubeníček, narozený 28.3.1761 ve Vodolce 48 (Odolena Voda), syn Václava Bubeníčka, který byl správcem dvora řádu Jezuitů. Rodinu proslavil i Čeněk Bubeníček, vlastenec a mecenáš, který zbohatl na obchodu se dřevem.  V letech 1868-70 postavil pilu na zpracování dřeva ze šumavských lesů. Místo s vodní elektrárnou je dodnes známé jako Čeňkova pila. Čeněk  byl  i  stavební podnikatel, postavil silnici z Unhoště  do Jenče a přestavěl unhošťskou radnici (dnešní muzeum) do současné podoby.

Syn Josefa, Jan Bubeníček (nar. 1800), byl v Unhošti purkmistrem v letech 1832 – 1848 a pak ještě deset let radním. 

Po Bubeníčkových se stal dalším majitelem dvora a  Feldekovského zámku počátkem osmdesátých let 19. století Jindřich Karpeles. To se však od daleké historie dostáváme k období pamětníků. Z nich se tématem zabývala paní Naděžda Stejskalová, dlouholetá vedoucí městské knihovny a externí pracovnice Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. V roce 2018 o rodu Karpelesů v Unhošti sepsala článek, se kterým se můžete seznámit zde.

V současné době je Feldekovský zámek nemovitou kulturní památkou v Hájecké ulici 156.

V roce 1700 se Feldekovský zámek a na něj navázané nemovitosti dostal do vlastnictví pana Jana Hartlieba, jak bylo popsánu v článku Feldekovský zámek 4. 

Kupující byl v té době „při Jeho Milosti Císaře královské Komoře officír“, který dne 6. července 1700 koupil „tak zvaný Feldekovský a později Trautsmansdorfský dvůr“ s vyměněným Rožovským (Čejkovským) domkem a dvěma mlýny i dobytkem od paní Zuzany Heleny z Bedarides za 10000 zl. a 500 zl. klíčného. S koupí získal i právo vařit pivo v obecním pivovaru, držet dobytek, a musel se zavázat k plnění povinností, které měli i jeho předchůdci.
Jak bylo v té době obvyklé, kupovalo se na dluh. Pan Hartlieb složil hned jen  1500 zlatých a slíbil dalších 6000 zl. dodat o svatém Havlu, do roka pak měl doplatit 2000 zl. i s úroky, za zbytek ručil majetkem. Pan Jan Hartlieb byl vázán na svůj úřad v Praze, proto zplnomocnil dne 2. prosince 1700 svého hospodářského správce p. Kristiana Fedyše, aby za něj přijal unhošťské městské právo a vyřídil zápis do knih. K úplnému vyrovnání s paní z Bedarides došlo 29. srpna 1701, při kterému byli jako svědci přítomni pan Václav Obytecký z Obytec a pan Adam Chanovský z Langendorfu.
Roku 1708 žádal pan Hartlieb obec v Unhošti, aby mu slevila na odvodech z půdy (kontribuci), že prý jsou pole špatná, neúrodná a některá i dřívím zarostlá. Ti zámožní si na slevy dosáhnout dovedli, tak obec „po zralém uvážení“ rozhodla dne 15. května 1708, že „i když už p. Hartliebovi z 595 strychů polí pod kontribucí počítaných již dříve 65 strychů slevila, a od něho poplatků jen z 530 strychů žádávala; než uznávajíc, že některá role v pravdě špatná jsou, slevuje mu, avšak jen jemu a jeho budoucím ještě 30 strychů tak že pouze z 500 strychů kontribuovat 1. listopadem t. r. počne; jak mile však dvůr jeho do cizích rukou přijde, tytýž z 530 strychů platiti musí“.

V prosinci 1714, kdy byl Jan Hartlieb sekretářem královské České Komory v Praze, prodal svůj dvůr v Unhošti se dvěma mlýny za 9000 zlatých a 300 zlatých klíčného urozenému a statečnému rytíři Josefu Xaveru z Packstroh, který jej splácel až do roku 1720. V roce 1722 vše prodal panu Janu Kristianu Karlovi Seifriedovi, měšťanu Starého Města pražského a inspektoru nad statky sirotků hraběcích Černínských.

Pan Seifried přijal sice dne 27. února 1722 měšťanství v Unhošti, avšak nadělal dluhy, které nesplácel, a ztratil se z Prahy tak, že se o něm žádný ničeho nedozvěděl. Veškeré zboží v Unhošti upadlo v ruce věřitelů, kteří tlačili na to, aby se vše prodalo.
Dne 17. března 1727  „byla rozžata svíce a počala dražba, a když svíce dohořívala, přistoupil p. Šram jakožto plnomocník p. Jiřího Mráze, arciděkana Horšovo Týnského a za 11500 zl. koupil k jeho rukoum vše jak stálo a leželo“. Než se ale  vše vypořádalo, odebral se nový majitel dne 24. května 1727 na věčnost, aniž by byl unhošťské statky viděl.
Podle závěti ze dne 18. března 1726 ustanovil pan arciděkan za dědice bratrova syna Jana Mráze, syna své sestry Anny provdané Frantovy Jana, dceru Annu provdanou Hiertingrovou, Marii Selbovu, Johannu Steinbachovu, Marketu Strelovu, Dorotu Kleinovu a Barboru Frantovu. „Těm usoudila obec Unhošťská, by se buď s dlužníky dorozuměli, anebo dluhy zaplatili. Komise za tou příčinou ustanovena na 25. června 1728, k níž se dostavili: městská rada jakožto Kurata dvoru a p. Sayfrida s p. Staniperským advokátem zemským a s p. Františkem Ferdinandem Schvarzem od důst. konsistoře dne 22. června 1728 ustanoveným kurátorem ze strany jedné a pak od dědičů zplnomocněni Jan Jiří Mráz, Jan Jiří Selb, Karel Hiertinger a Jan Klein vesměs měšťané Týnští ze strany druhé; poslednější vyznali, že nejsou osoby svobodné, nýbrž měšťané poddaní, a tudíž převzetí zdejších statků neschopní; nad to prý se již o dědictví porovnali, a uspokojili; pročež žádali, by se všecko to zboží v Unhošti prodalo a dluhy zapravily, na čemž komise zůstala.“

A tak se po krátké době opět schylovalo ke změně majitele domu a pozemků, které si dodnes zachovaly název Feldekovský zámek.

 

 

V závěru článku Feldekovský zámek 3 jsme se zmínili o nutnosti prodeje majetku paní Feldekové z důvodu její vysoké zadluženosti. V Unhošti dlužila nejvíce obci, která jí proto obstavila majetek. Porovnání paní Feldekové s unhošťskou obcí řešili v roce 1689 krajští hejtmané, kteří při soupisu majetku zjistili, že na Feldekovském dvoře zůstalo:
9 krav 
8 koní
19 prasat
342 ovcí
146 kusů pernaté drůbeže. 
V domě byly nalezeny dva obrazy krajin a šesti svatých, 2 pistole, kamna s železným kozlíčkem, zdvojené přesýpací hodiny. V zahradě byl altán.
Česká komora nařídila unhošťským konšelům, aby se zabavením majetku ještě dva týdny posečkali.
Feldekovský majetek se pak po částech rozprodával a podstatná část se dostala v roce 1690 do rukou „vysoce urozeného pána Sigmunda Ludvíka, svaté říše římské hraběte z Trautmansdorfu, pána na Protivíně, komorníka jeho milosti císaře a královského hejtmana kraje Práchenského“. Ten koncem roku 1697 prodal dvory dříve Feldekovské spolu se dvěma mlýny urozené paní Zuzaně Heleně z Bedarides, rozené z Golč. Nová majitelka měla panství Sazenou, Kamenici, Zábělici a Domaslavice, byla při penězích a brzy v Unhošti přikoupila další nemovitosti. 
Po neblahých zkušenostech pánů radních s morálkou přistěhovaných urozených pánů, kteří se neradi podřizovali místním zvyklostem, přijali paní Bedarides do městského svazku, až když se zavázala: „kontribucí polí pod 598 strychů dle domácí ouřední repartici buď sypání neb peníze platiti, vojsko k ležení přijímati, fůry konati, šos, desátky a letníky odváděti, dobytky do městské stáje honiti …“.  Ani tato paní v Unhošti kořeny hluboko nezapustila a na radu svého bratra Františka z Golče a pana Jiřího Václava Schwabela ze Schwabenfeldu v roce 1700 statky prodala panu Janu Hartliebovi synu Justina Hartlieba, bavorského lékaře, který se do Čech přistěhoval za vlády císaře Ferdinanda II. (vládl 1619 – 1637). Ten mu udělil v roce 1635 šlechtický titul. Justin Hartlieb byl rektorem pražské university. Jeho syn Jan se z koncipisty a sekretáře stal radou královské komory a vrchním inspektorem pohraničních cel. Od roku 1723 byl povýšen do rytířského stavu. Je to ukázka toho, do jakých rukou se v té době dostával majetek v Unhošti, která jen těžko již po půl století překonávala škody způsobené třicetiletou válkou. Na jedné straně investice nepůvodního obyvatelstva zachraňovaly zpustošená obydlí, na straně druhé však byl majetek rychle přeprodáván. Ti vlastníci, kteří v Unhošti nebydleli, často to byli pražští měšťané, zde hledali jen zdroj příjmů z hospodářské činnosti a často měli konflikty s purkmistrem a konšely.
Feldekovský zámek však během dalších sto let vystřídal ještě mnoho majitelů.

Ve dvou předchozích článcích Feldekovský zámek 1  a Feldekovský zámek 2  jsme popsali, jak se paní Dorota Lidmila Feldeková dostala k majetku v Unhošti a dala tak jméno jedné z jejích významných památek, Feldekovskému zámku.
Při koupi Markovského (Michnovského) dvora r. 1675 a Kytlovského domu r. 1677 se v městských knihách zavázala, že „všecky sousedské povinnosti vykonávati bude, jako každý jiný občan Unhošťský“.  Politická situace se  však měnila, roku 1680 znenadání vypukly domácí bouře. Selský lid jak v Čáslavsku tak i v Litoměřicku a v Plzeňsku povstal proti svým vrchnostem. Roku 1682 vypukla dlouhá válka s Turky, kvůli válečným potřebám stoupaly daně, nazývané mimořádné sbírky, a v zemi se pohybovali vojáci. Ti se ubytovávali v domech obyvatel a nevyhnulo se to ani Unhošti.
Paní Feldeková se nechtěla podrobit ani mimořádným válečným sbírkám, ani nechtěla na svých dvorech přijímat vojáky, jak se tomu museli podrobit ostatní obyvatelé Unhoště. Odvolávala se na jakýsi majestát, který měl udělit císař Ferdinand II. předkům jejího manžela pana Augustina Ferdinanda z Feldeku a osvobodit je od podobných břemen. 
Proto si i vyžádala ke své ochraně roku 1679 Salvu Guardii, což je jistá část císařského vojska, jakási soukromá armáda. Tito vojáci sídlili přímo na jejím dvoře až do roku 1683, a ona jim vyplácela žold.
To však nebyl jediný přešlap proti městskému řádu. Chovala velká stáda ovcí na újmu ostatních občanů a vymiňovala si nejen pro sebe, ale i pro svou čeleď, že nebude podléhat pravomoci magistrátu. 
Toto vrchnostenské chování nemohl purkmistr a páni svobodného městyse Unhoště připustit. Obrátili se na hejtmana křivoklátského i k pánům Slánského kraje. Když nic nezabíralo, využili přechodné přítomnosti císaře Leopolda v Praze a dne 28. prosince 1679, a podali zprávu jeho dvorské kanceláři, vyžadujíc, aby se paní Feldeková podrobila uzavřené smlouvě s obcí, která byla v souladu s privilegii udělenými císařem Unhošti.
Paní Feldeková však vše ignorovala. Císař se mezi tím vrátil do Vídně. Tam jej obec opět oslovila, a dne 24. března 1683 projevuje císař ve svém psaní k místodržícím království Českého „svou nelibost nad tím, že paní Feldeková na tolikeré nařízení od místodržících a od úřadu hejtmanství krajského neuposlechla“. Císař neshledal ani důvody, proč by se paní Feldeková neměla podřídit městskému právu a neplnit si z něj vyplývající povinnosti. Zjistilo se též, že majestát Feldeků, na který se odvolávají, ve skutečnosti neexistuje, neboť jej císařský dvůr ani nevyhotovil, ani nepotvrdil, a není ani zanesen v zemských deskách.
Z uvedených důvodů císař Leopold poručil pánům místodržícím, aby Unhošťské chránili, a paní Feldekové uložili, „by ona to, co dle slušného rozvržení a vedle proporcí týchž dvorů na ni jak v kontribuci tak v kvartýřích, forčpanech uloženo bude, příkladem jiných sousedů vystávati se nezpečovala“. Místodržící si sice dali na čas, ale  dne 25. Června 1683 došel paní Feldekové přísný rozkaz od pánů místodržících a druhý od krajského úřadu, kterýmž k náhradě 326 zlatých 44 krejcarů. k rukám Obce odsouzena byla. Obec totiž musela vše, „co více od r. 1679 do 1683 na ty dvory vypadalo, ze svého zapravovati, a pak i nemalé útraty jí ze samé při vzešly“.
Paní Feldeková konečně uposlechla přísného rozkazu, avšak o náhradě zase nechtěla slyšet, a tak se opět rozepře protáhla. Až císař Leopold prodal panství Křivoklátské panu Arnoštu Josefu hraběti z Valdsteinu . Tím se stal pan hrabě ochrannou vrchností Unhošťských, a když mu vše předložili, rozhodl dne 3. května 1688, když sídlil v Mnichově Hradišti, aby se obě strany sešly na Křivoklátě a tam se porovnaly. Za obec tam byly vyslány osoby: p. Krištof Kottrval, primas, a Ondřej Stark radní, pak Jan Töppr a obecní písař z obce.
Ze strany paní Feldekové byl vyslán její vlastní manžel pan Augustin Ferdinand z Feldeku.
Jednání proběhlo 11. Června 1688, vedl jej zplnomocněnec hraběte z Valdsteinu, jeho  inspektor pan Jan Majer z Horní Želenek s hejtmanem Křivoklátským, a obě strany se smířily takto: 
„obec slevila 26 zl. 44. kr. a p. z Feldeku uvolil se jí 300 zl. na třikrát vyklásti, strany ovčína a počtu ovec usnešeno, že paní Feldeková jakožto vlastnice oněch dvorů smí sice svého vlastního ovčáka míti, avšak ovcí matek nesmí než 150 zimovati a jiných též tolik, tedy nikdy více než 300 kusů ovcí chovati. Co se hovězího dobytka tkne, smí ho držeti mnoholi chce, musí ho však do obecního stáda honiti. Nařizuje p. hrabě paní Feldekové, by budoucně všem povinostem občanským zadost činila, vojsko přenocovala, a každého neláskavého slova proti magistrátu pod pokutou 50 kop se zdržela“.
Paní Feldeková se s obcí soudila devět let a asi jí neuspokojilo, že není tou vrchností, jakou si představovala.
Již 12. dubna 1683 odprodala dva kousky pole od domu Kytlovského za 18 zlatých p. Vojtěchu Smržovi uzdáři a radnímu městskému, dne 18. září 1684 prodala uroz. p. Janu Bedřichovi Rožovskému z Rožova „dům od starodávna Parysovský řečený r. 1678 dne 2. června na stavení sice spálený“, při kterémž to gruntu se asi 51 strychů pražské míry polí a lady nalézá, za 300 zlatých.
Dne 16. Října 1688 si paní Feldeková vypůjčila od paní Kateřiny Eleonory Pajrovy jeden tisíc zlatých.
Obec Unhošťská si pak nárokovala na dlužné dani a poplatcích 1200 zlatých a jako záruku přijala Feldekovské dvory.
Tak neslavně skončila éra panování paní Doroty Lidmily Feldekové roz. Chotouchovské z Nebovid. Nezbývalo jí nic jiného, než své dvory prodat.
Co po ní zbylo? Její zásluhou se spojily dvory Markovský a Čejkovský  v jeden celek, na němž bylo vybudováno obydlí, nazývané v městských knihách od roku 1750 jako Feldekovský zámek, a to až doposud.

 

V předchozím článku Feldekovský zámek 1 jsme popsali cestu Markovského dvoru do rukou paní Feldekové. Nežli popíšeme její další aktivity v Unhošti na konci 17. století, je na místě, si o ní říci něco více. 
Dorota Lidmila rozená Chotovanská (též Chotoutovská) z Nebovid byla zprvu provdána za rytíře Krištofa Františka Leopolda Račína z Račín, pána na Hluboši a hejtmana Podbrdského kraje, s nímž měla tři syny. Vilím Humprecht figuroval ve vlastnictví nemovitostí v Unhošti, dědil i z panství v Hluboši po starším bratru Adamu Leopoldovi Račínovi , který brzy zemřel. Nejmladší syn Václav Rudolf vstoupil do řádu sv. Kajetána na Malé Straně v Praze, kde přijal jméno Karel. Vstupem do řádu připadl jeho dědický podíl matce.
Když Dorota Lidmila v roce 1672 ovdověla, stal se roku 1673 jejím druhým manželem Augustin Ferdinand z Feldeku. Jeho předci pocházeli z rodu Fellnerů od Norimberka a spříznili se s rodem Feldeků z Horních Rakous. Ti byli roku 1622 povýšeni císařem Ferdinandem do rytířského stavu s predikátem z Feldeku, který po manželovi používala i paní Dorota Lidmila, i když byla vlastně Fellnerová.
Než přistoupíme v dalším článku k popisu chování paní Feldekové v Unhošti, které pobuřovalo měšťany, zmíníme se o jejích majetkových transakcích, které byly typické pro importovanou šlechtu po třicetileté válce. 
Dříve vzpomenutá koupě Markovského dvora, později zvaného Michnovského, byla dosti komplikovaná. Paní Anně Barboře z Valmerode za koupený dvůr v Unhošti zaplatila paní Feldeková zárukou peněz ve výši 3500 zlatých, vázaných a úročených na statku Kounové u urozené paní Anny Markety Minichovy rozené Bechynky z Lažan na Kounové a Kolešovicích. Navíc se při obchodech mezi manželkami pánů platil zvláštní poplatek, tak zvané klíčné, které bylo v naturáliích uhrazeno  „měděnicí stříbrnou, pozlacenou, s nálevkou jakož i ohřívadlo stříbrné, vše díla augsburského“. Měděnice byla nádoba na mytí, tak se snad obdarovaná nedomnívala, že paní Feldeková naráží na její hygienu. 
Roku 1677 koupila paní Dorota Lidmila od Jiříka Kytla a manželky jeho Anny i ode vší obce sirotčí tak zvaný Kytlovský dům „s polmi ornými i neornými zarostlými, chmelnicí a palouku“ za 200 zlatých hotových.
V roce 1678 dne 11. ledna ujmula od svého syna urozeného a statečného rytíře p. Vilíma Humprechta Račína z Račína tak zvaný Čejkovský dvůr, a  toho samého roku v červnu koupila od p. Jana Štastného Kouřímského z Campobelli tak zvaný „dvůr Parýsovský i s tím pustým holým místem, kde Šidlovská chalupa stávala naproti“.
Těmito transakcemi spojila pět gruntů do jedněch rukou : dvůr Markovský, dvůr Čejkovský, dům Kytlovský, dvůr Parysovský a chalupu zbořenou Šidlovskou, a vytvořila tak důstojný prostor pro výstavbu zámku.
Tím však svou touhu po majetku neukojila. Kde mohla, přikupovala pole i louky, nebo je směňovala, když to bylo výhodné. Například roku 1676 směnila pole s p. Vilímem Škodským z Feierberku, roku 1677 směnila pole od Kytlovského domu s paní Ludmilou Bertoldovou za pole od domku Pivoňkovského a v srpnu téhož roku směnila „pole od Brndku až do Popova za pole Jana Hermana od Bratronské cesty k mlýnu Novému“. Roku 1679 směnila „louku od dvoru Čejkovského ležící v Malichově s p. Ondřejem Štorkem za louku Černinovskou zvanou a pod rybníkem obecním a nad rybníkem paní Feldekový ležící“.
Nahromaděný majetek ale paní Feldekové štěstí nepřinášel. Nejstarší syn z prvního manželství brzy zemřel, nejmladší skončil v malostranském konventu řádu theatinů (kajetánů) v Praze, takže si jej asi mnoho neužila. Stýkala se jen se synem Vilímem Humprechtem, urozeným a statečným rytířem Račínem z Račína, který se ale pomátl na rozumu, a matka paní Feldeková přijala nad ním dne 10. Března 1684 poručnictví, a on brzy na to bezdětný zemřel.
I rodinné poměry mohly být příčinou (či důsledkem?) jejího chování v obci, tak jak k němu inklinují i v moderní době osoby posedlé hromaděním majetku a stavěním se nad zákon. Jak paní Feldeková svými spory po celé desetiletí zaměstnávala soudy, až to vedlo k jejímu úpadku v Unhošti, pojedná další článek.